HISTORIČKA MÓDY VALERIE STEELE

Mezinárodně uznávaná znalkyně historie módy přijala pozvání české návrhářky Šárky Šiškové a přiletěla z New Yorku na její módní show až do Prahy. Absolventka prestižní americké univerzity Yale a dnes ředitelka newyorského muzea Fashion Institute of Technology (FIT), je v každém ohledu profesionál, který ve svém protějšku okamžitě vzbuzuje přirozený respekt. Právě proto vás překvapí, s jakou otevřeností a nadhledem tato dáma mluví o své profesi, ambicích i osobním životě.
 

VSVěděla jste, už když jste studovala na univerzitě, čemu se chcete v budoucnu věnovat?
Když jsem byla přijata na Yale, měla jsem v úmyslu věnovat se moderním dějinám evropské kultury. Hned první semestr měla spolužačka přednášku o viktoriánské módě a já si uvědomila, že móda je také součástí kultury, že bych se mohla věnovat historii módy. Zašla jsem do knihovny a zjistila, že existuje dvojí typ literatury na toto téma: buď novinové články nebo hodně zastaralá pojednání o historii a kostýmech, takže to je opravdu neprobádané pole. Tehdy jsem se rozhodla věnovat se historii módy. Můj profesor si tenkrát myslel, že je to pošetilý nápad.

Proč?
Víte, móda byla příliš lehkovážné téma.

Nepovažovali toto téma za dostatečně seriózní?
Přesně tak. Všechno, co jsem se učila, jsem aplikovala na oblast módy, hledala jsem skryté kulturní významy… Můj profesor měl v něčem pravdu, byla jsem v podstatě nezaměstnatelná. Žádná běžná univerzita mě nemohla zaměstnat, abych učila dějiny. Takže jsem pak více než deset let byla na volné noze. Potom jsem náhodou dostala místo v muzeu FIT a stala se kurátorkou. Za nějaký čas ředitelkou, a to díky tomu, že jsem byla ve správnou chvíli na správném místě.


O módě a její historii dnes přednášíte. Prozraďte, jaké byly vaše začátky po absolvování Yale?
Na univerzitě vás nenaučí, jak učit. Na to musíte přijít sama. Na začátku jsem věnovala dlouhé hodiny výzkumu, jen abych si připravila jednu přednášku.

Musela jste vlastně začínat od nuly…
Pro mě to bylo velmi vzrušující. Měla jsem velké štěstí, promovala jsem v roce 1983 a svoji disertaci jsem hodně využila při práci na své první knize. Připravila jsem také výstavu o odlišném oblékání mužů a žen pro muzeum americké historie. Když jsem pak přišla do New Yorku, Richard Martin, ředitel muzea FIT mi nabídl práci. Byl jedním z prvních lidí, jež si mysleli, že se móda má brát vážně. Připravila jsem několik kurzů o módě a oblékání ve světě a také jsem vytvořila metodologii, jak studenty o módě učit.
Kdykoli jsem pracovala na nějaké publikaci, např. na WOMEN IN FASHION (Ženy v módě), uvedla jsem také přednášku na toto téma. Když jsem připravovala knihu o fetiši, celá série kurzů byla na téma sexualita a móda. Musela jsem své studenty odborně přesvědčit, že nemohou věřit všemu, co je o historii kostýmů napsáno.

Co pro vás v roce 2003 znamenalo jmenování ředitelkou muzea FIT v New Yorku?
Když jsem se tam kdysi stala kurátorkou, byla jsem opravdu velmi šťastná. Dělala jsem mnoho výstav a ta práce byla mimořádně vzrušující. Proto jsem si i nadále ponechala práci hlavního kurátora, to je pro mne „třešnička na dortu“. Moje zábava.

Pro práci ředitele je nezbytně nutný skvěle fungující tým lidí…
Ano, v tomto ohledu mne opět potkalo štěstí. Jako svoji zástupkyni jsem si vybrala velmi schopnou a chytrou ženu. Byla to ona, kdo mi pomohl vypořádat se s některými méně schopnými pracovníky. Najali jsme poté skupinu mladých kurátorů, a bylo to mnohem lepší. Zasvěcovaly jsme je do naší práce, vše jsme společně konzultovali.

Co je pro vás ve vaší profesi největší výzvou?
Práce s lidmi. Získávání peněz je složité, ale je to vlastně zajímavé, baví mě to.
Dostávám peníze od různých organizací, společností, firem. Pak jsem také založila skupinu, která se jmenuje Couture Council. Jde o zámožné ženy, které platí příspěvek tisíc dolarů ročně.. Tak získáváme měsíčně zhruba osmdesát tisíc dolarů. Ve spolupráci s nimi pak vyhlašujeme každoročně soutěž Couture Council Award for Fashion, během níž se koná slavnostní oběd, na němž se vybere dalších čtyři sta tisíc dolarů.

Mnoho vrcholových manažerů tvrdí, že nezáleží na tom, zda vedete banku či neziskovou organizaci, ale jaké máte vlastnosti. Vnímáte to stejně?
Něco na tom bude, ale na druhé straně věřím, že vás lidé budou více respektovat, pokud si uvědomí, že jste v oboru odborník.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Průměrně mám za den asi pět schůzek – kvůli spolupráci se studenty, reklamním banerům na budově, s týmem připravujícím určitou výstavu, se zástupkyní Couture Council, s mojí asistentkou, když připravujeme seznam lidí, kterým pošleme pozvánky…

Průměrně pracujete osm hodin denně?
Teoreticky ano, od 9 do 17 hodin. Ale je také spousta večerních událostí, kterých se účastním, řekněme tak třikrát do týdne. Často mívám přednášky, nebo přednášky organizuji, jedu na tiskovou konferenci nebo mám schůzku s některým z návrhářů.

Mluvíte o své práci s někým?
Samozřejmě se svým manželem. A také se svojí zástupkyní, se kterou opravdu blízce spolupracuji.

A necháte si poradit od svého manžela?
Je pravda, že on sám by o mé práci mnohdy chtěl mluvit více než já. Přijdu domů z práce dost vyčerpaná, mám chuť dát si sklenku vína a jen tak „koukat“, ale on přijde a ptá se, jaký jsem měla den. Můj muž je spisovatel, historik, specializující se na starou Čínu. Hodně mu důvěřuji co se týče psaného projevu, dávám mu číst všechny své texty.

Jste disciplinovaná? Po tom, co jsem slyšela, věřím, že musíte být…
Ano, musím být. Svým způsobem mi hodně pomohlo, že jsem léta pracovala na volné noze, kdy vám nikdo nezaplatí, dokud neodevzdáte hotovou práci, neodučíte přednášku, nenapíšete článek.
 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.....

HANA VAŘÁKOVÁ

XANTYPA 11/10 - výběr z článků

Vánoční dárky z Národního divadla

Vánoční dárky z Národního divadla

Letos už nemusíte hrát divadýlko u stromečku s nechtěnými dárky. Darujte každému jen to, co má rád – mladým alternativní divadlo, rodičům operu, manželce balet, přátelům činohru, dětem a vnoučatům víkendová odpolední představení.  

ABECEDA 11/10

ABECEDA 11/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Listopad 2010
Slunce vstupuje do znamení Štíra 23. října ve 14.36 SELČ a setrvá v něm do 22. 11. 11.15 opět SEČ. Neptun je první polovinu měsíce stacionární a může způsobit mnoho zmatků a ideologických rozepří. V polovině listopadu ho vystřídá současné stacionarita Venuše a Jupitera, a to už je lepší konstelace pro nápravu věcí veřejných i soukromých. Zvýšené opatrnosti je třeba kolem 7. a dále 20. a 29. 11. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad:
 

Jak se žilo za socíku

Jak se žilo za socíku

Svaz českých fotografů (SČF) otevřel v rámci projektu Minulost a současnost SČF ve své galerii v pražském Karlíně výstavu s názvem JAK SE ŽILO ZA SOCÍKU.

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 11/10

Evžen Šimera, Zero gravity
Galerie Kressling, Bratislava

04. 10. 2010 – 30. 11. 2010
Malíř Evžen Šimera, který byl v minulosti rovněž mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého, představuje v bratislavské galerii svůj projekt obrazů vzniklých ve stavu beztíže. Své malby už v minulosti vytvářel bez zásahu štětce různými fyzikálními metodami na základě předem daného konceptu. Tak vznikaly stékané obrazy, kdy autor nechal po plátně téct barvu podle gravitace. To ho inspirovalo k realizaci obrazů v prostoru beztíže, kde se nedá pohyb barvy příliš ovlivnit. Výsledkem je série abstraktních maleb, na nichž je opět potlačen záměrný umělecký projev a jejichž původ divák bez návodu v podobě videa natáčení tvorby nepozná.

TIPY ROCK & POP 11/10

Eric Clapton: Clapton
Album s lakonickým názvem je sice první Erikova deska po víc než pěti letech, ale rozhodně to neznamená, že by ty roky Clapton prolenošil. Řekněme, že se tak trochu vracel do minulosti – to muži ve věku občas dělají. V roce 2007 dokončil velezajímavou knihu, rovněž s názvem Clapton – znamenité vzpomínky. Taky se účastnil nepříliš zdařilého opětného setkání slavných Cream (s Jackem Brucem a Gingerem Bakerem), začal znovu spolupracovat se Stevem Winwoodem, parťákem z Blind Faith a natočil album duetů s JJ Calem. Ačkoli – tak trochu vzpomínková je i tato deska, doklad toho, jak Clapton lpí na starých a ještě starších písních, které formovaly jeho hudební začátky. A není to jen blues či country, co na novém albu najdeme.

TIPY KNIHY 11/10

TIPY KNIHY 11/10

BYLY JSME TAM TAKY
V holešovickém Centru moderního umění DOX byla pokřtěna kniha Dagmar Šimkové BYLY JSME TAM TAKY. Jejím prvním kmotrem se stal spisovatel Jáchym Topol, jenž z ní přečetl úryvek, druhým básník Ivan Martin Jirous, který ji políbil. Kniha Dagmar Šimkové je jednou z nejsilnějších výpovědí o tom, co se v padesátých a šedesátých letech odehrávalo v československých komunistických věznicích. Ona sama v nich strávila čtrnáct let. Zemřela před patnácti lety v Austrálii.
 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 11/10

Festival Janáček Brno 2010, 16. – 28. 11. 2010
Mezinárodní hudební festival JANÁČEK BRNO 2010 se otevírá podruhé. Letos je jeho tématem Janáček a expresionismus. In memoriam je věnován siru Charlesi Mackerrasovi.
Napěchovaný program klade přirozeně důraz na operu: VĚC MAKROPULOS v podání Helikon-Opera Moskva a v režii impresária souboru, dynamického Dmitry Bertmana – nabídne zajímavé srovnání s původním dramatem Čapkovým. Činohru VĚC MAKROPULOS s hudbou Vladimíra Franze uvede Klicperovo divadlo z Hradce Králové. Pražské Národní divadlo hostuje se skvěle expresivní KÁŤOU KABANOVOU v režii Roberta Wilsona, divadlo z Essenu přiveze operu LULU Albana Berga. Tento „krvák“ nevídáme často. Bergova hudba kreslí sytě psychologizující drama o magickém kouzlu ženy, o zvláštním rozkmitu morálky: Lulu klesne až k prostituci, kterou živí své nejbližší. Dva klienti jsou pro ni osudoví: jeden zabije jejího přítele a Jack Rozparovač Lulu i její lesbickou přítelkyni.

TIPY FILMY 11/10

HABERMANNŮV MLÝN
Česká republika, Německo, Rakousko – 2010
Režie: Juraj Herz
Spisovatel Josef Urban vydal v roce 2001 stejnojmennou knihu, v níž zpracoval skutečný případ z vesnice na severní Moravě, kdy byl těsně po válce brutálně zavražděn zámožný německý podnikatel. S předčasně zemřelým dokumentaristou Milanem Maryškou látku převedli do scénáře, za nějž získali 2. místo v Ceně Sazky. Jak už to tak v kinematografii bývá, realizace náročného koprodukčního projektu se posléze ujal německý scenárista a režisér Juraj Herz.

TIPY DIVADLO 11/10

TIPY DIVADLO 11/10

18. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU
DIVADLO
PLZEŇ 15. – 23. ZÁŘÍ 2010
JE V ČESKU PŘEFESTIVALOVÁNO?Mezinárodní přehlídka v intencích ročníků předcházejících: Z domova, až na nepřítomné výjimky (PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA brněnského Divadla U stolu, HAMLET ostravské Arény), to nejlepší, co se pozvat dá, ze zahraničí – jen na co jsou peníze. Takže účastníků čím dál méně, a v kvalitě mírně kolísavé.

Historie - výběr z článků

BOEMIA

BOEMIA

V české historii se odehrála řada dramatických událostí, o kterých už ale dnes mnoho nevíme. Jednou z nich je i nucený pobyt tisíců italských rodin v různých částech Čech během první světové války. Je to příběh lidí, kteří si od nás odvezli české tradice, předali svou lásku k Čechám svým dětem a vnukům a češtinu nezapomněli do konce svého života, i když se mnozí z nich do Čech už nikdy nevrátili.

Spitfire, má láska

 Když se ptali generála Dwighta D. Eisenhowera, vrchního velitele expedičních sil v Evropě, čemu vděčí svobodný svět za vítězství ve druhé světové válce, odpověděl: „Strůjcem našeho úspěchu byly tři věci: pěšáci, jeepy a spitfiry.“ Poklona skvělé stíhačce, která pomohla spojencům v souboji s Göringovou Luftwaffe ovládnout nebe nad okupovanou Evropou, nebyla náhodná. Spitfiry se díky svým kvalitám staly legendou druhé světové války.

Zborovský Žižka

Zborovský Žižka

Dne 29. srpna 1918 se stal velitelem Čs. armádního sboru v Rusku generálmajor Jan Syrový. Muž, který stál u zrodu tzv. České družiny v Kyjevě a jako její příslušník proslul hrdinstvím, rozvahou i chladnokrevností. Do výčtu jeho schopností k zastávání této významné funkce je však třeba zařadit i zdánlivý handicap, totiž skutečnost, že jeho tvář zdobila černá páska přes pravé oko, které ztratil v předvečer legendární bitvy u Zborova. To, že v těžkých dobách, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí armády, a později i celého národa (na podzim 1938), byl v čele muž poznamenaný stejně jako legendární vojevůdce Jan Žižka, v sobě neslo pro mnohé velkou symboliku. Přinášelo víru, že všechny strázně a nebezpečenství budou překonány a po období útrap se dostaví vítězství.

RECYKLACE SEDMISETLETÉ TRADICE

RECYKLACE SEDMISETLETÉ TRADICE

MUZEUM Přemyslovec Václav II. byl prý nervově labilní, bál se bouřek a omdléval, když viděl kočku (tedy čtyřnohou, krásné dívky v něm naopak vzbuzovaly nebývalou činorodost!). Zároveň připomeňme, že byl také strůjcem ekonomického zázraku. Díky stříbrné rudě, pokladu, který se ukrýval v hlubinách země české, panovník disponoval vskutku královskými prostředky a budiž pochválen za to, že se poctivě snažil, aby ze stříbrných dolů plynul užitek jak dvoru, tak i bohatnoucím městům a prosperujícímu venkovu.

AMÉLIE PORTUGALSKÁ

Žena, která se provdala do země, v níž vládly silné protimonarchistické tendence a kde byla vražda krále považovaná za nejvyšší čest. Manželka a matka, která se dívala do hrobu všech svých blízkých, a současně poslední portugalská královna. Všechny tyto charakteristiky patří ženě, jejímž hlavním životním úkolem bylo trpět za činy druhých.

Hrdinové z poštovních známek

Toho hloučku chlapců jsem si všiml okamžitě. Seděli na lavičce u zastávky autobusu a hlasitě se dohadovali nad něčím, co jsem jako každý, kdo kdysi sbíral poštovní známky, neomylně identifikoval jako album. Album známek. Normálně bych pravděpodobně kolem nich prošel, ale pokračoval v chůzi, protože si jako místo svého rozhovoru vybrali právě autobusovou zastávku, dopadlo to jinak. V okamžiku, kdy jsem se zabral do „studia“ jízdního řádu, ke mně dolehla věta: „Ten v beranici je určitě nějakej Rus, tohle bude podle přilby jistě motocyklovej závodník a ten v tý tropický přilbě, to je určitě Emil Holub, ten cestovatel. Viděl jsem ho v televizi v takový tý reklamě na pivo z Afriky.“ Přestože jsem na známky, o kterých si chlapci vypravovali, neviděl, přesně jsem věděl, jaké „zoubkované poklady“ před nimi leží.

Italská královna Marie José

Májová královna. Označení pro ženu, která se stala na jediný měsíc svého života královnou italského národa. Královnou, která se svým příkladem snažila bojovat proti fašismu a na troskách zdiskreditovaného státu vybojovat jeho novou existenci.

ČESKÝ HOKEJ SLAVÍ

ČESKÝ HOKEJ SLAVÍ

K bujarým oslavám jsme měli vloni dva velké důvody: před deseti lety na zimních olympijských hrách v Naganu naše mužstvo vybojovalo zlaté medaile a 7. prosince 1908 se konala ustavující schůze Českého svazu hokejového; na ní první svazový předseda Emil Procházka slavnostně oznámil, že nová naše organizace byla okamžitě přijata za člena mezinárodní ligy pro lední hokej! Tak se dřív u nás činili sportovní diplomaté!

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/10

XANTYPA Číslo 11/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne