Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

„Hey, blan!“ ozvalo se znovu zpoza rohu ulice, tentokrát kreolsky. „Hey, blan!“ Neotáčím se. „Hej, bělochu, co tady chceš?!“ výhružný tón se jasně zapíchl do změti pokřikujících hlasů dopolední ulice přiklopené nedýchatelným tropickým smradem.
„Vyhul vocaď, ty zmrde americkej!“ Dělám, že neslyším. Zpoceným zrychleným tempem nervózně mířím na hlavní třídu. Přesvědčovat tohohle „nigga“ s přízvukem jako z amerického ghetta a bělavou jizvou nad pupkem, že nejsem ze Států, by bylo to poslední, čím bych si pomohl. Proč se tady v Port-au-Prince každý den najde někdo, kdo mě – bez viditelné příčiny – nenávidí?
Hlavní avenidou v Delmas teče barevná řeka tap-tapů. Těkavě lovím pohledem cokoli jedoucí mým směrem na hranici slumu Cité Soleil (Sluneční město). Vydrápal jsem se dozadu na korbu jednoho z nich. Vklíněn mezi dvě tlusté černé paže, na krátký okamžik vypínám pozornost. Přestože je Karibik v obecném povědomí vnímán jako ráj na zemi, můžete uprostřed tohoto ráje najít zemi, kde je život skutečným peklem na zemi. Reklamní vata o karibské romantice a kýčovité západy slunce z lesklých katalogů mediálně zakrývají dlouholetou a neřešenou mizérii nejchudší země západní polokoule – Haiti. Sluneční město je symbolem této tragédie.

MINUSTAH
Seskočil jsem z korby tap-tapu do horkého prachu. Prudký polední žár mě opéká před checkpointem jednotek OSN na začátku slumu Cité Soleil. Žiletkový drát se ve spirálách plazí kolem hrubé betonové budovy. Z horních oken trčí černé hlavně ostřelovacích pušek. Bílé obrněné vozidlo chrání bránu základny. Misi OSN, označovanou od roku 2004 zkratkou MINUSTAH, vedou generálové brazilské armády. Mezi zhruba devíti tisíci vojáky jsou však zastoupeny i další země, např. Chile, Argentina a Jordánsko.

NEBUDE LÍP
„Co se tady motáte sám? Vypadněte, dokud je čas.“ Vlaječka na uniformě vojáka stojícího před bránou mi prozradila, že je Chilan. Když jsem mu vysypal, kam jsem v Santiagu chodil, když jsem tam žil, jeho vojensky tvrdý pohled roztál. „Je to tady děsivý, amigo, ty černoši žijou jako zvířata, dobře se podívej,“ máchl rukou směrem do nitra Slunečního města.
Nejbližší domy, asi padesát metrů od nás, jsou úplně rozbořené. Zdi olízané černými sazemi od požáru, stěny pokropené dírami od kulek. V rozvalinách posedávají skupiny žen a z proutěných košíků prodávají sušenky nebo bonbony. Sem tam i pytel rýže s logem nějaké nevládní organizace, který kdosi ukradl v přístavu. Horký vzduch čpí spáleninou.
„Vidíš?“ otočil se Chilan. Zpod modré přilby mu stékají krůpěje potu. „Všichni jenom přeprodávají bonbony a kradou. Celej den sedí ve stínu a nikdo nechce makat. Jsem tu už třetí rok. Nikdy to nebude lepší. To tady třeba můžem bejt věčně.“

ČERNÁ REPUBLIKA
V roce 1804, v bouřlivé revoluční době napoleonských válek se z krvavé vzpoury černých otroků zrodila haitská republika. První území Latinské Ameriky, které vyhlásilo nezávislost. Skutečnou a fungující svrchovanost však země nezískala nikdy. Historie republiky Haiti je pouze střídáním různých forem diktatury a vojenských intervencí USA. V druhé polovině 20. století, po mnoha desítkách převratů, vojenských intervencí a okupaci, se k moci vyhoupl klan rodiny Duvalierů. Ti – nejdříve otec a po něm syn – vybudovali na Haiti krutou, africkou formu diktatury, doma založenou na pošahaném kultu osobnosti a z ciziny podpíranou Washingtonem. Neudržitelná ekonomická situace a obří státní dluhy spláchly režim Duvaliera mladšího na konci 80. let. V ovzduší nestability a krvavých útoků paramilitárních gangů proběhly v zemi v roce 1990 první demokratické volby v historii. Katolický kněz ze slumu, Jean-Bertrand Aristide, populisticky nasliboval chudým Haiťanům všechno – a vyhrál prezidentské volby. „Něco mezi ajatolláhem a Fidelem,“ napsaly tehdy newyorské Times. Po osmi měsících, v září 1991, sestřelil Aristidovu vládu další násilný vojenský převrat. Devadesátá léta běží podle známého scénáře: vojenská diktatura, tisíce zavražděných a umučených, statisícová vlna emigrace, vojenská intervence USA… A svět se radši kouká jinam. Přestože Aristide se do úřadu nakonec vrátil a byl dokonce zvolen v roce 2000 podruhé, vynucené přijetí ekonomických reforem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu spolu s obrovskou mírou korupce způsobily definitivní krach chatrné haitské ekonomiky. Země je rozvrácená, totálně závislá na zahraniční pomoci a od roku 2004, po dalším krvavém puči a opětovném svržení Aristida, je pod trvalou správou vojenské mise OSN.

SLUNEČNÍ MĚSTO
Shýbl jsem se k prodavačce sedící na zemi a podal jí pár mincí. Růžová špinavá dlaň mi váhavě podala několik rozměklých bonbonů. Zkouším anglicky prolomit nedůvěru. Marně. Opodál stojící žena na mě začala cosi kreolsky štěkat. „Blan… blan… blan!“ zní vyčítavě z každé její věty. Sluneční město bělochům nevěří.
Jednotky OSN se omezují pouze na příležitostné nájezdy a boj s ozbrojenými gangy, které žijí z výkupného za únosy Haiťanů z úzké vrstvy bohatých. Slum tak drží násilím pod kontrolou chvíli ozbrojené haitské milice, chvíli zase modré přilby.
Oběti častých pouličních lynčů, které provádí milice, nepočítá nikdo. Oběti omylem zastřelené během nájezdů MINUSTAH se zapíšou do známé kolonky „vedlejších škod“ a tím to končí. Policie existuje jen na papíře, žádná nevládní organizace se do Slunečního města neodváží kvůli bezpečnosti. Dokud gangy neunášejí bělochy, nikoho nezajímá, že Sluneční město existuje. Ať se tam všichni třeba usmaží ve vlastní šťávě.

ODEJDĚTE
„Odejděte. Nechceme vás tu!“ Mladý černoch s fotkou Aristida na sepraném triku se zvedl z prašné silnice, kde seděl spolu s prodavačkou bonbonů. Nepříjemně mi civí do očí. „Keců o tom, že chcete pomoct, jsem už slyšel dost! Co tu chceš?“ Uhýbám očima. „Vyfotit si, jak tu chcípáme a pak ty fotky prodat u vás!? A kolik dolarů dáš mě, co!?“ Koktám. Nevím, co na to říct.
To minimum, co Haiti vyprodukuje, odchází ze země jako úroky a splátky půjček od mezinárodních bank a institucí. Půjček, které z poloviny pocházejí z diktátorských dob Duvalierů. Ti si napůjčovali miliony dolarů v Americe a Evropě a nikomu nevadilo, že za ty peníze masakrují svůj lid a plundrují zemi. Stejně jako dneska nikomu nevadí vymáhat tyto dluhy po lidech, kteří z těch půjčených peněz neviděli zhola nic. Snad jen hlavně nakoupených samopalů, které je zabíjely.
 

 

text a foto JAN SOCHOR

Více si přečtete v tištěné Xantypě!

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Setkání s krásou

Některé ženy dostaly do vínku krásu. Neumím posoudit, zda to přináší i štěstí, ale s určitostí vím, že pohled na krásu je příjemný a někdy nelze ani oči odtrhnout. Pokud je krásná žena i skromná a příjemná, je to dar navíc. Díky festivalu v Karlových Varech jsem takové ženy poznala.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne