Caroline Stoessingerová

Moje hrdinka Alice Herz-Sommerová oslavila 110. narozeniny!

 „Jsem židovka, ale mým opravdovým náboženstvím je hudba.“ Alice Herz-Sommerová (nar. 26. 11. 1903)

Caroline StoessingerováCaroline Stoessingerová, autorka STOLETÍ MOUDROSTI přiletěla do Prahy na Forum 2000, aby vzdala hold svému nedávno zesnulému blízkému příteli Oldřichu Černému, který byl zakladatelem a ředitelem Fora 2000. Podařilo se také zorganizovat několik setkání, během nichž se paní Stoessingerová podělila o zážitky spjaté s hrdinkou své knihy – Alicí Herz-Sommerovou, jež na sklonku minulého roku oslavila neuvěřitelné 110. narozeniny. Byla to Alice, kdo autorce pomohl vyrovnat se s krutou diagnózou její dcery Anny, které svou knihu o neobyčejné ženě věnovala.

Nejste spisovatelka – jak se stalo, že jste začala psát právě tento příběh?

Můj bývalý muž měl české kořeny a já sama jsem se vždycky zajímala o českou a židovskou historii a kulturu. Delší dobu jsem sbírala materiály o hudbě v Terezíně a mnohokrát jsem narazila na jméno Alice Herz-Sommerová. Po několika letech se mi podařilo se s ní setkat a získat ji pro myšlenku napsat knihu; obě jsme pianistky, a tak jsme se brzy sblížily. Strávila jsem s Alicí spoustu času – natočili jsme přes sto hodin materiálu. Na ty chvíle nikdy nezapomenu.

Alice se jako malá setkala v salonu svých rodičů s mnoha významnými osobnostmi…

Herzovi byli vzdělaná literární a hudební pražská židovská rodina a jejich dům byl vždycky otevřený, takže k nim pravidelně docházely osobnosti jako Max Brod, Sigmund Freud, Gustav Mahler, Rainer Maria Rilke, ale hlavně Franz Kafka. Alice je patrně jediný žijící člověk, který může říct: „Mluvila jsem s Kafkou!“ Přesto, že je to víc než sto let, její vzpomínky jsou živé. Byl prý k ní velmi hodný a vymýšlel si pro ni a její dvojče – sestru Mitzi – různé příběhy a hry. Nejvíc jí ale utkvělo v paměti, jak byl strašně nerozhodný. „Mám si dát vanilkovou, nebo čokoládovou? Mám si vzít kabát, nebo stačí sako?“ ptával se Alice. Jednou prý přinesl kytici pestrobarevných květin a omlouval se, že se nemohl rozhodnou pro barvu, tak radši vzal všechny.

O této Kafkově vlastnosti se zmiňují i znalci jeho díla…

To je pravda. Je známo, že míval problémy s dokončením svých knih. Často prý vyprávěl Alicině matce své rozepsané příběhy, ale rozuzlení se od něj nedočkala. A když se ho ptala, proč studuje práva, když nechce být advokát a baví ho psaní, odpověděl: „Nemohl jsem se rozhodnout…“ Alice tvrdí, že zná důvod této jeho nerozhodnosti: jeho matka byla ortodoxní židovka a otec byl ateista. A hodný syn Franz se nemohl rozhodnout, na kterou stranu se přiklonit a neztratit přitom žádného z rodičů. A tak se nakonec rozhodl, že se nerozhodne, a tomuto rozhodnutí zůstal věrný celý svůj krátký život.

Kdy se Alice rozhodla pro dráhu pianistky?

S hudbou prakticky vyrůstala – už v dětství jí maminka, která měla hluboké hudební znalosti, vštěpovala lásku k hudbě. Tehdy bylo zvykem pořádat doma koncerty klasické hudby. Alice často vzpomínala, jak ve čtyřech letech jela s maminkou vlakem do Vídně, aby si poslechly jejího přítele Gustava Mahlera při posledním provedení jeho Druhé symfonie. Alice měla od dětství jasno, že bude pianistkou. Později často vystupovala sólově s Českou filharmonií a vytvořila i řadu nahrávek, které nadšeně v pražských německých novinách Pragger Tagblatt hodnotil Kafkův přítel Max Brod.

Pak vypukla válka a Alice byla i s rodinou deportována do koncentračního tábora v Terezíně…

Terezín přežila jen Alice a její osmiletý synek Rafi. Nacisti připravili Alici o vše, co měla, o rodinu, domov, přátele, piano, její osobní předměty… Co jí ale nikdo nemohl vzít, bylo to, co měla v hlavě – její milovanou hudbu. Jak Alice říká: „Muzikant musí mít trpělivost a představivost.“ A to jsou právě ty vlastnosti, které pomohly jí a řadě dalších přežít peklo koncentračního tábora.

Těžko si představit koncerty v tak bezútěšném prostředí. Ale jak se podařilo dostat dovnitř nástroje?

Muzikant má v genech životní potřebu hrát a nikdy se neodloučí od svého nástroje, takže je prostě propašovali. Dokonce je znám případ, kdy cellista rozřezal a zase slepil svůj milovaný instrument.

Nacisté použili tyto koncerty k propagandistickým účelům…

Hudebníci nejprve muzicírovali tajně, dlouho se to ale utajit nedalo. Když byly tyto hudební sešlosti odhaleny, nikdo nebyl potrestán. Naopak. Podmínky muzikantů se výrazně zlepšily. Velitelé tábora chtěli u zástupců Mezinárodního červeného kříže vyvolat dojem, že Židé se tady mají výborně a mohou se dokonce svobodně věnovat hudbě. Nacisti si ale neuvědomovali, že každý takový koncert byl morální a etické vítězství vězňů.

Jak toto vězeňské muzicírování vnímali dozorci?

Alice vyprávěla, jak je někteří dozorci chodili tajně poslouchat. Jednou se ze tmy na chodbě vynořil jakýsi německý důstojník: „Jste ta klavíristka?“ zeptal se česky a pokračoval německy: „Jsem z hudební rodiny. Moje matka byla taky klavíristka a často mě brávala na koncerty. Chci vám poděkoval za vaši hudbu. Moc to pro mě znamená.“ Pak se opatrně rozhlédl a dodal šeptem: „Vy a váš syn nikdy nebudete na deportačním seznamu. Zůstanete v Terezíně, dokud válka neskončí. Nebojte se, budete v bezpečí.“

Chcete říct, že jí ten Němec díky její hudbě zachránil život?

To nikdo nemůže s jistotou říct. Faktem ale je, že Alice i Rafi přečkali válku v Terezíně.

Kolik koncertů Alice v Terezíně odehrála?

Víc než sto. Během zkoušek svým spoluvězňům neustále připomínala jejich bývalou identitu a všichni jako by se jejím prostřednictvím znovu ocitali doma. Říkala jim: „Jste houslisti, violoncellisti, hobojisti, ne vězňové. Dokud máme hudbu, jsme lidi!“ A publikum? Kafkova sestra, Freudova sestra, teta Henryho Kissingera, doktor Viktor Frankl a mnoho dalších skvělých vzdělaných a kultivovaných lidí…

Alicin muž byl také muzikant?

Leopold Sommer byl docela dobrý amatérský houslista, který vyrostl v Praze. Měl ale pocit, že nemá dostatečný talent, aby mohl uspět jako profesionál, proto se věnoval obchodu. Setkali se u Herzů na jednom koncertě a Alici hned zaujal jeho klidný a sympatický vzhled. Po náhlé smrti jejího otce byl Leopold jí i její matce oporou, a brzy nato se vzali.

Zmiňovala jste se o tom, že Alice nemá valné mínění o věrnosti českých mužů. Byla to její osobní zkušenost?

To ne. Nevím, jak k tomu názoru přišla, ale trvá si na něm. Jednou mi řekla: „Vždycky jsem měla obavy ze způsobů českých mužů. Víte, co myslím?“ Když jsem se tvářila nechápavě, vysvětlovala: „Ženatí Češi mají nestoudný zvyk držet si milenky! O naší svatební noci jsem Leopoldovi řekla, že vím, že nejsem krásná, a že potká stovky mnohem půvabnějších žen, já že si ale nebudu stěžovat.“ A po krátké odmlce dodala: „Měla jsem s manželem štěstí – byl to věrný typ.“

Kdy viděla Alice svého muže naposledy?

V roce 1943 byl Putzi – jak mu Alice přezdívala – deportován do Terezína, kde ale žili odděleně. Několikrát se s Alicí setkali, dokonce se mu prý podařilo pro Rafiho propašovat kousek chleba. Naposledy se viděli v roce 1944, kdy byl naložen do transportu do Osvětimi. Zemřel hlady a zimou měsíc před osvobozením v Dachau…

Alice je veskrze pozitivní člověk. Má na koncentrák také nějaké dobré vzpomínky?

Alice vzpomíná s láskou a velkou úctou na rabího Leo Baecka, který po osvobození koncentračního tábora zabránil vydání krutých nacistických bachařů vězňům, neboť ti je chtěli lynčovat. „Nikdo z vás ať jim nezkřiví ani vlas. Spravedlnosti bude učiněno zadost, ale pouze u soudu!“ Tato neuvěřitelná ukázka humánnosti prý Alici provázela celý život.

Rabín Baeck musel mít mezi spoluvězni velikou autoritu…

Kromě toho, že to byl velmi vzdělaný a zbožný člověk, byl to také vysoký muž s majestátním hlasem. Neustále prý na lidi apeloval: „Nechovejte v srdci nenávist a touhu po pomstě, musíme se chovat jako lidi a ctít spravedlnost. Pokusme se naplnit naši duši láskou, ne nenávistí a touhou po pomstě. Ti, co nám tolik ubližovali, se musí sami vyrovnat se svými hříchy.“

Tato filozofie byla asi Alici blízká…

Jistě. S rabím Baeckem se velmi spřátelila a vedla s ním dlouhé hovory, které jí pomáhaly přenést se přes těžké chvíle. Jeho myšlenky vzala za své a sama je pak šířila dál mezi svými přáteli: „Náš život musí pokračovat, nesmíme ustrnout v minulých křivdách a dál s nimi marnit drahocenný čas. Zasloužíme si konečně zase žít.“ A představte si: Alice přežila i nejstaršího ze svých věznitelů…

Po osvobození se vrátili se synkem do Prahy?

To je moc smutný příběh. Přijeli s Rafim do Prahy a stejně jako mnoho Židů, kteří přežili, neměla kam jít. Když zazvonila v domě, který patřil její rodině, nový nájemník jí přibouchl dveře před nosem. Nic z rodinného majetku nedostala nazpět, dokonce ani své milované piano, a ocitla na ulici. Bez peněz, bez svého nástroje, jen v šatech, co měla na sobě. Nakonec našla dočasné přístřeší u svých vzdálených příbuzných a kdosi jí daroval staré pianino.

Pak odjela do Izraele…

O domov a rodinu přišla a v Československu ji už nic nedrželo, takže se rozhodla, podobně jako mnoho českých Židů, vystěhovat se spolu se synkem do Izraele, kde měla několik vzdálených příbuzných, a doufala, že tam najde nový domov a bezpečí pro sebe a své dítě.

Během svého života v Izraeli prý učila i Goldu Meirovou…

Alice byla nejen skvělá muzikantka, ale také výborná učitelka. A měla tak přátelskou povahu, že se brzy stala vyhledávanou učitelkou. Pozdější ministerská předsedkyně Izraele Golda Meierová ji velmi obdivovala a chtěla se u ní učit, bohužel ale onemocněla rakovinou a zemřela. Mluvila jsem s řadou jejích žaček z Izraele a všechny na ni dodnes vzpomínají s velikou láskou. Některé dokonce nelitovaly peněz na cestu do Londýna, aby Alici navštívily.

Jak Alice komentuje svůj dlouhý a těžký život?

Říká prostě: „Naším údělem je žít, a tak se musíme pokusit prožít každý den co nejlíp, nejplodněji, nejveseleji a pokud možno být dobrým člověkem.“ Alice prostě patří k těm, kteří mají v genetickém kódu přežít. Těší se dobrému zdraví. Je velmi pevně morálně a eticky zakotvena – její výchova i její založení vychází z židovské a české kulturní tradice.

Co všechno musela tato žena vydržet, a přitom pořád působí tak vesele a šťastně…

Představme si, že Alice byla svědkem obou světových válek a všeho, co z nich vyplynulo. Koncentrák, smrt její rodiny, nouze, stěhování do Izraele bez prostředků, rakovina prsu, starost o syna, stěhování do Anglie, předčasná synova smrt – kolik toho lze naložit na jednoho jediného člověka? A přitom při všech našich debatách stále opakovala: „Život je nádherný. Všude, kam se podívám, je tolik krásy.“ Nenávist prý plodí zase jen nenávist a z každé války bude zase jen další válka… Alice, bez ohledu na vše, čím prošla, upřímně a z celého srdce věří v život.

Říkala jste, že je velmi společenská. S kým se stýká?

Kamkoliv se hnula, měla kolem sebe spoustu lidí, okamžitě se stala středem pozornosti. Neumí se nudit, všechno ji zajímá a na všechno se detailně vyptává. Pravidelně za ní chodí řada přítelkyň, takže sama dlouho nezůstává. A představte si, stále se jí líbí muži. Během natáčení dokumentu jsem spolupracovala s dvěma muži, byli to Češi, oba pohlední, urostlí mladíci. Když jsem je přivedla, Alice se omluvila, odešla a vrátila se převlečená, v nových teniskách a s namalovanou pusou. Po celou dobu natáčení s nimi nepokrytě flirtovala, a jak jen mohla, neustále se jich dotýkala. Zkrátka si jejich návštěvu skvěle užívala.

Má evidentně mladého ducha. Taky prý zbožňuje novodobé technologie…

To je pravda, má iPod a běžně ho používá, pracuje s počítačem a DVD přehrávačem. Vzpomínám si na jednu situaci: Alice má velmi skromně zařízenou garsonku a celou jednu stěnu pokrývají fotografie jejího syna Rafiho. Byl violoncellista a zemřel, když bylo Alici 98 let. Při jedné z mých četných návštěv ukázala na jeho fotografie a povídá: „Podívej, to jsou portréty mého mrtvého syna.“ Pak bravurně zapnula DVD, pustila nahrávku a rozzářila se: „Poslouchej, teď ožil a hraje jen pro mě.“ A pak ještě prorocky dodala: „Možná, díky těmhle technologiím jednou přestane existovat i smrt…“

Její syn a všichni její vrstevníci jsou dávno mrtví, z čeho čerpá svoji energii a chuť do života?

Celý život žije hudbou. Dodnes cvičí minimálně tři hodiny denně – byla jsem toho svědkem, když jsem čekala pod jejím oknem na náš rozhovor. Podle ní byla v koncentráku hudba jejich potravou. A u ní to tak zůstalo; jí velmi střídmě, protože jí je líto trávit víc než patnáct minut vařením. Je stále neuvěřitelně činorodá – do svých 104 let navštěvovala tzv. univerzitu třetího věku, kde se rozhodovala mezi historií a filozofií – nejvíce ji zajímal Spinoza. Říká, že dokud bude dýchat, nikdy nebude pozdě se učit, vyučovat hudbu a cvičit na piano. Nejvíc času tráví hraním a poslechem hudby. „Hudba je dar od boha. Jsem sice Židovka, ale mým opravdovým náboženstvím je hudba.“

Za tak dlouhý život už musela přehrát všechny skladby mnohokrát…

Podle ní má muzikant ohromné štěstí – může cvičit stejnou skladbu sto let a pořád v ní bude nacházet další krásy a nové jinotaje. A kromě toho, umělec prý není se svým dílem nikdy hotov. Jak přistupuje Alice k hudbě, stejně bere i život…

Alice měla významné jubileum. Jaký dárek ji nejvíc potěšil?

To je moc těžká věc – Alici vůbec nezajímají věci. Nosí tytéž šaty třicet let a nehodlá na tom nic měnit. Já sama jsem jí darovala řadu poměrně nákladných dárků jako kašmírový svetr nebo hedvábný šál. Vždycky moc hezky poděkovala, ale brzy jsem zjistila, že je darovala další návštěvnici. Vím ale o jedné její slabosti – zbožňuje čokoládu a dokáže sníst celou tabulku na posezení.

Nejčastější otázka je asi: Jak se člověk dožije takového věku? Jaký na to může být recept?

Poté, co jsem poměrně dost dobře poznala osobnost Alice, jsem přesvědčena, že hlavní důvod její dlouhověkosti je fakt, že žije v permanentním stavu odpuštění. Pak je to její bezpodmínečná láska k hudbě a nakonec, možná, i smysl pro humor. Alice má obrovskou vůli k životu – lpí na životě a vůbec se nechystá odejít. Říká: „Teprve když je člověk starý, pochopí a pocítí krásu života.“

Magda Šebestová

XANTYPA 2/14 - výběr z článků

Zpěvák Dan Bárta

Zpěvák Dan Bárta

Daniel Bárta je osobnost „incertae sedis“. Tuto poznámku připojují přírodovědci k druhům, o nichž nevědí, kam je zařadit. Svoji bezradnost přiznají, když stroze konstatují „nejasné systematické postavení“. Hudební publicisté v případě Daniela Bárty chvíli váhají, prohru nepřiznají a otevřou šuplík s názvem jazz. Tam se toho vejde… Dan Bárta je však obtížně zařaditelný originál. Na následujících stránkách ho můžete chvíli pozorovat.

Anna Magnaniová

Anna Magnaniová

Na nedávném Osmém mezinárodním filmovém festivalu v Římě zaujala nejenom mne výstava věnovaná jedné z největších hereček 20. století, od jejíž smrti uplynulo v září 2013 čtyřicet let. Její tvář na zvětšených záběrech z italských, ale také amerických a francouzských filmů doprovázel citát, jímž sama Anna Magnaniová vystihla podstatu své bytosti: „Můžete mi vzít cokoliv, jenom mi neberte lásku.“ Paradoxem je, že se jí dostávalo všeho, co si jako ikona italské kinematografie mohla přát, jen na lásku byl její život chudý.

Historik Jiří Rak

Historik Jiří Rak

Každý knihkupec jistě potvrdí, že se knihy s historickou tematikou dobře prodávají, stejně tak historické filmy si většinou nemohou stěžovat na nezájem diváků. Minulost však ovlivňuje náš život mnohem hlouběji než jen jako prostředek zábavy. O tom a o dalších souvislostech jsme si povídali s mužem nad jiné zasvěceným, s historikem Jiřím Rakem.

Architekt  Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

Architekt Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

„Možná se to nezdá, ale do své práce vkládám mnoho energie a zabývám se každým detailem. Výsledek se sice může zdát nahodilý, ale vše je dobře promyšleno. A o to mi jde,“ říká o své práci velikán světové architektury a jeden z „otců“ pražského Tančícího domu Frank Gehry.

Jiří Šalamoun

Jiří Šalamoun

Když mluví o svém bobtailovi, který se stal předobrazem Maxipsa Fíka, je vidět, jak moc ho měl rád. S výtvarníkem Jiřím Šalamounem jsme si však povídali nejen o vzniku jeho nejslavnější postavičky, ale především o jeho dětství, kdy to vlastně všechno začalo. Tehdy vytvořil své první kreslené filmy.

Kapela  UMAKART

Kapela UMAKART

Nejdřív jsem měla představu, že tento rozhovor vznikne v živém prostoru s obrovskými výlohami, skrz které nafotíme tři kluky z Umakartu: Jaromíra Švejdíka, Jana P. Muchowa a Dušana Neuwertha. Když jsem takové místo objevila, jeho manažer mi sdělil, že expozici z výloh nelze odstranit. Nakonec jsem si s Umakartem povídala v pražském klubu Radost, ze kterého jsme pak na focení proběhli do hudební prodejny s menšími výlohami. Výsledek? Nad mé očekávání!

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Česká přítomnost v Argentině má dlouhou tradici. První návštěvníci z českých zemí, což byli misionáři, zavítali do Jižní Ameriky již v 18. století.

Výstava  JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Výstava JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Motto:
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Jan Palach

Svatá Hora u Příbrami

Svatá Hora u Příbrami

Naše nejznámější mariánské poutní místo najdeme na kopci nad městem Příbram. Nejslavnější poutě se tu konaly v době barokní. Tehdy sem putovaly tisíce poutníků, kteří si k zázračné sošce Panny Marie Svatohorské přišli vyprosit zdraví a ochranu před hrůzami válek. Očitý svědek těchto poutí, Bohuslav Balbín, napsal: „Cesty tohoto kraje se netrhnou pro ustavičná procesí na Svatou Horu, celý kraj je doslova posvěcený zbožností.“

Pod tureckým premiérem Erdoganem se otřásá židle

Recep Tayyip Erdogan se za jedenáct let v čele turecké vlády určitě nikdy tolik nezapotil jako dnes. Korupční skandál, jenž vypukl 17. prosince, vedl k obvinění čtyřiadvaceti lidí z jeho nejbližšího okolí včetně synů dvou ministrů a šéfa státní banky Halkbank. K demisi byli donuceni tři významní členové vlády a v hledáčku vyšetřovatelů se ocitli i dva premiérovi synové. Erdogan na to zareagoval výměnou deseti členů svého kabinetu a propuštěním několika desítek policistů a prokurátorů, kteří se ohavně provinili tím, že jej o obviněních prominentů předem neinformovali…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/14

XANTYPA Číslo 2/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne