XANTYPA 1/15

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

Astronom, pilot a politik

Večer 28. listopadu 1904 nasedli do vlaku směr Paříž dva mladí muži: čtyřiadvacetiletý čerstvě promovaný filozof a astronom Milan Štefánik a o dva roky starší sochař Bohumil Kafka. Štefánik měl v kapse doporučující dopis od svého profesora K. V. Zengera pro Camilla Flammariona a Julese Janssena. Toužil pracovat v pařížské hvězdárně. V Praze totiž česká hvězdárna není, v Německu nemá naději, v Rakousku je obsazeno, do Uher nechce. „Tady doma mám všechno tak rád,“ přiznával, „ale pro uskutečnění svých snů musím tam, kde jsou širší obzory, kde jsou větší možnosti vědecké i finanční.“

Královský rod z Bali v ČR

Královský rod z Bali v ČR

Aristokracie s nádechem exotiky

Některé šlechtické rody se mohou pochlubit tím, že jsou pokrevně spřízněny s hlavami pomazanými. Mezi ně patří i moravská a pražská větev rodiny Tjokordových. Že se vám jejich jméno špatně vyslovuje? Pochází totiž z Bali, jemuž kdysi jejich předkové vládli.

Na březích řeky Gangy

Na březích řeky Gangy

Posvátné hinduistické město Váránasí je jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená „město světla“, čímž se myslí světlo osvícení. O to se snaží i svatí muži – sádhuové, kteří zde žijí a meditují.

Básnířka Vladimíra Čerepková

Básnířka Vladimíra Čerepková

Beatnická femme fatale

Dnes o Vladimíře Čerepkové vím víc než o většině svých kamarádek; vím, kam chodila na pivo, jak se oblékala, i co nosila v kabelce. Natočila jsem s touto beatnickou básnířkou celonoční rozhovor, zpovídala její přátele i nepřátele a pročetla celé její dílo, soukromou korespondenci i to, co si o ní psaly nejrůznější československé úřady. Vydalo to na životopisnou knížku, ale Vladimíra Čerepková, někdejší hvězda Poetické vinárny Viola, pro mě stále zůstává podivným paradoxem.

Kapela Zrní

Kapela Zrní

Nic jiného než hudba pro nás v tuto chvíli neexistuje…

Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole… Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Zpěvačka Lenka Dusilová

Zpěvačka Lenka Dusilová

Jsem spokojená tam, kde jsem, a s kým jsem

Lenka Dusilová nedávno doma porodila své první dítě, syna Edwarda. A se svojí kapelou Baromantika vydala nové album, které nazvala V HODINĚ SMRTI.

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Jana a Matyáše

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo čtyřicet pět let. Jeho poetický svět však žije v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V nadcházejících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Braňme se sami sobě a vzhlížení k mocným ikonám, ke sprostě mluvícím spasitelům

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Co se děje… v New Yorku

Co se týče oslav nového roku, ze všech lidí, kteří s námi sdílejí kalendář, se vydělují dvě větší skupiny. Ti, kteří jsou odhodlaně rozhodnuti prožít bujarou noc stůj co stůj, a pak ti, kteří občas trochu demonstrativně konec roku ignorují. Na Manhattanu existuje ještě třetí skupina: lidé, jejichž večer probíhá ve znamení očekávání nejen výměny čísel v kalendáři, ale také v očekávání okamžiku, kdy obří rozsvícená koule na střeše jedné z výškových budov na náměstí Times Square začne pomalu sjíždět po tyči. Racionálně lze touhu po takové podívané těžko pochopit, nicméně tradice, která začala v roce 1907, přivábí do obvykle studené prosincové newyorské zimy kolem milionu lidí, kteří s euforickým odpočítáváním dvacet tři metrů dlouhou jízdu světélkujícího předmětu sledují. A další miliarda lidí po celém světě tuto „událost“ pozoruje v televizi. Vedle vánočních svátků, židovské chanuky a kwanzy, slavené Afroameričany, následného rozbalování dárků, pak jejich vyměňování a vracení dvacátého šestého prosince, tahle oslava nového roku v New Yorku završuje pro celou Ameriku sváteční dny.

Co se děje… v Londýně

KOSTLIVCI VE SKŘÍNI OSTROVNÍ MONARCHIE

Až bude Anglie za pár týdnů znovu pohřbívat ostatky krále Richarda III. (1452–1485), pokusí se s nimi uložit k věčnému spánku také jeho nelichotivou pověst krutého, krvelačného a intrikujícího válečníka. Podstatnou měrou se o ni přičinil nejznámější anglický bard William Shakespeare. Věnoval poslednímu králi z dynastie Plantagenetů jednu ze svých divadelních her. Při jejím nedávném provedení v Londýně tekly na jevišti potoky krve a diváci v prvních řadách pociťovali nevolnost.

Co se děje… ve Vídni

Velázquezův svět Během letošní zimy nabízí Uměleckohistorické muzeum ve Vídni pozoruhodnou výstavu děl španělského malíře Diega Velázqueze. Okouzlující originály světoznámého velmistra jsou poprvé vystaveny v německy mluvících zemích. Pět desítek děl je umístěno v překrásných prostorách muzea vybudovaného císařem Františkem Josefem I. pro jeho cenné umělecké sbírky.

Co se děje… na Slovensku

Výstavu významného rakouského fotografa Rudolfa Koppitze (1884–1936), jenž se stal mezinárodně uznávaným pro svůj ojedinělý způsob kombinace piktorialismu, art deca a „heimatkunstu“, mohou vidět návštěvníci Galerie města Bratislavy v Pálffyho paláci. Je na ní představeno přes šedesát fotografií, zahrnujících všechna období tvorby tohoto umělce. Vedle známých aktů nabízí i několik raných krajin a sérii fotografií, které vytvořil jako průzkumný pilot vzdušných sil během první světové války. Výstavu zorganizoval vídeňský Photoinstitut Bonartes ve spolupráci se Středoevropským domem fotografie; potrvá do 11. ledna.

O čem se mluví… na Moravě

Císařský koncert v řeckém balení připravila na leden brněnská filharmonie pod vedením charismatického řeckého dirigenta Michalise Economoua; spolu s ní řecký klavírista George Emmanuel Lazaridis zahraje jeden z nejznámějších Beethovenových klavírních koncertů. Klasickou heroickou skladbu doplní meditativní postromantická hudba řeckého skladatele a věhlasného dirigenta Dimitrie Mitropoulose. Janáčkovo divadlo 15. a 16. ledna.

O čem se mluví… v Čechách

Romantický balet LA BAYADÈRE ve Státní opeře Praha přináší nezapomenutelný a dlouhotrvající umělecký zážitek. „Dramatické příběhy, v nichž tragická pozemská láska zanikne smrtí a poté se obnoví v duchovním světě, byly koncem 19. století (v době autora Mariuse Petipa) nesmírně oblíbené, odrážely ideál nedosažitelné lásky, charakteristický pro romantismus. A zasazením do dalekých, neznámých zemí se stávaly exotičtějšími a tajemnějšími,“ vysvětluje Mexičan Javier Torres, choreograf a režisér představení. V hlavních rolích: Nikola Márová, Michal Štípa, Rebecca Kingová

Michaela Gübelová 1/15

Vážení a milí,
s končícím rokem se trochu ohlížíme za uplynulým, někdo si dává předsevzetí. Při přemítání, co za mnou zůstalo, mi závěrem každého roku to sebezpytování – co jsem mohla udělat jinak, nebo že to a to jsem chtěla udělat, ale nestihla nebo nezvládla – ve mně vždycky vyvolávalo špatné svědomí.

Herečka Jitka Čvančarová

Nemám ráda neprofesionalitu

Herečka Jitka Čvančarová se prosadila v činohře i v muzikálu. Po narození dcery si dala pár let od divadla pauzu. Úplně se však neztratila. Nedávno jsme ji mohli vidět v seriálu České televize ŽIVOT A DOBA SOUDCE A. K., v němž hrála jednu z hlavních rolí, a současně ji můžeme sledovat opět v jedné z hlavních rolí série Jana Hřebejka pro televizní kanál HBO – AŽ PO UŠI. Povídali jsme si o všem možném, i o její cestě do Bhútánu, kam se vydala jako vyslankyně organizace UNICEF.

XANTYPA 1/15

XANTYPA Číslo 1/15

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne
Inzerce
orling
Inzerce
sonnentor
Inzerce
vlci_mesic