Cesta pan Broučka do roku 2011

Pan Brouček (ten, co ho vymyslel Svatopluk Čech), se nečekaně dne osmnáctého října ve čtrnáct hodin osmnáct minut letošního roku ocitl na kraji výpadovky z Prahy směr Brno. Kupodivu nepadl za hodinu k zemi přiotráven výfukovými plyny, zato mu vytanula řada otázek. Co to je za podivné krabice, které sviští podél něho?

Sedí v nich opravdu lidé, anebo nějací zlí duchové? A kam, proč a za čím se tak ženou? Hledal odpověď na tabuli u dálnice, ale dozvěděl se jen, že když si šňupne, bude v pohodě.
Chtěl by se na vše zeptat nějakého kolemjdoucího, jenže se nikdo takový v jeho blízkosti nevyskytoval. Pan Brouček se po chvíli marného vyhlížení rozhodne, že zajde do města, aby se někde na ulici, v hospodě nebo v obchodě vyptal.
Vydá se tedy k nejbližšímu panelákovišti, a když tam dorazí, sklíčí ho pocit, že vstoupil do mrtvého města – na chodníku totiž ani živáčka, jen spousty papírů, podivně tenkých lahví a lahviček a taky cigaretových špačků, svědčí, že tu někdo pobývá. Po chvíli však pan Brouček přece jen zahlédne chlapce se sluchátky na uších. Když ho osloví, chlapec jen pokrčí rameny, neslyší ho, je zřejmě hluchý. Když ho pan Brouček míjí, připadne mu, že z chlapce zaznívají jakési divošské bubny a skřeky, vyleká se, že potkal zase nějakého ducha. Naštěstí na protějším chodníku zahlédne dívku, zrychlí krok a zamíří k ní, ale dívka se dá na útěk, neboť ho považuje za úchyláka. Kdo jiný by totiž v tuhle hodinu chodil po sídlišti? (Pan Brouček netuší, že už se nestavějí města, jen sídliště).
Ale slavný cestovatel si ještě nezoufá, spatří jakousi podivnou dívčinu, která, ač si vykračuje sama, nahlas mluví, směje se a ještě ke všemu si drží u ucha nějakou žehličku nebo snad kartáč na vlasy. Nejspíš uprchla z blázince. Pan Brouček vylekaně hledí na dívku pohrouženou v samomluvu, ta si ho konečně všimne a křikne: „Co čumíš, vrať se do hrobu!“
Pan Brouček si odplivne, taková nerudnost ho ještě více skličuje. Víc než urážku, víc než zvědavost, však cítí hlad, rozhodne se, že najde koloniál. Po dlouhém bloudění zahlédne lidi, kteří jsou snad normální a kamsi míří. A tak doputuje do hypermarketu. Vstoupí, teď by se mohl na cokoli zeptat, jenže oněměl nad tím množstvím krámů v regálech, navíc ho ohlušuje hudba, která tu zní, ačkoliv nikde nevidí žádné hudebníky. Zahlédne také hromady housek, rohlíků, koláčů a podobných pochutin. Každý, jak pozoruje, si zdarma nabírá. Vezme si dva koláče a oba sní. Tohle za jeho mládí nebývalo. Jenže už je u něho nějaká bába a ječí, aby za sežrané koláče u pokladny zaplatil. Jenže když pan Brouček sáhne do náprsní kapsy svého nemódního saka, zjistí, že mu nějaký méně přizpůsobivý Pražan ukradl peněženku. To ho ještě více sklíčí, naštěstí vyštrachá v kapsičce několik zlatek.
Když ho vyhnali z hypermarketu, zaujme ho, že několik lidí sestupuje do jakéhosi sklípku. Pan Brouček je v předtuše nějakého dobrého hostince a holby piva následuje. K jeho překvapení dole nečepují pivo, zato uvidí něco ohromujícího. Koleje! Přece nemůžou pod zemí jezdit vlaky, to by bylo zvrhlé! Ve snaze zjistit, kam ty koleje vedou, se vykloní do tunelu, jenže neudrží rovnováhu, spadne do kolejiště a vzápětí ho přejede vlak metra. Jenom tak se mohlo stát, že nepoznal počítač, internet, mail, ani ostatní blaha naší civilizace. Skonal neosvícen – čest jeho památce.

Ivan Klíma

XANTYPA 12/11 - výběr z článků

Na nejromantičtějším místě světa

Zamilovaná dvojice mladých lidí se prochází zasněně ve svitu zapadajícího slunce romantickými uličkami lemovanými starými barevnými domy. Mladík něžně hladí dívku po vlasech, v dáli šumí moře a oba se cítí nádherně. Jsou totiž na nejromantičtějším místě světa, v Cinque Terre.

Náš otec George Voskovec byl jedinečný

V pražském kině Lucerna měl premiéru dokumentární film MŮJ OTEC GEORGE VOSKOVEC o životě Jiřího Voskovce v Americe od roku 1950 až do jeho smrti v roce 1981. Při této příležitosti vznikl tento rozhovor s adoptivními dcerami Jiřího Voskovce Gigi a Vicki, které na premiéru přijely i se svými rodinami.

Divadelní režisér Štěpán Pácl

Divadelní režisér Štěpán Pácl

Štěpána PÁCLA vídám často, ale poprvé jsem ho vzala opravdu na vědomí jako asistenta režie při inscenaci Havlova ODCHÁZENÍ v režii Davida Radoka. Dvakrát za sebou získal Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku 2008 a 2010.

Výročí Freddie Merkury

Před 20 lety, 24. listopadu 1991, zemřel v Londýně zpěvák legendární skupiny Queen Freddie Mercury. Podlehl zápalu plic v důsledku oslabené imunity způsobené virem HIV. V hudební branži zůstává dodnes nejslavnější a pro vyznavače božích bičů asi i „nejsprávnější“ obětí AIDS. Nebyl jen slavný a bohatý. Byl gay a holdoval prostopášnému životu.

Ze světa

Koncem října byla Cristina Fernández de Kirchner triumfálně znovuzvolena argentinskou prezidentkou, hned v prvním kole poměrem takřka 54 procent hlasů. Původ jejího úspěchu může zaskočit obyvatele kontinentu, kde dnes určují tón mezinárodní banky a ratingové agentury. Cristina Kirchner a již před ní její muž Néstor – prezident v letech 2003 až 2007 – se pustili do něčeho, co nás v příštích dekádách možná rovněž čeká: postupná demontáž neoliberálního hospodářsko-sociálního modelu.

Nečasův valčík

Vždycky znovu jde o to, nakolik je společnost svobodná. Nakolik je země, v níž žijeme, zemí práva. O další věci jde až potom. Ke svobodné společnosti patří taky zásada, že dodržuje závazky. Na nevolebním kongresu ODS předseda „modrých“ Petr Nečas prosadil, že o případném přijetí eura u nás musí proběhnout referendum.

Co se děje…v Hollywoodu

Držitel Pulitzerovy ceny Paul Conrad vytvořil v roce 1991 sochu představující atomový hřib. Ta je trnem v oku mozkovému trustu RAND (je jedním z center, kde se řeší světová politika) v Santa Monice, protože je umístěna před jeho budovou. Možná i proto si úřednice na radnici povšimla, že se hřib naklání a doporučuje jeho likvidaci.

Co se děje… v New Yorku

Do více než pěti set newyorských galerií se lze ponořit, týdny jimi proplouvat a jen příležitostně se zorientovat vynořením na hladinu. Ačkoliv se i ta nejzapadlejší zákoutí města, která svými levnými prostory dosud přála umění, postupně proměňují na nové nablýskané a reklamními tabulemi nasvícené čtvrti, kde galerie nahrazují obchody a restaurace, ještě stále lze zajít do Gallery District, vzít si průvodce a jít od jedné výstavy k druhé. V Lesley Heller Workspace představil Tom Kotík díla, která stejně jako jeho život kombinují výtvarné umění s působením v rockové kapele.

Co se děje… v Londýně...

Hned tři události z rozhraní října a listopadu naznačují, že letní olympijské hry v Londýně jsou zase už o měsíc blíž – až budete mít před sebou prosincové číslo Xantypy bude zbývat do zahájení nějakých 270 dní.

Co se děje… v Berlíně...

Světoznámé berlínské Pergamonské muzeum se rozhodlo vystavit své skryté poklady a dopřát jejich obdivovatelům nevšední zážitek – prožít den v antickém městě. Ojedinělý projekt „Pergamon – panorama antické metropole“ je pro veřejnost přístupný až do konce září 2012.

SLOUPEK Ivana Klímy - výběr z článků

Tašky

Cíl cesty není v tomto případě rozhodující, ale proč ho nezmínit. Jel jsem do města, které někteří historici označují za místo spojenecké zrady, tedy do Mnichova. Jel jsem jen na tři dny a nebylo tedy nutné, abych si bral s sebou kufr, měl jsem jen takovou malou brašnu přes rameno, v níž více méně denně nosím nějaká lejstra a knížku do tramvaje (v tomto případě do vlaku), a potom příruční tašku, v ní svetr, kdyby uprostřed dubna uhodily mrazy, rezervní tričko, pyžamo, dva kapesníky a podobné nezbytnosti (jak se ukázalo zbytnosti). Z obsahu závorky je zřejmé, že taška nedojela tam, kam jsem dojel já.

Mladí kuřáci – staří ležáci

Četl jsem, že některé děti začínají kouřit (jistě ne pravidelně) už v době, kdy chodí do mateřské školky. (Zatím snad nikoli v době, kdy je rodiče vozí do jeslí, když pro nic jiného, tak proto, že by si samy nedokázaly zapálit.) Jistě, kouření v předškolním věku je spíše výjimečné. Ale ve věku o maličko pokročilejším?

Evropa

 Evropská unie byla poctěna udělením Nobelovy ceny míru.
Co vlastně je Evropa? Z hlediska zeměpisného: stačí pohlédnout na mapu a podle jednoho pojetí je odpověď zřejmá. Evropa je místní název pro celkem nerozsáhlý, zato členitý výběžek Euroasie.

Dárky, dárky, dárky…

A už tu máme zase na krku prosinec a s ním Vánoce a s těmi shánění dárků.
Dárek může být živý či neživý a jeho jedinečnost tkví v tom, že jej nekupujeme (případně nekrademe) v samoobsluze, ale dostáváme zdarma většinou s milým úsměvem a očekáváním dárce, že ho zahrneme díky

Na koho jsme nejvíc hrdí

Lidové noviny otiskly výsledky takového malého průzkumu na toto téma a vyšly jim tři osobnosti: Havel, Jágr, Gott, k nim se prý vzpíná naše hrdost. Pokud se týká kultury v anketě mezi studenty (převážně vysokoškolskými) bylo pořadí následující: Gott, Forman, Svěrák, Roden, Karel Čapek, Antonín Dvořák.

Malá prezidentská inventura II.

Klement Gottwald byl prvním dělnickým prezidentem – možná bychom mohli nazývat prvním dělnickým prezidentem i Masaryka, jenže ten si svůj původ pokazil univerzitním vzděláním.

Malá prezidentská inventura

 Blíží se nám prezidentská volba a ještě před ní termín, dokdy se o prezidentský úřad můžou ucházet všichni občané ČR starší čtyřiceti let, ženy i muži bez ohledu na svoji profesi, svoje náboženství, sexuální orientaci nebo příslušnost k nějaké menšině. Prezident bude zvolen na pětileté období. Letos prvně ho nebudou volit společně poslanci a senátoři, ale přímo občané. Snad by bylo před volbami, kterých se máme všichni zúčastnit, rozumné oživit vzpomínku na naše bývalé prezidenty.

O tichu

 Už jsem o tom tady psal. Na letišti cosi opravují a kdosi rozhodne, že nad námi a nad statisícovými sídlišti se budou denně prohánět desítky tryskových letadel. Nedávno jsem cosi zařizoval v Ruzyni, ne na letišti, ale v obci, a uvědomil jsem si, že pár tisíc lidí anebo spíš desítek tisíc je odsouzeno k tomu, že v podstatě na letišti žije – tedy pokud se týká rámusu, který neodlučně (aspoň prozatím) patří k vzlétávání a přistávání letadel.

Maturity

 Zpívával jsem taky.
Matura se blíží, / čtrnáct dní do ní, / má hlava však prázdná, / až to v ní duní…
Byla to trochu póza, udělal jsem maturitu včetně její matematické části. Ta patřila mezi volitelné, tedy jednička z ní byla téměř povinná.

Odposlouchávám, odposloucháváš, odposlouchává

 Čtu v Respektu potěšitelnou zprávu, že BIS má tři tisíce odposlechů pana Janouška a pak řady dalších. Co by mohlo být lepší zprávou? Jedině snad, že jich BIS má třicet tisíc, z toho by se daly použít mnohé odposlechy i proti spoustě dalších politiků, manažerů, kmotrů i jiných osob hodných zájmu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/11

XANTYPA Číslo 12/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne