TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

Zde je klasický taoistický příběh chudého čínského rolníka, kterému utekl kůň. Sousedé ho litují, jaké je to hrozné neštěstí.
„No nevím,“ odpovídá rolník.
Za pár dní se mu kůň vrátí a přivede s sebou dva divoké koně. Sousedé mu gratulují, jaké ho potkalo štěstí.
„No nevím,“ odpovídá rolník.
Druhého dne se jeho syn chce projet na jednom z divokých koní, spadne a zlomí si nohu. Sousedé ho litují, jaké ho potkalo neštěstí.
„No nevím,“ odpovídá rolník.
Pár dní nato přijdou biřicové nabírat mladíky do armády. Syna se zlomenou nohou vynechají. Sousedé mu závistivě gratulují.
„No nevím,“ odpovídá farmář, s vědomím, že se zase může stát něco dalšího, co by mohlo situaci přehodit opět do jiného kontextu.
Na přerámcování situací stojí většina dobrého humoru, zvlášť téměř všechny vtipy židovské. I ty pocházejí ze staré rabínské moudrosti, že všechno může být jinak, než se nám to v daném kontextu jeví. Dobrá komedie stojí na dvou odlišných a souběžně probíhajících pohledech (zarámováních) na tutéž událost, z nichž jeden pohled nám zůstává skrytý až do pointy, kde exploduje v gag. Jako vzorek těch klasických židovských mám nejraději tento:
Dceruška telefonuje mamince: „Tak jsem se, mami, vdala.“
Maminka, po chvilce ticha: „Gratuluju. Hodný židovský chlapec?“
„Ne, mami, je křesťan.“
Maminka, po chvilce ticha: „Oukej, jsme moderní rodina, křesťani si berou křesťany, my si taky vezmeme křesťana, aspoň že je bílej.“
„Mami, on je černej.“
Maminka, po chvíli ticha: „Oukej, jsme moderní rodina, černí si berou černé, my si taky vezmeme černýho. Doktor? Právník?“
„Mami, on je bez práce.“
Maminka po chvíli ticha: „Jsi hodné židovské děvče, o manžela se postaráš. Kde bydlíte?“
„Mami, my taky nemáme kde bydlet.“
Maminka, po chvíli ticha: „Tak jo, půjdete bydlet k nám.“
„Ale mami, jak se tam všichni vejdeme?“
„Ty a tvůj manžel se nastěhujete do ložnice a tatínek se vyspí v obýváku na gauči.“
„Ale, mami, kde budeš spát ty?“
„Se mnou, dceruško zlatá, si nedělej starosti. Jen co položím telefon, skáču z okna.“
To byl příklad komického přerámcování ze štěstí na neštěstí. Zde máme opačný příklad přerámcování neštěstí na štěstí:
Židovský pár na dovolené ztroskotá na pustém ostrově. Manžel se ptá: „Sára, poslalas tu složenku na zaplacení členství v synagoze?“
„Proboha, ne, nezlob se, odpusť mně to, zapomněla jsem.“
„Hm. A dobročinný příspěvek na židovskou nemocnici?“
„Proboha, nezlob se, i to jsem zapomněla.“
„A na židovský starobinec jsi poslala?“
„Proboha, odpust, i na to jsem zapomněla.“
„Hm. Zaplatilas školné dětem v židovském gymnáziu?“
„Proboha, nezlob se, i to jsem zapomněla.“
„Tak to se neboj, Sáro, oni nás najdou.“
A zde je příklad, jak funguje přerámcování v klasickém šibeničním vtipu českém:
V roce 1950 našli kostru u Staré Boleslavi, která, hádali, mohla být svatého Václava. Zkoušeli všechny možné techniky včetně archeologických a chemických, a nemohli to dokázat. Nakonec kostru poslali do sovětské akademie věd. Po několika měsících přijede do Prahy sovětský akademik s černým kufrem. Otevře jej a vysype z něho polámané kosti a rozpolcenou lebku.
„Továrišči, je to opravdu váš svatý Václav.“
„Jak jste na to přišli?
„On se přiznal.“
A chcete-li, i v anglickém:
Povídají si dva starší gentlemani.
„Předevčírem jsme, Georgi, byli se ženou v takové strašně dobré restauraci.“
„Povídej, Nigele, jak se jmenuje?“
„Hm. Nemůžu si vzpomenout. Jak se jmenuje taková ta květina, co mají ženy rády?“
„Karafiát?“
„Ne.“
„Tulipán?“
„Ne. Má takové lístečky, co opadávají, když vadne.“
„Růže?“
„Jo, růže. Růžo, jak se jmenovala ta naše restaurace?“
Pokus o humor bez přerámcování nerozesměje, podobně jako psychoterapie bez přerámcování neléčí. I při těch zdlouhavých freudisticko-jungovských seancích, které mohou trvat měsíce a léta, než zaberou, se problém vyřeší teprve tehdy, až si jej pacient dokáže přehodit do jiného kontextu a až si svoji situaci přerámcuje a svoje myšlení a jednání přeprogramuje na jiné. Vlastně v podstatě až mu dojde tento „objev“ amerického dramatika Jeroma Lawrence:
„Neurotik si staví vzdušné zámky. Psychotik v nich žije. A psychoterapeut od obou vybírá nájemné.“

Benjamina Kuras

XANTYPA 1/11 - výběr z článků

Těla básní

Těla básní

Další výstava děl vzniklých v rámci projektu Těla básní je vrcholem tvůrčího vlnění, za nímž by podle ověřitelných zákonitostí měly přicházet další a další. Byla koncipována na měkkém základě pohyblivých parket v jednom z bytů na pražském nábřeží, podle střídavých závanů teplého a studeného vzduchu kolem tváře jachtařovy, půvabných krůčků vířících tanečnic, pestrých obrazců zřených na pozadí Mléčné dráhy a v souladu s ladnými sesuvy šatstva, jakož i se zákonem zakazujícím zákazy. Autoři nejsou celebrity ani podzemníci, chodí mezi Vámi a pozorují, naslouchají, spolu s Vámi se radují i truchlí a tu a tam třebas i spolu s obchodníčky či manažerky vesele se zahemží coby mravenečci pilní, aby pak měli z čeho tvořit metabolity, jež tímto k počitku veřejnosti předkládají.

TAJEMSTVÍ PYŠNÉ PRINCEZNY

TAJEMSTVÍ PYŠNÉ PRINCEZNY

K českým Vánocům patří kromě Ladových zimních obrázků a Alšova betléma už delší čas díky televiznímu vysílání i oblíbené filmové pohádky, mezi nimiž nemůže chybět ani ta o krásné zapopelené dívce s extrémně malou nožkou. A poddaní u obrazovek by reptali, kdyby znovu neslyšeli (pokolikáté již?), jak princezna Krasomila, ještě nevyléčená ze své pýchy, žádá zahradníka, aby jí zavázal střevíc.
 

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

Když chcete do světa vypravit Inscenaci roku, pozvěte Roberta Wilsona. Po jeho úchvatných operních režiích odvážila se druhého Vladimíra Morávka, jenom ale z Británie, pozvat ke spolupráci také Činohra Národního divadla. Výsledkem je extravagantní výtvarná, pohybová, herecká a zpěvní féerie volně rozvíjející VĚC MAKROPULOS jednoho ze sedmi českých kandidátů na Nobelovu cenu – ztraceného a chválabohu znovu nalezeného Karla Čapka

Obě hemisféry Petra Nikla

Obě hemisféry Petra Nikla

Působí jako snivec z jiné planety, jako velké dítě, které se toulá mimo realitu. Když ale uvážíme, jak složitý organismus interaktivních výstavních projektů byl schopen dát dohromady, dojde nám, že má ještě druhou, velmi racionální tvář. Povídali jsme si v pražské galerii Mánes, kde zrovna horečně vrcholily přípravy jeho nejnovějšího projektu PLAY – HRA, KTERÁ NEKONČÍ. Rodil se tu synergický organismus hracích nástrojů, „porychtunků“, „udělátek“ a „hejblat“ od celkem čtyřiceti autorů. Petr Nikl je nejen jedním z nich, ale i duchovním otcem a iniciátorem celé akce, jejímž cílem je probudit v lidech imaginaci a kreativitu. 

Na rybách v dunajské deltě

„Lipovjané (starověrci, rumunsky ‚Lipoveni‘) jsou malá etnická skupina původem z Ruska, usazená v deltě Dunaje v rumunské župě Tulcea. Z Ruska emigrovali před více než dvěma sty lety kvůli věroučným sporům s oficiální ruskou pravoslavnou církví. Usadili se u řeky Prut na dnešní Ukrajině (hlavní středisko Vilkovo) a v deltě Dunaje. V Rumunsku jich dnes žije okolo čtyřiceti tisíc. Věnují se převážně rybolovu.“ Tolik encyklopedie.  

ROZVOJOVÁ POMOC  MIRÁKL

ROZVOJOVÁ POMOC MIRÁKL

Bylo to Cecíliino první dítě. Přála si ho. Těšila se na ně. Když se svíjela v porodních bolestech, snažila se je přemoci myšlenkou na to maličké, které se právě dralo na svět. Na to, co všechno by mohlo v životě dokázat. Na to, že bude dobrým a pracovitým člověkem. Že se mu bude v životě dařit mnohem lépe než jeho rodičům s malým políčkem v zastrčené části Ugandy nedaleko Buikwe.
 

HEREC ANTHONY QUINN

„Quinn byl jedním z nejoriginálnějších herců, jaké kdy poznala historie kinematografie. Mohl ses od něho učit jak umění, tak i pokoře, skromnosti. Miloval život a vychutnával si ho až do samého konce.“
 

Ekologický večer

Pozvali mě z jednoho okresního města, abych něco pověděl na ekologickém večeru, který tu pravidelně pořádají. Protože jsem předpokládal posluchače se zájmem o ekologické problémy, mluvil jsem o nešťastném zaměření celé naší civilizace. Lidé naší kultury jsou po staletí vedeni vírou, že jedině člověk je stvořen k obrazu božímu, a z toho vyvozují, že mu tedy přísluší mimořádné postavení na naší planetě.

Kdo není s námi, je proti nám

Vypadá to, že svět směřuje ke globálnímu totalitnímu režimu, ve kterém nebude místo pro jeho kritiky. Tytam budou chvíle, kdy se o zásadní politická rozhodnutí sváděly vášnivé ideologické bitvy. Napříště bude totiž povolen jen jeden možný politický názor a jeho odpůrci budou umlčováni. Jak jinak číst vzkazy, které mezi řádky (ale často i přímo v řádcích) vyslali do světa v rozmezí jen několika dnů prezident Spojených států amerických i prezident brzy už Spojených států evropských?

Botswana mezi modernitou a tradicemi

Botswana mezi modernitou a tradicemi

Ve zprávách ze světa, jež denně chrlí tiskové agentury, byste zmínku o africké Botswaně hledali s obtížemi. Pokud se vám přece poštěstí, najdete informaci typu, jaká se nedávno objevila v domácích médiích, a to že botswanský prezident Ian Khama, zapřisáhlý starý mládenec, do toho chce „praštit“ a shání manželku.

FEJETON Benjamina Kurase - výběr z článků

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 30

Koncentráčnického veterána Simona Wiesenthala zná kdekdo jako neúnavného lovce nacistických zločinců. Málokdo však o něm ví, že byl taky náruživým sběratelem komunistických vtipů. Tedy vtipů z komunistických zemí. Čili vtipů antikomunistických. Sbíral je od svých spolupracovníků za železnou oponou, nejspíš z vděku za Boží vnuknutí usadit se po válce v Rakousku místo rodného Polska nebo adoptivního Československa, kde před válkou vystudoval na pražské technice a proslul u spolužáků jako znamenitý vtipálek a vypravěč v několika jazycích.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 29

„Goldberg se tak chechtal svému vlastnímu vtipu, že z toho umřel. Byl to asi jediný člověk, který umřel smíchem v Osvětimi.“
Těmito dvěma nezapomenutelnými větami začíná román, jehož titul jsem zapomněl, od francouzského autora, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, který jsem četl před nějakými pětatřiceti roky

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 28

V anglickém etnickém humoru si vysloužili čestné místo Maďaři. Bylo to částečně díky laskavému humoru George Mikese, jehož útlé knížečky na téma „jak být cizincem“ jim přirostly k srdci a zdomácněl jim tak, že si ho vyslovovali „majks“ a povýšili ho na klasika anglické literatury, dodnes v Penguinu v paperbacku dotiskovaného.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 27

Etnické vtipy česko-slovenské se svého času hodně podobaly anglo-irským. Jely podle stejné šablony: Angličan a Čech byli chytráci, Ir a Slovák blbci. Rozpuštěním společného státu naštěstí vymizely, ony totiž většinou nebyly moc humorné.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 26

p { margin-bottom: 0.21cm; } Dánové, jak jsme si řekli minule, jsou (alespoň podle jednoho dánského psychologa) největší gelotofilové, čili mají ze všech národů největší radost (nebo nejmenší vztek), když si z nich někdo dělá srandu. Dokazují to už třeba tím, jak mluví.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 25

Nauka o smíchu se jmenuje gelotologie (gelos je řecky smích). Pojmenoval ji tak někdy v 80. letech minulého století, už jako vědu (do té doby to byla jen zábava), německý psycholog a psychoterapeut Michael Titze. Nápad a základní poznatky dostal od rakouského psychologa Viktora Frankla, který díky humoru a udržování smyslu života přežil nacistický koncentrák.
Když Titze začal experimentovat s humorovou terapií, zjistil, že mnozí pacienti a klienti nemají rádi, když se jim někdo směje.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 24

Definovat humor se pokoušela spousta mudrců. Prvním, o němž víme, byl Aristoteles, jehož spis o humoru a komedii – druhý díl POETIKY – se nám bohužel nedochoval. Jeden její rukopis určitě shořel v požáru obrovské alexandrijské knihovny, která od založení v roce 300 př. n. l. nashromáždila 700 tisíc rukopisů z Evropy, Asie a Afriky, obsahujících všechnu do té doby známou moudrost světa. Požár se udál někdy v 7. století po invazi Arabů za kalifa Omara. Podle legendy dal knihovnu spálit generál Amr, s humornými slovy: „Buď ty všechny knížky odporují koránu a pak jsou kacířské, nebo s koránem souhlasí a pak jsou zbytečné.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 22

Mezi psychoanalytiky a psychoterapeuty se vypráví tento vtip: „Jaký je rozdíl mezi Freudem a Jungem? Freud byl přesvědčen, že vtip je vážná věc, a Jung se domníval, že humor je mýtus.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 21

Jak se tedy může humoru naučit člověk, který smysl pro humor stoprocentně nemá? Že nemůže? Může. Takto: Jestliže z nedostatku humoru nedokáže s humorem brát nic, nezbývá mu než začít s humorem brát to, že nedokáže nic brát s humorem. Chce-li člověk odněkud začít, musí holt odněkud začít. A tam, kde právě jsme, je k tomu místo nejen nejlepší, nýbrž jediné.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 20

Jedním z nejúspěšnějších „humorových“ instruktorů či koučů je bývalý právník Malcolm Kushner. Píše pro listy Time, Wall Street Journal a New York Times, vyučuje humor v rozhlase a televizi, pravidelně rozhání nudu v amerických korporacích, např. IBM a Lockheed, a ve federálním daňovém úřadě IRS. Že si zrovna berňák vyžádal výuku humoru je samo o sobě dobrý fór. Asi tak dobrý, jako když mě si jednou na lekci humoru objednalo jako součást svých vánočních oslav české ministerstvo vnitra, jen pro sekční šéfy. Byla jich asi třicítka a já jsem se musel přiznat, že jsem netušil, kolik těch sekcí ministerstvo má a na co. Pokusil jsem se je rozesmát tímto uvítáním: „Nesmírně mě těší, že ministerstvo vnitra chce svoje šéfy naučit humoru, protože já si ještě pamatuji dobu, kdy se humor v přítomnosti pracovníka tohoto ministerstva trestal vězením.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/11

XANTYPA Číslo 1/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne