Nejít k volbám je také svobodný postoj

Ale přijatelná strana se ještě stále vybrat dá

Od pádu premiéra Petra Nečase (ODS) utekly čtyři měsíce. Vládne vláda bez důvěry, ale už se nám to zdá normální. Václav Klaus by řekl: Tramvaje jezdí, voda teče, elektřina svítí. Exprezident sice nikam nekandiduje, ale kampaň dělá nepřetržitě. Před týdnem navrhl, aby Česko vystoupilo z EU. Pravil, že den poté by se nestalo nic hrozného: „Já myslím, že by tramvaje jezdily, voda tekla, elektřina svítila.“ Ta moudrá slova pronesl při uvedení knihy ČESKÁ REPUBLIKA NA ROZCESTÍ. ČAS ROZHODNUTÍ. Napsal ji spolu s dalšími lidmi z jeho Institutu.

Ano, nějak tak to je, Klaus dokonale vystihl obecnou bagatelizaci, v níž žijeme. Marnost, v níž jsme se ocitli. Byla to typická „klausofská filosofie“. Podle téže klausofilosofie dříve tvrdil, že minulý režim neshodili disidenti, ale miliony poslušných, ochočených občanů, kterým se říkalo šedá zóna. Nezapomeňme však, že za komunistů taky voda tekla a jezdily tramvaje. Jen chyběla svoboda slova, pohybu, svobodné školství atd. Teď u nás už zase ubývá demokracie, je čím dál ohroženější, jakoby zbytečnější. A zakotvení v politické Evropě je pro nás životně důležité. Nepatříme na Východ, ale na Západ.
Vrcholí kampaň předčasných voleb. Strany sestavily kandidátky, zemi zaplavila volební hesla na billboardech a plakátech. Čtete je, cítíte prázdnotu. (Ale na plakát nic hlubokého nevměstnáte, vždycky to bude stupidita. Nebo zkratka.) Zbývá otázka, koho si vybrat. A jestli si vybírat: mají ty volby smysl? Někteří lidé tvrdí, že ne, že se stejně nic nezmění. Změní?

Nemám koho volit
Koho volíš? Téma v hospodě, doma, v tramvaji, ve vlaku. Mnoho lidí z mého okolí tvrdí, že prostě nemají nikoho, komu by chtěli dát hlas. Pak je ale docela regulérní postoj, když k volbám nepůjdou. I to je projev svobodné vůle. Politici si to nepřejí, ženou lid k volbám, protože ty jim dávají legitimitu. Prezident Miloš Zeman při nedávném výjezdu do Znojma řekl: „Představuji si hrůzný sen, že k volbám půjde jediný občan a jím zvolená strana dostane všech dvě stě křesel v Parlamentu.“ Naháněl lidi k urnám. Hrůznost toho hloupého snění tkví ale v něčem jiném: taková volba by byla nelegitimní, na nic. Lid by se oddělil od politiky, byl by to nejhorší možný vzkaz poslancům: Nechceme vás.
K volbám se však chystá nadpoloviční většina občanů. Legitimitu politikům znovu, ochotně poskytnou. Možná v bláhové naději, že se konečně najdou ti slušní, ti, kteří to budou dělat „jak si přejeme“, bez zlodějen a podvodů. Vlastně je to odvaha jít k urně a po ixté někomu nabídnout svou důvěru. Protože hlas = důvěra.
Strany můžeme dělit všelijak. Na jakoby levé a jakoby pravé, na nové a staré (zavedené), na strany jednoho muže (nikoli jedné ženy), nebo strany demokratické. Strany jednoho muže jsou zemanovci (SPOZ), ANO 2011 Andreje Babiše, Úsvit přímé demokracie Tomio Okamury a Hlavu vzhůru (tu stranu sice vede Jana Bobošíková, ale je to hnutí bezmezně vyznávají jako idol Václava Klause, nikoli Bobošíkovou).
Strany jednoho muže jsou více či méně demokratické. SPOZ je opakem demokracie; předvedla to při sestavování kandidátek, kdy byl jako samozřejmost uplatňován diktát shora. V některých krajích centrum (především hradní kancléř Vratislav Mynář a místopředseda SPOZ Martin Nejedlý, představitel ruského Lukoilu v Česku) nadiktovalo lídra a nařídilo změny na kandidátkách. Něco u nás dosud nevídaného, drsného.
V Praze si krajská organizace zvolila do čela lobbistu a bývalého nomenklaturního komunistu Miroslava Šloufa. Natruc Zemanovi. Centrum zemanovců dosadilo svého člověka – ministra dopravy Zdeňka Žáka. To je dokonalý obrázek té party (stranou se SPOZ nedá nazvat): exkomunistu a exsocialistu Šloufa vyhodili (mají tak udělané stanovy) a nasadili Žáka, který byl aktivním členem ODS v Brně a o tamní modré kontakty (Macháč, Hodovský a další) se opírá na ministerstvu. Vůbec nejde o nějaké ideály, ale jen a jen o to, kdo do jaké party patří. Působí to opravdu děsivě.

Celý názor si přečtete v tištěné Xantypě.....

Martin Fendrych

XANTYPA 11/13 - výběr z článků

Točit Havla se nebojím

Točit Havla se nebojím

Robert Sedláček (1973) patří k nejosobitějším filmařům své generace. Jeho filmy PRAVIDLA LŽI (2006), MUŽI V ŘÍJI (2009) nebo RODINA JE ZÁKLAD STÁTU (2011) jsou nadšeně přijímány zejména náročnými diváky a pravidelně získávají ceny filmových kritiků. V současné době Česká televize premiérově uvádí cyklus hraných filmů ČESKÉ STOLETÍ, které natočil podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka. Tento ojedinělý projekt nabídne v první fázi pět celovečerních filmů týkajících se klíčových okamžiků našich moderních dějin, další čtyři díly budou představeny v příštím roce.

Psychiatr MUDr. Martin Jarolímek

Psychiatr MUDr. Martin Jarolímek

Může mít kultura, umění, umělecké dílo vliv na chápání psychických poruch nebo dokonce přímo na jejich obsah či vývoj? Film MATRIX je jedním z přelomových podobenství vypovídajících o tom, do jaké míry v moderní době ještě stále žijeme své skutečné životy. Razancí výpovědi, dokonalými triky, rovinou vyprávění, v níž se sugestivně zaměňuje skutečný svět s tím virtuálním, se však stal i „mucholapkou“ pro psychicky narušené současníky, a také schizofreniky.

Marie-Antoinetta

Marie-Antoinetta

Letos uplynulo 220 let ode dne, kdy se sesazená francouzská královna Marie-Antoinetta vydala na svou poslední cestu: z pařížské Conciergerie na tehdejší „place de la Révolution“, kde se extrémističtí francouzští revolucionáři podlým způsobem nadobro zbavili persekvovaného symbolu monarchie. Za jasného podzimního poledne 16. října 1793 Marie-Antoinetta s několikaměsíčním odstupem následovala Ludvíka XVI., smířená se zločinem, který se na ní Velká francouzská revoluce chystala spáchat: „Byla jsem právě odsouzena, nikoli však k hanebné smrti, která je hanebnou jenom pro zločince, ale proto, abych šla za vaším bratrem. […] Jsem klidná jako člověk, jehož svědomí si nemá co vyčítat,“ píše Marie-Antoinetta své švagrové madam Élisabeth ve svém posledním dopise brzy ráno za svítání.

Laos

Laos

 Chudý asijský stát zhruba třikrát větší než Česká republika, ovšem s pouhými sedmi miliony obyvatel. Země disponující minimem nerostných zdrojů, těží se tu především cín a dřevo. Kvůli politickým veletočům posledních desetiletí změnila radikálně způsob hospodaření. Tak nějak by mohla znít stručná ekonomická charakteristika Laosu. O tom, jaký skutečně je, to ale příliš nevypovídá.

Od Plastiků k Půlnoci a zase zpět

Od Plastiků k Půlnoci a zase zpět

Zdálo se, že se stane nemožné a na socialistických pódiích uvidíme skutečně živé The Plastic People Of The Universe! Píše se rok 1987 a Plastici – byť tentokráte jen pod „tajemnou“ zkratkou PPU – se chystají konečně vystoupit veřejně…

Bojovníci proti Bruselu

 Impulsem k rozmachu nacionalistických hnutí v Evropě se stal rozpad východního bloku v roce 1989, o tři roky později následovaný přerodem Evropských společenství v úžeji stmelenou Evropskou unii. Strany hájící údajně ohrožené národní hodnoty a více či méně ostře vystupující proti přistěhovalcům pronikly do parlamentů mnoha zemí a brzy se staly trvalou součástí politické mapy kontinentu.

Dopis… z Tokia

 Člověk může mít z fantastických či vědeckých filmů pocit, že kolize paralelních světů je značně nepříjemnou záležitostí, která může člověku pokazit i celé nedělní odpoledne. Tokio, kde k něčemu takovému došlo, ale vypovídá o tom, že se nemusí jednat zase o tak dramatickou událost.

Co se děje… v New Yorku

Do Brooklyn Academy of Music zavítala z Londýna opera ANNE NICOLE o striptérce, playmate a oddané dědičce Anne Nicole Smithové. Měla tu nejlepší kariéru, jakou si prostoduchá žena se silikonovými vnady může přát; vyvrcholila svatbou s ropným magnátem, starším o 62 let, a po roce a půl jeho smrtí v jednadevadesáti letech. Smithová se dlouze soudila o dědictví s magnátovou rodinou. Zemřela v roce 2007 po předávkování léky. Hra pojednává lačnou ženu laskavě a s nadhledem. Autorem hudby je Mark-Anthony Turnage, libreta Richard Thomas.

Co se děje… v Paříži

Mexická malířka Frida Kahlo a její manžel Diego Rivera byli jedním z nejzajímavějších uměleckých párů 20. století. Vášnivá láska protkaná nitkami žárlivosti, zloby i nenávisti se promítla zejména do malířčina díla. Jejich společnými tématy pak byly politická angažovanost, revoluce, náboženství, venkov – to vše propojené s mexickým mysticismem. Jejich plátna vystavuje pařížská Orangerie až do 13. ledna 2014.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/13

XANTYPA Číslo 11/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne