TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA - 15

Fejeton Benjamina Kurase

„Ženy chtějí průměrné muže a muži se ze všech sil snaží být co nejprůměrnější,“ napsala jedna ze starších průkopnic feminismu, americká antropoložka Margaret Mead, jejíž smysl pro humor se projevoval i v takových banálnostech, jako byla tři manželství s antropology. Otěhotnět se jí podařilo teprve s třetím, když ji předtím lékaři celé roky ujišťovali, že je neplodná. Komentovala to dodnes proslulým citátem:
„Otcové jsou biologické nutnosti, ale společenské náhody.“
 

To jediné dítě, které se jí narodilo téměř ve čtyřicítce a v dobách, kdy ještě byly v módě početné rodiny, obhajovala slovy:
„Místo velkého množství dětí potřebujeme děti vysoké kvality.“
A na důkaz toho z dcery vychovala další antropoložku. Už v mládí ji poučovala:
„Vždycky si pamatuj, že jsi absolutně jedinečná. Jako každý jiný.“
Když Amerika vášnivě debatovala o tom, zda ženskou rovnoprávnost dotáhnout až do armády, přispěla názorem, že „ženy by se neměly používat v boji, protože jsou příliš urputné“.
K sexuální revoluci 60. let bohatě přispěly její studie o volnějších a pestřejších sexuálních tradicích u šťastnějších a veselejších národů pacifických ostrovů, jimiž jako aktivní anglikánka doporučovala obohatit tradice křesťanské. V 70. letech spolupracovala na moderní verzi episkopální modlitební knížky, která položila základ novému stylu modliteb, měnícímu tradiční maskulinismus na „gender-inclusive“, a přičinila se o uzákonění vstupu žen do kněžského stavu v anglikánské církvi.
Ale protože nikdy nepřestala náruživě holdovat mužům (či přinejmenším antropologům), přála jim stejnou svobodu jako ženám a ráda jim připomínala, že „pokaždé, když osvobodíme ženu, osvobozujeme i muže“. A společné soužití hájila antropologickým odpozorováním, že „jedna z nejstarších lidských potřeb je mít někoho, kdo si dělá starosti, kde jste, když nepřijdete na noc domů“.
„Náboženství je po sexu pravděpodobně nejstarší zdroj dostupný lidským bytostem k explodování mysli,“ komentovala antropoložčiny náboženské snahy spisovatelka Susan

Sontag, pro niž „milování už na úrovni prostého fyzického prožitku a nálady připomíná záchvat epilepsie přinejmenším tolik, ne-li víc, než společné požívání jídla nebo konverzaci.“
Typicky americká černovlasá kráska Sontag absolvovala mateřství v sedmnácti jako studentka druhého ročníku chicagské univerzity, kam jako brilantní teenagerka nastoupila už v patnácti a podlehla svodům o jedenáct let staršího asistenta sociologie. Ten se s ní poctivě oženil na několik krátkých let, než ho intelektuálně předehnala natolik, že se museli rozejít. Tehdy asi začala vnímat existenci muže jako „dějiny vyčerpání jeho možností“. Na „drsných chlapech“ shledávala nejkrásnější jejich ženskost a na „něžných ženách“ jejich chlapskost.
Po doktorátu z Harvardu a postgraduálním ročním studiu na pařížské univerzitě nastoupila na newyorskou Columbia University jako profesorka filosofie a religionistiky, ale ještě před svou třicítkou dezertovala stovkami článků a prvním románem k literatuře, kterou brala jako „cestovní pas do širšího života čili ke svobodě“.
Díky své kolosální vzdělanosti v evropské kultuře literární i výtvarné se brzy zařadila mezi špičky newyorské kritiky a esejistiky, kde razila přístup k vnímání umění ve formě „transparentnosti“, což pro ni znamenalo „prožívat zářivost díla samotného, takového jaké je“, místo analyzování a interpretování, které označila za „pomstu intelektu na umění“. Svět pro ni byl „společnost, kde většina lidí, kteří nejsou cvoci aktivní, jsou cvoci vyléčení nebo potenciální“, přičemž „duševní zdraví je líbezná lež“. Záviděla paranoikům jejich „opravdický pocit, že jim někdo věnuje pozornost“.
Onemocnění rakovinou v pětačtyřiceti (z níž se vyléčila a žila až do jedenasedmdesáti) ji inspirovalo k napsání filosofické knížky CHOROBA JAKO METAFORA, která medituje nad absurditou používání pojmů choroba a chorobný v přeneseném pojmenování zla a kterou kritika označila za „nejvíce osvobozující knihu naší doby“.
Ráda si utahovala ze sběratelů citátů (jako jsme třeba my zde) a označovala jejich sběratelství za „surrealistický vkus“. Surrealismus samotný označovala za „vyhraněný projev buržoazní estetiky“. To bylo od ní obzvlášť sarkastické, vhledem k tomu, že surrealismus vznikl s vyhlášeným úmyslem kýčovitou buržoazní estetiku rozbít na cimprcampr, než se sám začal brát vážně a přihlásil se k ještě kýčovějšímu marxismu a proletářské revoluci.
„Sbírání citátů,“ rozepisuje se Sontag podrobněji, „by se sice dalo pokládat za pouhý ironický mimetismus čili tak říkajíc neškodné sběratelství. Ale ve světě, který je na dobré cestě stát se jedním velkým lomem, se sběratel stává člověkem angažovaným ve zbožné záchranné práci. Vzhledem k tomu, že běh moderních dějin už vysál mízu tradic a roztříštil živoucí celky, v nichž vzácné předměty kdysi nacházely svoje místo, sběratel dnes může s čistým svědomím vykopávat ty vytříbenější, emblematičtější fragmenty.“
Takže záslužnou práci tady spolu konáme. Zvlášť když se na nás opět řítí staronový antifeminismus pologramotných mužských zamindrákovanců, který by všechny ženy na celém světě nejraději zahalil do hadrů, umlčel a zneviditelnil, aby jeho nafouklé sebedůležité pubertální ego už nikdy nemohly ohrožovat smíchem.
 

XANTYPA 04/10 - výběr z článků

ABECEDA 05/10

ABECEDA 05/10

Dvacet šest písmen, dvacet šest slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně abeceda zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Biskup  Václav Malý

Biskup Václav Malý

S otevřeným hledím vstříc naději světaPo návštěvě papeže Benedikta XVI. shrnul světící biskup pražský, Mons. Václav Malý obsah jeho slov. Zazněly tím i jeho vlastní postoje: snaha o zklidnění dnešní rozpolcené doby a dosažení vnitřního klidu, hledání smyslu a hodnot života ústícího do naděje a v době krize mezilidských vztahů i důraz na morální hodnoty člověka. Životním tématem Mons. Václava Malého je ochrana lidských práv ve všech formách, heslem je pokora a pravda. V čase blížících se Velikonoc hovoříme o běhu času.

SOUTĚŽ o audioknihu DIVNOVLÁSKY

SOUTĚŽ o audioknihu DIVNOVLÁSKY

IRENA OBERMANNOVÁ: DIVNOVLÁSKY/ čte Aňa Geislerová  Irena Obermannová, úspěšná autorka Deníku šílené manželky, navazuje na své silně autobiografické vyprávění v neméně zdařilých Divnovláskách, v nichž pokračuje v příbězích rozvedené matky dvou pubertálních dcer. 

Hvězdy o nás

Hvězdy o nás

Duben 2010
Slunce vstupuje do znamení Berana 20. března v 18.33 SEČ a setrvá v něm do 20. dubna 6.30 SELČ. Po dvou celkem klidných měsících se opět začnou dít věci. Transformátor i destruktor Pluto je první týden stacionární, poslední týden nastane přesná opozice Saturn-Uran. Připravme se na změny a zvraty, všechno může být nečekaně jinak. Flexibilní stratégové mají příležitost excelovat. Zvýšené opatrnosti je třeba 4. – 9. a 24. – 29. 4. Pro jednotlivá znamení máme jako obvykle pár konkrétních rad:

 

Bette Davis

Bette Davis

„Já blázen odešla do Hollywoodu, kde tehdy slyšeli jen na platinové blondýnky a kde dlouhé nohy byly důležitější než talent. I ode mne vždy požadovali, abych byla krasavicí, jenže já jsem bojovala za realismus.“

Život se slavným jménem

Život se slavným jménem

Charles Spencer Chaplin (1889 – 1997)
Charlie Chaplin byl génius. Nejlepší filmaři dodnes čerpají z jeho díla. Vymyslel filmovou řeč a poetiku: smích skrze slzy. Aby mohl vytvořit svou postavu tuláka Charlieho, musel být pohybově nesmírně nadaný a znát lidskou povahu. Po příchodu do Hollywoodu natočil skoro padesát krátkých filmů, kterými se náramně bavíme dodnes.

Radka Denemarková

Radka Denemarková

Současná literatura je slepá ke kostlivcům, které má český národ ve skříni Do místnosti vešla štíhlá, tmavovlasá žena. Rozhlédla se a usmála se. „Mám čas jen dvacet minut,“ řekla, když se představila. Radka Denemarková – spisovatelka, překladatelka, scenáristka, dramaturgyně a literární historička.

JAK JSME VE VANCOUVERU FANDILI

JAK JSME VE VANCOUVERU FANDILI

Xantypa – mediální partner Českého olympijského týmu. Na toto spojení už jste si za těch pět let asi zvykli. Na letních olympijských hrách v Pekingu Xantypu reprezentoval její vydavatel, ing. Jiří Dostál, generální ředitel Kovohutí Příbram, výprava na letošní zimní olympiádu se rozrostla. Pan generální do Kanady „přibral“ dva kolegy z Kovohutí, Karla Olivu a Josefa Vohnouta, a Xantypa byla na olympiádě zastoupena doslova osobně. Do Vancouveru odletěl Daniel Zewdie, art director časopisu. A dotyční pánové se s vámi o pár zážitků rádi podělí.

ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY

Zhruba před rokem a půl jsme v Xantypě přinesli rozhovor s mladým historikem a režisérem Lukášem Přibylem, který věnoval deset let svého života práci na unikátním dokumentárním projektu ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY. Jeho prostřednictvím vypráví příběh českých a moravských Židů odvlečených za druhé světové války do dnes již zapomenutých ghett a koncentračních táborů na území dnešního Lotyšska, Běloruska, Estonska a Polska. Tehdy dokončoval čtvrtý, poslední díl. Počátkem letošního roku vyšla kolekce všech jeho filmů na DVD.

FEJETON Benjamina Kurase - výběr z článků

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 30

Koncentráčnického veterána Simona Wiesenthala zná kdekdo jako neúnavného lovce nacistických zločinců. Málokdo však o něm ví, že byl taky náruživým sběratelem komunistických vtipů. Tedy vtipů z komunistických zemí. Čili vtipů antikomunistických. Sbíral je od svých spolupracovníků za železnou oponou, nejspíš z vděku za Boží vnuknutí usadit se po válce v Rakousku místo rodného Polska nebo adoptivního Československa, kde před válkou vystudoval na pražské technice a proslul u spolužáků jako znamenitý vtipálek a vypravěč v několika jazycích.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 29

„Goldberg se tak chechtal svému vlastnímu vtipu, že z toho umřel. Byl to asi jediný člověk, který umřel smíchem v Osvětimi.“
Těmito dvěma nezapomenutelnými větami začíná román, jehož titul jsem zapomněl, od francouzského autora, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, který jsem četl před nějakými pětatřiceti roky

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 28

V anglickém etnickém humoru si vysloužili čestné místo Maďaři. Bylo to částečně díky laskavému humoru George Mikese, jehož útlé knížečky na téma „jak být cizincem“ jim přirostly k srdci a zdomácněl jim tak, že si ho vyslovovali „majks“ a povýšili ho na klasika anglické literatury, dodnes v Penguinu v paperbacku dotiskovaného.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 27

Etnické vtipy česko-slovenské se svého času hodně podobaly anglo-irským. Jely podle stejné šablony: Angličan a Čech byli chytráci, Ir a Slovák blbci. Rozpuštěním společného státu naštěstí vymizely, ony totiž většinou nebyly moc humorné.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 26

p { margin-bottom: 0.21cm; } Dánové, jak jsme si řekli minule, jsou (alespoň podle jednoho dánského psychologa) největší gelotofilové, čili mají ze všech národů největší radost (nebo nejmenší vztek), když si z nich někdo dělá srandu. Dokazují to už třeba tím, jak mluví.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 25

Nauka o smíchu se jmenuje gelotologie (gelos je řecky smích). Pojmenoval ji tak někdy v 80. letech minulého století, už jako vědu (do té doby to byla jen zábava), německý psycholog a psychoterapeut Michael Titze. Nápad a základní poznatky dostal od rakouského psychologa Viktora Frankla, který díky humoru a udržování smyslu života přežil nacistický koncentrák.
Když Titze začal experimentovat s humorovou terapií, zjistil, že mnozí pacienti a klienti nemají rádi, když se jim někdo směje.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 24

Definovat humor se pokoušela spousta mudrců. Prvním, o němž víme, byl Aristoteles, jehož spis o humoru a komedii – druhý díl POETIKY – se nám bohužel nedochoval. Jeden její rukopis určitě shořel v požáru obrovské alexandrijské knihovny, která od založení v roce 300 př. n. l. nashromáždila 700 tisíc rukopisů z Evropy, Asie a Afriky, obsahujících všechnu do té doby známou moudrost světa. Požár se udál někdy v 7. století po invazi Arabů za kalifa Omara. Podle legendy dal knihovnu spálit generál Amr, s humornými slovy: „Buď ty všechny knížky odporují koránu a pak jsou kacířské, nebo s koránem souhlasí a pak jsou zbytečné.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 22

Mezi psychoanalytiky a psychoterapeuty se vypráví tento vtip: „Jaký je rozdíl mezi Freudem a Jungem? Freud byl přesvědčen, že vtip je vážná věc, a Jung se domníval, že humor je mýtus.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 21

Jak se tedy může humoru naučit člověk, který smysl pro humor stoprocentně nemá? Že nemůže? Může. Takto: Jestliže z nedostatku humoru nedokáže s humorem brát nic, nezbývá mu než začít s humorem brát to, že nedokáže nic brát s humorem. Chce-li člověk odněkud začít, musí holt odněkud začít. A tam, kde právě jsme, je k tomu místo nejen nejlepší, nýbrž jediné.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/10

XANTYPA Číslo 04/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne