Svatá Hora u Příbrami

Naše nejznámější mariánské poutní místo najdeme na kopci nad městem Příbram. Nejslavnější poutě se tu konaly v době barokní. Tehdy sem putovaly tisíce poutníků, kteří si k zázračné sošce Panny Marie Svatohorské přišli vyprosit zdraví a ochranu před hrůzami válek. Očitý svědek těchto poutí, Bohuslav Balbín, napsal: „Cesty tohoto kraje se netrhnou pro ustavičná procesí na Svatou Horu, celý kraj je doslova posvěcený zbožností.“

Svatá Hora

Původně tu stávala jen malá kaplička. Kdo ji postavil a kdy přesně, nevíme. Podle pověsti snad rytíř z rodu Malovců, jehož zde kolem poloviny 13. století v lese přepadli loupežníci a usilovali mu o život. V nejhorší chvíli se modlil k Panně Marii a prosil ji o pomoc. A ona mu opravdu pomohla, rytíř vyvázl živý a z vděčnosti zde nechal postavit kapličku.
Zázračnou sošku Panny Marie Svatohorské dal prý vyřezat první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic v roce 1348. Je bez jednoho centimetru vysoká půl metru, vyřezaná je z hruškového dřeva, a rozhodně ne řezbářským mistrem, což vedlo k domněnce, že ji možná zhotovil sám arcibiskup. Umístil ji na oltář v kapli své tvrze v Příbrami, která byla od 13. století poddanským městem pražských biskupů, později arcibiskupů. Během husitských válek ji nejprve příbramští horníci ukryli v dolech, pak ji přenesli do příbramského kostela sv. Jakuba a odtud se dostala na předměstí do kostela sv. Jana Evangelisty, který spolu se špitálem nechal rovněž postavit pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Kostel v roce 1611 vyhořel, ale soška z něj byla zachráněna a ukryta v kapličce na Svaté Hoře. Ta byla stále ještě jen velmi prostá, starali se o ni pouze dva poustevníci. V roce 1631 při vpádu saských vojsk do Čech ji zdevastovali vojáci, udělali si v ní stáj pro koně. Sošku pohodili do hnoje.

Slepý žebrák Procházka
O několik měsíců později, v roce 1632, se v Praze slepému žebrákovi Janu Procházkovi začal zdát stále stejný sen, v němž ho někdo vyzýval, ať se vypraví na Svatou Horu a kapličku, z níž už vojáci odtáhli, vyčistí, sošku vyzdvihne z hnojiště a poprosí Pannu Marii o navrácení zraku. Sen se opakoval noc co noc, a tak se Jan Procházka v doprovodu svého vnuka na Svatou Horu vydal. Šli pěšky. Kapličku vyčistili a starý žebrák se stále modlil k Panně Marii. Zrak se mu skutečně vrátil. Tato zpráva se okamžitě rozkřikla po širokém okolí a začali sem přicházet další lidé, kteří přišli poprosit o uzdravení. Jan Procházka zde už zůstal, stal se poustevníkem, staral se o kapličku, poblíž ní vykopal studánku; do té doby zde voda nebyla, musela se nosit z Příbrami. Proslulost místa byla stále větší. Kaplička mohla být díky vděčným poutníkům zvelebována, byly v ní postaveny dva boční oltáře, pořízeno bylo nové bohoslužebné náčiní. Jedněmi z nejštědřejších mecenášů se stali Albrecht Benda z Nečtin a jeho zeť Aleš Ferdinand Wratislav z Mitrovic, kteří tím projevovali svoji vděčnost za uzdravení dcery, respektive ženy. V roce 1634 už byl věhlas tohoto mariánského poutního místa tak velký, že jej při cestě do Prahy navštívil i císař Ferdinand II. se svým synem, budoucím císařem Ferdinandem III. Ten sem zavítal ještě jednou, v roce 1646. O rok později, to už byl Jan Procházka osm let po smrti, byla Svatá Hora předána do správy jezuitům.

Procesí
Stále ještě trvala třicetiletá válka. Na jejím konci, v roce 1648, zažily Příbram i Svatá Hora opodstatněný strach, když se k nim blížilo švédské vojsko. Jezuité odnesli sošku Panny Marie Svatohorské za město, do hlubokých lesů, kam s nimi odešli i obyvatelé Příbrami. Když vojsko odtáhlo, našli své město zničené. Lidé trpěli hladem, navíc se zemí šířil mor. Příbrami se však vyhnul, což místní přičítali právě Panně Marii Svatohorské, která jako by nad nimi rozprostřela svůj ochranný plášť.
Sláva zázračné sošky se šířila; byla proto převezena do Prahy, do hlavního města českého království, aby ji mohlo spatřit co nejvíce lidí. Vystavena byla v sídle jezuitů v Klementinu, na oltáři tamního kostela Nejsvětějšího Salvátora. Poklonit se jí a zašeptat jí své prosby přišly davy Pražanů i lidí z širokého okolí. Vytištěny byly tisíce „svatých obrázků“ s jejím vyobrazením, historií a výčtem některých zázraků. Zpátky se soška vracela s poctami, v honosném kočáře nejvyššího hofmistra Kryštofa z Lobkowicz.
Na Svatou Horu poté proudila procesí z měst, městeček i vesnic, poutníci nesli korouhve s vyobrazením patronů svých kostelů či cechů, na nosítkách s nebesy pak sochy světců a světic a vysoké, těžké procesní svíce. Zpívali mariánské písně, často za doprovodu hudebníků.
Na Svatou Horu přinášeli votivní dary. Podle etnografky Markéty Holubové to byly zejména stříbrné či voskové napodobeniny lidských postav nebo jednotlivých částí a orgánů lidského těla (např. ruce, nohy, oči, uši, zuby, prsa, plíce), pro které si vyprošovali uzdravení. Dalšími dary byly křížky, šperky, finanční obnosy či bohoslužebné náčiní. Často byly přinášeny bohatě zdobené šatičky ze vzácných látek, do nichž byla soška oblékána. Některé byly ušity ze svatebních šatů šlechtičen. Poutníci ale přicházeli i s prostšími dárky, např. s šátky nebo dětskými povijany.
Na Svatou Horu přijel v roce 1654 i nejvyšší purkrabí Bernard Ignác hrabě z Martinic, který objednal a zaplatil varhany, kazatelnu a hlavní oltář, a také s sebou přivezl slavného barokního malíře Karla Škrétu, jehož požádal, aby zázračnou sošku Panny Marie Svatohorské namaloval. Její poněkud neuměle vyřezanou tvář však na obraze přikrášlil. Osud obrazu byl později smutný: v 19. století, už poničen, byl přemalován, až v roce 2000 bylo zjištěno, kdo je autorem podmalby. Ta byla znovu odkryta a obraz byl restaurován.

Barokní klenot
Malá kaple již dávno nestačila pojmout takové množství poutníků a bohoslužby se musely konat venku. Proto bylo rozhodnuto, že posvátné místo bude rozšířeno. Původní kaple měla být zachována, ale obklopit ji měly ambity s dalšími kaplemi. Architektonický návrh vypracoval proslulý Carlo Lurago, Ital, jenž pro jezuitský řád navrhl již několik kostelů. Na stavbu jezuitům přispěly všechny vrstvy obyvatelstva, některé kaple jsou pojmenovány po městech, která zaplatila jejich výstavbu (Březnice, Praha, Plzeň, Mníšek). Ale ještě než se v roce 1660 začalo se stavebními pracemi, byl na Svaté Hoře vztyčen mariánský sloup s kamennou replikou zázračné sošky a nápisem „Pod Tvou ochranu se utíkáme“, jakožto prosba, aby se dílo podařilo. Jeho autorem byl pražský sochař Jan Jiří Bendl, který předtím vytvořil mariánský sloup v Praze.
Již zmíněný člen jezuitského řádu, literát, historik a velký vlastenec Bohuslav Balbín napsal o Svaté Hoře, její historii a o zázracích, které Panna Marie Svatohorská učinila, latinsky knihu nazvanou DIVA MONTIS SANCTI, která brzy vyšla i česky a německy.
Za pouhých třináct let (1660–1673) se na Svaté Hoře zaskvěl barokní klenot, který 27. srpna 1673 vysvětil pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka a o tři dny později ho svou návštěvou poctil císař Leopold I. Když v roce 1679 Vídeň zachvátil mor, přesídlil císař i s celým dvorem na tři čtvrtě roku do Prahy; při té příležitosti se na Svaté Hoře opět nezapomněl zastavit.
Na Svaté Hoře vznikla také Kalvárie – sochy vytesal příbramský sochař Matyáš Hueber. Vybudována byla také terasa se schodišti, dřevěnou rezidenci, v níž pobývali jezuité, nahradila budova kamenná.

Korunovace a povýšení
Proslulost mariánského poutního místa se šířila do daleka, putovala sem procesí z Čech, Moravy, Slezska, Bavorska, Rakouska, Polska i vzdálených Uher. Jezuité, kteří o něj pečovali, ve svatohorských kronikách pečlivě zaznamenávali učiněné zázraky, tedy kdy Panna Maria Svatohorská pomohla při válečných hrůzách a morové epidemii, uzdravila nemocné nebo lidem pomohla vyváznout z nešťastných událostí (pády z koně, splašené spřežení, napadení divokými zvířaty, pády z oken, záchrana z hořícího domu, před utonutím atp.).
Dvaadvacátého června 1732 byla zázračná soška Panny Marie Svatohorské korunována. Se souhlasem papeže mohly být totiž od 17. století sochy a obrazy Kristovy matky jakožto „Královny nebes“ na nejvýznamnějších poutních místech poctěny korunkou. Slavnostní korunovace se oslavovala osm dní, připomínalo se navíc i sté výročí zázračného uzdravení Jana Procházky. Byl vytvořen stříbrný hlavní oltář, na klenbách a stěnách ambitů byla vyobrazena řada zázraků, které Panna Marie Svatohorská učinila, a výjevy z historie tohoto poutního místa.
V roce 1773 byl jezuitský řád zrušen a jezuité museli po sto dvaceti šesti letech, kdy o Svatou Horu pečovali, odejít. Spravovat ji dalších sedmaosmdesát let měli kněží pražské arcidiecéze, kteří dostali titul proboštové. Nebyla to lehká doba, do ničeho se neinvestovalo, naopak „eráru“ muselo být odevzdán téměř celý svatohorský poklad, tedy zlaté a stříbrné předměty, které sem z vděčnosti lidé darovali.
Až v roce 1861 byli na Svatou Horu povoláni členové Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, tedy redemptoristé. Areál převzali v zuboženém stavu a ihned začali s nezbytnými opravami i novou výstavbou – přibyla budova na severní straně rezidence. Když se Svatá Hora zase zaskvěla ve své kráse, obrátili se na papeže Pia X. s žádostí, aby jí udělil titul bazilika a povýšil ji tím mezi nejslavnější chrámy, což skutečně 21. března 1905 udělal. Následovala velkolepá oslava. Soška Panny Marie Svatohorské byla restaurována, dostala líbeznější tvář, nedokonalá středověká řezba byla uhlazena polychromována nánosem křídy.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě

Pavlína Kourová

XANTYPA 2/14 - výběr z článků

Zpěvák Dan Bárta

Zpěvák Dan Bárta

Daniel Bárta je osobnost „incertae sedis“. Tuto poznámku připojují přírodovědci k druhům, o nichž nevědí, kam je zařadit. Svoji bezradnost přiznají, když stroze konstatují „nejasné systematické postavení“. Hudební publicisté v případě Daniela Bárty chvíli váhají, prohru nepřiznají a otevřou šuplík s názvem jazz. Tam se toho vejde… Dan Bárta je však obtížně zařaditelný originál. Na následujících stránkách ho můžete chvíli pozorovat.

Caroline Stoessingerová

Caroline Stoessingerová

 „Jsem židovka, ale mým opravdovým náboženstvím je hudba.“ Alice Herz-Sommerová (nar. 26. 11. 1903)

Anna Magnaniová

Anna Magnaniová

Na nedávném Osmém mezinárodním filmovém festivalu v Římě zaujala nejenom mne výstava věnovaná jedné z největších hereček 20. století, od jejíž smrti uplynulo v září 2013 čtyřicet let. Její tvář na zvětšených záběrech z italských, ale také amerických a francouzských filmů doprovázel citát, jímž sama Anna Magnaniová vystihla podstatu své bytosti: „Můžete mi vzít cokoliv, jenom mi neberte lásku.“ Paradoxem je, že se jí dostávalo všeho, co si jako ikona italské kinematografie mohla přát, jen na lásku byl její život chudý.

Historik Jiří Rak

Historik Jiří Rak

Každý knihkupec jistě potvrdí, že se knihy s historickou tematikou dobře prodávají, stejně tak historické filmy si většinou nemohou stěžovat na nezájem diváků. Minulost však ovlivňuje náš život mnohem hlouběji než jen jako prostředek zábavy. O tom a o dalších souvislostech jsme si povídali s mužem nad jiné zasvěceným, s historikem Jiřím Rakem.

Architekt  Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

Architekt Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

„Možná se to nezdá, ale do své práce vkládám mnoho energie a zabývám se každým detailem. Výsledek se sice může zdát nahodilý, ale vše je dobře promyšleno. A o to mi jde,“ říká o své práci velikán světové architektury a jeden z „otců“ pražského Tančícího domu Frank Gehry.

Jiří Šalamoun

Jiří Šalamoun

Když mluví o svém bobtailovi, který se stal předobrazem Maxipsa Fíka, je vidět, jak moc ho měl rád. S výtvarníkem Jiřím Šalamounem jsme si však povídali nejen o vzniku jeho nejslavnější postavičky, ale především o jeho dětství, kdy to vlastně všechno začalo. Tehdy vytvořil své první kreslené filmy.

Kapela  UMAKART

Kapela UMAKART

Nejdřív jsem měla představu, že tento rozhovor vznikne v živém prostoru s obrovskými výlohami, skrz které nafotíme tři kluky z Umakartu: Jaromíra Švejdíka, Jana P. Muchowa a Dušana Neuwertha. Když jsem takové místo objevila, jeho manažer mi sdělil, že expozici z výloh nelze odstranit. Nakonec jsem si s Umakartem povídala v pražském klubu Radost, ze kterého jsme pak na focení proběhli do hudební prodejny s menšími výlohami. Výsledek? Nad mé očekávání!

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Česká přítomnost v Argentině má dlouhou tradici. První návštěvníci z českých zemí, což byli misionáři, zavítali do Jižní Ameriky již v 18. století.

Výstava  JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Výstava JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Motto:
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Jan Palach

Pod tureckým premiérem Erdoganem se otřásá židle

Recep Tayyip Erdogan se za jedenáct let v čele turecké vlády určitě nikdy tolik nezapotil jako dnes. Korupční skandál, jenž vypukl 17. prosince, vedl k obvinění čtyřiadvaceti lidí z jeho nejbližšího okolí včetně synů dvou ministrů a šéfa státní banky Halkbank. K demisi byli donuceni tři významní členové vlády a v hledáčku vyšetřovatelů se ocitli i dva premiérovi synové. Erdogan na to zareagoval výměnou deseti členů svého kabinetu a propuštěním několika desítek policistů a prokurátorů, kteří se ohavně provinili tím, že jej o obviněních prominentů předem neinformovali…

Architektura - výběr z článků

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/14

XANTYPA Číslo 2/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne