Zuby po zuby vyzbrojená „raggies“

Není žralok jako žralok. I ten hrůzostrašně vypadající může být mírný jako beránek.
Mezi takové patří žralok písečný (Carcharias taurus). Australané mu říkají grey nurse shark, pro Jihoafričany je tento neškodný lovec ragged-tooth shark, zkráceně raggie.

žralok

Žralok, který má smůlu
Když se řekne žralok, každému se zježí chlupy na rukou a zarostlejším chlapíkům i na zádech.
Toto povídání není o velkém bílém žraloku či jiném vyhlášeném zabijáku, není obhajobou nebo dokazováním faktů, z nichž by vyplývalo, že je žralok nebezpečný či naopak. Je to příběh žraločice jednoho druhu, který trpí za to, že jeho větší zubatí bráškové občas někomu ukousnou nohu. A který nese následky jen proto, že se jmenuje žralok.
Přesto, že není znám jediný případ napadení člověka, je tento noční lovec vybíjen.
Novinový titulek Žralok zaútočil! vyburcuje všechny rybáře k neomezenému lovu, a ten se změní v masakr. A je jedno, který druh žraloka způsobil onu nešťastnou nehodu. Chránění či nechránění žraloci se loví hromadně, zákony a pravidla jsou porušeny za jedním účelem – tak trochu se těm mořským obludám pomstít.

Hrůzu nahánějící žralok písečný stoprocentně vyděsil každého, kdo uviděl jeho čelisti. Tento klidný lovec má totiž tlamu posetou desítkami zubů a první řada mu z čelistí trčí celá ven. Dlouhé špičáky ostré jako jehly jsou zakřiveny tak, že žralok kvůli nim nikdy nezavře tlamu. Kdo měl tu čest „reggie“ potkat, viděl, že přes křivé zuby je vidět neustále pootevřená rudá tlama. Právě pro tento odpuzující vzhled je tenhle kolozubec považován za vraždící monstrum připravené ukousnout komukoliv minimálně ruku. A přitom je to „chudák“, který má tlamu plnou zubů a kvůli nim ji nedokáže zavřít. Žralok s hroznou tváří, ale pověstí flegmatického kliďase. Sítě, háky, dynamit a harpuny se nevyhýbají bohužel ani jemu. Právě vzhledem k jeho pomalému, uvolněnému plavání se lehce loví. Tento žralok neutíká, a i když je metr od potápěče, plave si dál svým směrem. Pak stačí jen natáhnout harpunu, naslepo zamířit a lovec vždy trefí. Jak snadným terčem je i pro rybářský průmysl!

Hledání samice
Zvěsti o ní kolovaly jako o bájném tvoru a těch pár potápěčů, kteří ji viděli,by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Občas nějaká informace prosákla na veřejnost a na pláži jihoafrického Jangamo si o ní v hospůdce s rákosovými stěnami povídali potápěči.
„Viděli jste ji? Chrápe za tím útesem. Je tam pořád, najdete ji lehce,“tvrdí místní potápěč Andrew a usrkne piva. Potápěči jsou mnohdy většími pábiteli než rybáři. V mosambickém průlivu jsem udělal víc než sto ponorů, že bych byl tak slepý? Hledal jsem ji téměř dva roky, nakonec jsem zjistil, že se v těchto vodách vůbec nenacházela. Marně jsem mnohokrát proplouval velký podvodní útes a prozkoumával jeskyně a prolákliny. Kromě v písku válejícího se starého šnorchlu jsem nenašel pro objektiv fotoaparátu nic zajímavého. Natož onu samici. Až letos jsem studiem záhadných migrací těchto zubatých tvorů zjistil, že své pátrání musím omezit na určitý termín.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

Richard Jaroněk

XANTYPA 2/15 - výběr z článků

Rio v rytmu samby

Rio v rytmu samby

Pedro Álvares Cabral byl portugalský mořeplavec oblíbený dodnes hlavně mezi brazilskými školáky. Nejen proto, že právě jemu je připisováno objevení Brazílie, ale zvlášť kvůli vročení tohoto počinu. Hnán bouří přistál totiž v čele své flotily třinácti lodí u břehů jihoamerického kontinentu koncem dubna roku 1500. Slavnostní vylodění se všemi i církevními obřady pak uspořádal v pátek 1. května. A takovéhle datum se přece, milí žáci, skoro nedá zapomenout, že?

Designér a konstruktér Štefan Klein

Designér a konstruktér Štefan Klein

Spatříte-li na cestě mezi Bratislavou a Nitrou designovou automobilovou lahůdku takřka z příštího století, vězte, že to není všechno, čím vás překvapí. Vzápětí totiž roztáhne křídla a vzlétne vám nad hlavu. Designér a konstruktér v jedné osobě Štefan Klein dokázal to, o co mnozí usilovali mnoho let: vytvořil aeromobil!

Dokumentaristka Jana Ševčíková

Dokumentaristka Jana Ševčíková

Po léta patří do „kvarteta“ našich slavných dokumentaristek, tedy do tvůrčího společenství Olgy Sommerové, Heleny Třeštíkové a Drahomíry Vihanové. I ona je zcela svébytnou a vyhraněnou osobností. Na první pohled působí Jana Ševčíková dojmem bezstarostné a věčně usměvavé ženy, co má „život na háku“. Když si promítnete její autorské dokumenty, realizované ve vlastní produkci, kterým věnuje několik let života, a začnete si s ní povídat zjistíte, že osudy svých hrdinů má vepsané v duši. Jsou její radostí i bolestí.

Fotograf  Franco Carlisi zobrazuje dvacátou pátou hodinu

Fotograf Franco Carlisi zobrazuje dvacátou pátou hodinu

Listovat v knize Franca Carlisiho IL VALZER DI UN GIORNO (Valčík jednoho dne) je vskutku zážitek. Černobílé fotografie na vás dýchnou emocemi, které jsou ukryty pod povrchem ustáleného rituálu svatebních ceremoniálů v různých koutech Sicílie. Carlisi jako citlivý svědek zachycuje jedinečné momenty, které se odehrávají mimo psaný protokol, a vytváří tak originální výpověď o hrdosti, lásce, naději, smutku, melancholii i bolesti lidí, žijících na tomto svébytném ostrově.

Herec Igor Orozovič

Herec Igor Orozovič

Životem a divadlem zaujatý Igor Orozovič jde od role k roli. Mladý herec, výrazný, emotivní, někdy i cholerický, srší energií a dobrou náladou. Díky balkánským kořenům ovládá kromě češtiny i srbštinu a kromě obligátní angličtiny také francouzštinu. Tančí, píše písničky, hraje na klavír, maluje, a pobaveně, sebekriticky přiznává, že ze všeho nejraději by dělal jen jeden obor, ale zato pořádně. Je především herec, který zná své limity a jde za svým cílem.

Lamrovi

Lamrovi

Kořeny klanu Lamrových sahají až k francouzským hugenotům. V tomto rodu se po generace předávala tradice kamnařů a keramiků, od šedesátých let 20. století se členové rodiny prosazují i v jiných odvětvích výtvarného umění. Aleš Lamr maloval fresky pro Václava Havla, jeho syn Hanuš vyrobil brož pro Madeleine Albrightovou, Blanka Lamrová (sestra Aleše Lamra) se v roce 1989 proslavila fotografiemi uprchlíků na zahradě velvyslanectví Německé spolkové republiky a ostatní členové rodiny se také věnují umění

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Kim Čong-un svá filmová práva nedal Hollywoodu lacino

Není hraného filmu z posledních let, jemuž by se podařilo propojit fikci s realitou tak těsně jako americké komedii THE INTERVIEW. Informace o příběhu, v němž se dva popletení američtí redaktoři pokusí na podnět CIA zabít severokorejského diktátora Kim Čong-una, režim v Pchjongjangu vzrušila natolik, že se už od loňského léta všemožně snažil zabránit uvedení nového filmu do distribuce. Skoro se mu to podařilo, nakonec ale jediným konkrétním výsledkem kroků zapřisáhlých nepřátel trhu byla proměna filmu v obří kasovní trhák.

2015: Žijeme v jiné zemi, ale i v jiné Evropě

Začal rok 2015. Všecko se děje rychle. Máte pocit, že jedete v šinkanzenu a nestačíte sledovat ty šmouhy za oknem. A to celé je klam, kafkovina, protože zároveň víte, že se u nás žádný skutečný pohyb nekoná, věci spíš stojí. Sice máte pocit pohybu, ale změna nenastává. Vnitřní ne, vnější ano. Tam, venku, kam my nejsme zvyklí a ochotní hledět, se to mění bez nás. Pokud se něco změnilo u nás, a ono se to za posledních pětadvacet let změnilo, jsou proměny nepostřehnutelné. Cítíme až jejich důsledky. Najednou si překvapeně všimneme: Proboha, my žijeme v jiné zemi!

Co se děje… v New Yorku

Zimní New York, kde ulicemi profukují mrazivé proudy větrů, postupující od oceánu bez překážek po přímých městských trasách, které se ztrácejí na horizontu, pookřál zprávou o plyšovém tygru tříletého chlapce, který ho zapomněl v autobusu při ranní cestě. Za pomoci chytrého telefonu a aplikace pro newyorskou městskou dopravu se podařilo matce ratolesti lokalizovat vůz, předhonit jej metrem, počíhat si na příjezd autobusu v zastávce Times Square, nastoupit a nalézt opomenuté zvíře na zadním sedadle dopravního prostředku. Vše v utajení před chlapcem, který mezitím již pobýval ve školce.

Reportáže - výběr z článků

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/15

XANTYPA Číslo 2/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne