Odraz děvčátka v Ivetě Duškové

Když se zeptala maminky, jaká byla, když byla malá, podívala se na ni a řekla: „Krásná. Byla jsi krásná.“ Přitom ona se sobě v dětství nelíbila, protože maminka byla praktická, takže Iveta nesměla mít dlouhé vlasy. Toužila po nich, byla romantička a dlouhé vlasy přece měly princezny i indiánky. Se svými krátkými vlasy si připadala jako kluk, a vůbec ne krásná.
Bydleli v paneláku, ale za ním byl obrovský sad, pak les a hora Doubravka se starým hradem. Ten sad byl jabloňový a ona v něm měla svůj strom. Všechny kolem byly rovné, ale ten její byl šikmý, takže se na něj dalo snadno vylézt. Po kmenu vyběhla do koruny stromu a tam měla sedátko. Připadala si, že pluje na lodi. Nebo v oblacích. A když ji někdo naštval, všechno stromu vypověděla. Měla svá tajemství a tušení, že jejímu snovému světu nikdo moc nerozumí.

dus.

Nesvěřovala se. Ale představovala si, že všechno kolem ní sídlí v útrobách nějakého obrovského obra. Večer si otevřela okno, dívala se na hvězdy a věděla, že tam někde vysoko má ten obr hlavu a že by si s ním mohla povídat. A tak čekala, až se objeví nějaká síla, která ji nadzdvihne a ona poletí nahoru k obrovi a zeptá se ho na všechno, co ji zajímá. Dokonce dospěla k tomu, že obr je v dalším obrovi nebo že ona má uvnitř sebe taky nějaký svět a v něm je taky nějaká malá holčička a dívá se nahoru a chtěla by si povídat.
Četla dobrodružné knížky a zakopávala lahve se vzkazy a byla přesvědčená, že je někdo třeba za sto let najde.
Vyrůstala s maminkou a babičkou, protože když se narodila, táta byl na vojně, a když jí byly tři roky, rodiče se rozvedli. Mužský svět jí do života vstoupil s otčímem. Byl o šest let mladší než maminka a bral si ji v devatenácti. Když si to dnes Iveta spojí s cestou svého syna, kterému se v devatenácti narodila dcera, uvědomuje si, jak byl otčím odvážný. Vzal si starší ženu s pětiletým dítětem a Ivetě se stal náhradním otcem se vším všudy. Byl málomluvný, nikdy přesně nevěděla, co si myslí, nikdy moc nechválil. Se sestrou, která se jim narodila, jim občas vyhuboval. Ale jako starší najednou pochopila, kdo je, jak je má rád a jak se snaží dělat pro rodinu, co je v jeho silách. Jsou spolu s mámou dodnes a Ivetě se zdá, že prožívají nejhezčí období svého života.
Maminka pro ni byla vždycky měřítkem hodnot. Hodně pracovala a Iveta toužila po její přítomnosti. A taky se o ni bála, aby se jí něco nestalo. Když ještě za tmy máma odešla do jeslí, kde pracovala, Iveta prožívala úzkostné stavy, protože si představovala, že trolejbus, ve kterém maminka jede, nabourá. Maminka jí nikdy nic nezakazovala a nikdy ji neuhodila. Byla pevná a silná. V Ivetě vzbuzovala pocit jistoty. Máma všechno ví a zvládne. Dodnes je mezi nimi silné pouto, které Iveta vnímá jako naději i ve vztahu se svou dnes již dospělou dcerou. Ve dvanácti jí řekla: „Jsi jiná máma, než mají kamarádky.“ A myslela tím skvělá.
Tvrdí, že si vzpomíná na rozchod svých rodičů, i když byla tak malá. Maminka tomu nemůže uvěřit. Ale Iveta si vybavuje, jak maminka seděla v křesle, strašně plakala a táta šel do dětského pokoje. Iveta šla za ním a zeptala se ho, kam jde. Odpověděl, že už musí jít pryč, a něco si bral ze šuplíku. Vylezla si k mamince do křesla na klín a plakaly spolu. Rodiče se nikdy nehádali, měli hezký vztah, ale táta jednoho dne přišel a oznámil mamince, že ji má rád jako kamarádku, ale že chce hledat opravdovou lásku. Co na to mohla říct? Když se Iveta jako dospělá zeptala otce, jestli lásku našel, řekl jí: „Láska neexistuje, jenom hormony, a ty se musí vždy po třech letech proměnit.“ Takže proměňoval.
Neví, jak se to stalo, ale jako malá nabyla dojmu, že kdyby ji neměli, tak by třeba byli spolu. Že možná byla příčinou jejich rozchodu, protože nebyla dost hodná nebo se tátovi nelíbila. Ve své nedokonalosti spatřovala důvod, proč táta odešel. Od šesti let ho neviděla. Jako mistr republiky v řecko-římském zápase v roce 1968 emigroval. Měla jen jeho fotky a máminy vzpomínky – mluvila o něm vždycky hezky. Ivetě posílal pohlednice ze světa a ona k němu nepřirozeně vzhlížela, ani snad ne jako k otci, ale jako ke hvězdě. A milovala Matušku, protože byl otci podobný. Když tátovi psala dopisy, měla trému co napsat, aby to bylo správně. Když jí bylo osmnáct, přijel do Čech tátův kamarád a navrhl jí, jestli nechce tátovi zavolat do Německa. Vzal ji do nějaké kanceláře a ona po dvanácti letech slyšela tátův hlas. Vůbec nevěděla, co má říkat, chvěla se nejistotou, jako by mluvila se státníkem. Poprvé se s ním osobně setkala, když jí bylo dvaadvacet let. To už studovala na DAMU, poměry se uvolnily a ona na pozvání odjela za tátou do Norimberka. Čekal na nádraží, a když ho uviděla, strašně se jí chtělo brečet. Stál tam krásný, vlastně mladý chlap, vždyť mu bylo třiačtyřicet let. A ona už byla žena. Byla u něj měsíc a celou dobu se snažili pochopit, kdo vlastně jsou. Na jednu stranu se ostýchali, na druhou se toužili sebe dotknout. Bylo to zvláštní. Vnímala, že jeho otcovství u ní přebil ženský obdiv k němu.
Od dětství se snažila být poslušná, dělat radost a zavděčit se. Aby se na ni nikdo nezlobil a nebyl smutný. Byl to její problém, který ji zvláště v herectví svazoval. Zatímco vztek, naštvání jí dávalo sílu na chvíli nepřemýšlet, co si myslí druzí. Musela se naučit smířit se s tím, jaká je, a zbavit se pocitu, že by měla být jiná.
Znovunalezení vlastního otce v žádném případě neznamenalo, že by otčím z jejího života odešel. Jednak k její mamince stále patří, ale především Iveta cítí, že má dva tatínky. Oběma říká tati, každý jí dal něco jiného. Když se potkala se svým otcem v Norimberku, plánovali už svatbu s Jaroslavem Duškem. Je přesvědčená, že i v partnerství tátu svým způsobem neustále hledala. Na Jaroslavovi obdivovala jeho sílu a mužské sebevědomí. A problémy, které na počátku jejich vztah pronásledovaly, pramenily z jejího obdivu. Jaroslav byl pro ni víc otec a učitel než rovnocenný partner. Je obtížné mít s tak dominantním mužem osobní i profesní vztah. Časem pochopila, že nemůže žít životem toho druhého a nemůže být okouzlena jeho okouzlením. Že musí žít vlastní život. Jaroslav byl pro ni úchvatná osobnost, slunce, kterému bylo snadné podlehnout a stoupat s ním k nebi, ale bylo zákonité, že ji pořád neponese.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.......

Zuzana Maléřová

XANTYPA 10/10 - výběr z článků

NA NÁVŠTĚVĚ V LIBYI

NA NÁVŠTĚVĚ V LIBYI

Naše cesta libyjskou pouští se pomalu chýlí ke konci. Zastavujeme se v Zuejle, v domě našeho průvodce. Je to starší pán, již v důchodu. Kdysi pracoval u policie a nyní si se synem přivydělává doprovázením turistů přes Saharu. Tak dobře jako on nezná poušť snad nikdo. Dali jsme mu přezdívku Vodovod, protože si z trubky ke sprše vyrobil osobitou hůl.
 

Soutěž National Geographic Channel o EXPEDICI DO AFRIKY!

Soutěž National Geographic Channel o EXPEDICI DO AFRIKY!

U příležitosti uvedení dokumentu Velké migrace, který bude ve vysílání stanice od 7. listopadu, přichází NGC s exkluzivní soutěží!Nezmeškejte příležitost zažít strhující podívanou v africké divočině na vlastní oči!Co týden, to nová otázka a nová šance na výhru!Hlavní cenou je týdenní zájezd do Keni na pozorování migrace zvířat v Národním Parku Masai Mara.Výherce cen losujeme každý týden. Neváhejte a zapojte se.

Český freestyle bere svět útokem!

Český freestyle bere svět útokem!

Časy, kdy v české kotlině většina lidí ani nevěděla, co freestyle znamená, jsou už dávno pryč. Ba naopak, o tom, že má naše malá země na freestylové mapě světa pevné místo, již není pochyb. Vedle mediálně známých borců typu skikrosaře Tomáše Krause nebo motokrosaře Petra Kuchaře se můžeme pochlubit také sedminásobným mistrem světa ve footbagu, mistrem Evropy v joju, vicemistrem Evropy ve freestyle frisbee nebo třeba elitními hráči freestyle fotbalu!
 

Fotografka Pattie Boyd

Fotografka Pattie Boyd

V šedesátých letech byla jednou z nejznámějších světových modelek, dvě desetiletí poté múzou dvou hudebních géniů – George Harrisona a Erica Claptona. Oba si vzala, oba tahala z průšvihů, s oběma se rozvedla. Přesto se vzpomínkám na život s nimi nebrání a momentálně svět brázdí s výstavou pozoruhodných snímků, které její muže představují tak, jak je dosud poznal jen málokdo.
 

Několik životů Erazima Koháka

Několik životů Erazima Koháka

Profesor Erazim Kohák žije v Praze už dvacet let, předtím strávil dlouhý čas v Americe. Když mu bylo čtrnáct let uprchl s rodiči za dramatických okolností z Československa. Celý život – a nebyl zrovna snadný – ho provázela touha být užitečný. Protože jeho životní cesta několikrát prudce změnila směr, musel jako filosof hledat odpovědi na provokující otázky, aby zůstal věrný sám sobě. 

ABECEDA 10/10

ABECEDA 10/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Říjen 2010
Slunce vstupuje do znamení Vah 23. září v 5.10 SELČ a setrvá v něm do 23. října 14.35 hod. Čeká nás poklidnější měsíc, kdy můžeme nabrat dech pro pozdější napjaté konstelace. Komunální a senátní volby v polovině října se těžko budou moci měřit s dramatičností květnových parlamentních. Zvýšené opatrnosti je třeba 3. – 5., 8. a 22. 10. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad.
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 10/10

Dekadence Now!
Galerie Rudolfinum
30. 9. 2010 – 2. 1. 2011
Dlouho očekávaná výstava DECADENCE NOW!, která byla ještě nedávno ohrožena nejistotami v Galerii Rudolfinum, je tady. Projekt je tematicky veden fenoménem dekadence v oblasti současného vizuálního umění. Pojem dekadence je vnímán natolik obecně i mimo rámec umění, že je možné s ním dále metodologicky pracovat a vytvářet nové souvislosti. Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. V současném umění je dekadence opět aktuálním tématem souvisejícím s krizí civilizace, pocitem bezmoci a ztrátou víry. Od 70. let 20. století můžeme sledovat kontinuální snahu pracovat s typicky dekadentní tematikou u celé řady umělců, k nimž patří Cindy Sherman, Robert Mapplethorpe, Damien Hirst, Zhang Peng, Keith Haring, Andres Serrano, Gottfried Helnwein a další. Jde o mezinárodní přehlídku, která je řazena do několika částí. Ty jsou definovány jako určité limitní situace – Krajnost sebe: Bolest, Krajnost těla: Sex, Krajnost krásy: Pop, Krajnost mysli: Šílenství, Krajnost života: Smrt. Vedle hvězdných jmen jako Matthew Barney, Jeff Koons, Joel Peter Witkin se objeví i česká jména – například Josef Bolf a Ivan Pinkava.
 

TIPY ROCK & POP 10/10

Iron Maiden: The Final Frontier
Když se v roce 2000 znovu dala dohromady klasická sestava heavymetalových pionýrů, uvítala své věrné výborným albem BRAVE NEW WORLD, jímž dokonale uspokojila dávné příznivce, ale zároveň naznačila, kudy by se chtěla ubírat do budoucna. Další dva pokusy (DANCE OF DEATH, 2003 a A MATTER OF LIFE AND DETH, 2006) byly spíš opatrné krůčky – jeden vpřed, druhý zas zpátky. Až jejich letošní (už patnácté) studiové album je zřejmým pokusem překročit (místy spíš obkročit) vlastní stín. Iron Maiden jej nahrávali v legendárním studiu Compass Point na Bahamách. Snad i to přispělo k tomu, že se jim podařilo velmi dobře vyvážit klasický metalový nápřah a zároveň sofistikovanější aranžmá i projev, který přece jen víc přísluší k jejich věku. Zejména první polovina alba je opravdu znamenitá a Bruce Dickinson a spol. dokládají, že i tento velmi konzervativní žánr může oslovit i jiné publikum než to „odžínované“.
 

TIPY KNIHY 10/10

ZEPTEJ SE TÁTY
JAN BALABÁN
(Host, Brno)
Nestává se často, aby autor dopsal knihu, kde je existenciální téma lidské konečnosti tak osobní, naléhavé, a aby před jejím vydáním nečekaně zemřel. Osou celého příběhu je otcova smrt. Jan Balabán psal román tři roky a zemřel šest let po otcově odchodu, na den přesně. Už sám titul ZEPTEJ SE TÁTY připomíná všem, kdo jsme někoho ztratili, že už nikdy se nám nenaskytne chvíle, kdy jsme se mohli a měli zeptat. Ale Balabán se ptá, naléhavě a bolestně, neboť pozdě. Otec, uznávaný nefrolog žil v těžké době čestně, a přesto: vyskytlo se tajemné obvinění, vina téměř kafkovská, která otce pronásledovala až do smrti – neměl možnost poskytnout dialýzu všem, kdo ji potřebovali, přístrojů bylo méně než nemocných. Bývalý přítel, který ho pronásledoval, mu neodpustil ani na hřbitově. V románu jako by se nic převratného nedělo, ale zároveň nic není v klidu – ani ta zem. Hned z prvních vět víme, kde jsme: v kraji, který stále klesá, v podzemí dosedají stropy na podlahy po vyrubaném uhlí. A tam se odehrávají osudy rodiny, když se na začátku otec po iktu nevrací domů, ale s pomocí syna zpátky do své nemocnice jako pacient, a na konci je poslední setkání před smrtí – „okamžik, který by neměl skončit“. Jenomže nic jiného než okamžiky není a „okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít“. Do svého posledního románu jako by Balabán koncentroval svá základní životní témata: vážnost vztahu k životu a k tvorbě. Literatura mu byla sebezničujícím hledáním lidství. Doslova.
 

Společnost - výběr z článků

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Ženy v disentu

Ženy v disentu

Ačkoliv od sametové revoluce uplynula bezmála tři desetiletí, zůstávají české disidentky ve stínu mužů. Ve skutečnosti však tvořily třicet procent signatářů a staly se také klíčovými mluvčími Charty 77. „Je čas, abychom zaplnily bílá místa naší historie. Nemůžeme dál propagovat mýtus, že muži byli hybatelé pokroku směrem k revoluci, musíme si přiznat, že součástí toho byly i ženy,“ těmito slovy uvedla vedoucí projektu ŽENY V DISENTU Marcela Linková knihu BYTOVÁ REVOLTA. JAK ŽENY DĚLALY DISENT, na níž pracovala společně s Naďou Strakovou.

Psi významných osobností

Psi významných osobností

Měl skvělý původ, vynikající vzdělání, šťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, jedenáct bývalých prezidentů v příbuzenstvu a neteř jednoho z nich za manželku. Jestli byl někdo někdy předurčen stát se americkým prezidentem, tak to byl Franklin Delano Roosevelt. A jestli kdy některý z amerických prezidentů potřeboval onu bezpodmínečnou důvěru, oporu a něhu, kterou v mezních situacích poskytne člověku jeho pes, tak to byl on. Neboť právě tento muž musel svou zem provést hospodářskou krizí dosud nevídaných rozměrů a druhou světovou válkou. A to z invalidního vozíku. Liberály byl uctíván, konzervativci odmítán, ale všemi považován za výjimečnou osobnost.

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Stezka osobností otevřena

Stezka osobností otevřena

Osm let sázejí významné osobnosti v trojské botanické zahradě stromy. Začátkem léta byla STEZKA OSOBNOSTÍ, součást projektu KOŘENY OSOBNOSTÍ, slavnostně otevřena pro veřejnost.

Manifest vůle po svobodě

Manifest vůle po svobodě

Příští rok nás čekají velkolepé oslavy stého výročí vzniku Československé republiky. Ovšem již v těchto dnech si připomínáme jubileum akce, která výrazně prokázala, jak o dosažení samostatnosti usilovali i představitelé národní elity – zástupci spisovatelské obce.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/10

XANTYPA Číslo 10/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne