Zpěvák Dan Bárta

Už jsem se vylíhl

Daniel Bárta je osobnost „incertae sedis“. Tuto poznámku připojují přírodovědci k druhům, o nichž nevědí, kam je zařadit. Svoji bezradnost přiznají, když stroze konstatují „nejasné systematické postavení“. Hudební publicisté v případě Daniela Bárty chvíli váhají, prohru nepřiznají a otevřou šuplík s názvem jazz. Tam se toho vejde… Dan Bárta je však obtížně zařaditelný originál. Na následujících stránkách ho můžete chvíli pozorovat.

Dan Bárta

Jaký máte vztah k indiánům?
Ke kterým?

Na vaší paži vykukuje tetování s orlími pery…
V dětství a mládí jsem měl velice vřelý vztah k severoamerickým indiánům. Pod vlivem četby Karla Maye a Ernesta Thompsona Setona jsem si každého indiána představoval jako nespoutaného hrdého a moudrého člověka, který žije divoce, v souladu s přírodou, oslavuje Slunce, Měsíc a Zemi jako bratry a sestry. S věkem jsem zeskeptičtěl a ta představa se rozplizla. Teď mi zůstal vztah, jaký může mít současná čtyřicetiletá žena, matka tří dětí, ke svému pubertálnímu idolu. To znamená, když náhodou vyhrabe jeho plakát, který už dávno nemá na stěně, zaplaví ji trocha studu a sebeironie, sama sobě však rozumí a neměnila by. Když mi bylo šestnáct, neměl jsem na zdi Janka Ledeckého v hezkém ohozu, ale Sedícího Býka s pérem na hlavě a věrným koněm, který jen jen promluvit.

A co vás oslovuje nyní? Natolik, že to poskytlo materiál na novou desku MARATONIKA?
Sešlo se tam více podnětů, je to takový „součas“ posledních pěti let, nechtěl jsem v textech předjímat nějaké jednotné vyznění. Prvním tématem je otázka, zda je tvorba vůbec nutná a zda je důležitá i pro někoho jiného než pro mě. Zamýšlím se nad vztahy, nedorozuměním, vinou a odpuštěním. Zajímá mě stav, kdy je člověku odpuštěno a kdy člověk odpuštění připustí. Kladu si také otázku, do jaké míry je důležité, aby sdělení, která hudebník zvnějšňuje, byla alespoň trochu pravdivá, nebo zda si může před společností vymýšlet. Na albu je i pár jízlivostí. Mám pocit, že by si lidé měli dát pozor na přílišné duchovno a na sebeprezentaci jako takovou.

V čem spočívá nebezpečí přílišného duchovna?
Člověk se v něm snadno ztratí a místo sobě ve světě uvěří něčemu, co možná ani neexistuje. Začne se příliš zabývat tím, jestli jsou nějaké věci správné a jiné nesprávné. A přes spousty řečí o všeobjímající lásce se dostane k úplně bezbřehému egoismu a dogmatickému pohledu na okolí.
Hodně lidí je dnes oslabených, protože život ve velké, složitě provázané společnosti je náročný. Není lehké v tomhle světě existovat a alespoň trochu mu rozumět. Mnoha lidem se nedaří, aby byli šťastní, a tak hledají všude možně. Snadno pak uvěří někomu, kdo má jenom tu drzost, že s přímým pohledem do očí tvrdí, že objevil tu správnou zjevenou pravdu. A to odhlížím od skutečnosti, že z toho bývá i dobrý byznys.
Nastává přemíra povrchního zduchovnění, přijímáme všemožné staré či východní filosofie, které se snažíme nějak naroubovat na křesťanský model utrpení a odpuštění, hříchu a trestu, jenž je v nás zakotvený mnohem hlouběji, než by si mnohý dokázal připustit. Výsledná kombinace zaneřáďuje mezilidské vztahy a dělá společnosti špatnou službu.

Pojďme od společenských problémů do lesa – právě tam jste propadl kouzlu vážek. Jak se to stalo?
Osaměl jsem u nějakého potoka v pralese na ostrově Siberut (patří k Mentavajskému souostroví, leží asi 100 km jihozápadně od Sumatry – pozn. red.). Prales tam je hustý a těžko prostupný, ale protkává ho spousta potoků a říček, jejichž koryty mohou snadněji procházet větší zvířata i lidé. U potoka bylo více světla, a tak se tam hromadil hmyz i vážky, které ho loví. Jak jsem se motal potokem, vážky byly to nejvýraznější a nejzajímavější, co jsem v tom přepestrém rojení viděl. Začal jsem je fotit. Byla to hezká chvíle. Uvědomoval jsem si, že jsem sám uprostřed pralesa a je mi tam dobře. Už mi to zůstalo a mám to rád. Snažím se ten pocit prvního doteku alespoň jednou ročně vrátit.

Mentavajské souostroví je autonomní součást Indonésie. Na polovině Siberutu byla vyhlášena kulturně-přírodní rezervace a nesmí se tu budovat zázemí pro masovou turistiku…
Nejzajímavější je, že o částečné uzavření ostrova a ochranu požádali vládu sami Mentavajci. Je to jeden z mála „přírodních“ národů v Asii, který si chce zachovat původní kulturu a životní styl, ačkoli nežijí v izolaci a vědí, že kolem je svět, který nabízí daleko pohodlnější, zdravější a hmotně zabezpečenější život. Společenství nezakazuje svým členům odejít pryč, ale nechtějí, aby vnější svět vtrhl k nim. Nevím, zda za tím stojí prosté sebeuvědomění, hmotný užitek (současné poměry přitahují turisty, kteří musejí utrácet u místních a ne v hotelech) nebo by opuštění tradic nedopustil nějaký předek z jejich panteonu. Každopádně to je sebevědomé.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.....

Plakát 1

Ivan Větvička

XANTYPA 2/14 - výběr z článků

Caroline Stoessingerová

Caroline Stoessingerová

 „Jsem židovka, ale mým opravdovým náboženstvím je hudba.“ Alice Herz-Sommerová (nar. 26. 11. 1903)

Anna Magnaniová

Anna Magnaniová

Na nedávném Osmém mezinárodním filmovém festivalu v Římě zaujala nejenom mne výstava věnovaná jedné z největších hereček 20. století, od jejíž smrti uplynulo v září 2013 čtyřicet let. Její tvář na zvětšených záběrech z italských, ale také amerických a francouzských filmů doprovázel citát, jímž sama Anna Magnaniová vystihla podstatu své bytosti: „Můžete mi vzít cokoliv, jenom mi neberte lásku.“ Paradoxem je, že se jí dostávalo všeho, co si jako ikona italské kinematografie mohla přát, jen na lásku byl její život chudý.

Historik Jiří Rak

Historik Jiří Rak

Každý knihkupec jistě potvrdí, že se knihy s historickou tematikou dobře prodávají, stejně tak historické filmy si většinou nemohou stěžovat na nezájem diváků. Minulost však ovlivňuje náš život mnohem hlouběji než jen jako prostředek zábavy. O tom a o dalších souvislostech jsme si povídali s mužem nad jiné zasvěceným, s historikem Jiřím Rakem.

Architekt  Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

Architekt Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

„Možná se to nezdá, ale do své práce vkládám mnoho energie a zabývám se každým detailem. Výsledek se sice může zdát nahodilý, ale vše je dobře promyšleno. A o to mi jde,“ říká o své práci velikán světové architektury a jeden z „otců“ pražského Tančícího domu Frank Gehry.

Jiří Šalamoun

Jiří Šalamoun

Když mluví o svém bobtailovi, který se stal předobrazem Maxipsa Fíka, je vidět, jak moc ho měl rád. S výtvarníkem Jiřím Šalamounem jsme si však povídali nejen o vzniku jeho nejslavnější postavičky, ale především o jeho dětství, kdy to vlastně všechno začalo. Tehdy vytvořil své první kreslené filmy.

Kapela  UMAKART

Kapela UMAKART

Nejdřív jsem měla představu, že tento rozhovor vznikne v živém prostoru s obrovskými výlohami, skrz které nafotíme tři kluky z Umakartu: Jaromíra Švejdíka, Jana P. Muchowa a Dušana Neuwertha. Když jsem takové místo objevila, jeho manažer mi sdělil, že expozici z výloh nelze odstranit. Nakonec jsem si s Umakartem povídala v pražském klubu Radost, ze kterého jsme pak na focení proběhli do hudební prodejny s menšími výlohami. Výsledek? Nad mé očekávání!

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Česká přítomnost v Argentině má dlouhou tradici. První návštěvníci z českých zemí, což byli misionáři, zavítali do Jižní Ameriky již v 18. století.

Výstava  JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Výstava JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Motto:
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Jan Palach

Svatá Hora u Příbrami

Svatá Hora u Příbrami

Naše nejznámější mariánské poutní místo najdeme na kopci nad městem Příbram. Nejslavnější poutě se tu konaly v době barokní. Tehdy sem putovaly tisíce poutníků, kteří si k zázračné sošce Panny Marie Svatohorské přišli vyprosit zdraví a ochranu před hrůzami válek. Očitý svědek těchto poutí, Bohuslav Balbín, napsal: „Cesty tohoto kraje se netrhnou pro ustavičná procesí na Svatou Horu, celý kraj je doslova posvěcený zbožností.“

Pod tureckým premiérem Erdoganem se otřásá židle

Recep Tayyip Erdogan se za jedenáct let v čele turecké vlády určitě nikdy tolik nezapotil jako dnes. Korupční skandál, jenž vypukl 17. prosince, vedl k obvinění čtyřiadvaceti lidí z jeho nejbližšího okolí včetně synů dvou ministrů a šéfa státní banky Halkbank. K demisi byli donuceni tři významní členové vlády a v hledáčku vyšetřovatelů se ocitli i dva premiérovi synové. Erdogan na to zareagoval výměnou deseti členů svého kabinetu a propuštěním několika desítek policistů a prokurátorů, kteří se ohavně provinili tím, že jej o obviněních prominentů předem neinformovali…

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/14

XANTYPA Číslo 2/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne