DOKONALÝ SVĚT

Možná, že existuje jen virtuálně. Tedy ve filmu, v televizi, ve světě fantazie. Možná stačí zavřít oči – a lze si „dokonalý svět“ představit. No, hodně záleží na tom, čemu říkáme „dokonalý“. Režisér Clint Eastwood vytvořil obraz dokonalého světa ve svém stejnojmenném filmu (A PERFECT WORLD, 1993) a tenhle snímek s Kevinem Costnerem a T. J. Lowtherem si získal obdiv diváků na celém světě. Ale to je už dávno. Současný „dokonalý svět“ v českém televizním pojetí je o něčem jiném než o silném přátelském poutu dospělého muže a dítěte. Divákům nabídne prostředí redakce módního časopisu.

Hrdinky a hrdinové žijí životy stejně nablýskané, jako jsou obálky časopisu, pro který pracují – je totiž nejlepším módním časopisem v zemi. V prostředí redakce si vytvářejí svět módy, vůní, stylu a harmonických vztahů. Tady si připadají silní, krásní, zkrátka dokonalí. Mimo bezpečí redakce ale narážejí. Osobní život se pokoušejí inscenovat podobně jako své módní editorialy. Od lásky čekají romantiku, od dětí hravost a poslušnost, od partnerů nekonečnou podporu a pochopení. Vztahové karamboly řeší s naivní snahou o dokonalost. Jsou zároveň dojemní, směšní, a tím blízcí divákům.

Tak jako se různí jejich věk a postavení, různé jsou i problémy, které je trápí. Takřka archetypální. Je tu mladičká dívka, která přišla do Prahy dobýt svět. Věčně doufající milenka populárního politika. Matka, která se snaží skloubit rodinu a zaměstnání. Stárnoucí redaktorka, zachraňující starý svět před novými pořádky. Homosexuál upnutý na neopětovanou lásku. Hrdinové, kteří se realitě bránili, se v ní učí žít a cítí se kupodivu mnohem volněji. Jejich čtenáři (a diváci) se naopak dozvídají mnohé o zákonitostech krásy, módy a stylu.
 
JITKA ČVANČAROVÁ
Možná chtěla být polírem na stavbách, když studovala stavební průmyslovku. Po maturitě ale už s jistotou zamířila na JAMU a absolvovala obor muzikálové herectví. S divadlem začínala samozřejmě v Brně, poté hostovala a hostuje v řadě divadel (Bez zábradlí, Pod Palmovkou, Divadlo Bolka Polívky…), v muzikálech či na Letních shakespearovských slavnostech na Hradě. Mihla se v ČERNÝCH BARONECH, mnohem víc si zahrála jako Hanička v ČETNICKÝCH HUMORESKÁCH, ještě víc jako sestra Markéta v seriálu ORDINACE V RŮŽOVÉ ZAHRADĚ. Natočila také několik pohádek. Co se filmů týče hrála v BESTIÁŘI Ireny Pavláskové, ve SVATBĚ NA BITEVNÍM POLI Dušana Kleina. Jejím posledním je půvabný rodinný snímek KDOPAK BY SE VLKA BÁL? (režie Maria Procházková), úspěšně prezentovaný na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně.
A co říká na nový seriál? „Je o módě i o vztazích. Myslím, že obojí je výborně v symbióze. Líbí se mi, že se točí filmovým způsobem. Myslím si, že vzniká seriál, který jsem ještě netočila. Dokonce bych řekla, že tohle téma i příběh má velké ambice. Jsme na začátku. V září se předpokládá konec natáčení. Doufejme, že vydrží skvělá nálada, entuziasmus, vzájemná komunikace. A přejme si, aby nikomu nedošly síly a neujely nervy, protože ta pověstná ,ponorka‘, kdy si po nějakém čase všichni lezou na nervy, výsledek vždycky pokazí.
V roli Michelle, módní ředitelky časopisu, se hodně vyřádím. Většinou jsem hrála milé holky, hodné a příjemné… Tady jsem razantní, strohá, drzá, prostě šéfová… Ale za tou maskou suverénky je druhá strana mince, jedno velké zklamání, jedno velké očekávání či přání. Zkrátka láska. Ale nemohu prozrazovat finesy příběhu…“
 
FILIP ČAPKA
Už třetí z generace ostravské herecké rodiny. Začínal v Divadle Petra Bezruče, po excelentním výkonu v roli Edgara v KRÁLI LEAROVI na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě hraje pravidelně v Divadle Bez zábradlí. Za roli Buči v muzikálu CIKÁNI JDOU DO NEBE získal cenu Thálie pro herce do 33 let. Několik příležitostí dostal i ve filmu a v televizi (pohádka NEVĚSTA S VELKÝMA NOHAMA, filmový experiment RESTART, seriál POSLEDNÍ SEZONA, drama podle hry Pavla Kohouta DESET ZPŮSOBŮ LÁSKY.
Další televizní šancí Filipa Čapky je právě DOKONALÝ SVĚT a v něm role fotografa Georga. Říká: „Samozřejmě základní charakteristiky té či oné role nabízí především scénář. Dalším inspiračním zdrojem jsou názory a požadavky režiséra. Ale stejně důležitý je vlastní přístup herce. Já jsem se rozhlížel především mezi svými vrstevníky. Čerpal detaily z jejich drzosti, oprsklosti, hejskovitosti. Je třeba připomenout, že tyhle ‚mladé vlastnosti‘ nepozorujeme jen dnes, ale existují vlastně odjakživa. Už staří Římané si stěžovali na drzou mladou generaci. Pak mi pomohla vlastní zkušenost. Nejsem žádný Robert Vano, ale fotím rád. I ta běžná zkušenost pomůže herci k tomu, aby byla jeho role k uvěření.
Ten můj fotograf docela zajímavě zapadá do celé mozaiky figur a figurek seriálu. Je fajn, že to není jen ‚ženský‘ seriál, který by řešil módu zprava zleva shora zdola. Jsou v něm dobře popsané vztahy, to už je široké téma, které dokáže zaujmout obsáhlejší divácké spektrum. Osobně mám ke světu módy daleko, sem tam mi něco do oka padne, ale nijak systematicky se módou nezabývám. Spíš si všimnu pěkně oblečené dívky nebo ženy. I když ani tady úspěch není jen a jen věcí módy, oblečení, typu, ba ani tváře. Řekl bych, že hlavní roli hraje ona prazvláštní chemie.
Scénář je velmi dobře napsaný. A štáb je mladý, i režisér Karas je mladý kluk, kterému to úžasně jde, baví ho to, a s ním to baví všechny kolem něj.“
 
JANA HLAVÁČOVÁ
Na plátně debutovala ve slavné filmové komedii KAM ČERT NEMŮŽE. To ještě studovala DAMU. S divadlem začínala v Plzni, po pěti letech se vrátila do Prahy, dostala nabídku z Národního divadla. Tam prožila svá neslavnější léta, byla a je bezesporu jednou z nejvýznamnějších českých hereček druhé poloviny 20. století. Na jevišti i ve filmu si zahrála stovky rolí. Diváci si ji pamatují jako Boženu Němcovou ve VERONICE, manželku Leoše Janáčka ve LVU S BÍLOU HŘÍVOU nebo jako temperamentní Toničku z Kleinových BÁSNÍKŮ. Víc příležitostí jí nabídla televize – seriály ELIŠKA A JEJÍ ROD, BYL JEDNOU JEDEN DŮM, CHALUPÁŘI, DNES V JEDNOM DOMĚ, VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE, zaskvěla se v televizních inscenacích a filmech IKARŮV PÁD, OBŽALOVANÁ, I VE SMRTI SAMI, OHNIVÉ ŽENY, VŮNĚ VANILKY, OPERACE SILVER A… Účinkovala v desítkách pohádek. V polední době hrála v seriálech NÁMĚSTÍČKO, NÁVES a HRABĚNKY. Od roku 1995 je v angažmá v Divadle na Vinohradech. Je držitelkou Thálie.
„Tady na place jsem nejstarší, což by mohlo svádět k domněnce, že jsem nějaká taková Meryl Streepová neboli Miranda Priestly z filmu ĎÁBEL NOSÍ PRADU. Ale to srovnání hodně kulhá. Moje postava je jiná, má ve firmě úplně obyčejné postavení. Novinářka, která píše sloupky a má svou módní rubriku. Je dokonalý profík, hodně si pamatuje, taky jí říkají ‚Legenda‘. Tahle redaktorka Alžběta není žádná nafoukaná madam, naopak je velmi laskavá. Figuru jsem od začátku viděla jako klasickou elegantní ženskou, a proto jsme taky vybrali pěknou a slušivou paruku, která docela trefně postavu dokresluje. A stejně je to ve vztazích mezi hlavními aktéry. Já to tam všechno držím, chtěla bych, aby byli všichni v pohodě. Už sám způsob komunikace postav je zajímavý. Jsou vstřícné, vtipné, zároveň do sebe ‚rejou‘, ironizují se… Všechno je ovšem dobře míněné. Scénář se mi moc líbí. Každá figura má jiný jazyk, jiný způsob vyjadřování. Tak to v reálu je, každý má jiný druh komunikace. A v souhrnu jsou tam zajímavé charaktery a hrají si spolu na ,dokonalý svět‘.
Pro mne je to zcela jiná poloha, než jsem doposud při herecké práci zažila, vážně jsem nic podobného ještě netočila. A těší mě, že nemusím měnit na svých replikách ve scénářích ani slovo a nemusím se stydět za to, co říkám. Herecká parta je skvělá. Sice jim trochu kazím věkový průměr, ale připadám si mezi nimi taky jako mladá holka. A režisérovi strašně fandím, v podstatě je to jeho větší debut. A určitě proto, že ještě před režií vystudoval herectví, víc rozumí hercům. Velice dobře je vede, je citlivý a nechce po nás žádné blbosti. Je připravený, pilný, laskavý, je s ním zkrátka příjemná práce,“ pochvaluje si Jana Hlaváčová.
 
VOJTĚCH DYK
Od dětství se věnoval zpěvu, hrál v dětském divadélku Radar, studoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, dnes je v posledním ročníku DAMU. Poprvé stál před kamerou při natáčení seriálu LETIŠTĚ. Zahrál si v pohádce TŘI ŽIVOTY, v seriálech VELMI KŘEHKÉ VZTAHY, KRIMINÁLKA ANDĚL, třídílné detektivce ĎÁBLOVA LEST nebo v připravované česko-polské filmové krimikomedii OPERACE DUNAJ. Ve „zlaté kapličce“ hraje v LUCERNĚ, SNĚHOVÉ KRÁLOVNĚ, zkouší RADÚZE A MAHULENU. Hodně známé jsou jeho pěvecké aktivity, zejména účinkování s kapelou NightWork. Ke kumštu má Vojtěch Dyk blízko. Jeho otec je novinář, spisovatel a esejista, matka vede nakladatelství, vzdáleným příbuzným byl básník, spisovatel a dramatik Viktor Dyk. „Baví mě, když střídám různé typy. Třeba v ĎÁBLOVĚ LSTI Jiřího Stracha jsem hrál drsného rockera, dokonce podezřelého z vraždy. V seriálu VELMI KŘEHKÉ VZTAHY zase mladičkého, nezkušeného a jemného právnického eléva, který má asi trochu oidipovský komplex a bláznivě se zamiloval do starší zralé ženy, která ho stoprocentně ovládá. No a v DOKONALÉM SVĚTĚ jsem homosexuál, tak trochu hysterka v mužském těle. Na tomhle seriálu je pěkné, a to tu řekne každý, že se sešla bezvadná parta. Baví mě i téma, mám k módě velice kladný vztah. Neříkám, že bych večery trávil u šicího stroje, ale relaxuji třeba tak, že si prohlížím módní časopisy, sleduji, i když s takovou tou chlapskou zdrženlivostí, módní trendy,“ říká Vojtěch Dyk.
Poslední slovo má režisér. N place o něm všichni hovoří s úctou, a zároveň s nadějí v dobrý výsledek.
 
VÍT KARAS
Zajímavý životní začátek – je z trojčat (kluk a dvě holky). Je mu přes třicet, krásná Kristova léta a první životní bilancování ho teprve čekají. Absolvoval herectví na DAMU a filmovou režii na FAMU. Během studií natočil přes desítku krátkých filmů (MALÝ SVĚT, POUTA NEJSILNĚJŠÍ, JINÁ POHÁDKA, KOUZELNÍK, HODNÝ, ZLÝ A OŠKLIVÝ ad.). Většina snímků získala ocenění na studentských filmových festivalech a přehlídkách. Spolupracoval se Zdeňkem Troškou na Z PEKLA ŠTĚSTÍ 2. Když ho napoprvé nevzali na režii, zkusil to s herectvím. „K herectví jsem díky tomu získal respekt,“ říká. „Ale víc jsem chtěl být režisérem. Když jsem viděl dokument, jak Bořivoj Zeman natáčel své filmy, okouzlilo mě to. Ten krásný ,podvod‘. Třeba to, že nemusím mít skutečnou ponorku a chobotnici, abych o nich mohl točit. A stejně na mne zapůsobil film o natáčení seriálu NÁVŠTĚVNÍCI.“ Ve třetím ročníku to zkusil na FAMU znovu, a tentokrát to vyšlo. Až na drobné výjimky (epizoda v seriálu REDAKCE) nehrál. Režie zvítězila.
Jak se stane, že mladý režisér, který má za sebou jen pár dokumentů, dostane prestižní nabídku? „Je to souhra šťastných náhod. Začalo to tak, že můj profesor na FAMU Dušan Klein mě doporučil a udělal mi „uličku“ k Radku Bajgarovi a Tomáši Baldýnskému, kteří mají na starosti některé projekty televize Nova. Původně jsem měl režírovat něco jiného. Z toho sešlo, ale po čase mi nabídli, že to se mnou zkusí s DOKONALÝM SVĚTEM.“ Co je pro Vítka Karase v tomto seriálu zajímavější – móda nebo vztahy? „Všechno. Scénář je skvostný. Máme výborné herce, když přijdu ráno na plac a sleduji hlavní velké figury, a je jich tam kolem dvaceti, každá je jiná. A to mě hodně baví. A stejně mě baví druhá, v tomhle případě velmi důležitá vizuální složka.“ A jak je natáčení daleko? „Točím prvních šest dílů ze šestnácti, mám na to 54 filmovacích dnů. Pak si dám pauzu, půjdu s materiálem do střižny, a mezitím bude dalších pět dílů točit Tereza Kopáčová. Po ní posledních pět zase já. Tak to bylo domluveno a tak nám to vyhovuje. Každá epizoda má hodinu, takže vlastně během první realizační etapy vytvořím ve stopáži čtyři celovečerní filmy. To je nářez, práce jako na kostele,“ přiznává režisér.
První „novácký“ komediální lifestylový seriál DOKONALÝ SVĚT se na obrazovce objeví zřejmě až v lednu 2010. Kromě herců, které Xantypa zastihla při natáčení, hrají v seriálu například ještě Saša Rašilov (ředitele časopisu Davida, tak trochu snoba), Vanda Hybnerová (přísnou a nekompromisní obchodní ředitelku zvanou Kruťanda), Tereza Brodská (šéfredaktorku Andreu, která stěží skloubí práci a rodinu), Martin Pechlát (Andreina manžela Pavla, čtyřicetiletého kantora s duší dítěte), Zuzana Norisová (barbínu Ivetu, co chce práci, ale nechce pracovat), Eva Sakálová (pracovitou a chytrou Marii, která čeká na prince na bílém koni). Pod scénářem seriálu jsou podepsány Mirka Vopavová, Michaela Strnadová a Tereza Dusová, hodně práce vzhledem k tematice měli jak architekti Martin Kurel a Kateřina Kopicová, tak i kostýmní výtvarnice Jana Medková a Simona Rydlová. Za kamerou stojí Pavel Berkovič, režisérem, jak už bylo řečeno, je mladý Vít Karas.

JIŘÍ MOC

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Společnost - výběr z článků

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Studentka ve vzpouře

Studentka ve vzpouře

Právě před padesáti lety, v listopadu 1968, se uskutečnila okupační stávka českých studentů. Na protest proti posrpnovému vývoji společnosti do ní vstoupilo šedesát tisíc vysokoškoláků.

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Ženy v disentu

Ženy v disentu

Ačkoliv od sametové revoluce uplynula bezmála tři desetiletí, zůstávají české disidentky ve stínu mužů. Ve skutečnosti však tvořily třicet procent signatářů a staly se také klíčovými mluvčími Charty 77. „Je čas, abychom zaplnily bílá místa naší historie. Nemůžeme dál propagovat mýtus, že muži byli hybatelé pokroku směrem k revoluci, musíme si přiznat, že součástí toho byly i ženy,“ těmito slovy uvedla vedoucí projektu ŽENY V DISENTU Marcela Linková knihu BYTOVÁ REVOLTA. JAK ŽENY DĚLALY DISENT, na níž pracovala společně s Naďou Strakovou.

Psi významných osobností

Psi významných osobností

Měl skvělý původ, vynikající vzdělání, šťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, jedenáct bývalých prezidentů v příbuzenstvu a neteř jednoho z nich za manželku. Jestli byl někdo někdy předurčen stát se americkým prezidentem, tak to byl Franklin Delano Roosevelt. A jestli kdy některý z amerických prezidentů potřeboval onu bezpodmínečnou důvěru, oporu a něhu, kterou v mezních situacích poskytne člověku jeho pes, tak to byl on. Neboť právě tento muž musel svou zem provést hospodářskou krizí dosud nevídaných rozměrů a druhou světovou válkou. A to z invalidního vozíku. Liberály byl uctíván, konzervativci odmítán, ale všemi považován za výjimečnou osobnost.

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne