Lenka Vlasáková

Za člověka má mluvit jeho práce

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

V klíčové scéně filmu KAWASAKIHO RŮŽE máte ostrou výměnu názorů se svou matkou. Jak se natáčela ta hádka v lese, kde s Danou Kolářovou hrajete jako o život?
Trochu se divím, že každý mluví zrovna o této scéně. Působí velmi emotivně, ale přitom vznikla až podivuhodně rychle. Honza Hřebejk na poslední chvíli změnil její aranžmá, původně se totiž měla odehrávat v interiéru. Jemu ale připadlo logičtější, abychom se už do té chalupy nevraceli a já utekla do lesa. Čímž jsme s Danou pro tu naši hádku získaly větší prostorovou svobodu. Během toho vypjatého dialogu nás sledovaly dvě ruční kamery, ale jinak jsme tam byly vlastně samy. Ten záběr jsme dělali celkem třikrát a musím říct, že mezi jednotlivými klapkami se nám klepaly ruce vzrušením. V pauze jsme si daly cigáro na uklidněnou a pak se jelo znovu. Myslím, že ve filmu zůstalo nejvíc z té třetí klapky.

Ten film vypráví o vině a odpuštění za hříchy z dob komunismu. Co říkáte lidem, kteří se zapletli s StB a současným aférám kolem nich?
Já ty lidi nechci ani nemůžu soudit, protože v podobné situaci jsem naštěstí sama nikdy nebyla. Ale myslím si, že selhat – nota bene pod nátlakem – může každý. Jenže pokud si to nepřiznáme, nedostaneme se nikam dál. Což platí pro každého jedince i pro celou společnost. V devadesátých letech jako by se až příliš rychle vytěsňovalo to, v čem jsme museli žít předtím. Ale ono se to stále vrací, ty násilně přibouchnuté dveře se znovu a znovu otvírají a ten smrádek je pořád cítit… Líbí se mi přístup Vlasty Chramostové. Ta své dávné selhání – dá-li se to tak nazvat – popsala ve svých pamětech. Jí už nikdo nemůže vůbec nic vytýkat, protože všechno zveřejnila.

Narodila jste se v roce 1972, během takzvané normalizace. Jak jste tu dobu vnímala?
Brzy jsem vycítila, že to, co se může říkat doma, se nemá říkat venku. Týkalo se to hlavně roku šedesát osm. Můj dědeček, který spolu s Otou Šikem připravoval ekonomickou reformu, byl tehdy ministrem. A během invaze byl s půlkou vlády v Jugoslávii. Pak ho prý ve Vídni přemlouval Jan Werich, aby se nevracel. Navíc, když jsem se narodila, žili jsme ve Střešovicích ve vile, kde pod námi bydlel známý spisovatel a disident Zdeněk Urbánek. A mně časem došlo, že ten dům byl asi dost sledovaný. Ale na druhé straně mi to, že dědu i babičku po osmašedesátém vyhodili z práce, paradoxně prospělo. Oba se pak tím víc přimkli ke svým vnoučatům. Mě a mého o rok mladšího bratra vozili na chatu na Berounku, v létě jsme s nimi jezdili do Kašperských hor. Chodili jsme na výstavy, na Hrad, na Petřín, byli jsme i na představení Prodané nevěsty v Národním, když ho znovu otevřeli po rekonstrukci. Díky nim jsme měli krásné dětství.

Babička prý ovlivnila i vaše herecké začátky…
Máte pravdu, ona byla hodně akční. Zařídila mi kursy angličtiny, díky ní jsem se nějakou dobu učila hrát na housle. A někdy ve druhé polovině osmdesátých let se dozvěděla o týdenním prázdninovém soustředění kdesi u Chebu a přihlásila mě. Učili jsme se tam recitovat básničky a hrát divadlo. Já předtím nechodila do žádného dramatického kroužku, ale začalo mě to bavit. A herec, který ten kurs vedl, mi na konci řekl, že jestli má z té party někdo talent, tak jsem to já.

A co se stalo potom?
O rok později, na další běh toho kursu už jsem se přihlásila sama. A náhodou tam byl taky nějaký člověk z Barrandova, který si na mě vzal telefon. A koncem prázdnin mi volali, že paní režisérka Plívová připravuje nový film a jestli bych nepřišla na konkurs. A já ho kupodivu vyhrála a dostala hlavní roli ve filmu HOUPAČKA.

Jak vzpomínáte na své první natáčení?
Najednou jsem přišla do úplně jiného světa. Byla jsem hrozně nejistá a vůbec jsem nevěděla, co se sebou. Ale Plívová naštěstí uměla pracovat s dětmi a já byla tehdy vlastně ještě dítě… To natáčení znamenalo i problémy ve škole. Probíhalo ještě na podzim a já byla v maturitním ročníku. Ale pak jsem si sehnala nějakou dramatickou průpravu a řekla si, že to zkusím na DAMU. Naši s tím sice zprvu nesouhlasili, ale když zjistili, že ty přijímačky jsou v lednu, tu přihlášku mi podepsali. S tím, že si v ní nechám i filozofickou fakultu, kam jsem chtěla jít původně. Ale na DAMU mě hned napoprvé vzali a já nastoupila do prvního porevolučního ročníku. Tehdy tam přišla řada lidí, kteří byli předtím v nemilosti. Náš ročník vedl Luboš Pistorius, učili nás třeba Jiří Adamíra a Viktor Preiss, po dvou letech přišla jako pedagožka i Dana Kolářová.

Posuňme se o pár let dál, k vaší první slavné roli ve filmu LEA. Jak jste ji získala a co pro vás znamenala?
Zase to byla souhra okolností. Pamatoval si mě Viktor Walter, pomocný režisér HOUPAČKY. Řekl o mně Ivanu Fílovi a já absolvovala konkurs, kterého se myslím účastnily taky Terezka Brodská a Zuzka Stivínová. Ale Fíla si vybral mě, protože potřeboval neokoukanou tvář. Samotné natáčení pak bylo – mírně řečeno – klopotné. Kvůli neustálým přívalům sněhu trvalo asi dvakrát déle, než bylo v plánu. Jednou jsem dokonce zůstala trčet na stromě ve sněhové bouři. Nejdřív dali pryč žebřík, aby se mohlo točit. Jenže pak přišla fujavice, všichni se běželi schovat a mě tam prostě zapomněli. Než na to přišli a já mohla slézt, klepala jsem se příšernou zimou. A když se ten film dotáčel, byla jsem už těhotná se Sofií.
 

 

Rozhovor Jana Folla si přečtěte v tištěné Xantypě!!!

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Setkání s krásou

Některé ženy dostaly do vínku krásu. Neumím posoudit, zda to přináší i štěstí, ale s určitostí vím, že pohled na krásu je příjemný a někdy nelze ani oči odtrhnout. Pokud je krásná žena i skromná a příjemná, je to dar navíc. Díky festivalu v Karlových Varech jsem takové ženy poznala.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne