Laos

Časy se mění

 Chudý asijský stát zhruba třikrát větší než Česká republika, ovšem s pouhými sedmi miliony obyvatel. Země disponující minimem nerostných zdrojů, těží se tu především cín a dřevo. Kvůli politickým veletočům posledních desetiletí změnila radikálně způsob hospodaření. Tak nějak by mohla znít stručná ekonomická charakteristika Laosu. O tom, jaký skutečně je, to ale příliš nevypovídá.

Laos

Za svůj vznik vděčí Laos princi Fa Ngumovi, který v letech 1353–1365 dobyl a sjednotil několik samostatných celků a přispěl tak ke vzniku nového království – Lan Xang Hom Khao. Ve druhé polovině 17. století, za vlády krále Sourinyavongsy, dosáhla země vrcholu jak co do velikosti, tak i moci. Aby se vyhnul spojení se Siamem, přijal Laos na sklonku 19. století francouzskou kolonizaci. Fakticky se tím až do druhé světové války stal další državou Francie. Teprve když se rozhořela první indočínská válka (1946–1954), nadvláda Francie slábla, až zcela kapitulovala. Mladý laoský stát byl v době vrcholící studené války čím dál více zaplétán do soupeření Východu a Západu. Poté, co vypukla druhá indočínská válka (1964–1975), začali Američané s masivním bombardováním. Dotklo se to především východních částí Laosu, kudy vedl úsek tzv. Ho Či Minovy stezky. Protože na laoském území oficiálně žádná válka neprobíhala, veškeré vojenské akce byly vedeny tajně. Bombardování Laosu americkými vzdušnými silami dostoupilo vrcholu v roce 1964. Až do příměří v roce 1973 podnikla letadla USA 580 944 výpadů, při nichž bylo na striktně neutrální území laoského státu svrženo bezmála 2,1 milionu tun bomb. Laos se tak stal zemí s největším množstvím leteckých pum, svržených v přepočtu na jednoho obyvatele – nemluvě o ohromném množství použitých bojových látek. V roce 1975 přebírají v Laosu vládu komunisté vedení hnutím Pathet Lao a král Sisavang Vatthana je přinucen k abdikaci. Tím definitivně končí šest století trvání původní monarchie. Její místo zaujímá přísně socialistický režim, nacházející svou inspiraci v sousedním Vietnamu. Nejlépe to ilustruje pohled na oba státní znaky, používané před a po revoluci. V podstatě jde o jasný souboj idejí – tradiční figura trojhlavého bílého slona vs. kovové ozubené kolo symbolizující úlohu pracujícího lidu v dějinách státu. Jediným prvkem, který zmíněné znaky propojuje, zůstává vyobrazení Velké stúpy Pha That Louang.
Za groteskní kuriozitu, ilustrující pokřivené vnímání problémů, lze považovat událost, která se 1. ledna 2000 odehrála na půdě bývalého Královského paláce v Louang Phabangu. Právě tehdy totiž socialistická vláda v Laosu dospěla k názoru, že ekonomických problémů země se lze zbavit jedině provedením obřadu vymýtání zlých duchů mrtvých roajalistů, opakovaně škodících zemi odkudsi ze záhrobí. O praktickém efektu této vskutku originální seance můžeme ovšem s úspěchem pochybovat.
Naštěstí se i v Laosu časy zvolna mění a prosazuje se méně striktní forma socialismu, rozbíhá se soukromé podnikání a oživuje se i turistický ruch. Přesto zůstává Laoská lidově demokratická republika jednou z nejchudších zemí světa.

Češi na limetkách
Naše cesta začíná husarským kouskem: nasedáme nikoli do regulérního vietnamsko-laoského mezistátního linkového autobusu, mířícího vyhlášenou silnicí č. 9 na Xepon, Savannakhet a pak dále do čtyři sta kilometrů vzdáleného Vientiane, ale do autobusu pašujícího přes hraniční sedlo Lao Bao nejméně pět tun ještě nedozrálých limetek. Stejná trasa, ale jaksepatří dobrodružné cestování, navíc i řádně voňavé.
Samotný přechod hranic probíhá překvapivě bez problémů. Poté, co projdeme obří branou, připomínající podivnou futuristickou kulisu, jsou nám – pravda po drobném handrkování s laoskými celníky – vydána místní víza a můžeme se vrátit zpět do azylu našeho pojízdného ovocnářství, abychom tu, ukolébáni vůní citrusů, zaslouženě dospali předchozí krátkou noc.

Santalové město
Za největší vesnici celé Indočíny lze bezesporu považovat současnou metropoli Laosu – Vientiane. Přesto, že se může pochlubit skoro tři čtvrtě milionem obyvatel, působí, i díky svým povětšinou jednopatrovým stavbám, domácky přívětivým dojmem. Santalové město, jak se také Vientiane říká, bylo založeno už v polovině 14. století a je plné svatyní a klášterů. Nejdůležitější stavbou je tu posvátná stúpa – That Louang, považovaná za symbol země i buddhistické víry. Nepřehlédnutelným se jeví i dlouhý „bulvár“ Lane Xang Avenue, zakončený dvacet pět metrů vysokou a bizarně působící železobetonovou stavbou. Z jejího ochozu je celé Vientiane vidět jako na dlani. Patouxai, jak zní oficiální název monstra, má ale i svou vtipnou přezdívku. Říká se mu „vertikální runway“. Proč? Celá stavba prý byla údajně postavena z betonu, který Laosu někdy před šedesáti lety věnovaly USA na stavbu místního letiště.
Hned naproti secesnímu Prezidentskému paláci stojí Wat Sisaket, chrám postavený v roce 1818 králem Anouvongem. Najdeme tu 6840 soch buddhů, vyrobených z mnoha rozličných materiálů. Abychom ale neuvízli pouze v místních pamětihodnostech. Vientiane je i kulinářskou oázou. Kromě desítek skvělých restaurací a pouličních stánků s bagetami se podél břehu Mekongu, vždy s blížícím soumrakem, vyrojí plno stolků vybízejících v tomto kouzelném prostředí k hodování a také popíjení tuzemského piva Bia Lao (úžasných 640 ml). Královským bonusem pro každého přítomného gurmána je obří kotouč zapadajícího slunce, líně se převalující nad napůl vyschlým řečištěm plným hrajících si dětí.

Celou reportáž si přečtete v tištěné Xantypě.......

Jaromír Červenka

XANTYPA 11/13 - výběr z článků

Točit Havla se nebojím

Točit Havla se nebojím

Robert Sedláček (1973) patří k nejosobitějším filmařům své generace. Jeho filmy PRAVIDLA LŽI (2006), MUŽI V ŘÍJI (2009) nebo RODINA JE ZÁKLAD STÁTU (2011) jsou nadšeně přijímány zejména náročnými diváky a pravidelně získávají ceny filmových kritiků. V současné době Česká televize premiérově uvádí cyklus hraných filmů ČESKÉ STOLETÍ, které natočil podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka. Tento ojedinělý projekt nabídne v první fázi pět celovečerních filmů týkajících se klíčových okamžiků našich moderních dějin, další čtyři díly budou představeny v příštím roce.

Psychiatr MUDr. Martin Jarolímek

Psychiatr MUDr. Martin Jarolímek

Může mít kultura, umění, umělecké dílo vliv na chápání psychických poruch nebo dokonce přímo na jejich obsah či vývoj? Film MATRIX je jedním z přelomových podobenství vypovídajících o tom, do jaké míry v moderní době ještě stále žijeme své skutečné životy. Razancí výpovědi, dokonalými triky, rovinou vyprávění, v níž se sugestivně zaměňuje skutečný svět s tím virtuálním, se však stal i „mucholapkou“ pro psychicky narušené současníky, a také schizofreniky.

Marie-Antoinetta

Marie-Antoinetta

Letos uplynulo 220 let ode dne, kdy se sesazená francouzská královna Marie-Antoinetta vydala na svou poslední cestu: z pařížské Conciergerie na tehdejší „place de la Révolution“, kde se extrémističtí francouzští revolucionáři podlým způsobem nadobro zbavili persekvovaného symbolu monarchie. Za jasného podzimního poledne 16. října 1793 Marie-Antoinetta s několikaměsíčním odstupem následovala Ludvíka XVI., smířená se zločinem, který se na ní Velká francouzská revoluce chystala spáchat: „Byla jsem právě odsouzena, nikoli však k hanebné smrti, která je hanebnou jenom pro zločince, ale proto, abych šla za vaším bratrem. […] Jsem klidná jako člověk, jehož svědomí si nemá co vyčítat,“ píše Marie-Antoinetta své švagrové madam Élisabeth ve svém posledním dopise brzy ráno za svítání.

Od Plastiků k Půlnoci a zase zpět

Od Plastiků k Půlnoci a zase zpět

Zdálo se, že se stane nemožné a na socialistických pódiích uvidíme skutečně živé The Plastic People Of The Universe! Píše se rok 1987 a Plastici – byť tentokráte jen pod „tajemnou“ zkratkou PPU – se chystají konečně vystoupit veřejně…

Bojovníci proti Bruselu

 Impulsem k rozmachu nacionalistických hnutí v Evropě se stal rozpad východního bloku v roce 1989, o tři roky později následovaný přerodem Evropských společenství v úžeji stmelenou Evropskou unii. Strany hájící údajně ohrožené národní hodnoty a více či méně ostře vystupující proti přistěhovalcům pronikly do parlamentů mnoha zemí a brzy se staly trvalou součástí politické mapy kontinentu.

Nejít k volbám je také svobodný postoj

Od pádu premiéra Petra Nečase (ODS) utekly čtyři měsíce. Vládne vláda bez důvěry, ale už se nám to zdá normální. Václav Klaus by řekl: Tramvaje jezdí, voda teče, elektřina svítí. Exprezident sice nikam nekandiduje, ale kampaň dělá nepřetržitě. Před týdnem navrhl, aby Česko vystoupilo z EU. Pravil, že den poté by se nestalo nic hrozného: „Já myslím, že by tramvaje jezdily, voda tekla, elektřina svítila.“ Ta moudrá slova pronesl při uvedení knihy ČESKÁ REPUBLIKA NA ROZCESTÍ. ČAS ROZHODNUTÍ. Napsal ji spolu s dalšími lidmi z jeho Institutu.

Dopis… z Tokia

 Člověk může mít z fantastických či vědeckých filmů pocit, že kolize paralelních světů je značně nepříjemnou záležitostí, která může člověku pokazit i celé nedělní odpoledne. Tokio, kde k něčemu takovému došlo, ale vypovídá o tom, že se nemusí jednat zase o tak dramatickou událost.

Co se děje… v New Yorku

Do Brooklyn Academy of Music zavítala z Londýna opera ANNE NICOLE o striptérce, playmate a oddané dědičce Anne Nicole Smithové. Měla tu nejlepší kariéru, jakou si prostoduchá žena se silikonovými vnady může přát; vyvrcholila svatbou s ropným magnátem, starším o 62 let, a po roce a půl jeho smrtí v jednadevadesáti letech. Smithová se dlouze soudila o dědictví s magnátovou rodinou. Zemřela v roce 2007 po předávkování léky. Hra pojednává lačnou ženu laskavě a s nadhledem. Autorem hudby je Mark-Anthony Turnage, libreta Richard Thomas.

Co se děje… v Paříži

Mexická malířka Frida Kahlo a její manžel Diego Rivera byli jedním z nejzajímavějších uměleckých párů 20. století. Vášnivá láska protkaná nitkami žárlivosti, zloby i nenávisti se promítla zejména do malířčina díla. Jejich společnými tématy pak byly politická angažovanost, revoluce, náboženství, venkov – to vše propojené s mexickým mysticismem. Jejich plátna vystavuje pařížská Orangerie až do 13. ledna 2014.

Reportáže - výběr z článků

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/13

XANTYPA Číslo 11/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne