Milovník zvířat Václav Chaloupek

Nepřeskočí, nepodleze, chlupáč si poradí jinak

Možná by se poněkud nadneseně dalo říci, že práci Václava Chaloupka ovlivnil případ jeho otce odsouzeného za protistátní činnost nejprve k trestu smrti, později „jen“ na doživotí. Zbytek rodiny, prarodiče a tehdy teprve těhotnou maminku pozdějšího autora oblíbených pořadů o přírodě, vystěhovali z města na samotu v přírodě, kde nebyly žádné děti, zato bylo možné pozorovat z okna srnky, lišky nebo divočáky. Kdyby Václav vyrůstal ve městě a v rodině nepoznamenané komunistickým režimem, byl by z něj možná lékař, hajný, učitel nebo malíř. Třem posledně jmenovaným profesím se dnes stejně věnuje – ačkoliv je má jako koníčka.

Václav Chaloupek

Jak vzpomínáte na dětství?
Jako rodina politického vězně jsme se museli vystěhovat z bytu v Plzni. Bydlel jsem s matkou, babičkou a dědou ve starém pivovaru v Plané nade Mží. Byla tam zima a plesnivé zdi, a teprve když mi byly čtyři roky, dostali jsme lepší bydlení ve Šťáhlavech u Plzně, kde jedné rodině sebrali patro jejich letního domku. Stál na samotě na kraji lesa. Pozoroval jsem zvířata, učil se je znát, v zimě jsem měl doma krmítko, kam létala spousta ptáků, dokonce zobali z ruky. Táta mi jednou nebo dvakrát za rok mohl posílat z kriminálu balíček. Obsah byl ideově prohlížený, kupoval proto knížky ruských autorů o přírodě. Děda už byl tehdy hodně nemocný, sedával jsem u jeho postele, hodiny mi četl a já si ty příběhy představoval. Nebo si vzpomínám, jak se po dešti dělaly nad řekou páry, babička říkala: „Lištičky si pečou chlebíček,“ a mě zajímalo, jak to asi vypadá. Možná jsem si žil ve svém světě a ani mi nevadilo, že kolem nejsou děti, s nimiž bych si hrál. Nikdy mě nelákalo stavět si s kluky bunkr nebo si hrát na vojáky. Dostal jsem figurky zvířat z takové zvláštní hmoty, co se rozpustila, když jsem ji zapomněl na dešti. Stavěl jsem z klacíků a mechu ohrádky, hrál si na zoologickou zahradu a byl spokojený. Když mi bylo devět, dostal jsem od souseda, který chodil vybírat z hnízd mladé vrány a dělal si z nich polévku, jedno vráně. Pojmenoval jsem ho Káťa, všude chodila se mnou, když se jí zdálo, že dlouho spím, opatrně mi vzala do zobáku horní víčko a zvedala ho, abych už otevřel oči a začal si s ní hrát. To bylo moje první zvíře. Když tátovi zmírnili trest a po jedenácti letech ho pustili z vězení, přestěhovali jsme se zpátky do Plzně, a už jsem ji nemohl mít doma. Dal jsem ji do zoologické zahrady a denně tam za ní chodil.

Asi jste nikdy netoužil být kosmonautem nebo popelářem, jak si děti přávají…
Našel jsem slohovou práci ze šesté třídy na téma Čím bych chtěl být. Psal jsem tam, že bych chtěl dělat v zoologické zahradě ošetřovatele u medvědů. Ale sen mého táty byl mít ze mě doktora, protože ve všech lágrech, kterými prošel, byli doktoři elita a většinou se k nim i bachaři chovali slušně. Já bych raději studoval biologii na přírodovědecké fakultě nebo se stal malířem, ale naši se postavili rezolutně proti – prý budu dělat něco slušného a ne bohéma. Na biologii byl takový nával, že se tam bez protekce nedalo dostat, takže jsem tátovi splnil přání a studoval medicínu. Když jsem po třech semestrech z lékařské fakulty odešel a rozhodl se dostat k malířině oklikou přes pedagogickou fakultu – studiem oboru učitel kreslení, bylo to pro tátu velké zklamání. Končil jsem diplomovou prací na téma Kresba zvířat. Tvrdím, že jsem byl pedagog, ale ne učitel, protože učitelství musejí mít lidé v sobě, a to já neměl. Přistupoval jsem k dětem jako teď ke svým zvířatům – chci, aby se chovala přirozeně, k ničemu je nenutím, jejich přirozený projev je pro mě to nejlepší, což ovšem není ten pravý přístup ke studentům. Dnes si ale uvědomuji, že mě pedagogická činnost stejně ovlivnila. Snažím se, aby večerníčky nebyly samoúčelné, ale obsahovaly poučení a nějakým způsobem vychovávaly.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

Jana Flašková

XANTYPA 11/14 - výběr z článků

Herečka Naomi Wattsová

Jedna z nejerotičtějších scén v dějinách kinematografie se odehrává v Lynchově přízračném mystériu MULHOLLAND DRIVE (2001). Neprobíhá v posteli, ale během filmového konkursu. Z blondýnky Betty, jež se ve skutečnosti jmenuje Diane, v ní při svádění postaršího partnera sálá koncentrovaná smyslnost. NAOMI WATTSOVÁ, která dnes patří k nejuznávanějším hollywoodským hvězdám, zahrála hrdinku tohoto spletitě zašifrovaného dramatu naprosto jedinečně. Možná i proto, že osud naivky, která sní o kariéře filmové star, se vzdáleně podobal osudu jí samotné.

Underground

Underground

Český underground patří ke kulturním fenoménům, které bychom v jiné zemi našli těžko. Měl své kapely, které se rozhodly hrát hudbu, jež se nevešla do žádných cenzorských škatulek a rozhodně se vymykala všem rozměrům socialistického estetiky. Za všechny jmenujme The Plastic People of the Universe, o níž se traduje že „kytarami porazila komunismus“, nebo Dg 307, jejichž hudba překračovala hranice nejen rockové, ale i soudobé vážné hudby s důrazem na poezii Pavla Zajíčka.

Tiskař a litograf  Martin Bouda

Tiskař a litograf Martin Bouda

Pokud byste hledali místo v Praze, kde se snoubí tradice výtvarného rodu s tradicí jedné, osmdesát let nepřetržitě fungující dílny, vezměte za kliku v Říční ulici číslo 11. Kdysi tu za ni bral nejslavnější obyvatel domu – Karel Čapek.

Vzpomínka NYDRLE a Petr Nýdrle

Vzpomínka NYDRLE a Petr Nýdrle

Režisér, kameraman, fotograf a producent Petr Nýdrle jako málokterý český exulant uspěl i v mimořádné konkurenci v USA. Po revoluci pomáhal českým přátelům, především filmařům, a při jejich návštěvách Los Angeles jim poskytoval svůj dům v Beverlly Hills. Myslím, že žádný jiný z českých emigrantů nevpustil do svého soukromí tolik návštěv. A Petr je zahrnoval velkorysou pohostinností, svou laskavou společností i specifickým humorem. Pátého července však v Los Angeles podlehl zákeřné nemoci. S některými jeho přáteli jsme si na Petra zavzpomínali… Šestnáctého listopadu by totiž oslavil šedesátku.

Kameraman  Miroslav Ondříček

Kameraman Miroslav Ondříček

Jaký je a jaký byl nejslavnější český kameraman minulých desetiletí Miroslav Ondříček? To, že byl spolupracovníkem Miloše Formana, Ivana Passera anebo Linsaye Andersona a že natočil snímky jako INTIMNÍ OSVĚTLENÍ, LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY, HOŘÍ, MÁ PANENKO, JATKA Č. 5, VLASY, BOŽSKÁ EMA, RAGTIME, SVĚT PODLE GARPA, AMADEUS anebo VALMONT, to ví každý. Jaký ale byl jako člověk? Jak prožíval svůj na výrazné události bohatý život? A nakolik se na něm, jeho blízkých a jeho tvorbě podepsala někdejší komunistická moc?

Petr Horký

Petr Horký

„Všichni znají dvojici slavných cestovatelů – Hanzelku a Zikmunda. Všichni znají jejich expedice a knihy. Nikdo ale neví, jaký žili život,“ řekl si Petr Horký a rozhodl se právě o tom natočit film STOLETÍ MIROSLAVA ZIKMUNDA. Pracoval na něm tři a půl roku a podařilo se mu vytvořit jeden z nejsilnějších dokumentů, jaké jsme mohli v posledních letech vidět.

EMMA AUGIER DE MOUSSAC

EMMA AUGIER DE MOUSSAC

Čtyřiadvacetiletá parkurová jezdkyně Emma Augier de Moussac má na svém kontě mimo jiné dvojnásobné vítězství na Toscana Tour 2014 v Arezzu, kde ono druhé první místo vybojovala přímo ve finálové neděli na Grand Prix Silver Tour. A počátkem července 2014 si s klisnou Danthe odvezly z Poháru národů v Budapešti rovněž první cenu. V pouhých sedmnácti letech se v sedle Gibsona umístila na devátém místě Světového poháru v parkurovém skákání 2007 v Lipsku. Ve své kategorii byla jedinou jezdkyní, která závodila na tak obtížném kolbišti, kde za soupeře měla nejlepší jezdce z celého světa.

Skotové si spočítali, že bude výhodnější zůstat Brity

Britský premiér David Cameron si to při návštěvě New Yorku zavařil. Při neformálním rozhovoru s tamním exstarostou Michaelem Bloombergem se pochlubil, že když královně telefonicky oznamoval výsledek skotského referenda o nezávislosti, spokojeně „předla“. Bohužel pro něho výrok zachytily citlivé mikrofony a za faux pas (o počínání britské panovnice se nehovoří, natož aby ji někdo srovnával s kočkou!) se premiér musel Alžbětě II. omluvit.

Republika Babiš. Češi chtějí ANO

Máme za sebou komunální volby a první kolo voleb do Senátu. Andrej Babiš jede, valí se jak povodeň. Jeho hnutí je stále voleno. Trend z loňského roku pokračuje i v komunálních volbách. Babiš slušně uspěl také v prvním kole voleb do třetiny Senátu. Shrnuto volebním heslem: Češi chtějí Babiše. Konat se v dohledné době přímá volba prezidenta, Miloš Zeman by nejspíš neměl šanci.

Co se děje… v New Yorku

Metropolitní opera připravila pro podzimní sezonu představení KLINGHOFFEROVA SMRT, čímž vyvolala vášnivé reakce, které přivedly před operní budovu protestující skupinky dožadující se vyřazení díla z programu. Důvodem je, že pojednává o skutečné události, kdy v roce 1985 palestinští ozbrojenci unesli výletní loď a zabili invalidního židovského Američana Leona Klinghoffera. Rozjitřená politická atmosféra a téma, které je nejen v Americe vnímáno se zvýšenou citlivostí, přimělo k protestům i ty, již operu, zkomponovanou v roce 1991 Johnem Adamsem, neviděli, ani jinak blíže nepoznali, ale nabyli dojmu, že už o ní slyšeli dost na to, aby mohli pozvednout hlas. Režisér představení Tom Morris oproti tomu konstatuje, že opera sice pojednává o terorismu, ale dle jeho mínění nenavádí k zabíjení o nic víc, než uvádění OTHELLA vybízí k vraždění manželek.

Reportáže - výběr z článků

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Při natáčení svého celovečerního debutu ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ se mladí čeští dokumentaristé, režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková, vypravili do odlehlých oblastí Afriky. Zavítali také do nejslavnějšího filmového archivu na světě – do knihovny Kongresu ve Washingtonu. Film spojuje silný životní příběh manželů Martina a Osy Johnsonových s nadčasovými tématy, jež dodnes hýbou civilizovaným světem. Originální filmové svědectví bude mít premiéru na březnovém FEBIOFESTU.

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Zóna kontaktu

Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/14

XANTYPA Číslo 11/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne