Cadí-Moixeró

Kraj, který učaroval i Picassovi

„Chceš se stát na jeden den pastevcem?“ Proč ne, říkám si, když jsem na internetu objevila tuhle nabídku. Mohl by to být dobrý začátek pro poznávání kraje, který se stal ve středověku útočištěm katarů a o pár století později tolik učaroval Picassovi.

Cadi Moixero

Přírodní park Cadí-Moixeró se táhne z jižní strany v délce třiceti kilometrů podél východní části Pyrenejí. Tvoří ho – jak napovídá název – dva masivy. Dotýkají se v horském sedle Tancalaporta, přes něž se člověk dostane jen po svých. Asfaltky se v této oblasti dají spočítat na prstech jedné ruky. Hlavní jsou dvě. Jedna vede do Bagà, příjemného městečka a ideálního výchozího bodu pro poznávání této oblasti, a odtud míří dále na sever tunelem provrtaným v mohutné a zdánlivě neprostupné skalnaté bariéře, druhá klikatě lemuje působivý horský masiv z jihu a je jedinou silnicí, která spojuje zdejší půvabné vesničky, ještě v nedávné minulosti přístupné pouze pěšky nebo na mule.

Den mezi ovcemi
Z Bagà stoupáme úzkými serpentinami k sedlu Coll de Pal. Každou chvíli se před námi rozevře nové panorama. Zabloudit nelze. Ricard, široko daleko jediný, kdo se ve zdejší oblasti věnuje prastarému pasteveckému řemeslu, jede před námi. Na miniparkovišti u cedule Coll de Pal (2070 m.n.m.) necháváme auto a přesedáme si. Za chvíli už nás – tedy svého pána – vítají Rayo, Mora, Chula, Terry a Nano, pět psích parťáků, bez nichž si Ricard nedokáže svou práci představit. Dělá ji už dvanáct let. „Když děda Ramón ovčí farmu zakládal, začínal s několika kusy, teď jich tu máme sedm set padesát. Já se starám o ovce, bratr zase o zpracování masa a prodejnu v Bagà. Já mám ještě na triku firemní web a prodej jehněčího on-line v oblasti Katalánska.“ Kde na to bere čas, když je zhruba od poloviny června do listopadu s ovcemi v horách? „Po nocích a taky ráno, než vyjedu nahoru.“
Otevírá kamennou „salaš“ a zve nás dovnitř. „Musíme se dobře nasnídat, abychom celý den vydrželi. Co takhle jehněčí na roštu? Nečeká na odpověď, zapálí dřevo v krbu a pouští se do přípravy. „Jehněčí umím dobře, a to na všechny možné způsoby. Tvrdí to i moje přítelkyně,“ směje se. „Má pravdu,“ chválím jeho kuchařské umění. Co ale říká na tenhle jeho životní styl? „Co by říkala. Jsme už spolu dlouho a ona moc dobře ví, že bez tohoto světa bych nemohl být. Vzpomínám si, že pro mě coby malého kluka bylo největším trestem, když jsem v neděli nemohl za dědou do hor. Jistě, měl jsem i své diskotékové období. Dost bouřlivé, dalo by se říct,“ dodává. Byl asi pěkné číslo, říkám si v duchu, na takového sympaťáka musely holky letět.
Ozve se štěkot psů. Jako by nám chtěli připomenout, že už je čas. Ricard otvírá ohradu a ohromné stádo se řítí do rozlehlého volného prostoru. Po chvíli už mají hlavy u země. Míříme za nimi, co noha nohu mine. Každou chvíli se zastavujeme, abychom si ty idylické obrázky vštípili do paměti. Povídáme si o všem možném, nejen o životě v horách. Krajina se znenadání změnila, objevují se první skály. „Tak tohle je moje nejoblíbenější místo. Ten hřeben tam vzadu je už Sierra del Cadí. Vidíte tamhleten dvojzubý vrchol? To je Pedraforca. Nemůžete si ji splést, uvidíte ji ještě mockrát.“ Dlouho stojíme mlčky před úžasným skalním masivem. Je čas rozloučit se. Ricard míří se svými ovcemi na další svah, my se vracíme k autu.

Za Picassem do Gósolu
Ricard měl pravdu. Cestou do Gósolu po nás Pedraforca neustále pokukuje. Její dva vrcholy (2497 a 2400 m.n.m.) vypadají ze silnice dost nepřístupně. Znalci však tvrdí, že výstup není technicky příliš náročný. Traduje se, že ve středověku zde probíhaly sabaty čarodějnic, dodnes se v předvečer svatojánské noci sjíždějí k této magické hoře lidé z blízkého i širokého okolí, aby tu u planoucích ohňů oslavili příchod léta.
Pedraforca přitahovala i Picassa. Ne snad že by ji zdolal, ale maloval ji, objevuje se hned na několika jeho obrazech. Jak se ocitl tehdy čtyřiadvacetiletý malíř, který se v Paříži začínal těšit z prvních úspěchů, v tomto zapadlém kraji? Vypravil se sem koncem května roku 1906, údajně kvůli čistému a ostrému vzduchu, který ho měl zbavit zdravotních potíží. Vzal s sebou i svou milenku, modelku Fernande Olivier. Dívka zvyklá na městské pohodlí prý dostala hysterický záchvat, když zjistila, že poslední úsek cesty z Guardioly de Berguedà bude muset zdolat na hřbetě muly. Strastiplná pouť jim tehdy trvala plných osm hodin, dnes ji autem zvládnete za necelou hodinku. Na náměstíčku nelze přehlédnout kašnu, jejímž ústředním motivem je žena s bochníky chleba na hlavě, jakási sochařská variace na Picassův obraz LA DONA DELS PANS, který vznikl právě v Gósolu.
Malíř se tu zdržel nečekaně dlouho, skoro tři měsíce. Cítil se tu šťastný. Našel v tomto drsném kraji nové přátele i novou inspiraci. Maloval hlavně venkovanky, rozložité, silné, s výraznými rysy, ošlehané větrem, stranou nezůstávala ani Fernanda. K pózování dokonce přemluvil i tehdy již devadesátiletého hostinského, někdejšího pašeráka, u něhož dvojice bydlela a s nímž se malíř velmi sblížil. Tyto a mnohé další zajímavosti z malířova pobytu v Gósolu se dozvíte ve zdejším Picassově centru, kde jsou vystaveny kopie těch nejvýznamnějších prací, které v téhle půvabné kamenné vesničce vznikly.


Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě....

Miluše Válková

XANTYPA 1/14 - výběr z článků

Zpěvák a herec Adam Mišík

Zpěvák a herec Adam Mišík

Adam už není jen synem slavného otce – legendy českého bigbítu Vladimíra Mišíka. Jednak se rozvíjí jeho herecká kariéra a nedávno se mu jako zpěvákovi dostalo ocenění Objev roku v Českém slavíkovi.

Fyzik Walter Kohn

Fyzik Walter Kohn

Nejcitovanější článek v oboru fyzika nenapsal Albert Einstein, Niels Bohr či Richard Feynman, ale Walter Kohn, profesor, jehož rodina pochází z jižní Moravy a z Haliče. Za svůj objev dostal roku 1998 Nobelovou cenu za chemii. Proč se nezapsal do všeobecného povědomí? Rozhovor napoví…

Průšvihy Lubomíra Brabce

Průšvihy Lubomíra Brabce

Lubomír Brabec je hvězda naší hudební scény, slavný kytarista, který na první pohled vrší jeden úspěch na druhý. Aspoň tak o něm referují média. Ta píší nejen o jeho umělecké práci, ale také o jeho koníčcích. Miluje totiž sporty, kterým se dnes říká adrenalinové. Věnuje se kanoistice, horolezectví, jachtingu, jízdě na koni, canyoningu, navštěvuje extrémní kouty země, třeba Antarktidu. Právě jeho koníčky se mu ovšem několikrát staly málem osudnými. Mohly ho připravit o život nebo – „jen“ – o zdraví. Sám Lubomír věří na osud, myslí si, že události v lidském životě se nedějí jenom tak náhodou, že mají svou logiku a že bez jedné by nebylo druhé. Jeho osud, jak říká, jsou Šumava i Antarktida, hudba i sport.

Herečka  Eva Josefíková

Herečka Eva Josefíková

Křehká, něžná, subtilní introvertka? Ani omylem! Rázná, někdy tvrdohlavá tmavovláska si jde za svým cílem. Eva Josefíková se herectví věnuje už od doby, kdy ještě chodila do uherskohradišťské základní umělecké školy, ale sotva mohla tušit, že se jednou ocitne na scéně velkého divadla a na filmovém plátně.

Banát

Banát

„Země česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.“ Tak prý odpovídali lidé zlákaní vidinou lepšího živobytí v Rumunsku sousedům, kteří je ve dvacátých letech 19. století zrazovali od vystěhování ze zemí Koruny české do Uherska.
Přestože země česká dnes není rozdrobena ani pohlcena, mnoho krajanů se do Čech vrací. Táhne je sem stejná vidina, jaká je před téměř dvěma sty lety lákala do Banátu. Vidina lepšího živobytí.

Silvio Berlusconi pár centimetrů nad propastí

Za dvacet let, co působí v nejvyšších patrech italské politiky, jsme jeho pádů zažili několik. Donedávna se mu dařilo vracet se na výsluní, znovu a znovu, až to vypadalo, že nejen kočka, ale i Silvio Berlusconi má sedm životů. Hlasování z 27. listopadu 2013, jímž ho italští senátoři vyloučili ze svých řad, je přesto důležitým mezníkem. Po bezmála dvaceti letech přišel Berlusconi o parlamentní křeslo (napřed v dolní komoře, od letošního února pak v té horní) a dostal se do prekérní, ba vysoce rizikové pozice řadového občana.

Rok Zemana

Česká politika se mění. Žijeme v centru té proměny, těžko ji tedy můžeme uchopit a popsat. Za padesát let to bude snazší, ale už se nás to nebude týkat. Někteří odborníci tvrdí, že se v Česku potichu změnil režim. Nedávno to napsal politolog a za komunistů signatář Charty 77 Bohumil Doležal. – Máme za sebou náročný rok, jehož vyznění není jednoznačné. Vládne nespokojenost, lidé jsou rozčarováni, čekali po roce 1989 něco lepšího.

Co se děje… v New Yorku

V newyorském divadle Rattlestick mají na programu hru JAK SI UDĚLAT PŘÁTELE A PAK JE ZABÍT. Autorky Halley Feiffer a Jenny Allen vyprávějí v komediálním příběhu o těžkostech a bolestech ženského života. Postavy se na jevišti opíjejí, křičí na sebe a ničí sebe i své okolí.

Co se děje... v Londýně

Anglická herečka Judi Denchová je v českých zemích patrně známější svou účastí na karlovarském festivalu než svými rolemi. K těm teď přidala zralou sedmdesátnici Philomenu (stejnojmenný film, režie Stephen Friers), původem z Irska. Ta coby svobodná matka přišla o čtyřletého syna. Katolické jeptišky mu podle praxe převládající v Irsku ještě v 50. letech 20. století našly náhradní rodinu. S pomocí bývalého zpravodaje BBC Martina Sixsmithe (autor literární předlohy, ve filmu ztvárněný Steveme Cooganem) po něm začne pátrat. „Denchová je jako vždy naprosto výjimečná, citovou bolest své postavy ztvárňuje s důstojností. A herecká dvojice Denchová-Coogan ví přesně, kdy příběh vtipně odlehčit – třeba když si oddaná katolička Philomena s potěšením libuje ve výrazech jako ‚poštěváček‘ nebo ‚píchání‘, napsaly londýnské Timesy a recenzi doprovodily pěti hvězdičkami.

Co se děje… v Paříži

Paříž má nové muzeum! Musée l’Art Ludique (Hravé muzeum) otevřelo 16. října 2013 své brány všem nadšencům a obdivovatelům animovaného filmu, komiksu a počítačových her. Jeho první výstava je poctou studiu Pixar, jednomu z nejoblíbenějších a nejprogresivnějších amerických filmových studií, z jehož dílen vyšly populární snímky PŘÍBĚH HRAČEK či HLEDÁ SE NEMO. Expozice PIXAR, 25 LET ANIMACE, představená poprvé v roce 2006 v newyorském Muzeu moderního umění, zahrnuje na pět set artefaktů, návrhů, studií animovaných postav i dekorací, obrázkových scénářů, figurek či plastik z nejslavnějších pixarovských filmů, mezi něž – kromě výše jmenovaných – patří i RATATOUILLE, ÚŽASŇÁKOVI či VALL-I. Imaginativní svět animovaných filmů si mohou návštěvníci prohlédnout do 2. března 2014.

Architektura - výběr z článků

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/14

XANTYPA Číslo 1/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne