Lamrovi

Novodobá umělecká huť

Kořeny klanu Lamrových sahají až k francouzským hugenotům. V tomto rodu se po generace předávala tradice kamnařů a keramiků, od šedesátých let 20. století se členové rodiny prosazují i v jiných odvětvích výtvarného umění. Aleš Lamr maloval fresky pro Václava Havla, jeho syn Hanuš vyrobil brož pro Madeleine Albrightovou, Blanka Lamrová (sestra Aleše Lamra) se v roce 1989 proslavila fotografiemi uprchlíků na zahradě velvyslanectví Německé spolkové republiky a ostatní členové rodiny se také věnují umění

LamroviAleš Lamr, malíř duhové proměny
V Československu se výtvarnému umění na celostátní úrovni profesionálně věnovali především absolventi pražské Akademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Aleš Lamr se prosadil, ačkoli vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, a respekt si musel těžce vydobýt. Když se stal uznávaným autorem, uvěřil v Boha a odhodlal se k radikální změně témat i výrazových prostředků. Psychedelická a lehce potemnělá hravost, jež dováděla v přítmí malého kontrastu (obrazy Prales či Totemická společnost), ustoupila přívalu zářivého duhového nepohlavního dobra, jež se rozlilo po rozměrných plátnech. Duhová orgie má diváka unášet vzhůru (Věže vanou, Píseň stupňů), roztočit jeho ego ve spirále (Vichr, Víření) či ho vést k pozitivnímu myšlení (Figury, Čárové postavy, Vnitřně).
V ikonografii duha symbolizuje smlouvu mezi nebem a zemí, mezi Bohem a lidmi. Pro křesťana jsou duhové barvy radostí, znamením, že na něj Bůh myslí, počítá s ním a jsou ve spojení. Aleš Lamr se ke křesťanství hrdě hlásí. S duhou často pracuje v ikonografickém kontextu, aniž by zkoumal její zákonitosti pohledem malíře. Z výtvarného pohledu jde o aplikaci duhové škály na efekt, jistý druh formalismu, který není příliš objevný. „Já nepoužívám jenom duhu, ale všechny barvy, včetně černé, šedé a bílé,“ oponuje malíř. S ohledem na jeho předchozí tvorbu je zřejmé, že v případě tohoto autora se nejedná o neznalost rafinovanějších postupů, ale o přímočarou provokaci kritiky a snahu o co nejsrozumitelnější sdělení, čemuž vychází vstříc i jednoduchost zobrazovaných tvarů (oblouk, spirála, síť, skvrna). Aleš Lamr k tomu říká: ,,Lidé, kteří znali moji předchozí tvorbu, prohlásili, že jsem se zbláznil a že toto je můj konec. Ale nebyl, čas mi dal za pravdu.“ Na přání Václava Havla namaloval fresky na stěnách Pražského hradu, vyzdobil také strop Havlovy pracovny ve Voršilské ulici.
Nad nesouhlasnou kritikou Aleš Lamr mávl rukou. Větší starosti mu dělalo nepochopení v církvi, do níž vstoupil. Někteří souvěrci ho nabádali, aby přestal malovat, protože v Bibli je psáno: „Nezobrazíš.“ Aleš Lamr tlaku nepodlehl a prohlásil: „Dar malovat jsem dostal od Boha.“ Věří, že v kostelích se pro výtvarníky otvírá široký prostor k realizaci, přestože se tomu některé sbory urputně brání. Říká: „Co člověk spatří, když přijde poprvé do kostela? Často vstoupí do studeného sálu, kde nikoho nic nezaujme. Prohlíží si formální, výtvarně odbytý nebo nevkusně zařízený interiér, nevlídné stěny, vyšívané dečky a plastové květiny. Pokud se příchozího okamžitě nezmocní Duch svatý, uteče, i kdyby bylo kázání sebelepší.“

Cherchez la femme
Blanka Lamrová (jmenuje se stejně jako Alešova sestra) se narodila v Praze, kde také vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu. Restaurovala tapiserie, vzala si Aleše Lamra, vychovávala s ním syny, kteří se jim narodili, a vytvořila zázemí mužským členům rodu. V současnosti vyrábí náhrdelníky z plstěných kuliček. Vzpomíná: „První korále jsem se rozhodla stvořit z barev duhy. Duha je naděje a vyjadřuje lásku Boha k nám. Nosím je nejraději a sklízím s nimi obdiv.“ Maluje také na hedvábí, inspiraci čerpá z obrazů svého manžela… a můžete hádat, jaké barvy ráda používá. Její výrobky se snaží nositelku uklidnit a potěšit. Není tak známá jako Aleš, přesto právě ona způsobila rozhodující změnu jeho tvorby, když ho přivedla ke křesťanské víře. Sama uvěřila, zatímco její muž pobýval v zahraničí. Když se vrátil, čekala na něj doma proměněná bytost. Nejprve dostal zlost, postupně však usoudil, že je dobré získat po třinácti letech manželství zcela jinou ženu, a to bez rozvodu! Když v roce 1985 také uvěřil v Boha, přestal Bibli chápat jako beletrii a stala se pro něj knihou knih, jež přesahuje rámec všeho. V umělecké tvorbě se to odrazilo masivním nástupem duhových barev.

V otcových stopách?
Tvorbou Aleše Lamra se zpočátku nechal výrazně ovlivnit také jeho syn Jan, grafik a malíř, který však navazuje i na otcovu tvorbu před rokem 1985. Jeho abstraktní obrazy jsou strohá, spíše grafická díla s výrazným kontrastem. Nebrání se černé barvě a postupně se snaží vůči otci vymezit. Je u něj patrný zájem o rychlou automatickou zkratku ve stylu graffiti, jeho obrazy jsou „sušší“.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

Ivan Větvička

XANTYPA 2/15 - výběr z článků

Rio v rytmu samby

Rio v rytmu samby

Pedro Álvares Cabral byl portugalský mořeplavec oblíbený dodnes hlavně mezi brazilskými školáky. Nejen proto, že právě jemu je připisováno objevení Brazílie, ale zvlášť kvůli vročení tohoto počinu. Hnán bouří přistál totiž v čele své flotily třinácti lodí u břehů jihoamerického kontinentu koncem dubna roku 1500. Slavnostní vylodění se všemi i církevními obřady pak uspořádal v pátek 1. května. A takovéhle datum se přece, milí žáci, skoro nedá zapomenout, že?

Designér a konstruktér Štefan Klein

Designér a konstruktér Štefan Klein

Spatříte-li na cestě mezi Bratislavou a Nitrou designovou automobilovou lahůdku takřka z příštího století, vězte, že to není všechno, čím vás překvapí. Vzápětí totiž roztáhne křídla a vzlétne vám nad hlavu. Designér a konstruktér v jedné osobě Štefan Klein dokázal to, o co mnozí usilovali mnoho let: vytvořil aeromobil!

Dokumentaristka Jana Ševčíková

Dokumentaristka Jana Ševčíková

Po léta patří do „kvarteta“ našich slavných dokumentaristek, tedy do tvůrčího společenství Olgy Sommerové, Heleny Třeštíkové a Drahomíry Vihanové. I ona je zcela svébytnou a vyhraněnou osobností. Na první pohled působí Jana Ševčíková dojmem bezstarostné a věčně usměvavé ženy, co má „život na háku“. Když si promítnete její autorské dokumenty, realizované ve vlastní produkci, kterým věnuje několik let života, a začnete si s ní povídat zjistíte, že osudy svých hrdinů má vepsané v duši. Jsou její radostí i bolestí.

Fotograf  Franco Carlisi zobrazuje dvacátou pátou hodinu

Fotograf Franco Carlisi zobrazuje dvacátou pátou hodinu

Listovat v knize Franca Carlisiho IL VALZER DI UN GIORNO (Valčík jednoho dne) je vskutku zážitek. Černobílé fotografie na vás dýchnou emocemi, které jsou ukryty pod povrchem ustáleného rituálu svatebních ceremoniálů v různých koutech Sicílie. Carlisi jako citlivý svědek zachycuje jedinečné momenty, které se odehrávají mimo psaný protokol, a vytváří tak originální výpověď o hrdosti, lásce, naději, smutku, melancholii i bolesti lidí, žijících na tomto svébytném ostrově.

Herec Igor Orozovič

Herec Igor Orozovič

Životem a divadlem zaujatý Igor Orozovič jde od role k roli. Mladý herec, výrazný, emotivní, někdy i cholerický, srší energií a dobrou náladou. Díky balkánským kořenům ovládá kromě češtiny i srbštinu a kromě obligátní angličtiny také francouzštinu. Tančí, píše písničky, hraje na klavír, maluje, a pobaveně, sebekriticky přiznává, že ze všeho nejraději by dělal jen jeden obor, ale zato pořádně. Je především herec, který zná své limity a jde za svým cílem.

Zuby po zuby vyzbrojená „raggies“

Zuby po zuby vyzbrojená „raggies“

Není žralok jako žralok. I ten hrůzostrašně vypadající může být mírný jako beránek.
Mezi takové patří žralok písečný (Carcharias taurus). Australané mu říkají grey nurse shark, pro Jihoafričany je tento neškodný lovec ragged-tooth shark, zkráceně raggie.

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Kim Čong-un svá filmová práva nedal Hollywoodu lacino

Není hraného filmu z posledních let, jemuž by se podařilo propojit fikci s realitou tak těsně jako americké komedii THE INTERVIEW. Informace o příběhu, v němž se dva popletení američtí redaktoři pokusí na podnět CIA zabít severokorejského diktátora Kim Čong-una, režim v Pchjongjangu vzrušila natolik, že se už od loňského léta všemožně snažil zabránit uvedení nového filmu do distribuce. Skoro se mu to podařilo, nakonec ale jediným konkrétním výsledkem kroků zapřisáhlých nepřátel trhu byla proměna filmu v obří kasovní trhák.

2015: Žijeme v jiné zemi, ale i v jiné Evropě

Začal rok 2015. Všecko se děje rychle. Máte pocit, že jedete v šinkanzenu a nestačíte sledovat ty šmouhy za oknem. A to celé je klam, kafkovina, protože zároveň víte, že se u nás žádný skutečný pohyb nekoná, věci spíš stojí. Sice máte pocit pohybu, ale změna nenastává. Vnitřní ne, vnější ano. Tam, venku, kam my nejsme zvyklí a ochotní hledět, se to mění bez nás. Pokud se něco změnilo u nás, a ono se to za posledních pětadvacet let změnilo, jsou proměny nepostřehnutelné. Cítíme až jejich důsledky. Najednou si překvapeně všimneme: Proboha, my žijeme v jiné zemi!

Co se děje… v New Yorku

Zimní New York, kde ulicemi profukují mrazivé proudy větrů, postupující od oceánu bez překážek po přímých městských trasách, které se ztrácejí na horizontu, pookřál zprávou o plyšovém tygru tříletého chlapce, který ho zapomněl v autobusu při ranní cestě. Za pomoci chytrého telefonu a aplikace pro newyorskou městskou dopravu se podařilo matce ratolesti lokalizovat vůz, předhonit jej metrem, počíhat si na příjezd autobusu v zastávce Times Square, nastoupit a nalézt opomenuté zvíře na zadním sedadle dopravního prostředku. Vše v utajení před chlapcem, který mezitím již pobýval ve školce.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/15

XANTYPA Číslo 2/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
1/2020

XANTYPA 1/2020

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne