Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Osada Obora se řídila jiným právem, jednalo se o tzv. postranní právo, podle kterého majitelé nemovitostí nepodléhali městské správě. Tehdy zde vybíral poplatky z 26 domů Strahovský klášter a za další domy svatovítská kapitula. Stávaly tu dva kostelíky. Na místě domu čp. 322 na rohu Šporkovy a Jánské ulice románský farní kostel sv. Jana Křtitele v Oboře, zmiňovaný již roku 1141 (písemně doložený až v letech 1278 – 1282), který podléhal Strahovskému klášteru. Malé náměstíčko před ním bylo středem osady. Ke kostelíku přiléhal hřbitov.
Na druhém konci krátké Šporkovy ulice v dnešním čp. 323 se nacházela radnice a kostel sv. Matěje, náležející nejspíš svatovítské kapitule. Datum založení kostela není přesně známo. Na vyobrazení z roku 1606 je v gotickém stylu.
Podací právo neboli patronát nad osadou měly svatovítská kapitula, Strahovský klášter a české královny.
Přesto roku 1654 malostranská obec připojila osadu pod svou správu a koupila i její radniční dům.
Knihy se záznamy o domech postavených v jurisdikci sv. Jana v Oboře se ztratily; doloženy jsou až v berní rule z roku 1653. Jánským vrškem se dnes rozumí nejen místo bývalé osady Obora, ale jmenuje se tak i ulice, která po schodech odbočuje do Nerudovy ulice.

text HELENA KOHOUTOVÁ   Více si přečtette v tištěné Xantypě!

 

JÁNSKÝ VRŠEK OČIMA FOTOGRAFA A STAROUSEDLÍKA FILIPA HABARTA

Nemyslím, že se na Jánském vršku zastavil čas. Souhlasím ale s těmi, kteří si všimli, že zde protéká jinačím tempem, nežli vně této malostranské enklávy vklíněné do údolí mezi Pražský hrad a vrch Petřín. Do románských pohřebišť, gotické parcelace a barokních fasád se s nesmlouvavou krutostí zakrajuje čepel současnosti. Když v zájmu zisku vystěhoval majitel dům a přestavoval jednou již zabydlený kostel na hotel, odhalil v podzemí pod původní zahradou pohřebiště. Pozval dle litery zákona geology, archeology, ba i průzkum zaplatil. Jakmile však byla litera ukojena, vydlabal kosti našich pramátí, praotců a praděcek a tam, kde tisíc let odpočívaly, vyhloubil garáže. Nedaleko pak, nevkusný dědic maje peněz, zimpotentnil vnitřní dvůr domu mramorem a umělými jezírky k uniformitě, kterou lze nalézt po celém světě a kterou, jelikož přebývá, nikdo nehledá…
Ovšem nejen současná doba je tristní svou agresivní a bezskrupulózní, necitlivou hloupostí. Příkladem budiž stará studie vedení rychlostní silnice od Malostranského náměstí ke Strahovskému klášteru. Bolševických mocipánů jsme se s fanfárami zbavili, ale megalomanství opět ožívá v duších současných oligarchů, posedlých zběsilým budováním autostrád v centru Prahy, Matičky měst, pramáti Stověžaté, babičky plačící betonové slzy. A kdo má moc zkrotit jednou vypuštěné džiny vnější okázalosti, démony megalomanie, toho perverzního běsu liliputů? Na pozadí cyklů historie, kdy střídavě vítězí a je porážena touha po duchovních jistotách potřebami konzumními, probíhá život. I dnes zde na Jánském vršku, přes vybydlovací schizofrenii devadesátých let, potkáte o páté hodině večerní ve světle pouličních litinových lamp usedlíky a usedlice s dětmi a taškami naditými potravou – před lety z Máje, dnes z My. Potkáte zde do pedálů kola sípající jeptišku s tvářemi zrůžovělými námahou a slastí ze svobodného pohybu. Budete míjet skupinky klábosících, a jakmile dojdete na Jánský vršek, hukot města se vzdálí, fasády domů vás obklopí historií, která se podepsala na jejich tvarosloví a lidi, veskrze současné, promění duch místa ve figurky nerudovských příběhů.
Potkáte akademického malíře, je starý. Jeho obecná sláva zašla a čeká skryta v mysli dnes studujícího kunsthistorika na znovuobjevení. Chodí tu s pejskem na volno a igelitovým sáčkem na ruce, zdvíhá roztržitě psí hovínka a hovoří ke čtyřnohému příteli pokorně: „Tohle je studené, to není tvoje, ale také jej vezmeme, ať do toho někdo nešlápne…“ Potkáte zde kočku čekající večer co večer před klášterem sester boromejek na svého pána, kterého vítá zvuky podobnými jak mňoukání, tak štěkotu ratlíků. V apendixu Jánské uličky vás překvapí majitel domu, který pozdraví s vrtačkou v ruce, opravuje práh. A kousek za ním ke zdi se tísnící chomout růží, které obepínají skromný vchod do domu. Vedle dveří se ještě před pár lety krčila rozviklaná lavička z nahnilých trámků, na níž sedávaly klábosící babky. Ta zmizela s příchodem pana Cleera a jeho monstrózního auta podobajícího se zhoubnému nádoru. Babičky odešly, lavička je tatam, na jejich místě trčí nabubřelý koráb. Za nějaký čas shnije též.
Když tudy půjdete v noci, minete psa i vlka… Zvony odbíjejí druhou, v klínu, kudy vtéká Břetislavka do Jánského vršku, potkáte starou paní. Kryje ji temný stín chudého osvětlení a blízkého zániku. Je obklopena deseti, dvaceti… celým stádem dychtících koček malostranských, jak Krysař potkany. V tašce nese mističky od polárkových dortů a z ještě teplého hrnce vyndává porce pro ty bestie chlupaté, které přesně vědí, kdy dráp zatáhnout k pohlazení a kdy proseknout čenich psa či dlaň toho, kdo jim nerozumí. Otírají se stařeně o nohy, sklánějí hlavy a žerou. Baba je hladí, prochází tím houfem kočičím – je ve svém. Je tam, kde ji potřebují. Jen čtyřnozí, ale potřebují. Zdvihá hlavu a všimne si mne. Své myšlenky, své obavy znenadání začne říkat nahlas. Bez oslovení, bez úvodu: „Co bude s těmi kočkami, až zemřu? Kdo o ně bude pečovat? Nepomřou chuděry bez mé péče? Jste mladší, přežijete mne – vezměte si je na starost vy.“ Luskla po mě pohledem. Zní to jako zjevení, jako hlas archanděla Gabriela ověnčený vůlí toho, který převyšuje. Uchopila mne za rameno: „Vezměte si to za svůj úkol, mladý muži, každý den sem choďte po druhé hodině noční. Budeme se tu setkávat, naučím vás recepty, na které jsou ti miláčkové zvyklí, budou si na vás zvykat, a až zemru, neosiří.“ Řekl jsem do tmy jejího kočičího bytí cosi šeptem. Řekl jsem přidušeně, že ona nezemře, vymanil se jemně z její paže a balancuje mezi hřbety hltajících koček, šel k domovu. Styděl jsem se za tu hloupou lež, jíž jsem mezi nás postavil zeď, zbytečnou v tu noční hodinu ve stádu koček na Jánském vršku. V záhybu ulice, před domem U Žluté boty jsem se ohlédl. Stála tam jak plamen svíčky, kolem ztopořené ocasy jejích milých čtyřnohých.
Od té doby jsem ji neviděl. Mnohokrát jsem se vracel v tu hodinu nad ránem, ale baba nikde a kočky se jen spoře krčily pod auty.
To je Jánský vršek, jedinečná kulisa pro výkvět a zánik generací zde žijících rodů. Odumírající květiny za okny a mladé výhonky tam, kde jim hniloba uvolnila prostor. Cítím, jak se kyvadlo od mcdonaldizace hodnot opět naklání k podstatě. Cítím únavu z nadbytku.
A kameny, štuky, průčelí i základy domů na Jánském vršku dál ponesou tajemství otisků, obohaceny o naši současnost.
 

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Setkání s krásou

Některé ženy dostaly do vínku krásu. Neumím posoudit, zda to přináší i štěstí, ale s určitostí vím, že pohled na krásu je příjemný a někdy nelze ani oči odtrhnout. Pokud je krásná žena i skromná a příjemná, je to dar navíc. Díky festivalu v Karlových Varech jsem takové ženy poznala.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne