JAM SESSION S JAKUBEM TŘASÁKEM

Když jsem Jakuba potkala poprvé, byl dětskou hvězdičkou. Podruhé mne s ním svedla náhoda, když můj šestnáctiletý syn hledal učitele houslí. Jakub se jím na rok stal. Pak ale odjel studovat do USA. Tenhle rozhovor po dalším roce a půl je už jen přirozeným vyústěním našich (ne)náhodných setkávání.

Dobře připravená show, na níž jste předvedl, že ovládáte skvělou houslovou techniku, nejrůznější styly, příjemný zpěv, a osvědčil jste se i jako výborný moderátor. To byl váš absolventský koncert po ukončení Ježkovy konzervatoře. Pak jste zmizel do Bostonu, na prestižní hudební akademii Berklee College of Music. Kam se od té doby vaše hra či zpěv posunuly?

Celý ten koncert byl výběrem ze žánrů, kterými jsem se zabýval na Ježkově konzervatoři. Byly tam rockové balady i rokenrol, ale taky jazz, funk, bluegrass, takový průsečík všeho, co jsem dělal.
Na Berklee jsem zatím studoval jen housle. Ale čas, kdy bych se mohl ke zpěvu vrátit, asi už nazrává, už jsem měl možnost poznat různé profesory, jejich žáky a vím lépe, co bych chtěl a mohl. A kam se posunulo moje hraní? Měl jsem velké štěstí, že na Berklee zrovna začal učit jazzový houslista Christian Howes. Je to vynikající hráč, má dokonale zvládnutou jazzovou i klasickou hru. Ukázal mi úplně novou koncepci, jak se dají housle v jazzu použít, úplně jiný styl hraní. Už předtím jsem byl v kontaktu s některými špičkovými jazzovými hráči, když jsem jezdil na kurzy k Markovi O’Connorovi, mapoval jsem jejich kariéru, poslouchal je, ale teprve teď přišla možnost být mezi nimi. A to je přeci jen něco jiného. Takže už mám opravdu srovnání houslové Evropy s Amerikou. Konkrétně můj profesor je ovlivněn i hudbou gospelovou, blues, ale taky rockem, který hrál ve svých začátcích.
 
Doma jste se proslavil už jako malý kluk a do takových patnácti jste byl považován za zázračné dítě, které hrálo na housličky a zpívalo – ve stylu country – kdekoli, kam ho postavili. Pak jste se vytratil z pódií a pilně studoval. Na konzervatoři Jaroslava Ježka jste se už ale taky musel věnovat jiným žánrům než country…
Ale já jsem se zúčastnil i několika klasických soutěží, už když jsem byl malý. Vážnou hudbu jsem taky poslouchal, ale myslím, že ten malý človíček není schopný vnímat všechnu tu hloubku, takže to přišlo až později. Na konzervatoři, když jsem studoval u Lukáše Kuty, jsem díky němu poznal různé zajímavé věci z téhle oblasti. Pomohl mi s technikou, odkryl mi ruskou školu houslové hry, umění Jaschy Heifetze.
 
Liší hodně studium klasiky a jazzu?
Hodně lidí si myslí, že jazz znamená: „Pojďme improvizovat!“, ale ono to tak není. U profesorů, ke kterým teď chodím, se pracuje stejně intenzivně jako u vážné hudby. Mají striktní koncepci, jak každému hráči pomoci, aby se zdokonalil, cvičení různé úrovně, po kterých se postupuje, pracuje se samozřejmě i na dynamice a frázování…
 
Na Berklee se nedostane hned tak někdo. Kolik Čechů tam v současné době studuje? Já vím o dvou slavných absolventech, Emilu Viklickém a Martinu Kratochvílovi, kterým se to povedlo už dávno. Oba jsou dnes uznávanými hudebními skladateli a jazzmany. Ale z těch mladších?
Tak třeba David Dorůžka, skvělý kytarista, ten absolvoval kompletní studium v Berklee. I já to chci zvládnout celé. A byli někteří další, kteří si zkusili třeba jeden, dva semestry.
Když jsem se dostal do prváku, stala se mi pěkná historka. Při zahájení nás nahnali do hlavního sálu, kde bylo tak kolem tisícovky lidí. Řekli nám, abychom si našli někoho ze své země. No, to bude těžké! Chtěl jsem si to zjistit už dřív, ale kanceláře byly ještě o prázdninách zavřené. A najednou se ke mně žene kluk a volá: „Hele, nejsi ty Jakub? Ty musíš být z Čech!“ A byl to fenomenální pianista Jirka Nedoma, který učil na Vysoké odborné škole Jaroslava Ježka a dostal se na Berklee taky. V současné době bydlíme spolu, a i spolu hrajeme. Později přibyl ještě bubeník Pavel Valdman známý tady z rockové scény. Mirek Váňa, ten už je ve Státech asi deset let, Berklee absolvoval jako kytarista a přímo tam i pracuje. Celkem mohlo v minulosti na Berklee studovat tak maximálně třicet Čechů.
 
Jak se tam tedy našinec v té celosvětové tlačenici dostane?
Já jsem dělal regulérní přijímačky, protože byl velikánský zájem, z asi osmi tisíc uchazečů z celého světa nás přijali tisíc osm set. Ale dříve to bývalo i tak, že stačilo, když byl student z akreditované školy a měl dobré doporučení od profesora. Berklee dává studentům strašně moc možností. Je tam kolem čtyř tisíc posluchačů, kteří si mohou vybrat z dvanácti oborů – skladbu, performanci, hudební management atd. Ale nejenom v oboru jazz, studuje se tam i rock, hip hop, gospel, latina nebo funk. A pak se to všechno prověřuje v praxi v ansámblech, tedy ve skupinách nejrůznějších žánrů. Týdně jich tam zkouší asi dvě stě padesát a záleží jenom na vás, kterému se zrovna chcete věnovat.
 
A průběh samotné výuky?
Tady v Čechách jsem na vysoké škole nestudoval. Ale myslím, že lidé si myslí, že studium na umělecké škole je výrazně jiné než třeba na medicíně nebo technice. Na Berklee z vás chtějí vychovat muzikanta, který nemá problém s technikou, dovede aranžovat, dirigovat nebo vést zkoušku. Samozřejmě, i tady jde „prolézt“ celkem v klidu na tzv. déčka. Ale samotné prostředí, celková koncepce studia a to, jak se chovají vaši spolužáci, vás nutí k maximálním výkonům.
 
Jak studium probíhá?
Trvá osm semestrů. Uděláte rozřazovací test a podle výsledků se dostanete do určité úrovně – levelu. Já se dostal rovnou do druhého semestru. Jede se nepřetržitě, takže během roku můžete zvládnout tři semestry. Žádné zkouškové období, prázdniny. Kredity a zkoušky musíte sbírat během studia.
 
Dá se při studiu cestovat po Státech nebo mít nějaké brigády?
Navštívil jsem dvakrát Mezinárodní bluegrassový festival v Nashvillu, camp Mark O’Connora a jazzovou dílnu mého profesora Christiana Howese v Columbusu. Pracovat je možné pro školu, a to v mnoha různých oblastech. Třeba pomáhat s přípravou koncertů, jejich audiovizuálním zaznamenáváním nebo jako korepetitor.
 
A pak někam večer s kamarády jen tak do hospůdky…
Oni tam mají takové mechanismy, které lidi donutí dělat neskutečně intenzivně, na hranici možností. Samozřejmě záleží na přístupu. Ale přesně o tom jsem se nedávno bavil i se dvěma slovenskými studentkami práva z Bostonu, které jsem potkal někde v obchodě. Mluvily o tom samém, a jak nejsou schopné to doma vysvětlit. Ani já si toho nemůžu moc dovolit a nějakou jam session „jen tak“ doma s Jirkou jsme měli možná dvakrát, třikrát, co jsme tam.
 
Takže na něco jiného než na studium není pomyšlení?
Ale zase vám ke studiu připraví podmínky. Dostanete laptop vybavený příslušnými programy, máte k dispozici téměř kdykoli zkušebny ke hraní, všude internetové připojení, obrovskou knihovnu s desetitisíci knihami a nahrávkami z celého světa, hodně je toho on-line. Jsou tam nahrávací studia, která jedou čtyřiadvacet hodin denně, všichni si mohou všechno vyzkoušet. Co nahrajete, dostanete, a jde to taky do školního archivu.
 
Takže je to velký rozdíl třeba právě mezi studiem na pražské Ježkově konzervatoři a jejím vyšším stupni. Ty mají přeci taky velmi dobrou pověst a řadu skvělých pedagogů…
Tam jsem měl jako student houslového oddělení tři hodiny týdně plus hodinu korepetice. Na Berklee mám třicet minut týdně a tím to končí. Takže je potřeba to využít úplně na maximum. Ale musím říct, že všechno, co jsem se na „Ježkárně“ naučil, bylo zhodnoceno a nic nebylo popřeno.
 
Zažil jste v USA volby nového amerického prezidenta. Jak to konkrétně probíhalo v Berklee? Dotýkaly se nějak volby studentů?
Přijížděly tam třeba agentury se všelijakými průzkumy. Bavili jsem se o tom párkrát s některými studenty nebo pedagogy. Profesoři studenty nabádali: Ano, běžte k volbám, je to důležité. Studenti byli vesměs pro Obamu. Berklee to zase až tolik nehýbalo, ale třeba hned za námi je třicetitisícová Boston University, a tam to asi bylo jiné.
 
Zaskočilo nebo překvapilo vás něco na Berklee?
Jeden vynikající houslista, Gilles Apap, Francouz, je velice populární na YouTube. Hraje vážnou hudbu, ale taky třeba irskou. A můj profesor mi na hodině povídá: „Apap bude tady v Bostonu, znáš ho?“ A najednou ťuky ťuk, a on vstoupil do dveří! „Mám tady housle, nechcete si zahrát?“ říká Apap. A najednou ťuky ťuk, přišel šéf oddělení Matt Glaser. „To je prima, Gillesi, že jsi tady. Pojďte, zahrajeme si.“ A je potěšující, když s nimi pak dokážete držet krok. Baví mne vidět ty lidi, které jsem znal doma jenom z desek, úplně zblízka, poslouchat jejich hraní. Mluvit s nimi a zahrát si s nimi.
 
Čím se na škole absolvuje?
V mém případě samozřejmě koncertem. Kdybych studoval kompozici, tak kompozicí. Je výborné, že když skončíte studium, škola vám dá možnost prezentovat se pod její hlavičkou. Takže jste v databázi Berklee, kde by měl mít každý absolvent svoji vlastní internetovou stránku, vlastně portfolio s výsledky. Lidi končící studium už jsou zváni ke konkurzům do Hollywoodu nebo na všelijaká show.
 
Co je vaší metou?
Moji metou bylo dostat se na Berklee, a teď bych si přál studovat dál, ještě v New Yorku, a pak se potkat se špičkami v oboru a zahrát si s nimi v nějakých zajímavých projektech.
 
Takže se vám zpátky do Čech moc nechce. Je to tu moc malé?
Čechy jsou Čechy, ale teď vidím, že i díky přátelům budu mít snad možnost zahrát si po světě.

MARTINA FIALKOVÁ

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Společnost - výběr z článků

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Studentka ve vzpouře

Studentka ve vzpouře

Právě před padesáti lety, v listopadu 1968, se uskutečnila okupační stávka českých studentů. Na protest proti posrpnovému vývoji společnosti do ní vstoupilo šedesát tisíc vysokoškoláků.

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Ženy v disentu

Ženy v disentu

Ačkoliv od sametové revoluce uplynula bezmála tři desetiletí, zůstávají české disidentky ve stínu mužů. Ve skutečnosti však tvořily třicet procent signatářů a staly se také klíčovými mluvčími Charty 77. „Je čas, abychom zaplnily bílá místa naší historie. Nemůžeme dál propagovat mýtus, že muži byli hybatelé pokroku směrem k revoluci, musíme si přiznat, že součástí toho byly i ženy,“ těmito slovy uvedla vedoucí projektu ŽENY V DISENTU Marcela Linková knihu BYTOVÁ REVOLTA. JAK ŽENY DĚLALY DISENT, na níž pracovala společně s Naďou Strakovou.

Psi významných osobností

Psi významných osobností

Měl skvělý původ, vynikající vzdělání, šťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, jedenáct bývalých prezidentů v příbuzenstvu a neteř jednoho z nich za manželku. Jestli byl někdo někdy předurčen stát se americkým prezidentem, tak to byl Franklin Delano Roosevelt. A jestli kdy některý z amerických prezidentů potřeboval onu bezpodmínečnou důvěru, oporu a něhu, kterou v mezních situacích poskytne člověku jeho pes, tak to byl on. Neboť právě tento muž musel svou zem provést hospodářskou krizí dosud nevídaných rozměrů a druhou světovou válkou. A to z invalidního vozíku. Liberály byl uctíván, konzervativci odmítán, ale všemi považován za výjimečnou osobnost.

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne