Porucha osobnosti není ojedinělým jevem

Hrozivá samota pohlcuje jako tsunami a unáší do bezedné propasti. Duševní vyprahlost, prázdnota, děsivé ticho uvnitř vlastního já, pocit viny, sebeobviňování… a život je černý, nebo bílý, nic mezi tím. Takové jsou pocity lidí trpících poruchou osobnosti.

Charakteristickými znaky jsou nepřizpůsobivost okolí, obtíže se zajištěním vlastních potřeb, nepředvídatelné impulsivní chování, neschopnost orientovat se v běžném životě a žít sám se sebou. Tito lidé se považují za méněcenné, bojí se vnějšího světa, ve kterém nejsou schopni existovat, nevěří, že by je někdo mohl mít rád nebo si jich vážit. Trpí depresemi a dostávají se do sociální izolace, což je vede k sebepoškozování a zneužívání návykových látek. Osmdesát čtyři procenta z postižených touto poruchou se opakovaně pokouší o sebevraždu, přičemž deset procent z nich sebevraždu skutečně spáchá. Většina byla v minulosti týrána, zneužívána, zanedbávána nebo prožívala značná utrpení či tíseň.

Jen v České republice trpí poruchou osobnosti patnáct procent populace. Tito lidé potřebují pomoc, ale psychiatrická léčebna není tím nejlepším způsobem, jak je vyvést ze začarovaného kruhu. Podávání sedativ může totiž vnitřní chaos emocí pouze tlumit, nikoliv však řešit. V České republice existuje jediné zařízení, které dokáže osoby s poruchou osobnosti dostat zpět do běžného života. Je to Terapeutická komunita Občanského sdružení Kaleidoskop, které v roce 2005 založili zkušení terapeuti Jaroslava Jones, Renata Tumlířová a Daniel Suk. Na základě intenzivní spolupráce s Henderson Hospital a díky podpoře Evropského sociálního fondu EU byla v listopadu 2006 otevřena Terapeutická komunita Kaleidoskop určená pouze pro lidi s poruchou osobnosti, a posléze i služba odborného sociálního poradenství Ambulance Kaleidoskop. Modelem se stala velmi známá britská terapeutická komunita Henderson Hospital, založená v roce 1947 poblíž Londýna pod názvem Belmont Hospital. Původně byla zaměřena na léčbu válečných veteránů z druhé světové války, u kterých v důsledku prožití válečných hrůz vznikala posttraumatická stresová porucha a docházelo u nich k zneužívání omamných látek, obzvláště opiátů, používaných k tlumení bolesti. Svou roli hrálo i nadměrné požívání alkoholu. Na základě této skutečnosti se veteráni dostávali na okraj společnosti. Jeden ze zakladatelů a pozdější ředitel terapeutické komunity Maxwell Jones zavedl novou metodu léčby, která posunula pacienta z jeho pasivní role do role aktivního spolupracovníka při samotné léčbě. Byl přímo zapojen do terapie formou vzájemného sdílení zážitků a zkušeností, účastnil se diskuse, samosprávy a rozhodování o veškerých záležitostech spojených s terapeutickou komunitou. Ke klientům s posttraumatickou stresovou poruchou se nakonec stále častěji přidávali klienti s poruchou osobnosti, kteří postupem času začali převažovat. Úspěšnost léčby klientů, kteří v komunitě setrvají více než devět měsíců, je sedmdesát procent.
 
Kaleidoskop
Současná kapacita terapeutické komunity je dvanáct klientů. Věkový průměr je 27 let a nejstarší klientce je čtyřicet. První fáze terapie trvá rok, během něhož se klienti povinně účastní od pondělí do pátku terapeutického programu. Pobyt v komunitě je dobrovolný, mohou kdykoliv odejít. Druhá etapa trvá maximálně půl roku a její náplní je hledání zaměstnání a bydlení. V případě, že si klienti najdou práci a stále potřebují určitou podporu, mohou v komunitě nadále bydlet. Zařízením zatím prošlo čtyřicet klientů, z nichž devět se již zapojilo do normálního života.
Otázkou je, zda poruchu osobnosti považovat za duševní onemocnění či nikoliv, jaký je původ tohoto problému a jak vzniká. Primárním jevem rozhodně není závislost na drogách nebo alkoholu. Může být pouze důsledkem poruchy osobnosti. Co je tedy alfou a omegou tohoto jevu?
Vysvětlení podává Jaroslava Jones, ekonomická ředitelka Občanského sdružení Kaleidoskop: „Mezinárodní klasifikace nemocí zařazuje sice poruchu osobnosti do žebříčku duševních nemocí, ale ve skutečnosti se jedná o vývojovou poruchu, která způsobuje dlouhodobé obtíže a znesnadňuje lidem trpícím tímto problémem zařazení do běžného občanského života. Poruchu osobnosti nelze považovat za náhlé onemocnění, které by se projevilo ze dne na den. Jde o dlouhodobý problém, který se vyvíjí na základě neharmonicky se rozvíjející osobnosti, kdy viditelné příznaky se projevují okolo čtrnáctého až patnáctého roku věku. Vše začíná od dvou až tří let dítěte, které má sice konečný počet mozkových buněk, ale nejsou úplně vyvinuté. Tady hrají důležitou roli vnější impulsy a tzv. důvěrná vazba. V případě, že důvěrná vazba nenastane, dochází k narušení harmonického vývoje. Nedostatečné impulsy se odrážejí v čelních lalocích, které jsou nositelé emocí. Porucha osobnosti je tedy často důsledkem chování rodičů, kteří dítě fyzicky či psychicky týrají nebo ignorují. Prvním alarmujícím příznakem je hyperaktivita dítěte, které se za každou cenu snaží na sebe upozornit, někdy i hrozivým způsobem.
Mnoho lidí s poruchou osobnosti se cíleně sebepoškozuje. Dělají si zářezy nožem či žiletkou, pálí si různé části těla, které chtějí znehodnotit nebo prodat (časté případy prostituce a následné sebeobviňování). Fyzická bolest je totiž uklidňuje. Časté jsou případy poruchy příjmu potravy (bulimie, anorexie) nebo výstřední oblékání – minisukně končící na hranici hýždí, neustálá změna barvy vlasů, oholená půlka hlavy nebo naopak ‚šedá myš‘, která se chce ztratit v davu. Časté je i požívání drog či alkoholu, neboť mohou být prostředkem ke zmírnění úzkosti a uvolnění vnitřního tlaku. Porucha osobnosti má u každého pohlaví jiné projevy. Pohlavně zneužívaní kluci jsou vystaveni bezmoci, která často vede k pozdější agresivitě. Zneužívané dívky se stávají oběťmi, protože jsou přesvědčené, že si svůj stav zavinily samy.“
Název Kaleidoskop odráží samotnou podstatu poruchy osobnosti i terapeutické komunity. Více prozradí terapeutka, odborná ředitelka a předsedkyně Občanského sdružení Kaleidoskop Renata Tumlířová: „O lidech postižených touto poruchou se říká, že mají roztříštěnou osobnost. Jejich nitro je plné drobných barevných střípků, které mohou ukázat krásný obrazec, poskládají-li se dohromady. Terapeutickou komunitu tvoří skupina jednotlivců, z nichž každý vytváří střípek ve společenství, které jej přesahuje a pokaždé utváří jiný obraz, jako když otáčíme kaleidoskopem.“
Při své návštěvě tohoto zařízení sídlícího na Smíchově jsem prošla všechny prostory a moc se mi tam líbilo. Pokoje jsou po dvou nebo po třech, holky a kluci bydlí pochopitelně odděleně. Je zde malá, čistá kuchyňka, kde si klienti sami vaří, sociální zařízení, terapeutické místnosti a počítačový koutek. Terapie, kterou si klienti platí, probíhá od pondělí do pátku, soboty a neděle jsou volné.
„Nepřistupujeme k našim klientům jako k nemocným lidem, ale jako k lidem s určitým řešitelným problémem, s nímž se dá žít kvalitní život,“ vysvětluje Renata Tumlířová. „Neléčíme je, ale snažíme se rozvíjet jejich osobnost. Základem terapie je pobyt v komunitě, protože tady se vytváří společenství lidí, kteří si mohou vzájemně pomoci a řešit své problémy ve vztazích. Důležité je, že jsou zde lidé s podobnými problémy, i když porucha se u každého projevuje jinak. Mají zmatek ve vlastní identitě – často i v sexuální, ve vztazích, představách o budoucnosti, zkrátka ve všem. Zde sdílí svou zkušenost, vidí, že nejsou sami a zrcadlí se v druhých. Některá destruktivní jednání, třeba sebepoškozování, pozorují jeden na druhém. Korekce vzniká tím, že vidí u druhých to, co sami dělají, mohou problém zažít i z druhé strany, třeba ze strany toho, kdo se snaží pomoci. A to je podstata léčby. V půl deváté začínáme rozcvičkou, poté probíhá setkání celé komunity, kde se prodiskutovávají společná témata, plánují aktivity, řeší se porušení pravidel komunity, probírá se, co se daří a co nikoliv. Následuje pracovní blok, klienti vaří, nakupují, uklízí, ale taky vytvářejí rozpočet nebo sestavují rozvrhy úkolů. Dále máme tematické skupiny, částečně vzdělávací, kde se zaměřujeme na vnitřní problémy klientů, na to, co porucha osobnosti znamená, jak vzniká, jak se s ní dá pracovat, naučit se mechanismu chování, aby jedinec mohl žít v běžné společnosti. Klienti mají také individuální terapii. A každý z terapeutů má dva až tři klienty. Je velmi důležité stanovit individuální cíle – například odkud kam chci jít, to znamená, že se chci třeba naučit méně utrácet nebo si říct o pomoc. Vše se odehrává v komunitě, takže tady se žádná tajemství nenosí. Témata se vracejí zpět do skupiny.“
V komunitě se provozují také kreativní terapie (např. kreslení, zpěv, cvičení jógy, pohybové taneční kreace). Klienti se učí relaxaci, kterou neumí, protože často nejsou schopni dlouho zůstat v klidu, mají pocit, že se stále musí něco dít. O víkendu dochází na aktivity, které si klienti plánují sami a provozují je v doprovodu terapeuta (chodí na výlet, do kina, sportují). Každý měsíc se konají volby, při nichž se klienti nominují do různých funkcí, jakými jsou například ministr práce (zodpovídá za pracovní činnosti, deleguje úkoly, rozvrhuje jídelníček atd.), kuchař, lékárník (zajišťuje rozdávání léků, protože většina klientů bere psychiatrické léky).
 
Anička
Svůj příběh mi byli ochotni vyprávět Anička a Jarda. Aničce je dvacet šest let. Má hezký obličej, ale bohužel minimálně třicet kilo nadváhy. Jedním z jejich problémů je bulimie. Pochází z Jilemnice, kde strávila první čtyři roky života. Rodina se pak přestěhovala do Prahy. Anička do Podkrkonoší jezdila za babičkou a dědečkem, které měla velmi ráda.
„Na své prarodiče velice ráda vzpomínám, obzvláště na babičku, která si se mnou často hrávala a chodila na procházky. Většinu času jsem trávila s ní nebo s maminkou. Tatínek hodně pracoval a doma býval velmi málo. Často míval cholerické záchvaty a nadával mi kvůli hloupostem. Začala jsem chodit za školu a rodiče mě přeložili na jinou školu. V té době jsem už začínala mít problémy s nadměrným požíváním potravin. Za kapesné jsem si kupovala čokoládu, slané brambůrky a vše jsem na posezení spořádala. Rodičům to nepřipadalo divné, byli rádi, že si nekupuji alkohol nebo cigarety. Ve škole jsem vždy stála mimo kolektiv, protože vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala mezi dospělými, neuměla jsem si s dětmi hrát. Připadala jsem si divná, jiná. Začala jsem se od ostatních izolovat a problémy se stupňovaly. V té době jsem prožila svou první lásku. Trpěla jsem chorobnou žárlivostí a svého přítele jsem neustále pronásledovala. Často jsem mu telefonovala a rozebírala s ním stále dokola stejné věci. Byla jsem přesvědčená, že mě podvádí, což nebyla pravda. Měl mě velmi rád a mou žárlivostí trpěl. Nakonec mi dal ultimatum: pokud ho nebudu respektovat, rozejdeme se. Řekla jsem mu, že se s ním chci rozejít, doufala jsem totiž, že mně bude prosit, abych zůstala.K mému překvapení však s rozchodem souhlasil. V té době jsem studovala na obchodní akademii a bavilo mě to. V devatenácti mi zemřela milovaná babička, na které jsem byla velmi závislá. Nastal zásadní zlom a já se začala poškozovat. Dělala jsem si hluboké zářezy žiletkou nebo nožem na skrytých místech těla (nohy, břicho), aby to nebylo vidět. Také jsem si típala cigarety o ruce. Porucha příjmu potravy se stupňovala a já přibrala padesát kilo. Několikrát jsem se pokusila o sebevraždu. Opravdu jsem chtěla zemřít, protože život mi připadal zcela nesmyslný. Jednou jsem spolykala asi dvě stě tablet. V noci jsem se dopotácela do koupelny a pozbyla vědomí. Maminka zavolala sanitku a nechala mně odvést do Bohnic, kde mi určili diagnózu – schizofrenie. Ve třetím ročníku na obchodní akademii jsem si našla o jedenáct let staršího přítele. Psychicky mně týral a vysával ze mě peníze, což mi zpočátku vůbec nedocházelo. Neustále mi opakoval, že jsem nemožná, hloupá, nic neumím a různým způsobem mě ponižoval. Přiznávám, že mi to dělalo dobře. Odešla jsem ze školy, abych mohla pracovat a dávat mu peníze. Pracovala jsem v Kauflandu jako pokladní. Stále jsem pokračovala v sebepoškozování. Tlumila jsem tím vnitřní bolest a smutek. Nakonec jsem se s přítelem rozešla a našla si nového, který studoval vysokou školu. Chodili jsme spolu rok a půl. Na jeho podnět jsem znovu začala studovat. Stále jsem ale pokračovala v sebepoškozování, což nechápal. Pak jsme se rozešli a já z akademie opět odešla. Bylo mi celkem fajn. Rozjela jsme se sama do Paříže. Po návratu jsem vystřídala různá místa, ale protože jsem nebyla schopna vyřešit sebemenší problém, vždy mě vyhodili. Několikrát jsem se zhroutila a odvezli mě do Bohnic. Tam mne vyděsilo, že používají léčbu elektrickým šokem, i když se souhlasem pacienta. Domnívala jsem se, že je to zakázané. Avšak právě v Bohnicích mi nová doktorka konečně určila správnou diagnózu: porucha osobnosti. Ani jsem netušila, že něco takového existuje.
Začala jsem docházet do Centra krizové intervence, kde mne nasměrovali na Kaleidoskop. Po třech měsících tady se cítím lépe. Naučila jsem se přemýšlet. Lidé jsou zde příjemní, poctiví, a to jak klienti, tak terapeuti. Panuje tu ovzduší důvěry. Terapeuti pomáhají člověku otevřít se a jako kráter sopky vychrlit ze sebe lávu beznaděje. Vyrovnat se se sebou samým.“
V dubnu 2008 Anička se sebepoškozováním přestala. Nedokáže však ještě zvládat své impulzivní chování, a jakmile má peníze, hned je utratí.
 
Jarda
Jardovi je 33 let a pochází z Ústí nad Labem. Rodiče se rozvedli, když mu bylo šest let, a jeho částečně neslyšící matka si našla přítele, za kterým se odstěhovala. Jarda má svou matku rád, ale rozčiluje ho její přehnaná péče a na druhé straně nevšímavost. Nechce-li ho vnímat, zavře prostě oči. Tím ho nevidí a vzhledem ke své vadě sluchu neslyší. Otec je těžký alkoholik, ale s otčímem má hezký vztah. Na základní škole nebyl příliš oblíben a stál mimo kolektiv. Nikdy si neodpustil uštěpačnou poznámku na adresu učitelů či spolužáků. Za každou cenu se snažil upoutat pozornost a bylo těžké ho usměrnit. „Nejhorší vzpomínky mám na svou babičku. Neustále mě strašila a ponižovala. Říkala, že jsem nemožný, neschopný, nic neumím. Když jsem jí sdělil nějaké plány, tak je hned utnula větou: „Na to nemáš. Raději toho nech, stejně to nedokážeš.“ Od matky a svého otčíma jsem se odstěhoval do podnájmu v době, kdy jsem se připravoval na maturitu. Bylo mi osmnáct a sdílel jsem pokoj se svým čtyřletým bratrem. Bylo to k nevydržení. Nemohl jsem se soustředit na učení, a když jsem si přivedl přítelkyni, dobýval se do pokoje, bušil na dveře a křičel. Vztah s rodiči v té době také nebyl zrovna nejlepší.“
Po maturitě na elektroprůmyslovce (se zaměřením na slaboproud) nastoupil k výkonu vojenské služby do Slaného. Celá rodina přijela na jeho vojenský slib. Byli pyšní, že mají doma vojáka, což Jarda nechápal, připadlo mu to směšné. Ve dvaceti letech nastoupil do elektrovýroby, kde pracoval pět let.
„Trpěl jsem úzkostmi, nízkou sebedůvěrou a pocitem, že nic neumím. Pracoval jsem na kontrolní lince, ale v rámci podnikové reorganizace jsem byl přeřazen na výstupní kontrolu. Byla to manuální práce a mně vadilo, jak se na mne ostatní dívají. Byl jsem přesvědčen, že se mi vysmívají. Tehdy jsem se rozešel se svou přítelkyní. Sama měla v té době psychické problémy, nemohl jsem s ní vydržet. Od té doby jsem měl pocit, že to jde se mnou z kopce. Dal jsem výpovědˇz práce. Chodil jsem do posilovny a hodně sportoval. Měl jsem velké svaly, což přitahovalo pozornost holek a já jsem je střídal jako ponožky. Pak jsem si našel místo u jedné firmy. Byl jsem ale roztěkaný, nepamatoval jsem si funkce různých tlačítek a začal se uzavírat do sebe. Také jsem začal experimentovat s léky, po kterých jsem se nemohl soustředit. Vyžíval jsem se na zábavách a nadále střídal partnerky. Ve skutečnosti to byla kompenzace depresí, kterými jsem trpěl.“
 Jarda dal opět výpovědˇ. Nastoupil do německé firmy. Pohovor vedl v němčině. Práce mu ale nešla. „Nedokázal jsem nic smontovat a ostatní se mi smáli, že nic neumím. V té době jsem začal navštěvovat psychiatra a ten mi napsal nějaké léky. Najednou jsem v práci začal všemu rozumět. Měl jsem na starost atypické sestavy upravené dle požadavků zákazníka. Nafotil jsem veškeré výrobky firmy a sám vytvořil databázi. Jenomže výdělky byly malé a já nesouhlasil s vedením. Navíc jsem pracoval v prašném prostředí a začal pociťovat bolesti na hrudi. Tak jsem dal výpověď a našel si místo u strojírenské firmy. Hotový ,babinec‘! Převládaly intriky a závist. Vše začalo jít od deseti k pěti, prostě ,do hajzlu‘. Měl jsem strach z lidí do takové míry, že jsem se bál chodit i na obědy. Odešel jsem do Pardubic, kde jsem pracoval u firmy, která vyráběla autotechniku pro automobily. Po třech měsících jsem zase dal výpověď. Žil jsem sám a začal pít. Alkohol jsem kombinoval s léky. Promýšlel jsem způsoby sebevraždy – skok z okna, oběšení se na stromě a podobně. Jenomže vždy jsem si uvědomil, že nemám právně ošetřené záležitosti ohledně svého bytu, který jsem chtěl odkázat matce, a tak jsem od sebevraždy ustoupil. Padal jsem stále hlouběji. Měl jsem konflikty se sousedy a nakonec jsem z bytu vycházel pouze za tmy. Měl jsem pocit, že se do tmy schovám, že mně přikryje. Vnitřní přetlak byl hrozivý.“
Jarda byt nakonec musel prodat, aby splatil dluhy. Pracoval brigádně a potácel se životem. Byl bez peněz a zázemí. Několikráte pobýval v Bohnicích, kde mu určili diagnózu poruchy osobnosti. „Ocitl jsem se i na ubytovně Armády spásy mezi bezdomovci,“ vypráví. „Děsila mě ta špína a zoufalství. Tehdy jsem si uvědomil, že takhle skončit nechci. Začal jsem docházet do občanského sdružení Fokus, které se zabývá podporou lidí s duševní nemocí, a tam mě naorientovali na Kaleidoskop. Jsem tu sedm měsíců a jsem spokojen. Práce terapeutů se určitě nemíjí účelem. Mám jen strach z recidivy.“
 
* * *
Přestože Kaleidoskop lidem s poruchou osobnosti pomáhá a práce terapeutů je skvělá, potýká se sdružení s velkými problémy o přežití. Není totiž dostatek financí na podporu jeho činnosti. V dohledné době se sdružení bude muset přestěhovat ze Smíchova, protože výše nájmu je neúnosná. Zatím není známo kam. Položme si otázku, jak je možné, že jsou finance na různé nesmyslné činnosti a nedostávají se tam, kde jsou opravdu třeba.

Jaroslava Gregorová

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Reportáže - výběr z článků

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne