Rio v rytmu samby

„Největší karneval světa“ oslaví výročí „nejkrásnějšího města světa“

Pedro Álvares Cabral byl portugalský mořeplavec oblíbený dodnes hlavně mezi brazilskými školáky. Nejen proto, že právě jemu je připisováno objevení Brazílie, ale zvlášť kvůli vročení tohoto počinu. Hnán bouří přistál totiž v čele své flotily třinácti lodí u břehů jihoamerického kontinentu koncem dubna roku 1500. Slavnostní vylodění se všemi i církevními obřady pak uspořádal v pátek 1. května. A takovéhle datum se přece, milí žáci, skoro nedá zapomenout, že?

Karneval

Když se Cabral dotkl po dlouhé a velmi nebezpečné plavbě konečně země, kterou navíc hned prohlásil novým majetkem portugalského krále, jistě se jej a jeho námořníků zmocnily úleva, radost snad i euforie. Těžko si ale mohl představit, jaké opojení bude pravidelně rok co rok vyvolávat událost, která se v budoucnu stane prakticky synonymem jím právě objevené Brazílie: karneval!

„Božská tanečnice“ – samba
Historie oslav vzdávajících hold přicházejícímu jaru sahá až do časů starověkého Řecka a Říma; byla při nich vzýváno božstvo vegetace a plodnosti, později i vína a nevázaného veselí Dionýsos či Bacchus. Některé prameny zmiňují, že v Brazílii se první událost podobná karnevalu (tedy masopustu, začátku postního období), inspirovaná ještě francouzskými zvyky, objevila už roku 1641, pravá historie brazilského karnevalu se údajně začala psát až v roce 1723. Tehdy se datují první záznamy o masopustní veselici v Rio de Janeiru, z níž se skoro všichni vraceli zmáčení – šlo totiž o hrátky plné drsných žertíků v podobě vzájemného polévání voňavou vodou ze zvláštních voskových vaků i „nevoňavou“ z kyblíků a džberů; lidé po sobě také házeli vejce či mouku, leckoho pak doma ani nepoznali. Zábav se účastnili, byť spíše v kruhu šlechty, i brazilští císaři. Tento charakter karnevalu, odvozený od starobylých jihoevropských tradic, pak trval až do poloviny 19. století, tvář slavností však postupně ovlivnily zvyky otroků zavlečených sem z dalších portugalských kolonií. Portugalci totiž přiváželi otroky z „černé matky Brazílie“ – Afriky. A tito nedobrovolní imigranti vnesli do zdejšího regionu Latinské Ameriky velkou část kultury své původní domoviny. Nejpopulárnější se stal právě karneval, v němž i bezprávný otrok měl jeden den v roce – v den svobody – právo nepracovat, naopak se radovat a volně bavit, a to díky masce, která zakryla jeho identitu. Sociální role se záměrně promíchaly, bohatí se převlékali za chudé, chudí za bohaté, muži za ženy… Roku 1855 parta mladých mužů v barevných kostýmech uspořádala průvod s doprovodem bubnů. Tento nápad rychle získal ohlas, zformovaly se další skupiny a začaly skládat doprovodné pochody, tzv. marchinha. Do dnešní podoby se karneval profiloval během 20. století. Po první světové válce jej ovládla samba, eklektický mix hudby, písní a tanců, nahraný poprvé až v roce 1917. Její původní název „semba“ má opět kořeny v Africe, kde označovala typ rituálního tance i cosi jako motlitbu či prosbu bohům. V překladu znamená ovšem „božskou tanečnici“, což pro její karnevalovou verzi je označení bezesporu nejpřiléhavější. Samba přinesla zcela novou etapu. Původně nevelké skupiny veselících se lidí chudších i bohatších zmohutněly a karneval se stal organizovanou slavností. Moderní éra začala roku 1928, kdy se zformovala první „escola de samba“ – nikoli ještě škola v pravém slova smyslu, nýbrž společenství lidí s vášní pro co nejdokonalejší hudbu, tanec, kostýmy a alegorické vozy. Brzy se však zrodily další školy a od roku 1933 vybírala nejlepší karnevalové skupiny i první řádná porota. Průvod samby začínal ve 30. letech nejprve na Praca Onze, později na Avenida Prezidente Vargas. Teprve v roce 1984 přesídlil na Sambódromo, stadion samby, což je sedm set metrů dlouhá a čtrnáct metrů široká ulice z bílého betonu v centru Ria, po jejíchž stranách se zdvihá komplex tribun pro devadesát tisíc diváků. Impozantní dílo slavného brazilského architekta Oscara Niemeyera.

Pohyblivý svátek
Rio de Janeiro bývá často nazýváno nejkrásnějším městem světa. A zdejší karneval je přímo v Guinessově knize rekordů zapsán jako největší show a největší karneval světa. Je to pohyblivý svátek. Svátek, který začíná v pátek před Popeleční středou, tedy zhruba čtyřicet dnů před Velikonocemi, a trvá pět dní a pět nocí – tedy více než sto hodin. Nepřetržitě! Na začátku karnevalu starosta Rio de Janeira, jímž je nyní Eduardo Paes, symbolicky předá klíče od města karnevalovému králi Momovi, jenž bude zmíněnou dobu vládnout spolu s královnou a dvěma princeznami, sličnými mulatkami. Právě král Momo pak prohlásí karneval v báječném městě Riu za zahájený a dočasným poddaným dá příkaz, jímž nikoho nezarmoutí. Nařídí totiž radost! Letos tenhle svátek odstartuje v pátek 13. února, což ani pověrčivé Brazilce jistě neodradí, a předznamená 450. výročí existence samotného Rio de Janeira. Město bylo totiž založeno 1. března 1565 jako vojenská základna proti Francouzům, kteří tehdy Portugalsku v této oblasti konkurovali. Jen letos lze proto v Riu napočítat více než pět set akcí, které se vztahují k tomuto výročí a pokračovat mají i v roce 2016, kdy Brazílie bude hostit letní olympijské hry. Na výročí se zaměří i karneval. Tematické vystoupení k němu už ohlásila Portela, téměř devadesát let existující škola samby, rekordmanka v počtu získaných titulů a jedna ze tří zakládajících škol karnevalu v Riu.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

Jindřich Rosendorf

XANTYPA 2/15 - výběr z článků

Designér a konstruktér Štefan Klein

Designér a konstruktér Štefan Klein

Spatříte-li na cestě mezi Bratislavou a Nitrou designovou automobilovou lahůdku takřka z příštího století, vězte, že to není všechno, čím vás překvapí. Vzápětí totiž roztáhne křídla a vzlétne vám nad hlavu. Designér a konstruktér v jedné osobě Štefan Klein dokázal to, o co mnozí usilovali mnoho let: vytvořil aeromobil!

Dokumentaristka Jana Ševčíková

Dokumentaristka Jana Ševčíková

Po léta patří do „kvarteta“ našich slavných dokumentaristek, tedy do tvůrčího společenství Olgy Sommerové, Heleny Třeštíkové a Drahomíry Vihanové. I ona je zcela svébytnou a vyhraněnou osobností. Na první pohled působí Jana Ševčíková dojmem bezstarostné a věčně usměvavé ženy, co má „život na háku“. Když si promítnete její autorské dokumenty, realizované ve vlastní produkci, kterým věnuje několik let života, a začnete si s ní povídat zjistíte, že osudy svých hrdinů má vepsané v duši. Jsou její radostí i bolestí.

Fotograf  Franco Carlisi zobrazuje dvacátou pátou hodinu

Fotograf Franco Carlisi zobrazuje dvacátou pátou hodinu

Listovat v knize Franca Carlisiho IL VALZER DI UN GIORNO (Valčík jednoho dne) je vskutku zážitek. Černobílé fotografie na vás dýchnou emocemi, které jsou ukryty pod povrchem ustáleného rituálu svatebních ceremoniálů v různých koutech Sicílie. Carlisi jako citlivý svědek zachycuje jedinečné momenty, které se odehrávají mimo psaný protokol, a vytváří tak originální výpověď o hrdosti, lásce, naději, smutku, melancholii i bolesti lidí, žijících na tomto svébytném ostrově.

Herec Igor Orozovič

Herec Igor Orozovič

Životem a divadlem zaujatý Igor Orozovič jde od role k roli. Mladý herec, výrazný, emotivní, někdy i cholerický, srší energií a dobrou náladou. Díky balkánským kořenům ovládá kromě češtiny i srbštinu a kromě obligátní angličtiny také francouzštinu. Tančí, píše písničky, hraje na klavír, maluje, a pobaveně, sebekriticky přiznává, že ze všeho nejraději by dělal jen jeden obor, ale zato pořádně. Je především herec, který zná své limity a jde za svým cílem.

Zuby po zuby vyzbrojená „raggies“

Zuby po zuby vyzbrojená „raggies“

Není žralok jako žralok. I ten hrůzostrašně vypadající může být mírný jako beránek.
Mezi takové patří žralok písečný (Carcharias taurus). Australané mu říkají grey nurse shark, pro Jihoafričany je tento neškodný lovec ragged-tooth shark, zkráceně raggie.

Lamrovi

Lamrovi

Kořeny klanu Lamrových sahají až k francouzským hugenotům. V tomto rodu se po generace předávala tradice kamnařů a keramiků, od šedesátých let 20. století se členové rodiny prosazují i v jiných odvětvích výtvarného umění. Aleš Lamr maloval fresky pro Václava Havla, jeho syn Hanuš vyrobil brož pro Madeleine Albrightovou, Blanka Lamrová (sestra Aleše Lamra) se v roce 1989 proslavila fotografiemi uprchlíků na zahradě velvyslanectví Německé spolkové republiky a ostatní členové rodiny se také věnují umění

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Kim Čong-un svá filmová práva nedal Hollywoodu lacino

Není hraného filmu z posledních let, jemuž by se podařilo propojit fikci s realitou tak těsně jako americké komedii THE INTERVIEW. Informace o příběhu, v němž se dva popletení američtí redaktoři pokusí na podnět CIA zabít severokorejského diktátora Kim Čong-una, režim v Pchjongjangu vzrušila natolik, že se už od loňského léta všemožně snažil zabránit uvedení nového filmu do distribuce. Skoro se mu to podařilo, nakonec ale jediným konkrétním výsledkem kroků zapřisáhlých nepřátel trhu byla proměna filmu v obří kasovní trhák.

2015: Žijeme v jiné zemi, ale i v jiné Evropě

Začal rok 2015. Všecko se děje rychle. Máte pocit, že jedete v šinkanzenu a nestačíte sledovat ty šmouhy za oknem. A to celé je klam, kafkovina, protože zároveň víte, že se u nás žádný skutečný pohyb nekoná, věci spíš stojí. Sice máte pocit pohybu, ale změna nenastává. Vnitřní ne, vnější ano. Tam, venku, kam my nejsme zvyklí a ochotní hledět, se to mění bez nás. Pokud se něco změnilo u nás, a ono se to za posledních pětadvacet let změnilo, jsou proměny nepostřehnutelné. Cítíme až jejich důsledky. Najednou si překvapeně všimneme: Proboha, my žijeme v jiné zemi!

Co se děje… v New Yorku

Zimní New York, kde ulicemi profukují mrazivé proudy větrů, postupující od oceánu bez překážek po přímých městských trasách, které se ztrácejí na horizontu, pookřál zprávou o plyšovém tygru tříletého chlapce, který ho zapomněl v autobusu při ranní cestě. Za pomoci chytrého telefonu a aplikace pro newyorskou městskou dopravu se podařilo matce ratolesti lokalizovat vůz, předhonit jej metrem, počíhat si na příjezd autobusu v zastávce Times Square, nastoupit a nalézt opomenuté zvíře na zadním sedadle dopravního prostředku. Vše v utajení před chlapcem, který mezitím již pobýval ve školce.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/15

XANTYPA Číslo 2/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
1/2020

XANTYPA 1/2020

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne