TAJEMSTVÍ EROTICKÉ INTELIGENCE

S Esther Perel jsem se setkala v její malé příjemné ordinaci ve dvacátém druhém patře, ze které vidí půl Manhattanu. Recepčnímu v hale jsem nahlásila číslo místnosti a odpovědí mi bylo spiklenecké mrknutí: „Aha, jdete za Perel.“ Málem jsem začala vysvětlovat, že nejsem pacient, že já budu zpovídat paní psycholožku…

V její ordinaci jsem si raději sedla do křesla, odkud Esther řídí konverzace se svými pacienty. Přesto jsem pozorovala, jak se během následujících dvou hodin rozhovor s bystrou blondýnkou neurčitého věku rozvíjí tak nějak sám. Několikrát mne zaskočila, když uprostřed své odpovědi nečekaně vypálila „A kolik je vám let?“, příště zas „Jak dlouho jste vdaná, kolik máte dětí?“ Od otázek na můj soukromý život jsem ji jemně a důsledně navigovala zpět a její rentgenový pohled jsem se snažila oplácet pohledem pokerového hráče. Občas jsem diktafon přece jen vypnula a odpověděla na otázky paní terapeutky, abychom pak v rozhovoru mohly pokračovat. Esther Perel je úspěšná nejen díky tomu, že je chytrá, ale i díky vytrvalosti, která ji neúnavně žene k cíli.

 
Co vás přivedlo z Antverp do New Yorku?
Narodila jsem se sice v Belgii, ale studovala v Izraeli a do USA přijela dokončit studia. Když jsem spatřila New York, zpáteční letenku už jsem nepoužila. Po dokončení studií jsem začala pracovat jako psycholožka a poradkyně pro adaptaci na nové kulturní prostředí. Pro tuhle práci je multikulturní New York velice zajímavým místem.
 
Kdy vás poprvé napadlo shrnout svoje zkušenosti psycholožky a vydat je knižně?
Nejdřív jsem napsala článek do odborného časopisu na téma Američané a sex. Byla jsem tehdy ovlivněna sexuální aférou prezidenta Clintona a politizací sexu. Považovala jsem to za dobré téma k večeři s přáteli, a samotnou mne překvapilo, jak velký ohlas článek měl. Díky tomu jsem si najednou mohla vybírat agenty pro napsání knihy. Rozhodla jsem se pro jednoho, který začínal a já byla jeho první klientkou. Obeslali jsme osmnáct nakladatelů a během dvou dnů jsem byla pozvána na čtrnáct pohovorů. A tehdy mi opravdu došlo, že se něco děje.
 
Žijete v Americe třicet let, váš muž a synové jsou Američani. Máte při psaní americkou nebo evropskou perspektivu?
Obojí. Na sexualitu a hetero- či bisexuální vztahy mám velice evropský pohled. A myslím, že moje kniha je dobrým příkladem tohoto hybridního pohledu. Je napsána s evropskou citlivostí, ale s americkou jasností, bez žargonu. Takže myšlenky jsou velmi evropské, ale způsob, jakým je psaná, je velmi americký. Proto má takový úspěch.
 
Knihu jste psala jako terapeutka amerických párů pro americký trh. Jak si vysvětlujete její úspěch ve světě od Brazílie po Japonsko?
Pojem vášnivé manželství je novým termínem vlastně všude. V historii byla slova „vášeň a manželství“ téměř neslučitelná, až protichůdná. Dříve bylo manželství chápáno spíš jako ekonomický svazek, který má zaručit reprodukci. Dnes se do dlouhodobých vztahů snažíme vnést vášeň a sexualitu, která je rozkoší, ne pouhou výrobou dětí.
                                                                                    
Dva roky jste cestovala a propagovala svou knihu. Co nového jste se dozvěděla o ostatních zemích?
V mnoha zemích existuje nový fenomén: snaha obsáhnout v jedné osobě dva protipóly. Na jedné straně máme potřebu jistoty, stability a předvídatelnosti a na straně druhé chceme erotický náboj, který však vzkvétá z novosti, tajemnosti a nepředvídatelnosti. Ještě nikdy v historii jsme se o tohle nepokoušeli.
 
Zaznamenala jste také nějaké změny manželských vztahů v souvislosti s větší emancipací a ekonomickou nezávislostí žen?
Určitě. Stále víc žen si díky emancipaci a ekonomické nezávislosti začíná uvědomovat vlastní cenu a hledá uznání i mimo rodinný kruh. Důsledkem toho se procento nevěrných žen vyrovnalo s procentem nevěrných mužů. Dobře jsme znali model – muž je nevěrný, žena se to snaží překonat a udržet rodinu pohromadě. V mnoha zemích se objevuje model opačný. Když je žena nevěrná, muž se snaží mnohem častěji udržet rodinu pohromadě. Naopak ženy přestaly být vůči mužově nevěře nadmíru tolerantní. Pokud je nevěrný muž, žena s ním ztratí emocionální spojení a nemá důvody v manželství setrvat, protože je schopna se o rodinu celkem dobře postarat sama. Tyto změny nejsou jen individuální záležitostí, je to i fenomén sociální a samozřejmě otřásá mužským status quo, které určovalo jiná pravidla pro muže a pro ženy.
 
Mnoho mužů i žen si přece stále monogamie cení…
Monogamie nesouvisela nikdy v historii s láskou. Byla spojena s rodinným majetkem a s vytvořením potomků. Až s romantismem se monogamie změnila v pouto s někým, ke komu cítíme to, co k nikomu jinému, a s tím vzniká i exkluzivita sexuální, kterou poskytneme jen jednomu člověku. Každý uznává monogamii jako hodnotu, ale to neznamená, že podle toho lidé žijí.
 
Američané na mne působí dojmem, že se snaží nevěře spíše vyhýbat…
I když jsou Američané velmi tolerantní vůči rozvodům, mají nulovou toleranci k nevěře. V ostatních zemích je to spíš naopak. Američané ale nepodvádějí méně, jen mají větší výčitky svědomí a strach. Zbytek světa se dívá na nevěru pragmatičtěji. Nedávno mi vyšel v italských novinách o nevěře článek. V Itálii se totiž udála zajímavá změna. Ještě před čtyřiceti lety byly ženy v Itálii za nevěru vyloučeny z církve a celá jejich rodina byla zostuzena. V současnosti se vytratilo jakékoli morální odsouzení ženské nevěry a nevěrná je odhadem čtvrtina žen. Rozmanitost je „in“. (smích)
 
Vraťme se ještě k Američanům. Dokážou být otevření v debatách o sexu?
Američané jsou puritánští a mluví o sexu všude jinde, jenom ne v posteli. A nejméně o tom mluví se svými partnery. Dobrý sex tvoří asi tak třicet procent vztahu, je zahrnut do širšího celku. Špatný sex tvoří sedmdesát procent a převyšuje všechno ostatní. Myšlenka na špatný sex je přítomna každou noc, když jdete spát. Lidé se proto často cítí nedostateční a myslí si, že všichni okolo mají víc sexu, a lepšího.
 
Rozdíl mezi americkým a evropským pojetím sexuality je zřetelný také co se sexuální výchovy dospívajících týče. Amerika je i v tomto ohledu puritánská, a přesto, jak píšete, je v USA počet porodů nezletilých matek (k počtu obyvatel) osmkrát vyšší než v Evropě. Jak si to vysvětlujete?
V Evropě se snažíme vést dospívající k sexuální zodpovědnosti: buď bezpečný sex, nebo žádný. Kdežto v Americe je sex mezi mladistvými považován za riskantní faktor. Přesto tady začínají žít sexuálně o dva roky dříve než v Evropě. Je ražena spíš myšlenka abstinence než fakt, že sexualita je důležitým stupněm rozvoje člověka. Pořád třeba nerozumím tomu, že američtí studenti nechodí na rande. Neznamená to, že nemají sex, právě naopak, ale netvoří dvojice, nechodí na rande. V Evropě vždy pozoruji jak mladí lidé randí, ale američtí kluci a holky vyrůstají v podstatě odděleně. A když se potom pár vezme, už si netolerují přátele opačného pohlaví.
 
V doslovu vaší knihy je uvedeno, že manželství bez sexu je jednou z nových chorob, které postihují bohaté rovnostářské společnosti, stejně jako deprese a obezita. Jak definujete pár bez sexu?
Jen velmi málo mne zajímá, zda mají sex jednou týdně či jednou za měsíc. Ovšem pokud to je jednou za pět let, což není v USA neobvyklé, to považuji za pár bez sexu. Důležitým měřítkem je pro mne ale kvalita, což určitě není tříminutový sex jednou za týden. Někteří mí pacienti chtějí víc sexu, ale téměř všichni chtějí hlavně lepší sex.
 
Proč si to neřeknou sami mezi sebou?
Někdy řeknou, ale to, že o tom spolu mluví, neznamená, že oba začnou sex rázem chtít.
 
A co tedy párům, z jejichž společného života se vytratila touha, poradí odborník?
Předně, pokud chce být člověk sexy, musí se tak sám cítit, musí se cítit přitažlivě a musí mít základní sebevědomí. Problém je v tom, že se lidé stydí a cítí provinile v souvislosti se sexem. Bojí se odsouzení a odmítnutí a někdy nejsou schopni o sexu hovořit třeba celý život. Není nutné mluvit přímo o tom, co člověk má a co nemá rád. K tomu se třeba pár dostane později. Dobré je začít s tím, že si páry ujasní, co pro každého z nich sex znamená, jakou má důležitost. Mnoho párů už v začínajícím vztahu postrádá vášeň, protože si pro manželství vybírají partnera, u kterého hledají spíš zázemí a stabilitu. Jiné páry začínají vášnivě, pak mají děti a během společného života se vášeň vytratí. Pak se ocitnou na prahu středních let a říkají si: „Aha, tak tohle je to, co mne čeká dalších dvacet let?“
 
Může být pro někoho, kdo ztratil vášeň ve svém dlouhodobém svazku, jednodušší hledat ji mimo něj?
Pro někoho ano. V širším pojetí rodiny jsou otec a matka jenom jednou z mnoha součástí rodiny, vedle nich ji tvoří i strýčci, tety, dědečci a babičky. Problém je, když se v základním modelu rodiny – otec, matka, dvě děti – začne manžel chovat například jako bratr či manželka jako matka. Vzniká sexuální tabu a s tím spojené sexuální problémy. Pokud se o někoho staráme příliš mateřsky, má to samozřejmě dopad na touhu a erotiku, jeho i naši. Vnést touhu do domova je opravdu složité. Pro někoho se nachází pocit svobody někde mimo rodinu. Láska ho svazuje, má o milovanou osobu strach, starost. Přílišná péče je velkým antiafrodiziakem.
 
V knize věnujete kapitolu sexuálním fantaziím. Píšete, že jsou výrazem individuální svobody a mají magickou sílu léčit a regenerovat…
Sexuální fantazie jsou součástí sexuality každého člověka. Každý má erotickou mysl, i když si to třeba vůbec neuvědomuje. Erotika je sexualita transformovaná právě lidskou imaginací. Imaginace je zvědavost, hravost, tajemství. Jsou páry, které integrují sexuální fantazie do svého života, jiné páry si jich dokonce velmi cení. A jsou i páry, které fantazie oceňují, aniž by si to ovšem uvědomovaly. A uznávají sexuální suverenitu člověka, jeho vnitřní erotický život. Některé páry naopak sexuální představy prostě netolerují a děsí je. Je pravda, že se můžete milovat s člověkem tím nejintimnějším způsobem, a nikdy do jeho mysli nevidíte a netušíte, co se v ní opravdu odehrává. Buď to považujete za pozoruhodné, mimořádné a tajemné, nebo vás to děsí a nejste schopni v posteli tolerovat neznámo.
 
Proč jste knihu o erotice v manželství věnovala vašim rodičům?
Vyrostla jsem v prostředí, tvořeném z devadesáti devíti procent lidmi, kteří přežili holokaust a prošli koncentračními tábory. Rozdělila bych je do dvou skupin. První skupinu tvořili lidé, kteří sice nezemřeli, ale nebyli se už schopni radovat a zažívat rozkoš. Mnozí to přenesli i na své děti. Druhou skupinu tvořili lidé, kteří se vzpamatovali a byli schopni do svého života navrátit kreativitu a hravost. Vyrazili do světa a řekli si, když už mám druhou šanci žít, tak chci žít naplno. A takoví byli i moji rodiče a učili mne tomu. Proto jsem jim knihu věnovala.
 
Dalo by se toto rozdělení aplikovat i na páry? Ty, které přežívají, a ty, které jsou naživu?
Přesně tak. Když ke mně pár přijde na terapii, je mi hned jasné, zda je to pár, který přežívá, nebo pár, který je opravdu naživu. Pouhé přežívání je mnohdy také důležité, nenechme se plést. Ale páry, které jsou naživu, to je o něčem jiném. Hned je možné rozpoznat, že jejich vztah je i sexuální. Dívají se na sebe jiným pohledem, považují se navzájem stále za zajímavé. Pokud chcete, aby vás zajímal sex s určitým člověkem, musí vás předně zajímat ten člověk. Když vás k smrti nudí, tak pro vás bude těžko sexuálně přitažlivý. A pokud jste k smrti znuděni sami sebou, nebude vás sex zajímat vůbec.
 
V celé knize se evidentně snažíte vyhýbat zjednodušeným návodům. Přesto, existuje rada pro dlouhodobé partnery, kteří pro sebe chtějí zůstat stále přitažliví?
Každý se musí zabývat svými záležitostmi, mít svoje zájmy a svoje přátele. Musí kultivovat svoji vlastní energii a erotičnost, a pak ji uplatnit i doma. Partner musí tento prostor tolerovat, protože láska potřebuje blízkost, ale vášeň potřebuje prostor, aby vzkvétala. Oheň potřebuje vzduch, ale některé páry ten vzduch děsí. Láska chce o všem všechno vědět, ale vášeň potřebuje trochu tajemství, aby bylo možné pořád něco objevovat. Zajímavé je, že je jednodušší pojmenovat to, co párům chybí, než pojmenovat to, co mají ty páry, které nemají potíže. Podle mne to spočívá v tom, že pokud je touha opustí, vědí, jak ji navrátit. Vědí, jak kultivovat hravost, energii… Rodinný život potřebuje rutinu, předvídatelnost, spolehlivost. Erotika potřebuje přesný opak. Nechce předvídatelnost, nechce rutinu. Takže erotiku podporuje to, co škodí rodinnému životu.
 
To si nemyslím…
Protože jste zřejmě schopná opustit jednu roli kvůli druhé. Je důležité být především žena, pak můžete být v jednu chvíli matka, roli opustit a být partnerka, milenka. Ale musíte si to uvědomovat a vědomě to podporovat.
 
Někdy prožíváme intenzivněji okamžiky štěstí, když si uvědomíme jejich dočasnost. Je přínosem vztahu, když se partneři navzájem neberou jako samozřejmost?
To je velmi důležité. Neberme nic jako stoprocentní. Každý vztah může z mnoha příčin kdykoli skončit a to, že si tohle uvědomíme a nebudeme pokládat svého partnera za samozřejmost, dodá našemu vztahu energii. Ale pozor, moc strachu vztahu uškodí a může ho i zničit.
 
O čem budete psát příště?
Psala jsem o vášni a touze v domácím prostředí, a proto se teď chystám psát o vášni a touze mimo domácí prostředí.
 
Myslíte si, že přečtení vaší knihy lidem pomůže vrátit vášeň do života?
Když jsem knihu psala, neměla jsem vůbec ponětí o tom, jak velkou bude mít odezvu. Není psána jen z ženské perspektivy, je velmi přátelská i vůči mužům a sympatizuje s nimi. Manželství bez sexu není problém, který vyřešíme, ale spíš paradox, se kterým se dá něco dělat.

Martina Leierová

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne