JAN RÉVAI: Chtěl bych umět lítat…

Seděli jsme proti sobě v mexické restauraci a vybírali si z jídelního lístku. Já své soustředění tříštila mezi nabídku salátů a polohu své židle nepříjemně situované zády všemu dění. Honza Révai vybíral ze stejné nabídky a současně řešil zásadní otázku: O čem si budeme povídat? Nervózně jsem se ošila, kdykoliv mi za zády proběhl číšník. Objednali jsme si. Honza se zřejmou jasnou vizí povídá: „Víte, já se nechci pořád otáčet. Chci se dívat dopředu.“ A já, paličatě soustředěná na svou blbou židli, jsem s úlevou šťastně nadskočila: „Chcete si přesednut?“ V další vteřině mi došlo, že Honza nemluví o tom, jak sedí, ale o tématu hovoru. Nechce se vracet k REBELŮM a starým hříchům, za něž v mládí okusil kriminál. Chvilku mě pobaveně pozoroval a pak povídá: „Že vy jste blondýna?“ Uhladila jsem si svůj modročerný přeliv a přiznala barvu. „Jo.“ A tak jsme se zasmáli a pak se společně dívali dopředu. Na bezvýznamnou židli jsem přitom úplně zapomněla.

 

Vypadáte dost neohroženě… Je něco, z čeho máte strach?
Mám strach ze současné globální agresivity. Ať už z agresivity řidičů nebo agresivity prodejců reklam. Je to všude. Ráno koukám v televizi na zprávy po pětadvaceti letech, kde ukazují válku v Palestině, a hrozím se, že uplynulo čtvrt století a nic se nezměnilo.
 
A co trochu soukromější strachy?
Jistěže je spousta věcí, kterých bych se měl bát. Jsem ale optimista. Jsem přesvědčený, že když je člověk jakž takž psychicky srovnaný, nemá zapotřebí se deptat tím, čeho se bojí, protože vždycky existuje nějaká možnost, jak z toho ven.
 
Protože, i když člověk tvrdí, že nemůže, vždycky ještě může aspoň na padesát procent?
To je fakt. Na druhou stranu je pravda, že se bojím o svou ženu, když vím, že je na cestě. Bojím se o mámu, která ve svých pětašedesáti po třiceti letech zase začala jezdit autem. A bojím se o bráchu a švagrovou, protože často lítají a letadla padají.
 
A o sebe se nebojíte?
Vytvořil jsem si respekt vůči jistým věcem, které provádím, a dělám je tak, abych se bát nemusel. Samozřejmě se bojím, že když jedu do zatáčky na motorce, vlítne mi tam náklaďák. Tady strach nepomůže, snad schopnost předvídat. A když mě to popadne, jdu si skočit padákem. Riskování mě baví, to přiznávám. Ovšem s rozumem. Jako když koukáte na kaskadéry a myslíte si, jak riskují, a oni si přitom přesně hlídají každičký pohyb.
 
Co byste ještě rád risknul?
Chtěl bych umět lítat. Někdy si říkám, že už snad ani nemůžu nic chtít, že už všechno mám. Jsem ale Vodnář a často mívám lítací sny. Běžím, běžím, odrazím se, udělám tempo a plavu vzduchem. A je to úžasné! Proto si myslím, že je to jen otázka času, kdy si udělám papíry na malé letadlo.
 
Co se vám na lítání tolik líbí?
Líbí se mi ten pohled z výšky. Problémy zůstanou pod vámi. Jistěže vím, že se ve vzduchu ničemu nevyhnu, protože se vždycky vrátím na zem, ale líbí se mi, že mám všechno jako na dlani. Tam nahoře je vám všechno jedno. Cítíte klid. A svobodu.
 
Vždyť máte koně. To vám nestačí koukat na svět z koňského hřbetu?
Nestačí. Já mám malé koně. (smích)
 
Co vás baví na koních?
Ta komunikace. Vztah. Ježdění je jen příjemná záležitost navíc. Koně pro mě představují obrovský relax už tím, jak tam dřu, tu něco hrabu, tam něco čistím… Přítomnost koní mě ohromně uklidňuje. Jako malý jsem chodil na jízdárnu a vždycky, když už tam nikdo nebyl, zavřel jsem se s koněm do boxu, seděl tam s ním a dělal, že tam patřím. Takže já jsem možná kůň. (smích)
 
To jste si určitě také hrával na indiány…
Jistě. Já byl vždycky malý blonďatý Vinnetou a můj kamarád velký tmavý Old Shatterhand.
 
A co vám z toho zůstalo?
Všechno. Na strom jsem si sice vylezl naposled někdy před rokem a už si také neřežu ruce, abych si s někým spojil krev. Ale s přírodou a zvířaty jsem v úzkém kontaktu dodnes.
 
I hrdinové pro vás zůstali stejní?
Dnes vnímám hodnoty samozřejmě jinak. Hrdinové jsou pro mě lidé, kteří se dokáží smířit se svým utrpením. Člověka na vozíčku se kdysi všichni báli nebo se mu smáli. Dnes cítím obrovskou úctu, když vidím nemocného nebo postiženého člověka, který má chuť žít, pracovat, sportovat, pěstovat koníčky, nepodléhá depresi, nevzdává se a ještě mnohdy rozdává sílu kolem dokola. Takoví lidé jsou pro mě hrdinové.
 
Spousta věcí v životě asi závisí na štěstí… Jak byste pojmenoval to svoje?
Moje štěstí? Velká shoda okolností a jedním slovem rodina. Díky tomu, že máma byla gymnastka a v životě se strašně nadřela, vždycky mě vedla k tomu, abych všechno, co si jen vyberu, dělal naplno. Abych makal. Asi proto jsem takový, jaký jsem. Nic nedělám polovičatě.
 
Máte štěstí na lidi?
Docela ano. Potkal jsem spoustu lidí, kteří jen tak tlachali a slibovali a nic. Naučil jsem se být opatrný a ničemu příliš nepodléhat. Smířil jsem se s tím, že jednou to jde a jednou ne. Možná mi pomáhá i to, že o svém starém neštěstí mluvím. (V šestnácti se zapletl se špatnou partou, což začalo vykrádáním aut a skončilo zpackaným přepadením benzínky, za něž byl v devatenácti odsouzen k trestu odnětí svobody a strávil dva a půl roku ve vězení – pozn. red.)
 
S kým?
Nedávno jsem byl na besedě v pardubické věznici. Hned na úvod jsem si vyjasnil sám se sebou i s nimi, že jsem jedním z nich, jen právě teď jsem na druhé straně. A proto se můžeme bavit, ale neuslyší ode mě, jak je lituji. Chtěl jsem, aby si uvědomili, že mají naději. Sám dobře vím, jak snadno se tu člověk z pocitu ponížení psychicky oddělá. A já jim chtěl přinést aspoň malý kousek světla do budoucnosti.
 
Naděje je důležitá, jako štěstí, i když je lidem z vězení asi ne každý přeje…
Jednou mi do divadla přišel anonym – Jak můžu mít tu drzost vystoupit na prknech, kde hráli tak významní herci? Jak se můžu nazývat hercem já, člověk, který přišel z kriminálu? Jak se můžu chtít řadit do takové společnosti? A Boris Rössner mi tehdy řekl: „Zapomeň na to, štěstí chodí všude kolem tebe a je jen na tobě, jestli ho využiješ!“ A tomu věřím. Kámoši mi navíc říkají „klikoprd“. (smích) Ztratím peněženku a druhý den mi volá policie, že ji někdo našel. Asi mám opravdu štěstí. Ale nespoléhám na ně.
 
Jistě, musíte se přeci také trochu snažit…
 Já se ale vůbec nesnažím. Myslím, že v tomhle oboru platí, že čím víc se snažíte, tím víc je to vidět, a tím je hůř. Jak se má člověk snažit? Někam se cpát?
 
Třeba jen rozpoznat, která z té spousty cest je ta, kterou chce jít, a na ní pak svědomitě pracovat…
Nevím, jak to vysvětlit. Ono je to složité a přitom šíleně jednoduché. Buďto o vás je zájem anebo o vás zájem není.
 
A teď máte pocit, že o vás zájem je?
Teď mám pocit, že se mi daří. Asi už pět let. Ale to jednou může skočit. Samozřejmě, že na sobě pracuji, zkouším spoustu věcí jinak a objevuji nová neprobádaná území. Jsem vlastně stále na začátku.
 
Co přitom objevujete?
V první řadě sám sebe. Stále hledám odpovědi na otázky, kdy je co správně, co má význam a kolik mi zůstalo z toho prvotního naivního neposkvrněného pocitu, nezatíženého pochybami a komplexy. Když jsem začínal, jak s tancem, tak s herectvím, do všeho jsem skočil rovnýma nohama. Ke všemu jsem přišel jaksi náhodou, byť jsem si to velice přál. Své představy a sny jsem tehdy viděl strašně daleko. A dnes, po třinácti letech na jevišti zjišťuji, že jsou pořád daleko. Ale víc se mě týkají.
 
A je to uspokojující nebo spíše děsivý pocit, že je všechno stále tak daleko?
Nadšení a očekávání něčeho bombastického má člověk vždycky do doby, než to pozná. Když jsem začínal od nuly, veškeré tehdejší sny se mi splnily. Přitom jsem neměl nejmenší představu, jak daleko to může dojít. Byla to pouhá jiskřička naděje, že bych mohl dělat něco, co mě opravdu baví. Jen ten pohled na herectví, který jsem si tehdy vysnil, se novými zkušenostmi znovu a znovu mění.
 
Nové zkušenosti herce posunují dál…
Samozřejmě věřím a vím, že určitý posun tu je. Zároveň ale cítím, že pořád ještě mám na všechno čas. Že to víno, které ve mně zraje, bude zrát ještě hodně dlouho. Že na tu sklizeň je ještě hodně času.
 
Říkáte, že se vám daří, a přitom by se mohlo zdát, že jste si zahrál Šimona v Rebelech a další velké role nepřišly…
Ale to je přesně to, co říkám. Nestačí zapůsobit v jednom filmu a naivně čekat, že se nabídky pohrnou. Je to jen otázka měsíců po premiéře, kdy je o vás zájem. Já po Rebelech dostal jedinou nabídku. Film Zatracení. A pak už nic. Ale já to pochopil. Zjistil jsem, že nemám co nabídnout. Že na sobě musím pracovat. Začal jsem soukromě docházet k profesorce jevištní řeči. Pochopil jsem, že jedině divadlem a praxí můžu získat nějaký arsenál pro hraní. V té době mě oslovilo Docela velké divadlo Litvínov. A to byl ten startovací čudlík.
 
Dříve než herectví jste se věnoval tanci… Dokázal jste si tanec v srdci něčím nahradit?
Vynahrazuji si ho požitkem z činoherního herectví. Když jsem tancoval, v hloubi duše jsem záviděl hercům jejich prožitky. To, jak hrají, pracují s emocemi, jak je vyjadřují. Vždycky jsem si představoval, jak bych to dělal asi já. Tanec je po této stránce příliš anonymní.
 
Co vás na herectví nejvíc těší?
Právě teď mě těší, že jenom hraji a nic nezkouším. Mám víc energie. Stihnu víc věcí. Když zkouším, všechno měřím na minuty, dny rychle utíkají. Hraji ve třinácti titulech, proto jsem se rozhodl rok nezačínat nic nového. Odpočinout si. Dobít baterky. Nadýchnout se do další sezony.
 
Těší vás, že nezkoušíte, jen hrajete. Co nejraději hrajete?
Mám své tři favority. ČACHTICKOU PANÍ v Komorním divadle v Plzni. Je to první hra, kde mě přesvědčili, ať trochu zpívám, a navíc je celá hraná právě tak naplno, jak to mám rád. V představení MILION LIBER trávím celý čas na jevišti jen s Danou Morávkovou a je to přesně ten druh představení, kde si musíte sáhnout až na dno. A do třetice mám rád inscenaci A. P. Čechova LÁSKA JE LÁSKA.

Adéla Kotková

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Společnost - výběr z článků

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Studentka ve vzpouře

Studentka ve vzpouře

Právě před padesáti lety, v listopadu 1968, se uskutečnila okupační stávka českých studentů. Na protest proti posrpnovému vývoji společnosti do ní vstoupilo šedesát tisíc vysokoškoláků.

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Ženy v disentu

Ženy v disentu

Ačkoliv od sametové revoluce uplynula bezmála tři desetiletí, zůstávají české disidentky ve stínu mužů. Ve skutečnosti však tvořily třicet procent signatářů a staly se také klíčovými mluvčími Charty 77. „Je čas, abychom zaplnily bílá místa naší historie. Nemůžeme dál propagovat mýtus, že muži byli hybatelé pokroku směrem k revoluci, musíme si přiznat, že součástí toho byly i ženy,“ těmito slovy uvedla vedoucí projektu ŽENY V DISENTU Marcela Linková knihu BYTOVÁ REVOLTA. JAK ŽENY DĚLALY DISENT, na níž pracovala společně s Naďou Strakovou.

Psi významných osobností

Psi významných osobností

Měl skvělý původ, vynikající vzdělání, šťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, jedenáct bývalých prezidentů v příbuzenstvu a neteř jednoho z nich za manželku. Jestli byl někdo někdy předurčen stát se americkým prezidentem, tak to byl Franklin Delano Roosevelt. A jestli kdy některý z amerických prezidentů potřeboval onu bezpodmínečnou důvěru, oporu a něhu, kterou v mezních situacích poskytne člověku jeho pes, tak to byl on. Neboť právě tento muž musel svou zem provést hospodářskou krizí dosud nevídaných rozměrů a druhou světovou válkou. A to z invalidního vozíku. Liberály byl uctíván, konzervativci odmítán, ale všemi považován za výjimečnou osobnost.

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne