Co se děje… v Londýně

Sarah pracuje pro jednu z londýnských televizních společností, řídí stříbrný VW Golf a bydlí přes řeku naproti Olympijskému parku. Říká mi, že už teď si vyznačila v diáři na rok 2012 dva letní týdny, kdy potrvá olympiáda, červeně. Koupí si prý zahraniční dovolenou a zmizí z Londýna někam hodně daleko, aby se tomu davovému šílenství vyhnula. Sarah určitě nepatří mezi téměř tři milióny Britů, kteří netrpělivě čekají na to, zda se na ně v polovině března dostanou lístky na některou z olympijských soutěží. Příští úspěch či neúspěch britských olympioniků ji nechává v téměř netečném klidu.

Prohrávat důstojně a bez emocí je téměř britským národním sportem. „Největší šance? Nejspíš v cyklistice a v plavání,“ odpovídá na mou otázku průvodkyně po příštím olympijském areálu. „Na tyhle dva sportProhrávat důstojně a bez emocí je téměř britským národním sportem. „Největší šance? Nejspíš v cyklistice a v plavání,“ odpovídá na mou otázku průvodkyně po příštím olympijském areálu. „Na tyhle dva sporty jsme si taky postavili asi vůbec nejhezčí stadiony,“ ukazuje s těžko skrývanou pýchou v očích na velodrom v severovýchodním cípu stratfordského areálu a na plavecký stadion přesně na opačném konci.
Znalci sportovních statistik však nejsou zdaleka tak skeptičtí: na poslední olympiádě v Pekingu skončila britská výprava v zisku medailí čtvrtá a přivezla domů rekordních devatenáct zlatých. „Potíž je v tom, že často vyhráváme v technických disciplínách, v nichž není příliš velká konkurence a jsou stranou zájmu veřejnosti. O některých se dozvídá až z výsledkových tabulí a novinových titulků,“ poznamenává jeden ze sportovních znalců a na mou poznámku, že britští cyklisté přivezli z Pekingu přece šest zlatých a plavci k nim přidali další dvě, kontruje tím, že v atletice, tedy královně všech sportů, na ně zbyla jen jedna zlatá, pro kterou si v závodě na 400 metrů žen doběhla Christine Ohuruogová.
Podobně realisticky hodnotí vyhlídky českých sportovců v Londýně 2012 bývalý čs. mistr v běhu na 110 metrů překážek Milan Čečman. „Barbora Špotáková, ta má určitě šanci,“ říká zamyšleně, když z vyhlídky na Pudding Mill Lane společně obhlížíme rostoucí Olympijský park. „Chtěl bych být přitom,“ ukazuje směrem k nablýskanému atletickému stadionu, na kterém je už teď všech 80 tisíc sedadel a fungují všechna světla.
Při pohledu z dálky připomíná dvouhektarový areál obří pískoviště, na němž buldozery a náklaďáky kupí při úpravách terénu obrovské bábovky ze zeminy, mezi kterými se rýsují hlavní sportovní stánky. Koncem ledna položili základy bazénu na vodní pólo a zkompletovali halu pro házenkáře.
Pracovní nasazení v areálu je v těchto týdnech na maximu, v několika směnách se tu střídá dvanáct tisíc dělníků a řemeslníků nejrůznějších profesí. Zhruba třetina z nich je ze zahraničí, spousta z nich ze zemí střední a východní Evropy – i organizátoři olympiády musejí šetřit a pracovní síla z východní poloviny kontinentu a jiných koutů světě je stále o něco levnější. „Ne, mě vážně fotit nemůžete, brání se Filipínec středního věku, který střeží jeden z desítek vjezdů na olympijské staveniště, a posílá mě za svým nadřízeným v nedaleké budce. Ten už z dálky kroutí hlavou. „Fotit? Ne, to určitě ne…“ Podle přízvuku přijel do východního Londýna za prací odkudsi ze západní Afriky a kdoví, zda je v Británii legálně.
Až budou za pár měsíců otevírat slavnostně Olympijský park a vesničku, odtáhnou tihle současní nomádi putující po novodobých stavebních chrámech planety zase někam dál. A olympiádu si pustí nejspíš v televizi. Pokud zrovna chytí ve stavební maringotce signál…


Prohrávat důstojně a bez emocí je téměř britským národním sportem. „Největší šance? Nejspíš v cyklistice a v plavání,“ odpovídá na mou otázku průvodkyně po příštím olympijském areálu. „Na tyhle dva sporty jsme si taky postavili asi vůbec nejhezčí stadiony,“ ukazuje s těžko skrývanou pýchou v očích na velodrom v severovýchodním cípu stratfordského areálu a na plavecký stadion přesně na opačném konci.
Znalci sportovních statistik však nejsou zdaleka tak skeptičtí: na poslední olympiádě v Pekingu skončila britská výprava v zisku medailí čtvrtá a přivezla domů rekordních devatenáct zlatých. „Potíž je v tom, že často vyhráváme v technických disciplínách, v nichž není příliš velká konkurence a jsou stranou zájmu veřejnosti. O některých se dozvídá až z výsledkových tabulí a novinových titulků,“ poznamenává jeden ze sportovních znalců a na mou poznámku, že britští cyklisté přivezli z Pekingu přece šest zlatých a plavci k nim přidali další dvě, kontruje tím, že v atletice, tedy královně všech sportů, na ně zbyla jen jedna zlatá, pro kterou si v závodě na 400 metrů žen doběhla Christine Ohuruogová.
Podobně realisticky hodnotí vyhlídky českých sportovců v Londýně 2012 bývalý čs. mistr v běhu na 110 metrů překážek Milan Čečman. „Barbora Špotáková, ta má určitě šanci,“ říká zamyšleně, když z vyhlídky na Pudding Mill Lane společně obhlížíme rostoucí Olympijský park. „Chtěl bych být přitom,“ ukazuje směrem k nablýskanému atletickému stadionu, na kterém je už teď všech 80 tisíc sedadel a fungují všechna světla.
Při pohledu z dálky připomíná dvouhektarový areál obří pískoviště, na němž buldozery a náklaďáky kupí při úpravách terénu obrovské bábovky ze zeminy, mezi kterými se rýsují hlavní sportovní stánky. Koncem ledna položili základy bazénu na vodní pólo a zkompletovali halu pro házenkáře.
Pracovní nasazení v areálu je v těchto týdnech na maximu, v několika směnách se tu střídá dvanáct tisíc dělníků a řemeslníků nejrůznějších profesí. Zhruba třetina z nich je ze zahraničí, spousta z nich ze zemí střední a východní Evropy – i organizátoři olympiády musejí šetřit a pracovní síla z východní poloviny kontinentu a jiných koutů světě je stále o něco levnější. „Ne, mě vážně fotit nemůžete, brání se Filipínec středního věku, který střeží jeden z desítek vjezdů na olympijské staveniště, a posílá mě za svým nadřízeným v nedaleké budce. Ten už z dálky kroutí hlavou. „Fotit? Ne, to určitě ne…“ Podle přízvuku přijel do východního Londýna za prací odkudsi ze západní Afriky a kdoví, zda je v Británii legálně.
Až budou za pár měsíců otevírat slavnostně Olympijský park a vesničku, odtáhnou tihle současní nomádi putující po novodobých stavebních chrámech planety zase někam dál. A olympiádu si pustí nejspíš v televizi. Pokud zrovna chytí ve stavební maringotce signál…

 

Ivan Kytka

XANTYPA 3/11 - výběr z článků

Abeceda 3/11

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.
 

03. 11

Slunce vstupuje do znamení Ryb 19. února v 01.26 SEČ a setrvá v něm do 21. března 00.21 hod. Uran přechází do Berana a rozhodí geopolitickou rovnováhu. Na konci měsíce zapůsobí opozice Jupitera se Saturnem a bude mít na svědomí vyhrocené spory a překotné snahy něco zachraňovat. Politická scéna se tak může proměnit v rejdiště falešných mesiášů. Zvýšené opatrnosti je třeba 13., 21. a 26. – 30. 3. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad:
 

Tipy výtvarné umění 3/11

Milena Dopitová, Kde mám první konec?
Galerie města Blanska
26. 2. – 23. 3. 2011
Milena Dopitová se výrazně prosadila na české i zahraniční výtvarné scéně již v 90. letech. Její instalace, videa či fotografie se vztahují k nekončícímu konfliktu ducha a těla s akcentem na ženský pohled na svět. Její ženské sociální cítění se všemi emocemi slabšího pohlaví se objevuje ve všech jejích projektech. V tom nejnovějším nazvaném KDE MÁM PRVNÍ KONEC? se umělkyně zabývá nejrůznějšími každodenními náladami a pocity, pohrává si s metaforickými významy konců a začátků. Instalaci v Blansku tvoří například objekt VČEREJŠEK I ZÍTŘEK NA JEDNOM MÍSTĚ, video KOUZLEM TVÝM ZMĚNIT SE SMÍM a fotografický projekt DUŠE RŮŽE akcentující dojemnou prchavost chvíle. Součástí je rovněž objekt z plátna bez barvy a vůně, který má rozměr, tvar a možná i příběh. Výstava má především vyvolávat v divákovi dnes tak podceňované emoce.

TIPY ROCK & POP 3/11

Arcade Fire: The Suburbs
Třetí album montrealských rockových eklektiků se stalo událostí loňského roku. Chytrá a talentem posvěcená směs v žánrovém záběru ne nepodobná beatlesáckému Bílému dvojalbu či koncepčním deskám Kinks opravdu patří k tomu nejpodivuhodnějšímu v seznamu „nej-nej“ desek 2010. Régine Chassagne, Richard Parry, Tim Kingsbury a především bratři William a Win s příjmením Butler založili Arcade Fire už v roce 2003. Jejich znamenitý debut FUNERÁL nabídl velmi svérázný mix bossa-novy, punku, francouzského šansonu a chytlavých melodií (Arcade Fire byli tehdy pasováni na pokračovatele U2 či Davida Bowieho a Queen). Druhé album NEON BIBLE bylo mnohem rokovější a ve výsledku až příliš apokalyptické. Šestnáct písniček nového alba je jakýmsi prolnutím obou předchozích, navíc jsou sevřeny v příběh, jehož reálie pocházejí z předměstí texaského Houstonu. Lahůdka pro všecky hudební dobrodruhy.

Tipy knihy 3/11

TISÍC A JEDNA NOC
přeložil, poznámkami a vysvětlivkami opatřil Felix Tauer
(Euromedia Group, Praha)
Po Bibli snad nejčtenější kniha, jež vznikala od třetího století na dávných cestách z Indie přes Persii až po Egypt, kde jí v průběhu času, od 12. do 18. století anonymní literáti dali dnešní podobu. Stále znovu čtená a pořád jedinečná, myslím, že ani DEKAMERON oblibu tohoto pestrého sledu vyprávění nejrůznějších žánrů nepřekonal, protože zachycuje téměř nekonečné množství pověstí, legend, bajek, příběhů ze života, často frivolně lechtivých, a také vyprávěných bez pruderie. Král dvakrát podlehl ženské lsti: první byla manželčina nevěra, druhou byla inteligence, fantazie a invence vezírovy dcery Šahrazád, jež rafinovaně prodlužovaným vyprávěním zachránila život sobě a tisíci pannám, jež se měly stát každodenní obětí královy msty. Kompoziční mistrovství prosté – a geniální. V době, kdy stránky novin zaplňují ortodoxní islámští fundamentalisté a teroristé a Evropa s Amerikou jsou udržovány ve strachu před Araby, četba nadmíru potřebná, poutavá a veskrze lidská. Z Tauerova podrobného poznámkového aparátu si osvojíme téměř celý dějinný kontext, z něhož kniha, vlastně knihy vycházejí. Do konce roku máme mít v ruce poslední, osmý díl. Všechny skvostně vydané.

TIPY KLASICKÁ HUDBA 3/11

PARSIFAL
Praha, Národní divadlo, 19. 3. 2011 – premiéra
Operu Richarda Wagnera PARSIFAL nastudoval v Národním divadle dirigent John Fiore, který zde uvedl už celý PRSTEN NIBELUNGŮ. Režii má Jiří Heřman, jenž má pro mystické a symbolistní náměty porozumění, lze tedy čekat událost. V době Wagnerova života měla Praha agilní křídlo wagneriánů, dnes se s jeho dílem seznamujeme spíš vzácně. Parsifal, jinoch vyvolený, dokáže posvátným kopím zachránit očarovaného strážce svatého Grálu a stane se v říši Grálu králem. Parsifala zpívá Alfons Eberz (wagnerovský pěvec mnoha významných scén, včetně Bayreuthu), roli Kundry nastudovala Eva Urbanová.
 

Tipy film 3 /11

CIZINEC
USA 2010
Režie: Florian Henckel von Donnersmarck
Krásná Elise Wardová dobře ví, že má v patách policii, jmenovitě inspektora Achesona ze Scotland Yardu, který řídí velkou evropskou akci na polapení jejího zmizelého milence Alexe Pearce, hledaného kvůli loupeži peněz gangstera Shawa. Proto mladá žena odjede z Paříže do Benátek, přičemž se ve vlaku se seznámí s americkým středoškolským profesorem matematiky Frankem Tupelem, aby pronásledovatele zmátla.

TIPY DIVADLO 3/11

RODINNÁ SLAVNOST
THOMAS VINTERBERG, MOGENS RUKOV
REŽIE: MARTIN FRANTIŠÁK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Do roku 2011 ostravská divadla skočila doslova po hlavě. Už v polovině ledna uvedlo Divadlo loutek Andersenovo OŠKLIVÉ KAČÁTKO.

Jak jsme připravovali premiéru filmu NICKYHO RODINA

Před třemi lety natáčel můj syn Matěj s tehdy „jen“ osmadevadesátiletým Nickym Wintonem závěrečné scény k filmu NICKYHO RODINA. Natáčení probíhalo v přeplněném sále Kongresového centra a atmosféra byla nabitá emocemi. Malí žáci a studenti vyprávěli Nickymu, jak je jeho příběh inspiroval k tomu, aby nebyli lhostejní a zkusili pomáhat. Nicky je typický Angličan, který málokdy projeví svoje city, ale tehdy se rozplakal a spontánně řekl: „Nikdy jsem si nemyslel, že to, co jsem udělal před sedmdesáti lety, bude mít tak velký vliv, jaký to zjevně má. A když je z toho dneska příběh, který pomáhá lidem žít a tvořit budoucnost, pak je to pro mne velkou odměnou.“ Právě těmito slovy Maťův nový film končí.
 

SPISOVATELKA Ann Radcliffová

Ženský hlas v literatuře je věru mladinký. Zní totiž teprve nějakých tři sta let. Sboru, který dnes nabyl síly mohutného chorálu, předcházely ojedinělé hlásky, hlásící se mezi armádami vzdělaných mužů nesměle o pozornost. Ann Radcliffová byla jedním z nich.

Aktuálně - výběr z článků

Je libo porno, nebo raději obraz?

Je libo porno, nebo raději obraz?

Letošní vyhlášení výsledků soutěže Ceny kritiky pro mladé malíře do třiceti let proběhlo jako každý rok v únoru při zahájení výstavy sedmi finalistů.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 3/11

XANTYPA Číslo 3/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne