Michal Dlouhý Bohémský život jsem pověsil na hřebík

Na první pohled překvapí. Je vyšší a štíhlejší, než jak se jeví v televizi a na plátně. Pronikavě modré oči ho předurčily k rolím princů, v současnosti však už hraje spíš muže činu, ba až zloduchy. Škrtil jako Othello, krotil jako Petruccio, zabíjel a vraždil jako Macbeth, nemluvě o Zabijáku Joeovi. V poslední době probíhá na prknech Divadla Na Jezerce lítý boj mezi kdysi zamilovanými manželi – Oliverem a Barbarou. Ve VÁLCE ROSEOVÝCH podává Michal Dlouhý vedle Báry Kodetové strhující výkon. „Věděla jsem, že je výborný herec, ale dnes byl fantastický,“ pochválila jeho výkon Jiřina Bohdalová známá tím, že chválou kolegů šetří jako šafránem. Michal je teď doslova v jednom kole, prkna jednoho divadla střídá s dalšími: v Divadle Rokoko si užívá roli Ichareva v Gogolových HRÁČÍCH, na téže scéně exceluje jako Peer Gynt, v Kalichu hraje s Lenkou Vlasákovou ve VYVOLENÝCH, ve „Švanďáku“ exceluje v inscenaci KDO JE TADY ŘEDITEL podle Larse von Trierse. Čtyřicítka znamenala v jeho životě zlom. Michal Dlouhý opustil bohémský život a sleduje první krůčky své dcerky Aničky. Modré oči má po něm…

Gogol patřil do učebních osnov, jako povinný autor nemusel být vaším oblíbeným. Kdy jste se s ním setkal profesionálně?

Je možné, že jsme Gogola měli na konzervatoři v předmětu rozbor dramatu, tam jsem se s ním asi potkal poprvé. A pak samozřejmě na jevištích divadel, ale vždycky jako divák. Tentokrát poprvé jako herec…
 
Co jste si pomyslel, když vám režisér Petr Svojtka nabídl hlavní roli?
Navázali jsme na naši první spolupráci, kterou byl PEER GYNT. Hned po premiéře za mnou přišel s tím, že připravuje Gogolovy HRÁČE, jestli bych si v tom nechtěl zahrát. Ještě k té hlavní roli. Je hlavní možná jenom v tom smyslu, že je psaná jako první. Všichni čtyři tam máme stejné party. Proto také nabídka Petra Svojtky zněla, ať si vyberu roli, kterou chci. Řekl jsem mu, ať si to rozhodí podle sebe a že se rozhodnu podle toho, které herce tam obsadí.
Já totiž dávám velký důraz na to, ani ne tak co hraju, ale s kým hraju. Petr to ví, nejdřív mi nabídne obsazení, a já na závěr nabídku přijmu nebo ne. Když máte s těmi lidmi trávit dva tři měsíce na zkouškách a pak další dobu při reprízách, a máte je rádi, tak je to příjemné. Když se to nepovede, je to ztracený čas.
 
Co pro vás bylo při studiu role těžší – uchopit postavu, nebo naučit se zacházet s kartami?
Jestli se mi povedlo roli zvládnout, rozhodnou diváci. Ale učení kousků s kartami bylo časově velmi náročné. Po zkoušce se učím texty, večer mám představení nebo se věnuji rodině. Do toho kololoběhu zakomponovat triková cvičení s kartami bylo těžké.
Ve slavném představení Gogolových HRÁČŮ v Činoherním klubu měl Pepík Abrhám hodně monologů obohacených karetními triky. Byl úžasný. Byla trochu jiná doba, zkoušelo se déle, nebylo tolik jiných aktivit jako dnes.
 
Režisér Svojtka nastudoval HRÁČE klasicky, nebo vnesl do inscenace nějaké inovace?
Je to klasika. To je další věc, kterou propaguji. Když například někdo dělá Shakespeara po novu, spíš to vypadá, že se ten člověk za novou formu schovává. Bojí se udělat to tak, jak to Shakespeare napsal. Ale jak je to napsané, to je přece geniální, prověřené staletími! Nevím, proč se rádoby novátoři pouštějí do experimentů. Na to jsou experimentální divadla, která nejsou určená pro běžného diváka.
 
Děj se odehrává v prostředí falešných karetních hráčů – bystrý vtip, jasný rozum a žádné ohledy – to je jejich krédo. Nemáte pocit, že Gogol psal o dnešní společnosti?
Musím říci, že když si ráno před představením přečtete noviny, tak to tam pasuje. Jedna věc vedle druhé. Tato hra plná podvodů a všelijakých kouzel, která se dají s lidmi dělat, velmi sedí na situaci v naší společnosti. Ale takový stav není jenom u nás.
 
U nás, kde korupci nazýváme promyšlenou investicí, to ale platí obzvlášť…
Ano, některé věci by se daly užít i do Gogola. V průběhu repríz se vždy najde aktualita, která se do hry dá zakomponovat. Ale i bez toho lidé si mezi řádky najdou, co právě v té době frčí za podvod.
 
 
Abonenti Rokoka nemohou zapomenout na inscenaci hry Patricka Marbera NA DOTEK. Myslíte si, že autor vystihl současné třicátníky až čtyřicátníky, kteří na rozdíl od předcházejících generací prožívají virtuální vztahy, ale přesto nepřestávají toužit po osobním kontaktu? Anebo jde jenom o inteligentní bulvár, jak napsal jeden z kritiků?
Hra k nám přišla později, a když jsme měli premiéru, bylo to u nás právě aktuální téma. Frčely chaty, seznamovačky na internetu. Když se ohlédneme těch pět let zpátky, lidé se vzmohli, začali vydělávat, manželky, které si brali za komunismu, měnili za mladší. V té době byla hra Na dotek velmi aktuální. Nevím, které představení onen kritik viděl, ale v tom našem nešlo o inteligentní bulvár, ale o skutečný životní příběh. I většina diváků to tak pochopila. Například, když se na jevišti řekla nějaká pravda ze života, z hlediště se ozvalo, „ježíši, to znám“… To byly nezapomenutelné okamžiky.
 
Vaší partnerkou na scéně, ale i v životě byla tehdy Lucie Vondráčková. Proč jste se odcizili?
Hru jsme nazkoušeli ještě jako partneři, po několika reprízách jsme se rozešli, ale samozřejmě hráli spolu dál. Shodou okolností jsme i tam hráli partnery, kteří jsou půl inscenace spolu a pak se rozejdou. Ještě několikrát jsme to pak s Luckou probírali, jak nám ta situace hezky nahrála, že jsme se na to mohli podívat z obou stran, jestli to hrajeme správně nebo ne.
 
Co způsobilo váš skutečný rozchod?
Měli jsme spolu plný, tříletý vztah. A protože Lucka je mladší a hodně progresivní, má ještě dlouhou cestu před sebou. Já už jsem začal uvažovat o tom, že se nějak ustálím, a naše cesty se začaly rozcházet. V dobrém jsme se domluvili, že bude lepší, když se rozejdeme. Já bych ji brzdil, a zároveň se trápil, že si nemůžeme budovat hnízdečko.
 
Ve hře NA DOTEK jste si zahrál se svým bratrem Vladimírem. Později i v Divadle Kalich ve hře ELLING A KIEL BJARNE ANEB CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ. Je to smutná komedie, v níž dva autisté hledají cestu k lidem. Dozvěděli jste se také něco sami o sobě? Vztah sourozenců nebývá vždy ideální…
Nikdy předtím jsme na jevišti spolu nestáli, byl to vlastně pokus, jestli vedle sebe vydržíme. Jestli nebude vadit, že jeden druhého známe až moc. Zaplaťpánbůh se ukázalo, že ne. Nicméně, ve hře NA DOTEK jsme spolu byli na scéně asi jen deset minut, co se týče dialogu. Ale fungovalo to. Pak přišla nabídka na CHVÁLU BLÁZNOVSTVÍ, kde jsme na jevišti celou dobu. Ta hra je tak krásně napsaná, že jsme si říkali, to není možné, nám snad někdo vykradl dětství. Role, kterou hraje brácha, to je jeho vnitřní život, ta druhá postava je zase strašně blízko mé povaze, mé osobní charakteristice. Bylo to až nadpřirozené. Při zkoušení se nám vybavovaly věci, které se staly dávno v dětství. Ta hra sedla, hrajeme ji tři roky, a myslím, že ji budeme hrát dál… Teď jsme s bratrem dotočili EXPOZITURU (televizní seriál) a SNĚŽNOU NOC podle Vladimíra Körnera s režisérem Milanem Cieslarem, před kamerou spolu také budeme ve filmu o Kajínkovi.
 
Oba jste úspěšní herci. Přesto jste naprosto odlišní. Z pohledu diváka je váš bratr citlivý, introvertní a vy, možná zdání klame, vyrovnaný, méně zranitelný…
My na to máme doma pořekadlo, že brácha stahuje kalhoty, když je brod ještě sto kilometrů před námi, a já až za tím brodem. Tak to v našem životě funguje.
 
Ve filmu jste hrál už jako čtyřletý. Jak jste se k tomu dostal?
Maminka doprovázela bráchu na natáčení Kachyňova filmu UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE. Bylo mu jedenáct a mně rok, za kamerou jsem tam někde byl, ale v kočárku.Ve čtyřech letech mě vyhodili ze školky, protože jsem byl velmi živé dítě. Máma zase musela doprovázet bráchu, protože už hodně točil, a nezbylo jí nic jiného, než mě brát s sebou. A protože jsem byl albín s modrýma očima a točilo se tu hodně filmů na zakázku z Německa, tak mě začali obsazovat. Nejen pro můj vzhled, ale také proto, že jsem nebyl žádný stydlín.
 
V dalším Kachyňově filmu LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ jste si už zahrál…
Bylo mi dvanáct, hrál jsem malého Kajdu, tedy malého Lukáše Vaculíka. S panem režisérem Kachyňou jsem dělal třikrát, v LÁSKÁCH, v Körnerově CUKROVÉ BOUDĚ a ve TŘECH KRÁLÍCH. Byl to náš osudový režisér, s ním vlastně všechno začalo, když bráchu vybral do KALUŽÍ… To byl film, který vstoupil do naší rodiny a ovlivnil náš pozdější život.
 
Ztvárnil jste někdy velkou romantickou postavu?
Když opomenu všechny pohádky, tak asi ne.
 
Nebyla určitá touha po romantice příčinou toho, že jste se přihlásil do STAR DANCE?
Tohle na to nemělo vliv. Po první řadě jsem seděl u televize a říkal si, to je tak smysluplné, krásný program. Protože zábava v naší republice včetně televize je stále horší a horší – tohle mi přišlo jako oslava, obrození… Neuběhlo ani půl roku a ozvali se z produkce, že o mně uvažují. Při vědomí té strašné dřiny a časového rozpětí chvilku trvalo, než jsem si to rozmyslel. Ale přetrvával úžasný dojem z první řady. Říkal jsem si, že je čest STAR DANCE se zúčastnit. Kde se potkáte s tolika krásnými lidmi, kteří dokázali moc a chovají se jako normální lidé. Nikdy na to nezapomenu…
 
Vy i váš bratr často dabujete. Vladimír Toma Cruise a Toma Hankse, vy jste Brad Pitt. Kdy jste ho namlouval poprvé?
Myslím, že to bylo INTERVIEW S UPÍREM. Tam dělal brácha Toma Cruise a já Brada Pitta. Když s ním přišly další filmy, tak už oslovovali mě.
 
Ani se neptám, jestli jste byli s Bradem na pivu, když tady při natáčení filmu WANTED doprovázel Angelinu Jolie…
Ne, nebyli jsme na pivu a bylo mi ho hrozně líto. Místo toho, aby si užíval krásné Prahy, byl paralyzovaný neustálým pronásledováním paparazziů. To je neštěstí. Do takové fáze popularity bych se nechtěl dostat. Zaplaťpánbůh, že jsme v téhle malé zemičce a za hranicemi nás nikdo nezná. Proto rád cestuji, jezdím ven, tam se ve školách, kde studuji svou „nekonečnou“ angličtinu, potkávám s lidmi z celého světa. Nikdo neví, že jste herec, posuzují vás takového, jaký jste.
 
 
více se dočtete v tištěné Xantypě

text Alena Kodlová

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne