Tipy knihy

TISÍCE PLANOUCÍCH SRDCÍ

KHALED HOSSEINI
přeložil Ladislav Šenkyřík
(Leda/Rozmluvy, Voznice)
Není tomu dlouho, co autorův román LOVEC DRAKŮ o dvou afghánských chlapcích nerovného původu prošel světem a s úspěchem dorazil až k nám. Tentokrát už z názvu vytušíme, že jde o příběh velké lásky, jenomže tragické, jak jinak, když se odehrává uprostřed země, která ženám upírá právo svobodně milovat a muži podle tradice velí ženu doslova vlastnit. Navíc se příběh odehrává v Afghánistánu, zmítaném ve válkách a krvi. Opět jde o dvě hlavní postavy: Marjam, harámí, dcera nemanželského původu, k níž se milující otec smí hlásit jenom potají, a Lejla, jež při bombardování ztratí rodiče i milého. Obě se náhodně sejdou jako nedobrovolné manželky usurpátorského Rašída. Jsou to ženy i v utrpení úžasné a odvážné. Útěk do Pákistánu před mužem a taliby se jim nezdařil, Marjam na zápas o svobodu doplatí, ale Lejla se svými dětmi nakonec najde svého ztraceného Tárika a překvapivě se vrací do Kábulu. Cestou zajde k Herátu poznat chatrč, kde vyrůstala Marjam. Život ji čeká nelehký, ale láska jí pomáhá ho unést. Velké téma lidskosti a lásky, zrozené z těžko uvěřitelné bolesti.
 
KOMINICKÉ LODĚ
IVAN WERNISCH
(Druhé město, Brno)
Jestli je někomu ještě nejasné, jak může v literatuře vypadat minimalismus, nechť sáhne po nové Wernischově knize. Básníkovi postačí zhruba sto stránek, aby do nich zhustil devět kvazirománových příběhů. Každý poctivě o třiceti kapitolách, a s výjimkou posledních tří, i s názvem, v němž se oznámí, o čem ta několikařádková kapitola pojednává. Umění zkratky, již by básníkovi měl každý prozaik závidět. Ale ono tu nejde jenom o stylistické kouzlení a vtip, ale o situace, které jsou dílem parodické, dílem groteskní až morbidní – manželka po návratu semleta do znamenitých uzenek, jež s chutí dojídal její syn, když se také vrátil domů, nevěda, že ho též čeká konec v uzenkách. Dílem je tu manifestováno obecné blbství skutečné i neskutečné, podobné, jakým prokládal své poslední sbírky. A fantaskno – už ty kominické lodě! První z „románů“ je příběhem dvou pouštních myslivců. Koho by něco takového napadlo. Naštěstí máme Wernische.
 
SLUŽEBNÍCI SLOVA
PETRUŠKA ŠUSTROVÁ
(Pulchra, Praha)
Přiznám, že mě nenapadlo, ač jsem to měl předpokládat, jak zajímavý bude přepis rozhlasových rozhovorů s překladateli. Vždyť nejenom překládají cizojazyčné texty, ale dávají nám tu vstoupit do historických, národnostních, jazykových, filosofických kontextů, jež by bez jejich práce většině čtenářů zůstaly uzavřeny. Vyprávění o náročném a nedoceněném řemesle je neuvěřitelně poutavé, mezi překladateli jsou výsostní znalci světových literatur, namátkou Bláhová, Dvořáková, Forbelský, Fröhlich, Charvátová, Jamek, Jindra, Kareninová, Pelán, Vladislav, Zadražilovi, Zbavitel. Ale kromě vlastní profese se dočteme fascinující výklad, který nám dává nahlédnout do spleti kavkazských jazyků, a také do navýsost dramatických dějin ve strhujícím výkladu V. A. Černého. Kolmaš přiblíží Tibet, Jana Součková pak klínopisné písemnictví. Zaujetí je nakažlivé, a proto snad poutavější, než román.
 
PARNÍK FILOZOFŮ
(Lenin a vyhnání inteligence)
LESLEY CHAMBERLAINOVÁ
přeložil Jaroslav Kubrycht
(Mladá fronta, Praha)
Víme o přemisťování celých národů, o ničení vybraných skupin národů Ruska, a přesto tato kniha je objevná. Vrací se do roku 1922, když podle Leninova výběru a na jeho pokyn začíná na lodích Haken a Preussen deportace nejvýznamnějších vědců do Německa. Ve srovnání s tím, co následuje, akce téměř humánní – jenom nedobrovolná ztráta vlasti. Autorka nevypočítává následující statisíce obětí, ale všímá si života těch prvních vyhnanců, vědců a jejich rodin. Berlín měl ve dvacátých letech významnou menšinu, 320 tisíc ruských exulantů, a Praha téměř třicet tisíc, z toho na tři tisíce vědců a odborníků. Podpora československé vlády byla větší, než jakou ruské emigraci poskytly dohromady vlády Evropy. Byla to především prozíravá Masarykova politika, chtěl pro demokratické Rusko uchovat a rozvíjet jeho vědecký a intelektuální potenciál, proto byla v Praze ruská univerzita, ruská a ukrajinská knihovna. To vše se v knize dočteme, ale její novost a hlavní přínos je v citlivém vyprávění o nelehkých lidských osudech prvních vyhnanců z řad ruské inteligence.
 
ZAJATCI (Život za ostnatými dráty)
GUIDO KNOPP
přeložila Ingeborg Churaňová
(Ikar, Praha)
Osudy válečných zajatců a jejich rodin za druhé světové války patří k nejtragičtějším stránkám novodobé historie. Že zajatec je člověk, poznal jenom zlomek německých zajatců, kteří se dostali na území Spojených států. Netrvalo to dlouho. Jak spojenci v závěru války rychle postupovali na německé území, nevěděli si s nimi rady; sami pak u Remagenu poznali, co to je hlad a spaní za dešťů v blátě. Nepředstavitelná jsou však milionová čísla zajatců, jejich utrpení a ztráty – jenom v Německu zahynuly tři miliony sovětských zajatců (o jejich osudu po návratu domů raději ani nepřemýšlet). Autor, německý historik, je tu objektivní, když líčí život jedenácti milionů německých zajatců, rozesetých po celém Rusku, řidčeji na Sibiři až po Sachalin a Vladivostok. Snad nejotřesnější poznání: zajatci na tom nebyli o mnoho hůře než Rusové (pomineme-li pěší transporty na Východ o hladu, mrazu či v blátě, ne nepodobné pochodům smrti). Ale naopak i lidská solidarita obyvatel se zajatci. Smutná kapitola se uzavírá až deset let po válce. A jako válka, měla by nás děsit dodnes.

Vladimír Karfík

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

tipy knihy - výběr z článků

TIPY KNIHY 2/11

KOKPIT
JERZY KOSINSKI
přeložila Ivana Jílovcová Fieldová
(Dokořán, Praha)
Kosinského americkou prvotinu NABARVENÉ PTÁČE, drastický osud šestiletého polského chlapce, který prožil v Polsku za války neuvěřitelné krutosti, nelze vymazat z paměti. KOKPIT je úplně jiná kniha, už žánrem: sice jinak rafinovaně provedený únik z totalitní země, a to do americké tajné služby, ale příběh zběhlého agenta tajné služby, který před ní musí unikat. Mění identitu, byty, místa, jako by tkvěl v deformaci násilím a zlem, jež zažilo ono nabarvené ptáče. Tarden chtěl absolutní svobodu, ale ocitl se v naprostém osamění. Styk s lidmi proměnil v sérii manipulací. Tardenova svoboda v sobě nese citovou vyprahlost, bezcitnost a otevírá v něm utajované vlastnosti. Tarden je navždy uhranut krutostí, sadismem a perverzí, a sám se jich dopouští. Využívá toho v manipulaci lidmi, podrobuje si je a určuje cesty jejich osudů. Zběhlý agent uniká tajné službě, ale neunikne sobě samému. Příběh nelidský, krutý, hrdina exemplář zla. Jenomže, je tomu opravdu tak? Není tu spíše zobrazena zkaženost světa? 

TIPY KNIHY 12/10

OBJEVENÍ NEBE
HARRY MULISCH
přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

(Odeon, Praha)
Nastanou dlouhé zimní večery, podle průzkumů se nečeká předvánoční nákupní šílenství, takže si mohu dovolit nabídnout k přečtení malý luxus: špalek o 750 stranách, v moderní evropské literatuře věc málokdy vídanou.A hned předem varuji před charakteristikou na záložce, a zejména před vyčerpávajícím doslovem. Harry Mulisch skutečně sleduje linii započatou BOŽSKOU KOMEDIÍ a hlásí se k tradici filosofujících románů Thomase Manna a Roberta Musila, vytváří velké historické kompendium, v němž figuruje napětí mezi bytostmi nebeskými a pozemskými, vystupují figury mytologické i skutečné postavy historické – na místech pro naši civilizaci zásadních, ale přitom jde o román s posláním veskrze současným. Způsob vyprávění činí z knihy román ryze moderní. Ostatně základní děj se odehrává v době, kterou ještě pamatujeme – od konce šedesátých let do roku 1985. A také není pro nás bez zajímavosti, že jak Musil, tak Mulisch mají kořeny v severních Čechách, autorův otec pochází z Jablonce, a v rodině se mluvilo německy. Německo osobitostí filosofického ducha a kultury, a také blízkostí a fatálním politickým vlivem nejenom na naše životy v minulém století, hraje významnou roli, ač jde o román nizozemský. O to je nám Mulisch bližší. Náročnost velkých témat vyvažuje živost postav, jejich příběhů i rychle plynoucích disputací dvou hlavních protikladných hrdinů, jazykovědce Onna a astronoma Maxe, které bezpečně udržují čtenářskou pozornost. Obsah stručně nevyjádřitelný nechávám čtenářům. Jenom to prozradím, že Harry Mulisch pro naši civilizaci nedohlédá radostných zítřků.
 

TIPY KNIHY 11/10

TIPY KNIHY 11/10

BYLY JSME TAM TAKY
V holešovickém Centru moderního umění DOX byla pokřtěna kniha Dagmar Šimkové BYLY JSME TAM TAKY. Jejím prvním kmotrem se stal spisovatel Jáchym Topol, jenž z ní přečetl úryvek, druhým básník Ivan Martin Jirous, který ji políbil. Kniha Dagmar Šimkové je jednou z nejsilnějších výpovědí o tom, co se v padesátých a šedesátých letech odehrávalo v československých komunistických věznicích. Ona sama v nich strávila čtrnáct let. Zemřela před patnácti lety v Austrálii.
 

TIPY KNIHY 10/10

ZEPTEJ SE TÁTY
JAN BALABÁN
(Host, Brno)
Nestává se často, aby autor dopsal knihu, kde je existenciální téma lidské konečnosti tak osobní, naléhavé, a aby před jejím vydáním nečekaně zemřel. Osou celého příběhu je otcova smrt. Jan Balabán psal román tři roky a zemřel šest let po otcově odchodu, na den přesně. Už sám titul ZEPTEJ SE TÁTY připomíná všem, kdo jsme někoho ztratili, že už nikdy se nám nenaskytne chvíle, kdy jsme se mohli a měli zeptat. Ale Balabán se ptá, naléhavě a bolestně, neboť pozdě. Otec, uznávaný nefrolog žil v těžké době čestně, a přesto: vyskytlo se tajemné obvinění, vina téměř kafkovská, která otce pronásledovala až do smrti – neměl možnost poskytnout dialýzu všem, kdo ji potřebovali, přístrojů bylo méně než nemocných. Bývalý přítel, který ho pronásledoval, mu neodpustil ani na hřbitově. V románu jako by se nic převratného nedělo, ale zároveň nic není v klidu – ani ta zem. Hned z prvních vět víme, kde jsme: v kraji, který stále klesá, v podzemí dosedají stropy na podlahy po vyrubaném uhlí. A tam se odehrávají osudy rodiny, když se na začátku otec po iktu nevrací domů, ale s pomocí syna zpátky do své nemocnice jako pacient, a na konci je poslední setkání před smrtí – „okamžik, který by neměl skončit“. Jenomže nic jiného než okamžiky není a „okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít“. Do svého posledního románu jako by Balabán koncentroval svá základní životní témata: vážnost vztahu k životu a k tvorbě. Literatura mu byla sebezničujícím hledáním lidství. Doslova.
 

TIPY KNIHY 9/10

TIPY KNIHY 9/10

CESTOVNÍ PAS
HERTA MÜLLEROVÁ
přeložila Radka Denemarková
(Mladá fronta, Praha)
Nebýt Nobelovy ceny, mimořádnou německou spisovatelku bychom dodnes neznali. Za příběhem knihy je skryt osud rumunských Němců – enklávy dávných kolonistů, kteří s Rumuny sdíleli nesnesitelný režim, těžší o to, že byli právě Němci. Otec, mlynář Windisch má za sebou nedobrovolnou službu v SS, matka byla pět let na Sibiři, než se mohla po válce vrátit. Cestovní pas zachycuje jenom zlomek tíhy života, před nímž utíkala. Jde jen vnějškově o situaci, v mírnější podobě nám známé: získat povolení k opuštění země. Müllerová líčí nejen důvody, proč uniknout, ani pouze ponížení, které musí mladá žena podniknout, když musí za pas obětovat dívčí poctivost, ale vyslovuje podstatnější věc: nesnesitelnou existenciální nejistotu, úzkost. Je správnější odejít ze země do neznáma, anebo zůstat? Pravda, hrdinka má doma už jen prázdné ruce, ani morálka, víra, nic neplatí, ostatně i to málo z věcí je prodáno. Vlastně v tu chvíli nemá ani sebe samu, a co ji čeká poté, když vytrhne poslední kořínek, kterým byla spjata se starým domovem? Dramatický příběh rafinovaně prostý, autorka nepotřebuje podrobně vypisovat děje, aby vyjádřila, co chce, je střídmá, cudná – a hlavně: prozaička Müllerová pracuje s motivy, se stylem, s jazykem jako básnířka. 

TIPY KNIHY 6/10

JEAN SANTEUIL
MARCEL PROUST
přeložil Michal Novotný
(Academia, Praha)
Marcel Proust není od této chvíle ani pro nás autorem jediného, mohutného díla HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU, bez něhož by neexistovala literatura uplynulého století taková, jakou ji známe. Teprve dlouho po Proustově smrti se do rukou André Mauroise dostalo na sedmdesát hustě popsaných sešitů a množství volně popsaných stran s dotud neznámým Proustovým rukopisem. Maurois rozpoznal, že jde o první autorův román, nehotový, místy fragmentární. Proust text navždy odložil a asi po deseti letech začal svůj životní román psát znovu – tentokrát už jako HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU. JEANA SANTEUILA tedy můžeme číst jako první pokus zmocnit se látky, z níž vzniklo HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU. Rekonstrukcí neznámého rukopisu se třicet, pro nás téměř devadesát let po autorově smrti připomněl Marcel Proust znovu. Třebaže ne každý v něm vidí předobraz Hledání ztraceného času, nelze pominout, že zázemí obou románů je téměř totožné. Jsou tu stejná místa děje, i postavy románu často připomínají nezapomenutelné Guermanty, Odettu, barona Charluse. Přesto je Jean Santeuil jiný román, mladý Proust líčí děje bezprostředněji, bez nostalgie, doba do nich vstupuje příměji, třeba v líčení společenských afér, za všechny třeba proces s Alfredem Dreyfussem, který Santeuil prožívá právě tak, jak se bytostně dotýkal Prousta. Čas tohoto románu byl ještě příliš čerstvý, ještě nebyl ztracen v mlhách. Román je otevřeněji autobiografický, přestože vyprávěč se tentokrát skrývá za třetí osobu, a je vzrušující už tím, že si při čtení nemůžeme vymazat prožitek HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU. 

TIPY KNIHY 05/10

TIPY KNIHY 05/10

A PÁSLY BY SE TAM OVCE…
ANNA FÁROVÁ
(Torst, Praha)

Vzpomínková kniha, živá jako vyprávění samo, snad symbolicky stačila vyjít tak, že o několik dní předběhla autorčin odchod. Málokterý teoretik umění utkvěl ve vědomí veřejnosti, jako Anna Fárová. Všichni vědí, jak pro svět rehabilitovala dílo Františka Drtikola, že zpracovala i poničenou pozůstalost Josefa Sudka, že Cartier-Bressonovi vydala v Odeonu jeho vůbec první monografii, založila v Uměleckoprůmyslovém muzeu sbírku fotografie a začasté byla jako iniciátorka u všeho důležitého, co se za uplynulé půlstoletí okolo fotografie událo. Ale jenom toto není předmětem knihy, pro čtenáře je především přitažlivé líčení dramatického života této pozoruhodné ženy od jejího nejútlejšího dětství. Tedy Paříž, otec český diplomat a kulturní vyslanec Miloš Šafránek, francouzská matka, vynikající učitelka jazyků, a hlavně otcovi přátelé, zejména čeští umělci z pařížského pobytu: Martinů, Tichý a Zrzavý. Vklad do dětské duše neocenitelný, a Fárová ho věru dokázala zůročit. Okupaci prožila bez otce s matkou v Praze, po studiích se ocitá uprostřed inspirativního prostředí nekonformních umělců, mezi nimiž se potkala s výtvarníkem Liborem Fárou. A pak už vlastní odborná práce, bez níž si nelze vývoj české a světové fotografie ani představit. Jednak dokázala včlenit fotografii do souvislostí moderního umění, jednak si vypracovala způsob, jak se na fotografii dívat, jak o ní sdělně psát. Po podpisu Charty 77 měla být z práce vyřazena, ale to by nebyla bojovnice Fárová, aby život a práci vzdala.
 

TIPY KNIHY 04/10

TIPY KNIHY 04/10

HRA PRO ČTYŘI RUCE
JAN NĚMEC
(Druhé město, Brno)
Podtitul je navýsost výmluvný: MÁLEM MILOSTNÉ POVÍDKY, do DEKAMERONU chybí jenom jedna, ale do lechtivých renesančních povídek skoro všechno. Nepřevažují milostné scény s nezbytným sexem, které dnes už nešokují, ale spíše nudí, i když se nedá říci, že by vypravěč své situace líčil s absencí erotiky či docela asexuálně. Někde se nevyhýbá ani skrytým banalitám či trapnostem a činí je východiskem k místy neuzavřeným koncům příběhů. Jemné, až křehké předivo milostných citů, v němž se Němec pohybuje vynalézavě i cudně, má své zrcadlo v jemnosti vypravěčského stylu a bohatství jazyka. K tomu přistupuje rozmanitost příběhů a situací. Třeba autorův citlivý vhled do školního hereckého prostředí, kam přivede hostujícího ruského režiséra, který s adepty herectví nastuduje své životní téma – Dostojevského IDIOTA, a tady vylíčí i Sergejův osobně zaujatý vhled do klasického textu, pro studenty herectví objevný a strhující. Nezkušené Lindě nabídl nelehký úkol, zvládnout roli osudové Nastasji Filipovny, který po premiéře končí Lindiným milostným rozloučením se svým zasvětitelem. Ten však už míří zase jinam. HRU PRO ČTYŘI RUCE rozluštíme v poslední povídce: milovali se „à quatre mains“ – situace i obraz nikoli náhodný u dvou milenců od mládí, kteří se setkají po dlouhém odloučení. Na Hančině koncertu si s Františkem zahrají skladbu pro čtyři ruce, vytvořenou pro tuto chvíli a nastraženou pro nový začátek lásky, která už patrně neskončí.
 

TIPY KNIHY 03/10

ČERNÍ PSI
IAN McEWAN
přeložil Ladislav Šenkyřík
(Odeon, Praha)

Autor je českému čtenáři sice dobře znám, tento komorní román má však pro naši zkušenost velkou přitažlivost. Jde o sílu ideologie a snahu osvobodit se od ní. Manžele June a Bernarda zaujalo humanistické kouzlo komunistické ideologie a drželo je, dokud neprohlédli. Nepřestávají se milovat, ani když se June na konci války s touto ideologií navždy rozešla, ani poté, co po maďarských událostech Bernard dospěl k témuž. Přesto ani po pádu berlínské zdi nenašli k sobě cestu. Bernard se osvobodil od ideologie, ale nikoli od politiky, June, která hledala univerzální odpovědi a absolutní hodnoty, podlehla náboženskému mysticismu. Ukázalo se, že ani pád totalitních ideologií neznamená osvobození od zla, symbolizovaného tu černými psy, temnému zážitku, který předznamenal směřování ženina osudu.
 

TIPY KNIHY 02/10

SMRT ZAJDY MUNROA
NICK CAVE

přeložila Michala Marková
(Argo, Praha)
Černý román, možná černý humor: Zajda, cesťák, děvkař, opilec, narkoman, nemyslí než na chlast a na vaginu pro svůj nenasytný penis, poháněný neukojitelným chtíčem. Vlastní ženu dožene k sebevraždě a před očima svého syna se pak cestou přes ženské klíny střemhlav řítí do vlastní záhuby. Vagina se mu stává vstupem do pekla. Ale: provází ho bezelstný svědek, syn, který ho bezmezně obdivuje, ač sotva chápe, za čím temný pud otce žene. Nevědomý, o to zřetelnější limit otcovy sexuální obsese. Zajdova bezuzdnost budí odpor, ale vlastně i lítost.
 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne