TAO SMÍCHU aneb Humor není sranda – 6

Jestliže je humor přirozenou humánní vlastností všech lidí, odkud se berou lidé bez humoru, kteří nám dokážou kazit radost ze života, nenávidět nás za dobře namířený vtip a třeba nás i vraždit za to, že jsme si utáhli z nějakého dávno mrtvého proroka? V civilizované společnosti by se snad vtip měl oplácet vtipem, podle biblického přikázání „oko za oko, zub za zub, vtip za vtip“? Jenže to bychom se museli všichni neustále cvičit v pěstování humoru. To je velká dřina a mnohem snadnější je drzému vtipálkovi nafackovat, zavřít ho do vězení nebo mu podříznout krk. Tak vzniká totalitní myšlení a diktatura vážnosti. Nebýt jeho, svět by byl samá komedie a víc lidí by se možná uřehtalo k smrti než zahynulo ve válkách.

Kdyby nebylo tragédií, komedie by nám nepřišla komická, protože bychom ji neměli s čím srovnávat a proti čemu stavět. Kdybychom nezažili nikoho, kdo se bere vážně, nepoznali bychom, kdy si kdo dělá srandu. Ostatně i ti nejhumornější z nás se ocitají v situacích, kdy nám humor selhává a působí nám i druhým útrapy nebo trapnosti tím, že se třeba i jen na chvilku zapomeneme nebrat vážně. Kde se to v nás bere? Jak vůbec takový nesmysl jako sebevážnost může vzniknout a být brán vážně? Jaké jsou jeho příčiny? Proč nás někdy něčí vtip uráží? Co v nás – jaká část našeho ega či jaká naše představa o sobě – se tím cítí tolik ohrožená, že má potřebu se bránit a útočit?
Když se budete někdy v sebevážných chvílích pozorovat, přijdete možná také na nějaké takovéto „Desatero sebevážnosti aneb Návod na zaručenou ztrátu humoru“, které sestává z těchto prvků:
1. Nadměrné očekávání a požadavky na sebe i na druhé.
2. Víra v nějakou šablonu, jací bychom měli být, jak bychom se měli chovat a jak by se jiní měli chovat k nám.
3. Pocit ublíženosti, jestliže se k nám tak nechovají.
4. Domněnka, že život by měl být fair, alespoň vůči nám.
5. Přesvědčení, že jsme lepší, důležitější či hodnotnější než jiní (individuálně nebo skupinově).
6. Potřeba za každou cenu mít pravdu, znát pravdu, bránit pravdu, šířit pravdu a chtít, aby pravda vítězila.
7. Vnímání jen jednoho možného řešení dané situace.
8. Vnímání pouze dvou možných řešení, z nichž jedno je vítězné a druhé poraženecké.
9. Ochota nechávat se manipulovat většinovými doktrínami a domněnkami.
10. Příslušnost k systému myšlení, který je produktem vzpoury mužského pubertálního ega proti hladce plynoucímu řádu vesmíru.
Já vím, že vás nejvíc fascinuje ten poslední, ale vezměme si je po pořádku, aspoň se bude na co těšit.
První: Antičtí stoikové (Epiktetos, Marcus Aurelius, Seneca) vnímali nesplněná očekávání jako hlavní příčinu mrzutosti, hněvu, nenávisti a prakticky všech negativních emocí a jimi působených nemocí, nešvarů, nemravností a nelidskostí. Podléhání negativním emocím vede k sebemrskačství, touze po „nápravě“, odplatě, trestu, pomstě, násilí, ovládnutí druhých a vyšinutí z reality. Kazí nám prožitek přirozeného toku událostí, který je veselý, blažený a blahodárný.
„Všechno je pro mě správné, ó Vesmíre! Nic pro mě není příliš pozdě, co přichází v pravou chvíli pro tebe. Neboť z tebe vše pochází a do tebe se vše vrací,“ praví Marcus Aurelius.
Což neznamená nic nedělat a nechávat se tokem událostí pasivně unášet. Znamená to dělat podle svých nejlepších schopností a s plnou energií to, co je v té či oné chvíli toku událostí a v harmonii s ním nejvhodnější, nejpřirozenější a nejúčinnější. Zůstávat v dobré náladě i při neuspokojivém výsledku, protože ten může být něčím jiným a mnohdy lepším, než co jsme očekávali, radí Seneca.
„Člověka nermoutí věci samotné, nýbrž to, jak je vnímá,“ praví Epiktetos. „Proto nešťastnému připomínej, že je nešťastný jen sám ze sebe. Svoboda se nezískává lpěním na tužbách, nýbrž oprošťováním od tužeb.“
Kdo touží, žádá a očekává, je nesvobodný. Kdo touží po nesplnitelném, je věčným otrokem. Kdo za nesplnění nesplnitelného rmoutí sebe i druhé, je morous a nudník. Kdo za nesplnění nesplnitelného sebe i druhé trestá, je tyran. Kdo na strachu z trestu za nesplnění nesplnitelného staví vládnoucí řád, je despota. Tyranie a despotismus jsou přirozené a nevyhnutelné důsledky sebevážnosti brané vážně. Zabránit jim dokáže jen včasné a časté zviditelnění kontrastu mezi našimi vysněnými tužbami a skutečnými možnostmi, mezi vykonstruovanými utopiemi a hmatatelnou realitou. Tento kontrast a jeho zviditelňování je jedním z hnacích motorů humoru.
Jak pravil český stoický filosof, jednoroční dobrovolník Marek: „Ikarus si spálil křídla, došlo i na Kartágo. Člověk by chtěl být gigantem a je hovno, kamaráde.“

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

FEJETON Benjamina Kurase - výběr z článků

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 30

Koncentráčnického veterána Simona Wiesenthala zná kdekdo jako neúnavného lovce nacistických zločinců. Málokdo však o něm ví, že byl taky náruživým sběratelem komunistických vtipů. Tedy vtipů z komunistických zemí. Čili vtipů antikomunistických. Sbíral je od svých spolupracovníků za železnou oponou, nejspíš z vděku za Boží vnuknutí usadit se po válce v Rakousku místo rodného Polska nebo adoptivního Československa, kde před válkou vystudoval na pražské technice a proslul u spolužáků jako znamenitý vtipálek a vypravěč v několika jazycích.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 29

„Goldberg se tak chechtal svému vlastnímu vtipu, že z toho umřel. Byl to asi jediný člověk, který umřel smíchem v Osvětimi.“
Těmito dvěma nezapomenutelnými větami začíná román, jehož titul jsem zapomněl, od francouzského autora, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, který jsem četl před nějakými pětatřiceti roky

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 28

V anglickém etnickém humoru si vysloužili čestné místo Maďaři. Bylo to částečně díky laskavému humoru George Mikese, jehož útlé knížečky na téma „jak být cizincem“ jim přirostly k srdci a zdomácněl jim tak, že si ho vyslovovali „majks“ a povýšili ho na klasika anglické literatury, dodnes v Penguinu v paperbacku dotiskovaného.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 27

Etnické vtipy česko-slovenské se svého času hodně podobaly anglo-irským. Jely podle stejné šablony: Angličan a Čech byli chytráci, Ir a Slovák blbci. Rozpuštěním společného státu naštěstí vymizely, ony totiž většinou nebyly moc humorné.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 26

p { margin-bottom: 0.21cm; } Dánové, jak jsme si řekli minule, jsou (alespoň podle jednoho dánského psychologa) největší gelotofilové, čili mají ze všech národů největší radost (nebo nejmenší vztek), když si z nich někdo dělá srandu. Dokazují to už třeba tím, jak mluví.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 25

Nauka o smíchu se jmenuje gelotologie (gelos je řecky smích). Pojmenoval ji tak někdy v 80. letech minulého století, už jako vědu (do té doby to byla jen zábava), německý psycholog a psychoterapeut Michael Titze. Nápad a základní poznatky dostal od rakouského psychologa Viktora Frankla, který díky humoru a udržování smyslu života přežil nacistický koncentrák.
Když Titze začal experimentovat s humorovou terapií, zjistil, že mnozí pacienti a klienti nemají rádi, když se jim někdo směje.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 24

Definovat humor se pokoušela spousta mudrců. Prvním, o němž víme, byl Aristoteles, jehož spis o humoru a komedii – druhý díl POETIKY – se nám bohužel nedochoval. Jeden její rukopis určitě shořel v požáru obrovské alexandrijské knihovny, která od založení v roce 300 př. n. l. nashromáždila 700 tisíc rukopisů z Evropy, Asie a Afriky, obsahujících všechnu do té doby známou moudrost světa. Požár se udál někdy v 7. století po invazi Arabů za kalifa Omara. Podle legendy dal knihovnu spálit generál Amr, s humornými slovy: „Buď ty všechny knížky odporují koránu a pak jsou kacířské, nebo s koránem souhlasí a pak jsou zbytečné.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 22

Mezi psychoanalytiky a psychoterapeuty se vypráví tento vtip: „Jaký je rozdíl mezi Freudem a Jungem? Freud byl přesvědčen, že vtip je vážná věc, a Jung se domníval, že humor je mýtus.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 21

Jak se tedy může humoru naučit člověk, který smysl pro humor stoprocentně nemá? Že nemůže? Může. Takto: Jestliže z nedostatku humoru nedokáže s humorem brát nic, nezbývá mu než začít s humorem brát to, že nedokáže nic brát s humorem. Chce-li člověk odněkud začít, musí holt odněkud začít. A tam, kde právě jsme, je k tomu místo nejen nejlepší, nýbrž jediné.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne