Jiří Šalamoun

O válečném dětství, NDR na motorce a maxipsu Šoulovi

Když mluví o svém bobtailovi, který se stal předobrazem Maxipsa Fíka, je vidět, jak moc ho měl rád. S výtvarníkem Jiřím Šalamounem jsme si však povídali nejen o vzniku jeho nejslavnější postavičky, ale především o jeho dětství, kdy to vlastně všechno začalo. Tehdy vytvořil své první kreslené filmy.

Salomoun

Vy jste ročník 1935, jste tedy o rok starší než Zdeněk Svěrák. Líbil se vám film OBECNÁ ŠKOLA? Je v něm i kus vašeho dětství?
Líbil. Zrovna nedávno ho dávali a mně se úplně vybavila atmosféra těch let. Také jsem chodil do chlapecké obecné školy, ale do Perunovy ulice na Vinohradech. Vzpomněl jsem si na pana ředitele Dubského, staršího menšího, podsaditého pána. Zahajoval vyučování, tehdy se muselo zdravit Heil Hitler, a on to pokaždé tak zadrmolil a pravou rukou jen naznačil pozvednutí, bylo vidět, jak nerad to dělá. Jak jsem ve filmu viděl Jana Třísku hrát na housle, vybavila se mi i paní učitelka Vondřejcová, naše třídní. V zimě, když bylo potřeba svítit, jsme museli mít ve třídě kvůli náletům zatemněno, na oknech visely závěsy z prostěradel obarvených na černo. My tam seděli v příšeří a ona nám hrála na housle. V rohu byla kamna, násypná, ale zvnějšku. Že školník z chodby přiložil, jsme poznali podle rachotu, jak to uhlí padalo. Pokud tedy bylo. Tyhle vzpomínky se mi vynořily. A pak na židovskou kamarádku. Přímo nad námi, v Kouřimské ulici, kde jsem s rodiči bydlel, žili Steinovi. To byla židovská rodina, bohatší než ta naše, a ti měli holčičku o rok starší než já. Měl jsem dřevěný vláček, pěkný moderní, funkcionalistický výrobek, dnes má velkou cenu, ale tehdy jsem mnohem víc obdivoval ten její elektrický, který jezdil po kolejích a tunely, měla i nádraží a semafory. Chodil jsem si k ní s tou mašinkou hrát, skamarádili jsme se. Jednoho dne Steinovi zmizeli. Pak jsem je viděl už jen jednou. U Olšanských hřbitovů, kam jsme si chodili hrát. Seděl jsem tam v létě na rantlu chodníčku a najednou je vidím, toho pána a paní, jak táhnou těžkou dvoukolovou káru. Pozdravil jsem je, ale oni mi neodpověděli. Nerozuměl jsem tomu, cítil jsem se i trošku dotčený, tak jsem ještě jednou pozdravil, oni zase neodpověděli. Doma jsem se pak ptal, co to znamená. Jako dítě jsem to nechápal, ale zůstalo mi to hluboko v paměti, jak ti dva malí lidé táhnou tu těžkou káru. Zřejmě tam byli nasazeni na práci a měli zakázáno odpovídat na pozdrav. Pak jsme je už nikdy neviděli, celá rodina pravděpodobně zahynula v koncentračním táboře.
Vzpomněl jsem si i na houkání sirén, které ohlašovaly poplach. Chodili jsme se schovat do sklepa. Mým úkolem bylo popadnout kufříček, takový starý, po babičce, v něm jsme měli doklady a pár nejnutnějších věcí. Na Vinohradech jsem zažil i ten velký nálet v únoru pětačtyřicátého roku. Tehdy se začalo najednou po poledni rozléhat akutní houkání, normálně nejdřív sirény houkaly varovně, to se lidi připravili, pak se ozvalo druhé upozornění, to se šlo pomalu do sklepa, a pak bylo ještě třetí, ale tentokrát nebylo žádné varování a hned jsme slyšeli bomby. Jak to padá a bouchá. Já jsem byl doma s matkou, otec byl v práci, učil v Zemědělské osvětě, která sídlila v krásném Gočárově funkcionalistickém domě na konci Slezské ulice, a ten dostal přímý zásah. Otec se vrátil domů zraněný. Dva dny pak k nám chodila manželka jeho kolegy, seděla zoufalá u tatínkovy postele. Stále si dělala naděje, že její muž třeba stačil utéct a žije. Když ale odklidili trosky, našli ho pod nimi mrtvého.
Vybavuji si taky kasárna SS na Lobkovicově náměstí, která zabrala budovu gymnázia. Chodili jsme kolem nich do školy. S klukama jsme tam okouněli, dívali jsme se, jak stráže pochodují, i když nám to rodiče zakazovali. Měli tam kulometná hnízda, pytle s pískem a vykopané bazény s vodou, aby v případě útoku měli čím hasit. Stejně jako kluci v OBECNÉ ŠKOLE jsme kreslili boje na frontě, tanky a letadla. Vzpomínám taky na americká auta, která po válce rozvážela pomoc od UNRRY.

Jaké jste měl jako kluk rád knížky?
Sekorova FERDU MRAVENCE, měl jsem je snad všechny: FERDU MRAVENCE, FERDU MRAVENCE V CIZÍCH SLUŽBÁCH, FERDU MRAVENCE V MRAVENIŠTI a taky FERDŮV SLABIKÁŘ. Ten jsem měl hodně rád. Byla v něm písmenka a k nim krátké veršíky, dodneška je umím: „Gala galoše jsou z gumy, golman góly chytat umí…“ Ilustrace Zdeňka Buriana jsem znal kupodivu nejdřív z POHÁDEK Boženy Němcové.

Zdeněk Burian ilustroval POHÁDKY Boženy Němcové?
Ano, to ví málokdo, asi vyšly v malém nákladu. Dodneška tu knížku mám. Jsou v ní krásné barevné ilustrace i černobílé kresby, které kreslil dvoustopým perkem, takže měly dvojitou linku, to tehdy bylo moderní. Dostal jsem i LADOVY VESELÉ UČEBNICE – SAVCE, PTÁKY, BROUKY A HMYZ a taky EZOPSKÉ BAJKY, ty byly dělané v litografiích, na kterých v barvách ještě doznívala secese. Také jsme doma měli desetidílný BREHMŮV ILUSTROVANÝ ŽIVOT ZVÍŘAT. To byla dlouho moje nejmilejší literatura. Obkresloval jsem si z něj nádherné obrázky od Wilhelma Kuhnerta. A pak jsem miloval fantastickou knížku NA MĚSÍC A JEŠTĚ DÁL od Josefa Haise Týneckého. Otakar Štáfl, který ji ilustroval, zahynul společně se svojí ženou v troskách domu na rohu Italské ulice, kde měl v podkroví ateliér, právě při velkém náletu na Prahu 14. února 1945. Ten dům dostal přímý zásah, bomba ho roztrhala, chodil jsem pak kolem něj a v troskách viděl malířský stojan, paletu… Ale ještě ke knížce NA MĚSÍC A JEŠTĚ DÁL. To byly příběhy broučků z pošumavské Loučanské paseky. Byl tam učený profesor Chrobák, který vykládal o astronomii, pak legrační Komár Pisklavý, paní Blecha a další a ti letěli na Měsíc a zastavili se i na Marsu nebo na Venuši, to už nevím. A já jsem o jejich příhodách vyprávěl klukům cestou do školy. Taky jsem jim hrál loutkové divadlo a promítal filmy.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.....

Pavlína Kourová, foto Filip Habart

XANTYPA 2/14 - výběr z článků

Zpěvák Dan Bárta

Zpěvák Dan Bárta

Daniel Bárta je osobnost „incertae sedis“. Tuto poznámku připojují přírodovědci k druhům, o nichž nevědí, kam je zařadit. Svoji bezradnost přiznají, když stroze konstatují „nejasné systematické postavení“. Hudební publicisté v případě Daniela Bárty chvíli váhají, prohru nepřiznají a otevřou šuplík s názvem jazz. Tam se toho vejde… Dan Bárta je však obtížně zařaditelný originál. Na následujících stránkách ho můžete chvíli pozorovat.

Caroline Stoessingerová

Caroline Stoessingerová

 „Jsem židovka, ale mým opravdovým náboženstvím je hudba.“ Alice Herz-Sommerová (nar. 26. 11. 1903)

Anna Magnaniová

Anna Magnaniová

Na nedávném Osmém mezinárodním filmovém festivalu v Římě zaujala nejenom mne výstava věnovaná jedné z největších hereček 20. století, od jejíž smrti uplynulo v září 2013 čtyřicet let. Její tvář na zvětšených záběrech z italských, ale také amerických a francouzských filmů doprovázel citát, jímž sama Anna Magnaniová vystihla podstatu své bytosti: „Můžete mi vzít cokoliv, jenom mi neberte lásku.“ Paradoxem je, že se jí dostávalo všeho, co si jako ikona italské kinematografie mohla přát, jen na lásku byl její život chudý.

Historik Jiří Rak

Historik Jiří Rak

Každý knihkupec jistě potvrdí, že se knihy s historickou tematikou dobře prodávají, stejně tak historické filmy si většinou nemohou stěžovat na nezájem diváků. Minulost však ovlivňuje náš život mnohem hlouběji než jen jako prostředek zábavy. O tom a o dalších souvislostech jsme si povídali s mužem nad jiné zasvěceným, s historikem Jiřím Rakem.

Architekt  Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

Architekt Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

„Možná se to nezdá, ale do své práce vkládám mnoho energie a zabývám se každým detailem. Výsledek se sice může zdát nahodilý, ale vše je dobře promyšleno. A o to mi jde,“ říká o své práci velikán světové architektury a jeden z „otců“ pražského Tančícího domu Frank Gehry.

Kapela  UMAKART

Kapela UMAKART

Nejdřív jsem měla představu, že tento rozhovor vznikne v živém prostoru s obrovskými výlohami, skrz které nafotíme tři kluky z Umakartu: Jaromíra Švejdíka, Jana P. Muchowa a Dušana Neuwertha. Když jsem takové místo objevila, jeho manažer mi sdělil, že expozici z výloh nelze odstranit. Nakonec jsem si s Umakartem povídala v pražském klubu Radost, ze kterého jsme pak na focení proběhli do hudební prodejny s menšími výlohami. Výsledek? Nad mé očekávání!

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Česká přítomnost v Argentině má dlouhou tradici. První návštěvníci z českých zemí, což byli misionáři, zavítali do Jižní Ameriky již v 18. století.

Výstava  JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Výstava JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Motto:
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Jan Palach

Svatá Hora u Příbrami

Svatá Hora u Příbrami

Naše nejznámější mariánské poutní místo najdeme na kopci nad městem Příbram. Nejslavnější poutě se tu konaly v době barokní. Tehdy sem putovaly tisíce poutníků, kteří si k zázračné sošce Panny Marie Svatohorské přišli vyprosit zdraví a ochranu před hrůzami válek. Očitý svědek těchto poutí, Bohuslav Balbín, napsal: „Cesty tohoto kraje se netrhnou pro ustavičná procesí na Svatou Horu, celý kraj je doslova posvěcený zbožností.“

Pod tureckým premiérem Erdoganem se otřásá židle

Recep Tayyip Erdogan se za jedenáct let v čele turecké vlády určitě nikdy tolik nezapotil jako dnes. Korupční skandál, jenž vypukl 17. prosince, vedl k obvinění čtyřiadvaceti lidí z jeho nejbližšího okolí včetně synů dvou ministrů a šéfa státní banky Halkbank. K demisi byli donuceni tři významní členové vlády a v hledáčku vyšetřovatelů se ocitli i dva premiérovi synové. Erdogan na to zareagoval výměnou deseti členů svého kabinetu a propuštěním několika desítek policistů a prokurátorů, kteří se ohavně provinili tím, že jej o obviněních prominentů předem neinformovali…

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/14

XANTYPA Číslo 2/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne