Dokumentaristka Jana Ševčíková

Film je pro mne stav bytí

Po léta patří do „kvarteta“ našich slavných dokumentaristek, tedy do tvůrčího společenství Olgy Sommerové, Heleny Třeštíkové a Drahomíry Vihanové. I ona je zcela svébytnou a vyhraněnou osobností. Na první pohled působí Jana Ševčíková dojmem bezstarostné a věčně usměvavé ženy, co má „život na háku“. Když si promítnete její autorské dokumenty, realizované ve vlastní produkci, kterým věnuje několik let života, a začnete si s ní povídat zjistíte, že osudy svých hrdinů má vepsané v duši. Jsou její radostí i bolestí.

Jana Šefčíková
Vraťte se na začátek…
Měla jsem dvouletou ekonomku a věděla, že mé pomalované džíny se náměstkovi, kterému jsem dělala sekretářku, hodně nelíbí. Mně se zas nelíbilo v Odeonu. Tak jsem hledala jinou práci a na počátku 70. let jsem ji našla v dokumentaci Čs. filmového ústavu. Tam vadilo, že nemám maturitu, a tak mě můj tehdejší šéf poslal na střední průmyslovou školu filmovou do Čimelic. Než jsem ji dokončila, přešla jsem do Krátkého filmu. Dělala jsem asistentku v tzv. finiši, což je dnes postprodukce. Když byla práce, muselo být všechno rychle, rychle. Když bylo hotovo, mohla jsem se ‚zašít‘ a studovat. Tam jsem se připravovala i na zkoušky na FAMU. Rozhodla jsem se pro dokument. Dřív jsem dost fotila. Bavili mě lidé a situace. Byla jsem v pátém ročníku („dálkaři“ měli studium v Čimelicích pět let), měla maturitu z češtiny a ruštiny (odborné předměty na mě teprve čekaly) a odvahu přihlásit se k přijímačkám, protože jsem najednou věděla, že film je mi bližší než fotka. A taky mi bylo jasné, že na FAMU to napoprvé většinou nevyjde.
Prvního dubna volala babička a hlásila, že mě přijali. Byla jsem pak vykulená stejně jako naši. Ti si dlouho mysleli, že mohu tak akorát vykupovat láhve v „sámošce“, jak mi předpověděla třídní na „základce“.

Takže velká radost a štěstí…
Právě že ne. Učili jsme se sice o Vertovovi, pro kterého filmový dokument znamenal pravdu a tak ho chápu i já, jenže realita na katedře byla jiná. A po Chartě 77 ještě přituhlo. Mně to tak štvalo, že jsem ve druháku chtěla odejít. Nebýt spolužáků (JŠ studovala např. s Pavlem Kouteckým a Martinem Pátkem – pozn. autorky), kteří řekli, ať neblbnu, tak jsem to zabalila. Zůstala jsem také kvůli Haně Jemelíkové a Janu Špátovi. Když to vezmu zpětně, tak FAMU pro mne byli právě oni dva a také Špátův snímek RESPICE FINEM. Oslovil mě jak po filmové, tak i lidské stránce a nakopnul k PIEMULI. Jeho filmy z té doby mi naplnily pojem dokument. I když zdaleka netočil jen to, co by si přál, bylo to pravdivé. Neiritoval očividným bolševismem.

Přeskočila jste SVĚTSKÉ DĚTI (1981) o potomcích posledních kočovných cirkusáků, který jste natočila ve třetím ročníku a vytkla jím směr své další tvorby. Ten se do „optimistických“ normalizačních let moc nehodil…
Právě SVĚTSKÉ DĚTI mi otevřely cestu k mému filmovému vnímání. Někteří pedagogové je prostě „vzali“ a možná se mnou začali i počítat. Pro jiné byl film varováním, že tudy nesmím už ani krok. Prof. Lehovec často a důrazně opakoval: „Vás, Ševčíková, pustím nejdál tak tři kilometry od Prahy,“ a já odpovídala: „Ano, pane profesore,“ a už v příštím týdnu jsem byla v trapu, tedy v Rumunsku, kam jsem jezdila tajně.

Milica Pechánková

XANTYPA 2/15 - výběr z článků

Rio v rytmu samby

Rio v rytmu samby

Pedro Álvares Cabral byl portugalský mořeplavec oblíbený dodnes hlavně mezi brazilskými školáky. Nejen proto, že právě jemu je připisováno objevení Brazílie, ale zvlášť kvůli vročení tohoto počinu. Hnán bouří přistál totiž v čele své flotily třinácti lodí u břehů jihoamerického kontinentu koncem dubna roku 1500. Slavnostní vylodění se všemi i církevními obřady pak uspořádal v pátek 1. května. A takovéhle datum se přece, milí žáci, skoro nedá zapomenout, že?

Designér a konstruktér Štefan Klein

Designér a konstruktér Štefan Klein

Spatříte-li na cestě mezi Bratislavou a Nitrou designovou automobilovou lahůdku takřka z příštího století, vězte, že to není všechno, čím vás překvapí. Vzápětí totiž roztáhne křídla a vzlétne vám nad hlavu. Designér a konstruktér v jedné osobě Štefan Klein dokázal to, o co mnozí usilovali mnoho let: vytvořil aeromobil!

Fotograf  Franco Carlisi zobrazuje dvacátou pátou hodinu

Fotograf Franco Carlisi zobrazuje dvacátou pátou hodinu

Listovat v knize Franca Carlisiho IL VALZER DI UN GIORNO (Valčík jednoho dne) je vskutku zážitek. Černobílé fotografie na vás dýchnou emocemi, které jsou ukryty pod povrchem ustáleného rituálu svatebních ceremoniálů v různých koutech Sicílie. Carlisi jako citlivý svědek zachycuje jedinečné momenty, které se odehrávají mimo psaný protokol, a vytváří tak originální výpověď o hrdosti, lásce, naději, smutku, melancholii i bolesti lidí, žijících na tomto svébytném ostrově.

Herec Igor Orozovič

Herec Igor Orozovič

Životem a divadlem zaujatý Igor Orozovič jde od role k roli. Mladý herec, výrazný, emotivní, někdy i cholerický, srší energií a dobrou náladou. Díky balkánským kořenům ovládá kromě češtiny i srbštinu a kromě obligátní angličtiny také francouzštinu. Tančí, píše písničky, hraje na klavír, maluje, a pobaveně, sebekriticky přiznává, že ze všeho nejraději by dělal jen jeden obor, ale zato pořádně. Je především herec, který zná své limity a jde za svým cílem.

Zuby po zuby vyzbrojená „raggies“

Zuby po zuby vyzbrojená „raggies“

Není žralok jako žralok. I ten hrůzostrašně vypadající může být mírný jako beránek.
Mezi takové patří žralok písečný (Carcharias taurus). Australané mu říkají grey nurse shark, pro Jihoafričany je tento neškodný lovec ragged-tooth shark, zkráceně raggie.

Lamrovi

Lamrovi

Kořeny klanu Lamrových sahají až k francouzským hugenotům. V tomto rodu se po generace předávala tradice kamnařů a keramiků, od šedesátých let 20. století se členové rodiny prosazují i v jiných odvětvích výtvarného umění. Aleš Lamr maloval fresky pro Václava Havla, jeho syn Hanuš vyrobil brož pro Madeleine Albrightovou, Blanka Lamrová (sestra Aleše Lamra) se v roce 1989 proslavila fotografiemi uprchlíků na zahradě velvyslanectví Německé spolkové republiky a ostatní členové rodiny se také věnují umění

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Kim Čong-un svá filmová práva nedal Hollywoodu lacino

Není hraného filmu z posledních let, jemuž by se podařilo propojit fikci s realitou tak těsně jako americké komedii THE INTERVIEW. Informace o příběhu, v němž se dva popletení američtí redaktoři pokusí na podnět CIA zabít severokorejského diktátora Kim Čong-una, režim v Pchjongjangu vzrušila natolik, že se už od loňského léta všemožně snažil zabránit uvedení nového filmu do distribuce. Skoro se mu to podařilo, nakonec ale jediným konkrétním výsledkem kroků zapřisáhlých nepřátel trhu byla proměna filmu v obří kasovní trhák.

2015: Žijeme v jiné zemi, ale i v jiné Evropě

Začal rok 2015. Všecko se děje rychle. Máte pocit, že jedete v šinkanzenu a nestačíte sledovat ty šmouhy za oknem. A to celé je klam, kafkovina, protože zároveň víte, že se u nás žádný skutečný pohyb nekoná, věci spíš stojí. Sice máte pocit pohybu, ale změna nenastává. Vnitřní ne, vnější ano. Tam, venku, kam my nejsme zvyklí a ochotní hledět, se to mění bez nás. Pokud se něco změnilo u nás, a ono se to za posledních pětadvacet let změnilo, jsou proměny nepostřehnutelné. Cítíme až jejich důsledky. Najednou si překvapeně všimneme: Proboha, my žijeme v jiné zemi!

Co se děje… v New Yorku

Zimní New York, kde ulicemi profukují mrazivé proudy větrů, postupující od oceánu bez překážek po přímých městských trasách, které se ztrácejí na horizontu, pookřál zprávou o plyšovém tygru tříletého chlapce, který ho zapomněl v autobusu při ranní cestě. Za pomoci chytrého telefonu a aplikace pro newyorskou městskou dopravu se podařilo matce ratolesti lokalizovat vůz, předhonit jej metrem, počíhat si na příjezd autobusu v zastávce Times Square, nastoupit a nalézt opomenuté zvíře na zadním sedadle dopravního prostředku. Vše v utajení před chlapcem, který mezitím již pobýval ve školce.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/15

XANTYPA Číslo 2/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
1/2020

XANTYPA 1/2020

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne