Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Potřásáme si s chlapcem rukou a naučenými tureckými frázemi se ptáme, zda bychom mohli v jeho táboře přespat. Naší žádostí je překvapen i potěšen. Nedivíme se. Jsme pro něj nečekaným vytržením z jednotvárného života v odlehlých horách, kde děti znají turisty jen z vyprávění. Vede si nás hrdě ke skupince stanů, schoulených pod prudkým skalním srázem na břehu nepatrného potůčku. V dálce vidíme další pastýře ženoucí z pastvy početná stáda. Zapadající slunce dodává oblakům prachu, zvedaných ze země kopýtky ovcí, zlatavý nádech. Výjev jako z dávných biblických dob…

Jsme rádi, že se nám podařilo k táboru dorazit ještě za světla. Přiblížit se ke stanům kočovníků po setmění, to může být opravdu nebezpečné – nejen kvůli psům, které jejich spící majitelé nemohou rychle odvolat. Podle celkem pochopitelného názoru pastevců nechodí za tmy na neohlášenou návštěvu lidé s dobrými úmysly. Znalci poměrů tvrdí, že v některých oblastech střílejí v noci na každého, kdo se potlouká poblíž jejich tábořiště, aby odstrašili případné zloděje dobytka.

bor pastevců
 

Ležení kočovníků tvoří jen tři stany. Před jedním z nich muži právě zapalují malý ohýnek. Bez velkých okolků jsme pozváni na čaj a skromnou večeři – sýr s chlebovými plackami jufka. Na oplátku rozdáváme dětem, které se kolem nás zvědavě seběhly, české bonbony a čokoládu. Jeden starší pastevec ovládá základy několika světových jazyků, kdysi totiž pracoval jako kuchař v hotelech u moře. Ptá se, jak jsme tábor našli. Po pravdě odpovídáme, že jsme jejich stany zahlédli včera dole u silnice z okna autobusu, během výletu k jedné antické památce, a jelikož nás zajímalo, jak žijí, rozhodli jsme se je navštívit. Dnes byla však na stejném místě už jen zválená tráva. Vydali jsme se tedy údolím vzhůru do svahů hory Emir Dagi, neboť nám bylo jasné, že právě tam se teď na jaře vyhánějí všechna stáda z okolí na čerstvé pastviny.
Ráno si prohlížíme za asistence našich hostitelů tábor. Stany mají kuželovitý tvar a tvoří je dřevěná konstrukce pokrytá pevnou bílou látkou. Jejich vybavení je jednoduché a účelné – plynový vařič, plechové nádobí a místo lůžka vrstva koberců. Ženy se chlubí, že jsou všechny dílem jejich rukou. Muži nám zase předvádějí dnes už velmi vzácný filcový kabát z ovčí vlny, kterému se říká kepenek. Jedná se o unikátní vynález anatolských nomádů, jehož využití je opravdu univerzální. Nosí se jako ochrana proti dešti a studenému větru, ale také se používá jako spací pytel. Je nepromokavý, a přitom prodyšný. Z vnější části bývá zdoben malovanými ornamenty, kterým je přikládána magická moc.
Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale i na počátku třetího tisíciletí žijí v Turecku, na území státu ucházejícího se o členství v EU, tisíce lidí kočovným způsobem života. Jejich domovem je nehostinná Anatolie (turecky Anadolu), asijská část této blízkovýchodní země. Turci z měst těmto nomádům říkají Jörükové, někteří o nich také mluví jako o Turkomanech.

Kolébka civilizací
 

Prakticky celou Anatolii tvoří vyprahlá náhorní plošina, ze všech stran lemovaná drsnými horami. Několik impozantních vrcholů sopečného původu se zvedá i v samém srdci Anatolie, které jinak zabírá jen jednotvárná rovina, místy přecházející v polopoušť. Najdeme tu několik velkých jezer, ale naprostá většina z nich má slanou vodu, která se nedá pít. Navzdory těmto nepříznivým přírodním podmínkám leží právě zde kolébka mnoha velkých civilizací. Za všechny jmenujme alespoň starověké říše Chetitů, Frýgů a Lýdů.
Řada vědců se domnívá, že dnešním Jörükům, potomkům turkických kmenů, které se ve středověku v několika vlnách přihnaly do Anatolie ze střední Asie, koluje v žilách stále i kapka krve těchto dávno vymřelých národů. Je totiž velmi pravděpodobné, že se dobyvatelé částečně smísili s původním místním obyvatelstvem. Navíc v tradicích Jörüků lze prý najít kromě typicky tureckých prvků z předislámských dob i stopy zvyků starých anatolských kultur.
Vyskytují se však i opačné názory. Podle nich jsou potomky oněch „míšenců“ dnešní usedlí Turci, proto také vidíme na ulicích tureckých měst tolik odlišných typů tváří a jen málokdy ryzí turkický profil. Naopak Jörükové z anatolských plání mají na rozdíl od většinové populace rysy charakteristické pro všechny turkické národy střední Asie – nápadně vystouplé lícní kosti a zešikmené oči. Lze se proto oprávněně domnívat, že jsou to zbytky těch divokých turkických kmenů, které se nikdy nedokázaly sžít s civilizovanějším maloasijským obyvatelstvem a přizpůsobit se usedlému způsobu života. Jinými slovy: Jörükové jsou vlastně možná jedinými čistokrevnými Turky v dnešním Turecku.

Konec karavan
Oficiálně se Jörükové dělí pouze na několik velkých kmenů, z nichž nejdůležitější jsou Karakoynlu a Karakeceli. Ve skutečnosti však tvoří tito poslední anatolští kočovníci bezpočet rodinných klanů, které spolu udržují jen sporadické kontakty. Jörükové vyznávají umírněnou formu islámu a zachovávají i některé pohanské praktiky. Jsou to houževnatí, hrdí a srdeční lidé. Odmítají vzdát se svého jednoduchého způsobu života, netouží po moderních vymoženostech. Občas příležitostně pracují ve městech, ale žít zde nedovedou a nechtějí. Někdo je považuje za romantické duše milující volnost a svobodu, někdo zas za otroky jejich stále hladových stád ovcí a koz.

 
Pověstnou se stala pohostinnost Jörüků. Každý cizinec, který přichází v míru, musí být podle starého zvyku pohoštěn coby tanrinin misafiri (host Boží).
Dříve urazili někteří Jörükové na svých poutích po Anatolii stovky kilometrů. Karavany jejich velbloudů tehdy zásobovaly odlehlá místa ve vnitrozemí a zpět do přístavů přivážely koberce, koření a další ve světě žádané orientální zboží. Poté, co zemi na začátku minulého století proťala síť asfaltových silnic, přišli však o veškeré příjmy z obchodu a velbloudů se téměř zbavili. Jen v přímořských oblastech jižně od Izmiru nadále chovají tyto vznešené hrbaté mimochodníky kvůli populárním velbloudím zápasům, které se konají v zimních měsících.

Léto v oblacích
 

Dnes už se Jörükové stěhují většinou jen na vzdálenost několika desítek kilometrů. Pro pastevce není totiž žádným přínosem stěhování do dalekých krajů, důležitá je změna nadmořské výšky. V létě je jejich přechodným domovem jajla. Toto slovo nemá v češtině odpovídající ekvivalent. Znamená letní tábor, ale i horskou pastvinu nebo jen místo vysoko v horách.
Stěhování na letní tábořiště začíná hned s prvním teplým jarním dnem, obvykle koncem května. Jajla bývá vysoko v horách, aby se lidé vyhnuli vše spalujícímu letnímu žáru a zvířata měla dostatek čerstvé trávy. Leží proto nezřídka i ve výšce 3000 metrů. Vždy, když jsou louky v okolí tábora spaseny, což bývá přibližně po třech týdnech, je třeba jej přemístit jinam. Do nejbližší vesnice či města se z jajly čas od času sváží sýr, jogurt a další mléčné výrobky na hřbetech malých oslíků.
Zima bývá v anatolských horách dlouhá a tvrdá. Jörükové ji tráví dole v teplé nížině nebo na mořském pobřeží, kde mají své stálé sídlo. Tomuto zimovišti se říká kišlag. V minulosti byl kišlag vlastně jen jakýmsi pevným táborem, kde měli stany kamennou podezdívku. Dnes už jde zpravidla o vesničku s jednoduchými domky, kde část rodiny zůstává po celý rok. Děti proto mohou chodit do školy, tak jak to vyžadují turecké zákony. Zatímco ženy se v zimě věnují vázání koberců, muži hledají příležitostné práce. Mnoho Jörüků se v poslední době vydává za prací do zahraničí. Někteří i zbohatli a pořídili si velký dům u moře. V létě ho prý však stejně opouštějí, protože je cosi nevysvětlitelného táhne do hor.

Drsní Kurdové
 

K posledním anatolským nomádům patří vedle Jörüků také několik kurdských kmenů z pustých hor na východě země. Na rozdíl od Jörüků, které už dnes lze považovat spíše za polokočovníky, jsou tito drsní lidé stále dokonalým prototypem nezávislých tuláků, kteří dodnes nechtějí brát na vědomí dokonce ani státní hranice. Přestože obývají rozsáhlé území, není lehké se s nimi setkat. Turecká armáda totiž cizince jen nerada vidí v horách na hranicích s Irákem a Íránem, kde stojí většina jejich táborů. Některé oblasti jsou dokonce pro turisty uzavřeny úplně, jako třeba atraktivní pohoří Hakkari. Stále tu totiž doutná partyzánsky vedená válka kurdských separatistů proti centrální vládě. Dalším problémem je čilé pašeráctví, údajně hlavní zdroj příjmů právě kurdských kočovníků, kteří jsou ve zdejším nepřehledném horském terénu jako doma.
Při cestování po východním Turecku jsme spatřili kurdské stany mnohokrát. Lákavě vypadaly stanové osady v hlubokém údolí Zábu, ale vzhledem ke kulometným hnízdům a kontrolním stanovištím turecké armády všude podél silnice byla pro nás jejich návštěva vyloučena. Na další kurdský tábor jsme narazili při túře do málo známého pohoří Munzur na horním Eufratu. Bylo však odpoledne, muži byli se stády vysoko ve svazích, a od stanů na nás civělo jen několik vykulených žen v pestrých šatech. Když jsme se k ležení přiblížili, dalo se navíc několik dětí do breku a psi spustili varovný štěkot. Raději jsme tedy nepřekročili bystřinu, která nás od tábora dělila, neboť nebylo pochyb, že k návštěvě není právě vhodná chvíle.
Nakonec jsme se s kurdskými kočovníky setkali, a to v dost kuriózních místech – na dně gigantického kráteru vyhaslé sopky Nemrut Dag u jezera Van. Nejdříve nám nahnaly trochu strach pušky v jejich rukou, ale naštěstí se ukázalo, že nejde o militantní separatisty, nýbrž o chudé horaly, kteří si jen občas rádi zapytlačí.
Nejraději ovšem vzpomínám na kurdské tábory na svazích bájné hory Ararat. Tahle těžko přístupná oblast je skutečným královstvím nomádů. Takhle si představuji divoký Kurdistán. Dodnes zde používají i velké černé stany z kozích chlupů a hostům se servíruje tradiční kaše ašur, která je někdy také nazývána Noemovým pudinkem, neboť její recept pochází podle legendy od Noemovy ženy. Ta jej prý smícháním posledních zbytků zásob poprvé připravila posádce biblické Archy, jež jak známo údajně přistála právě zde.

Jörücký skanzen
 

Chcete-li se s Jörüky setkat, vydejte se na svahy velkých anatolských vulkánů Erciyas, Emir a Hasan nebo do pohoří Taurus. Pokud se však chcete více seznámit s životem těchto kočovníků a nemáte čas hledat jejich tábor v rozlehlých anatolských horách, je tu ještě jedna možnost. Navštivte Yörük Folklorik Parki, svérázný stanový skanzen ležící na okraji Kemeru, jednoho z nejpopulárnějších letovisek na turecké riviéře. Najdete tu několik stylově zařízených stanů z černých kozích kůží, typických pro kočovníky z jihu země, ve kterých můžete obdivovat originální rukodělné práce. Kromě figurín navlečených do pestrých krojů expozici občas oživí i skuteční Jörükové. Předvádějí tu lidová řemesla a tance nebo dávají cizincům ochutnat tradiční turecké pokrmy, například jufku – chlebové placky tenké jako papír, které jsou dodnes hlavní potravou těchto chudých, ale hrdých lidí.

Nebezpeční psi
Psi anatolských pastevců jsou od nepaměti postrachem všech cestovatelů. Přísloví, že pes, který štěká, nekouše, se na tyto bestie rozhodně nevztahuje. Na první pohled vypadají tak trochu jako kříženci vlkodlaka a psa baskervillského. Ve skutečnosti jde většinou o různé příbuzné obávaných kavkazských ovčáků, z nichž byly vyšlechtěny některé rasy velkých bojových psů. Často se lze také setkat s plemenem Kangal, velkým a silným psem vyšlechtěným poblíž stejnojmenného městečka v centrálním Turecku, o jehož odvaze a zuřivosti koluje mnoho krvavých historek. Na krku mívají obojek s velkými kovovými hroty, aby se při svých bitkách vzájemně nezabili. Úkolem psů je chránit stádo před vlky, medvědy a zloději. Při setkání s nimi nikdy neutíkejte. Obvykle je lze udržet v bezpečné vzdálenosti házením kamenů. Psi chtějí většinou vetřelce pouze zastrašit, zaútočí jen pokud se dostanete mezi ně a stádo. Jste-li už jednou v táboře, očichají si vás a více je nezajímáte.

 

Jörücká love-story

Tureckým národním nápojem není káva ani čaj, jak se často mylně uvádí, ale ajran. Vyrábí se z jogurtu smíchaného s vodou a solí. Každý, kdo ho ochutnal, vám potvrdí, že nic neosvěží a neposilní člověka v parném létě tak jako tento nápoj. V restauracích dnes ajran točí do sklenic a v obchodech se prodává v plastových kelímcích. Nejlahodnější je však čerstvý ajran, namíchaný z ovčího jogurtu přímo na jajle vysoko v horách. O tom také vypráví stará pověst: Kdysi dávno stál v jednom horském táboře Jörüků stan, kde žil mladý muž se svou starou matkou. Každý týden v pátek jezdil s ostatními muži z tábora dolů do města, aby tam vykonal sváteční modlitbu v mešitě a prodal výrobky z ovčího mléka. Na jednom z těchto výletů náhodou potkal krásnou dceru paši, který městu vládl. Mezi mladými lidmi vzplanula velká láska. Jenže, kdo kdy slyšel, že by nějaký mocný paša dal svou dceru prostému Jörükovi?! Naštěstí dívku něco napadlo. Řekla svému milému: „Můj otec miluje dobré jídlo a pití, zejména ajran. Pokud nějakým způsobem zařídíš, aby ochutnal tvůj ajran, bude mít k tobě snad vstřícnější postoj a ke svatbě dá souhlas.“ Oči mladého muže se rozzářily nadějí. Běžel do svého tábora a čekal, až paša pojede z lovu kolem. Jednoho dne se konečně objevil na koni nedaleko tábořiště. Byl vyčerpaný po dlouhé lovecké výpravě a nemohl proto odmítnout pozvání na pohoštění. I na svých dalších loveckých výpravách paša vždy navštívil stan mladého Jörüka, aby okusil vynikající ajran kočovníků. A jejich vzájemné přátelství rostlo. Po nějakém čase vyslal chlapec stařešinu kmene do města, aby se pokusil dojednat svatbu. A protože měl paša chlapce rád, nemohl na žádost o ruku jeho dcery odpovědět záporně. Ozvěna hlasů šťastných svatebních hostů se prý dodnes občas ozývá v anatolských horách…

text Zdeněk Micka, foto autor a Hana Habrová

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Reportáž - výběr z článků

Existovala Atlantida? A pokud ano, byla jí Malta?

Existovala Atlantida? A pokud ano, byla jí Malta?

Maličký, ale strategicky významný ostrov Malta, nacházející se mezi Sicílií a Afrikou, sehrál v dějinách středomoří mnohokrát klíčovou roli. Na Maltě bránili rytíři západní svět před tureckými nájezdy, díky Maltě si udrželi Britové alespoň částečnou kontrolu nad Středozemním mořem v době druhé světové války. Ale mnoho vědců se domnívá, že tento význam je pouhým stínem důležitosti, jaký měla Malta v dávných dobách na úsvitu věků. Kamenný a vyprahlý ostrov by totiž měl být posledním zbytkem pohádkové Atlantidy…

BARMA

BARMA

A je to tady… Přistáváme na letišti Yangon, v části využívané pro mezinárodní lety. Před pár lety dokončený terminál působí dojmem mauzolea. Těch pár desítek cestujících se v obřím prostoru budovy skoro ztrácí. Velké překvapení – během celní a pasové kontroly se nekoná prohlídka zavazadel, nepadnou žádné otázky či doporučení týkající se kontaktu s místními obyvateli, případně vyvolávání politických debat.

Surfařský ráj Rote

Surfařský ráj Rote

Jednoho rána, za rozbřesku vrhám se do vln Tasmanova moře na východním pobřeží Austrálie a snažím se najít tu nejperfektnější vlnu. Jsem tu brzy, a přece pozdě. Deset surfařů se tu již snaží chytit svůj první skluz. Nebude lehké se mezi nimi prosadit. Všichni jsou dobří a několik z nich již prořezává vlny a projíždí vodním živlem. Mezi nimi i Jonathan, který se se mnou podělil o zážitky ze surfování v Indonésii a pověděl mi o ostrově Roti u Západního Timoru.

Vítejte v Riu

Vítejte v Riu

Karnevalový týden je v Brazílii nejdůležitějším svátkem v roce. Praví, nefalšovaní Brazilci, jejichž srdce bije rytmem samby, vyrážejí do měst, která několik dní žijí hudbou a tancem. Rio je rozhodně jedním z nich. 

Šangri-la leží v Pákistánu

Šangri-la leží v Pákistánu

Údolí Hunza se táhne jako gigantická brázda napříč pohořím Karakoram na severu Pákistánu. Je to vlastně jakási přírodní pevnost, obehnaná více jak sedm tisíc metrů vysokými horskými štíty. Odnepaměti přitahovala tato odlehlá oblast dobrodruhy a badatele pověstmi o podivných modrookých horalech, kteří se dožívají nezvykle dlouhého věku. Mnozí z dnešních turistů považují Hunzu za Šangri-la – legendární místo ze slavné knihy ZTRACENÝ OBZOR.

ROZVOJOVÁ POMOC O Farogat a krávě Apolonii

ROZVOJOVÁ POMOC O Farogat a krávě Apolonii

21. srpna 1989 jsem byla v polském Těšíně, kde se konala demonstrace. Omluvila jsem se na ní Čechům za účast Poláků na okupaci v roce 1968, řekla jsem, že tehdy byla poskvrněna čest polských vojáků. Nesli jsme pak transparent s nápisem „Nikdy více bratrské pomoci“. Netušila jsem, že to bylo zachyceno na fotografii. V roce 2006 jsem měla hodně špatné období, rozpadl se mi dlouhodobý vztah, přišla jsem o práci, měla jsem deprese – tři měsíce jsem jen ležela a koukala do stropu, nevěděla, co se sebou. Pak mě někdo přemluvil, abych jela do Wrocławi na přednášku Krzysztofa Stanowskiego.

Můj syn je terorista

Můj syn je terorista

Je šest hodin ráno a k checkpointu v Jeruzalémě se pomalu blíží stará rozhrkaná dodávka. V ní sedí tři mladí Palestinci: Mohammad Jamel Aljolany, Katel Abu Sninah a Loie Abu Nejma. Jsou nervózní a dohadují se o tom, co se právě chystají udělat – zastřelit izraelské vojáky.

JAN KAPLICKÝ NAD PRAHOU

JAN KAPLICKÝ NAD PRAHOU

Když před půldruhým rokem klesl architekt Kaplický do prachu pražské třídy Československé armády, shodou náhod před domem Ochranné organizace autorské, mnoho lidí v naší zemi – ale určitě nejen u nás -  se zachvělo. Smrt člověka v den, kdy mu jeho žena ráno vložila do náruče novorozenou dceru, nemohla nechat nikoho chladným. Troufám si však tvrdit, že ne všichni v té chvíli pomysleli na jeho osud s upřímným smutkem. Pro mnohé znamenala smrt Jana Kaplického rozřešení nepříjemné kauzy a konec jednoho projektu. Kaplického knihovna – to iritující oko nad Prahou - měla být pohřbena spolu se svým autorem.

Fotograf Miloň Novotný

Fotograf Miloň Novotný

Londýn coby ever-greenFotograf Miloň Novotný dospěl k vrcholnému projevu knihou LONDÝN (1968). Dosáhla světové úrovně a zajistila mu trvalé místo v kulturních dějinách. Před deseti lety vydaná monografie připomíná tuto šťastnou etapu téměř čtvrtinou reprodukcí. 

Mexické pašije

Mexické pašije

V Mexiku, pravděpodobně nejkatoličtější zemi Latinské Ameriky, slaví na řadě míst Velikonoce tak, že si pašijové události jednoduše „zopakují“. Tyto fotografie jsou z malé, zapadlé vesnice ve státě Oaxaca.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne