Věra Čáslavská

Světla ramp již patří následníkům

Její jméno obletělo svět několikrát, ale doma – v duchu známého přísloví – prorokem nebyla. Držitelka jedenácti olympijských medailí, z toho sedmi zlatých, osmašedesátiletá bývalá gymnastka Věra Čáslavská o něm ví své. Kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací a podpisu manifestu DVA TISÍCE SLOV se po triumfálním sportovním úspěchu několik let živila i jako uklízečka. Když ji pak ještě postihla rodinná tragédie, stáhla se z veřejnosti úplně. Hlavu opět zvedá teprve až nyní.

Nezbývá než říct, že váš život by vydal na román nebo aspoň na celovečerní
film – silnější příběh než ten váš se hledá těžko…

Už v roce 1969 jej chtěli natočit Američané v koprodukci s Japonci, kteří měli nesmírné množství autentických záběrů, a to jak z letních olympijských her v Tokiu v roce 1964, tak z následné olympiády v Mexiku v roce 1968. Snímali mě tehdy snad všude – při závodech, během tréninku, v šatnách, v průběhu dne ve městě… Americká produkce už měla hotový celý scénář: měl to být životopisný snímek, zakončený mým proslulým tichým gestem na mexické olympiádě, kdy jsem v závodech na kladině skončila druhá za Natalií Kučinskou ze SSSR. Na stupních vítězů jsem při sovětské hymně odvrátila hlavu od sovětské vlajky a ostentativně zabodla pohled do země. Všichni to pochopili jako němý protest proti sovětské okupaci Československa. Američané dokonce měli vybranou i dívenku, která by mě představovala jako sedmiletou – stačilo jen, abych odjela do Hollywoodu a mohlo se začít točit. Jenomže mi naši tehdejší mocipáni dali nůž na krk: buďto odvoláte svůj podpis pod DVĚMA TISÍCI SLOVY, anebo zůstanete doma. Neodvolala jsem, a tak republika přišla o milion dolarů, které jsem měla dostat jako honorář a které bych z velké části věnovala handicapovaným dětem a vesničkám SOS. Dnes zní skoro neuvěřitelně, že Američané chtěli natočit celovečerní film o nějaké české dívence, ale možná že velkou roli sehrál fakt, že jsem byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety hned po Jacqueline Kennedyové.

Tehdy by ovšem vznikl klasický hollywoodský film s happy endem, zatímco kdyby podobný snímek měl být natočen dnes, výsledkem by bylo velké životní drama…
K současnému natočení mého dramatického života se rozhodla dokumentaristka a režisérka Olga Sommerová se svým štábem. Je náročná nejen k sobě, ale i ke mně – neustále musím někde pózovat, chodit po kolena ve sněhu, brodit se v Berounce nebo trávit většinu času na naší půdě, kde se hrabu v zaprášených bednách od margarinu a hledám svou minulost. Tou má na mysli naše rodinná alba, sportovní a společenské fotografie, medaile, poháry, vyznamenání, trofeje, suvenýry atd. Ale hlavně ji zajímají moje vzpomínky – moji přátelé, moje knihovna a gramofonové desky i moje „Záhořovo lože“, prostě všechno. Stále je mi v patách, někdy si říkám, kdyby tak aspoň na chvíli odjela do jižních krajů… Jsme dobrý a kamarádský tým: kameru bravurně a s citem ovládá Olinka Špátová, dnes už jedna z nejlepších ve svém oboru, a zvuk trpělivě obstarává Petr Provazník. Svým bohorovným klidem dokáže umírnit i několik žen najednou, neboť tou další je moje dcera Radka, která mi dělá kromě přísného kritika i garderobiérku a manažerku zároveň.

V létě jste natáčeli také v Mexiku, kam vás osobně pozval mexický prezident Felipe de Jesús Calderón Hinojosa. S jakými pocity jste se do této země vracela?
Nejdřív jsem říkala, že už nikam nepojedu, ale byla u toho shodou okolností právě Olga
a trvala na tom, že tam prostě musím, a tak jsme tam na týden odjeli i s celým štábem. Mexický prezident pozval i můj osobní doprovod, a tím byla moje dcera Radka. Umí výborně španělsky a také se chtěla podívat do Auditorio National, kde jsem v potu tváře dobývala zlato pro svou zemi. Oficiální program byl při loňské návštěvě dost náročný, a když jsem měla za celý den splněno a toužila po odpočinku, objevila se Olga se štábem a byl konec touze po ozdravné relaxaci. Vždy měla připravený jasný plán a nezbylo, než se odhodlat ke zdolávání pyramid, bezpočtu kilometrů denním i nočním Mexikem, běhat po olympijském stadionu i olympijské vesnici, prostě hledat zapomenutý čas. I ona podlehla té zdejší euforii a všechno chtěla zaznamenat. Zachránila mě Radka, která už viděla, že sotva pletu nohama a že by mě Olga kvůli své filmařské vášni rozcupovala na kousíčky. Měla vážné obavy, abych se domů nevrátila v cínové rakvičce.
Halu Auditorium National, kde jsem cvičila svoje olympijské sestavy, jsem nemohla poznat, ale místní mě ujistili, že tam jiná s tímto názvem není. Když jsme halu obkroužili po sedmé, zjistila jsem, že je to skutečně ona, jenže vypadala jinak. Byly před ní zvláštní skleněné a betonové panely, protože dnes už neslouží sportu, nýbrž divadlu, muzikálům a koncertům. Kromě jiných světových zpěváků tu zpívali i Luciano Pavarotti a Mario Lanza. Také jsme byli v katedrále, kde jsem se v průběhu olympijských her v roce 1968 provdala za atleta Josefa Odložila. Katedrála je velká a oltářů tam bylo minimálně patnáct. Doteď nevím, jestli jsme natáčeli před tím správným. Na nostalgii nebyl čas.

Mexický prezident byl také vaším fanouškem?
V roce 1968 byl malý kluk, ale od rodičů a z archivů věděl úplně všechno. Když jsem stála mezi hosty v první řadě a vítal nás, myslela jsem si, že mě ani nepozná, ale začal mě objímat, jako kdybychom se znali odjakživa.

Jsou tyto památné olympijské hry, na nichž jste získala čtyři zlaté medaile a dvě stříbrné, ve vaší paměti stále živé?
Olympijské hry Mexiko 1968 vnímám jako dávnou minulost, ale vzpomínky zůstávají až neuvěřitelně živé. Byly a stále jsou mou silnou srdeční záležitostí, nelze z nich vymazat ani spontánní atmosféru nabitou pozitivní energií, ani architektonicky vkusná a sympatická sportoviště včetně olympijské vesnice. My, naše delegace, jsme zpočátku byli tak trochu mimo realitu, protože pár dní před zahájením olympiády – 21. srpna 1968 – naši zemi přepadla vojska Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. Přijeli jsme do Mexika a měli hlavu plnou tanků a strachu o budoucnost své země. Já musela značnou část své závěrečné olympijské přípravy přerušit a místo tréninků v šumperské tělocvičně se ukrývat před kolaboranty a okupanty v lesích. Postaral se o mě náčelník jesenické horské služby pan Zdeněk Zerzáň. Když se dozvěděl, že mi za podpis manifestu Dva tisíce slov hrozí zatčení, ukryl mě na chalupě Vřesová studánka. Tam jsem strávila dlouhé dva týdny s osamělou starou paní správcovou, která byla šťastná, že na chalupě nemusí být sama. Místo v tělocvičně jsem trénovala v horách, což byla pro sportovce, který si naplánuje vyladění formy do posledního detailu, naprostá katastrofa.

Jak jste se v úkrytu připravovala?
Neměla jsem k dispozici tělocvičnu, jen les, mech, místo kladiny poražené kmeny stromů a lesní stezky pro trénink kondičního běhu. Trénovala jsem i výbušnost – svůj rozběh na přeskok si odměřila přesně na sedmdesát sedm stop, jak jsem byla zvyklá. Rovněž udržet mozoly na dlaních bylo důležité. Když se při cvičení na bradlech strhnou, je všem nadějím konec. Tak jsem na Vřesovce přehazovala lopatou uhlí, aby dlaně zůstaly v kondici. Příroda si mě podmanila a já před sebou měla velký cíl. Jednou za dva dny přijel někdo z horské služby nebo kolegyně Jana Posnerová, a tak jsem věděla, co se v zemi děje, a moje emoce to jen posilovalo. Nevěděla jsem, co se odehrává přímo v Praze, to jsme vlastně viděli až mnohem později z dokumentárních filmů, uváděných po listopadu 89, ale na vlastní oči jsem spatřila polské tanky na šumperském náměstí.
Z předolympijského soustředění jsme se přes veškerý zmatek a chaos přesunuli z Šumperka do Prahy, převzali si oficiální olympijskou uniformu, pasy a víza. Před odletem jsem zašla k soše svatého Václava, kde hořelo plno svíček, a k nohám mu položila svůj osobní oficiální olympijský odznak, aby mě opatroval a dodával mi sílu. Slíbila jsem si, že se pokusím nezklamat naděje a poníženému národu aspoň na okamžik pozvednu hlavu. A dokážu celému světu, že i lidé malého národa mohou být v něčem jedineční.
Vůbec jsme nevěděli, jestli odletíme, ale nakonec nám povolení dali. Všichni, celá olympijská výprava, jsme těsně před odletem byli pozváni na Pražský hrad k oficiálnímu rozloučení s představiteli tzv. pražského jara, generálem Ludvíkem Svobodou, Alexandrem Dubčekem, Oldřichem Černíkem a Josefem Smrkovským.
Mexická olympiáda pro mě tedy nebyla jen představením sportovním a uměleckým, ale i politickým. Tenkrát, víc než kdykoliv jindy předtím, jsem si přála, aby v Auditorio National zazněla naše hymna Kde domov můj. Chtěla jsem vyhrát a být první, protože jsem věděla, že nejde jenom o mne.

Jak vás Mexiko přivítalo?
Od prvního okamžiku, kdy jsme vstoupili na mexickou půdu, jsem se cítila až nebezpečně dobře. Mexičané nás přivítali s upřímnou radostí. Hráli a zpívali nám temperamentní mariachi a zasypali nás květinami tak, že jsme přes ně nebyli ani vidět. Zapůsobila na mě i pestrobarevnost města. Mexiko se chtělo předvést a hýřilo okázalostí. Přitom pár dní před olympiádou tam studenti protestovali proti vládě a nákladnosti her a došlo i na krveprolití.
Náš přílet do Mexiko City byl jako rána do hlavy, byl to úplně jiný svět. Moje největší soupeřka, sovětská gymnastka Nataša Kučinská, tam byla už víc než čtrnáct dní, aklimatizovala se na vysokou nadmořskou výšku a také si získávala přízeň Mexičanů. Psalo se o ní jako o jedné z kandidátek na Miss olympiáda. Bylo mi jasné, že s Natašou sehrajeme důležitý duel. Světové noviny psaly, že to bude nelítostný boj. Mexičané si nás oblíbili obě. Když na pódium vstoupila Kučinská, skandovali „Natáša, Natáša, rarara!“ a když jsem nastoupila já, křičeli zase „Vera Vera, rarara!“ Měla jsem pocit, že se nacházím spíš na koridě. Po skončení her jsem dostala přízvisko „La Reina de Mexico – Mexická královna.

Bylo těžké být gymnastkou a zároveň politickým symbolem?
Byla to velká zodpovědnost. Člověk nechce zklamat ty, kteří v něj věří. Olympijská charta nepovoluje politickou demonstraci nejen při soutěžích, ale ani v jakýchkoliv jiných olympijských prostorách a zařízeních. Američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos přišli ke stupňům vítězů oba s černou rukavicí na ruce. Smith na pravé, Carlos na levé. S hluboko skloněnou hlavou při americké hymně jasně ukázali, jak se v jejich vlasti, kterou právě proslavili, se svými černými spoluobčany cítí. Byli vyloučeni z výpravy, ale dali jasně najevo, co se ve Spojených státech děje. Já tehdy měla v hlavě stejné nutkání, chtěla jsem ukázat, že bojuji za Československo proti sovětské invazi. Chtěla jsem ze stupínku vítězů poslat domů vzkaz – symbol V jako victory, vítězství, ale pak došlo na onen „tichý protest“. Stala jsem se národním symbolem. A pak si to všechno pěkně odskákala – do slova a do písmene! Nikdy jsem politiku nedělala a dělat nehodlám. Politicky jsem se neangažovala ani po revoluci v roce 1989. Ke zviditelnění Československa ve světě jsem ale přispěla i tak.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě....

Zuzana Paulusová

XANTYPA 3/11 - výběr z článků

Abeceda 3/11

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.
 

03. 11

Slunce vstupuje do znamení Ryb 19. února v 01.26 SEČ a setrvá v něm do 21. března 00.21 hod. Uran přechází do Berana a rozhodí geopolitickou rovnováhu. Na konci měsíce zapůsobí opozice Jupitera se Saturnem a bude mít na svědomí vyhrocené spory a překotné snahy něco zachraňovat. Politická scéna se tak může proměnit v rejdiště falešných mesiášů. Zvýšené opatrnosti je třeba 13., 21. a 26. – 30. 3. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad:
 

Tipy výtvarné umění 3/11

Milena Dopitová, Kde mám první konec?
Galerie města Blanska
26. 2. – 23. 3. 2011
Milena Dopitová se výrazně prosadila na české i zahraniční výtvarné scéně již v 90. letech. Její instalace, videa či fotografie se vztahují k nekončícímu konfliktu ducha a těla s akcentem na ženský pohled na svět. Její ženské sociální cítění se všemi emocemi slabšího pohlaví se objevuje ve všech jejích projektech. V tom nejnovějším nazvaném KDE MÁM PRVNÍ KONEC? se umělkyně zabývá nejrůznějšími každodenními náladami a pocity, pohrává si s metaforickými významy konců a začátků. Instalaci v Blansku tvoří například objekt VČEREJŠEK I ZÍTŘEK NA JEDNOM MÍSTĚ, video KOUZLEM TVÝM ZMĚNIT SE SMÍM a fotografický projekt DUŠE RŮŽE akcentující dojemnou prchavost chvíle. Součástí je rovněž objekt z plátna bez barvy a vůně, který má rozměr, tvar a možná i příběh. Výstava má především vyvolávat v divákovi dnes tak podceňované emoce.

TIPY ROCK & POP 3/11

Arcade Fire: The Suburbs
Třetí album montrealských rockových eklektiků se stalo událostí loňského roku. Chytrá a talentem posvěcená směs v žánrovém záběru ne nepodobná beatlesáckému Bílému dvojalbu či koncepčním deskám Kinks opravdu patří k tomu nejpodivuhodnějšímu v seznamu „nej-nej“ desek 2010. Régine Chassagne, Richard Parry, Tim Kingsbury a především bratři William a Win s příjmením Butler založili Arcade Fire už v roce 2003. Jejich znamenitý debut FUNERÁL nabídl velmi svérázný mix bossa-novy, punku, francouzského šansonu a chytlavých melodií (Arcade Fire byli tehdy pasováni na pokračovatele U2 či Davida Bowieho a Queen). Druhé album NEON BIBLE bylo mnohem rokovější a ve výsledku až příliš apokalyptické. Šestnáct písniček nového alba je jakýmsi prolnutím obou předchozích, navíc jsou sevřeny v příběh, jehož reálie pocházejí z předměstí texaského Houstonu. Lahůdka pro všecky hudební dobrodruhy.

Tipy knihy 3/11

TISÍC A JEDNA NOC
přeložil, poznámkami a vysvětlivkami opatřil Felix Tauer
(Euromedia Group, Praha)
Po Bibli snad nejčtenější kniha, jež vznikala od třetího století na dávných cestách z Indie přes Persii až po Egypt, kde jí v průběhu času, od 12. do 18. století anonymní literáti dali dnešní podobu. Stále znovu čtená a pořád jedinečná, myslím, že ani DEKAMERON oblibu tohoto pestrého sledu vyprávění nejrůznějších žánrů nepřekonal, protože zachycuje téměř nekonečné množství pověstí, legend, bajek, příběhů ze života, často frivolně lechtivých, a také vyprávěných bez pruderie. Král dvakrát podlehl ženské lsti: první byla manželčina nevěra, druhou byla inteligence, fantazie a invence vezírovy dcery Šahrazád, jež rafinovaně prodlužovaným vyprávěním zachránila život sobě a tisíci pannám, jež se měly stát každodenní obětí královy msty. Kompoziční mistrovství prosté – a geniální. V době, kdy stránky novin zaplňují ortodoxní islámští fundamentalisté a teroristé a Evropa s Amerikou jsou udržovány ve strachu před Araby, četba nadmíru potřebná, poutavá a veskrze lidská. Z Tauerova podrobného poznámkového aparátu si osvojíme téměř celý dějinný kontext, z něhož kniha, vlastně knihy vycházejí. Do konce roku máme mít v ruce poslední, osmý díl. Všechny skvostně vydané.

TIPY KLASICKÁ HUDBA 3/11

PARSIFAL
Praha, Národní divadlo, 19. 3. 2011 – premiéra
Operu Richarda Wagnera PARSIFAL nastudoval v Národním divadle dirigent John Fiore, který zde uvedl už celý PRSTEN NIBELUNGŮ. Režii má Jiří Heřman, jenž má pro mystické a symbolistní náměty porozumění, lze tedy čekat událost. V době Wagnerova života měla Praha agilní křídlo wagneriánů, dnes se s jeho dílem seznamujeme spíš vzácně. Parsifal, jinoch vyvolený, dokáže posvátným kopím zachránit očarovaného strážce svatého Grálu a stane se v říši Grálu králem. Parsifala zpívá Alfons Eberz (wagnerovský pěvec mnoha významných scén, včetně Bayreuthu), roli Kundry nastudovala Eva Urbanová.
 

Tipy film 3 /11

CIZINEC
USA 2010
Režie: Florian Henckel von Donnersmarck
Krásná Elise Wardová dobře ví, že má v patách policii, jmenovitě inspektora Achesona ze Scotland Yardu, který řídí velkou evropskou akci na polapení jejího zmizelého milence Alexe Pearce, hledaného kvůli loupeži peněz gangstera Shawa. Proto mladá žena odjede z Paříže do Benátek, přičemž se ve vlaku se seznámí s americkým středoškolským profesorem matematiky Frankem Tupelem, aby pronásledovatele zmátla.

TIPY DIVADLO 3/11

RODINNÁ SLAVNOST
THOMAS VINTERBERG, MOGENS RUKOV
REŽIE: MARTIN FRANTIŠÁK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Do roku 2011 ostravská divadla skočila doslova po hlavě. Už v polovině ledna uvedlo Divadlo loutek Andersenovo OŠKLIVÉ KAČÁTKO.

Jak jsme připravovali premiéru filmu NICKYHO RODINA

Před třemi lety natáčel můj syn Matěj s tehdy „jen“ osmadevadesátiletým Nickym Wintonem závěrečné scény k filmu NICKYHO RODINA. Natáčení probíhalo v přeplněném sále Kongresového centra a atmosféra byla nabitá emocemi. Malí žáci a studenti vyprávěli Nickymu, jak je jeho příběh inspiroval k tomu, aby nebyli lhostejní a zkusili pomáhat. Nicky je typický Angličan, který málokdy projeví svoje city, ale tehdy se rozplakal a spontánně řekl: „Nikdy jsem si nemyslel, že to, co jsem udělal před sedmdesáti lety, bude mít tak velký vliv, jaký to zjevně má. A když je z toho dneska příběh, který pomáhá lidem žít a tvořit budoucnost, pak je to pro mne velkou odměnou.“ Právě těmito slovy Maťův nový film končí.
 

SPISOVATELKA Ann Radcliffová

Ženský hlas v literatuře je věru mladinký. Zní totiž teprve nějakých tři sta let. Sboru, který dnes nabyl síly mohutného chorálu, předcházely ojedinělé hlásky, hlásící se mezi armádami vzdělaných mužů nesměle o pozornost. Ann Radcliffová byla jedním z nich.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 3/11

XANTYPA Číslo 3/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne