Výtvarníci Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Cesta bývá podstatnější než její cíl

Poznali se už během studií na pražské Akademii výtvarných umění a na výtvarnou scénu vstoupili s první postmoderní generací českých umělců v druhé polovině osmdesátých let. Místo vzpomínek oba zdůrazňují: „To už je všechno dávno… Snažíme se spíš hledět dopředu, než žít z minulosti.“ Smysluplným ohlédnutím se ale partnerská dvojice – sochařka Erika Bornová a malíř Tomáš Císařovský – rozhodně nebrání.

mx db
Nabídlo jim ho třeba jejich nedávné putování do Santiaga de Compostely, nejvýznamnějšího poutního místa středověké Evropy ve španělské Galicii, které i dnes láká tisíce lidí z celého světa. „Asi dva roky jsem narážela na různou literaturu a fotografie, až jsem si řekla, že v pětačtyřiceti by člověk možná měl svatojakubskou poutní cestu, která je příležitostí i pro určité sebezpytování, podniknout,“ říká Erika Bornová. Třicetidenní putování ovšem zkrátili na osm dnů, v nichž z osmisetkilometrové trasy ušli „jenom“ posledních sto dvacet kilometrů. „Musím říci, že i to je pro lidi, kteří nejsou zvyklí chodit a nést na zádech devítikilovou krosnu, docela silný zážitek. Druhý den mi naskákaly puchýře a každý krok byl utrpením. Cesta ale byla úžasná, příroda krásná a lidé neuvěřitelně vstřícní,“ dodává. Nadšený byl i její muž, kterému se zpočátku nechtělo: „Měl jsem pocit, že nemám čas, ale byl to skutečně jenom pocit,“ upřesňuje. „Galicie je překvapivě nádherný a starobyle velebný kus světa. Jdete hodiny dubovými lesy se staletými stromy, procházíte mezi volně rozházenými menhiry, a pak přijdete do eukalyptového lesa. Dostanete se do známé fáze, kdy člověk jde jenom dopředu. Zcela zřetelně si tam uvědomíte, že cesta sama o sobě je podstatnější než její cíl.“

Poutníkem z hodiny na hodinu
V Santiagu se prý u obou dostavila „lehká rozmrzelost z absence předchozího letu krajinou“. A navíc, jak konstatuje Erika Bornová: „Poutníci, kteří opravdu ujdou celou trasu, působí v cíli úplně jinak než ti, kteří tam přiletí třeba jenom na dva dny vlastně jako turisté. Přímo v katedrále si koupí dřevěné sukové hole a mušle hřebenatky, takže je to tak, že dnes se člověk stává poutníkem i z hodiny na hodinu.“ Proměna poutnictví v současnosti, včetně toho, že lidé mají lehké sportovní hůlky a značkové outdoorové vybavení, někdy i křiklavě barevné, sochařku inspirovalo k práci na nejnovějším cyklu plastik pro výstavu v Galerii České pojišťovny; dojmy z putování se jistě odrazí i v malířské tvorbě Tomáše Císařovského, přestože tentokrát na svůj deník z cest skoro neměl kdy. „Udělal jsem polovinu obsahu než obvykle. Při chůzi se člověk dostane do určitého tempa, takže si nedovolí jen tak zastavit, sundat krosnu a chvilku kreslit. Když vidí něco úžasného, snaží se to pojmout spíš přes oči.“

Vzdálené i blízké cíle
Deníky z cest, z nichž některé představil na své nedávné výstavě akvarelů ve Staroměstské radnici, jsou živými obrazovými záznamy z různých končin světa – od Itálie a Francie přes Francouzskou Polynésii, Peru nebo Mexiko až třeba po Island. K samotnému výběru míst Erika Bornová říká: „Island jsme například projezdili jen díky kamarádům, kteří tvrdili, že ho rozhodně musíme vidět, že zajistí auto apod. Jestliže cestování podmiňujeme tím, aby se v něm propojovalo umění s přírodou, tak Island je opravdu jedním z mála míst na světě, kde rozhodně žádné umění a zajímavá architektura nejsou. Všechno je čistě na bázi přírody. Přesto na mne zapůsobil možná úplně nejvíc.“ Trvalým cílem jejich zájmu je od osmdesátých let Itálie a Francie. „Jsou to otevřené knihy dějin umění, ve kterých člověk neustále zjišťuje, co všechno ještě neviděl a neví,“ zdůrazňuje Tomáš Císařovský. „Zároveň se tam všechno příjemně spojuje s chvílemi, kdy rádi spočineme v krajině a třeba i usedneme k dobrému vínu, protože jsme ještě pořád skoro doma. Vzdálené cíle jsou pro nás oproti tomu samozřejmě svým způsobem velký adrenalin, protože jsou v místech, kde je všechno jinak a věci na nás působí daleko naléhavěji, což oku, unavenému ze středoevropských podmínek, otevírá nové možnosti.“

Hledání vlastního prostoru
Dojmy a poznatky z cestování, které si nyní, když jim odrostly dvě dcery, mohou oba dopřávat, nejsou ani dnes jediným, co zhodnocují ve své tvorbě. Erika Bornová se už v posledních dvou ročnících studia malby na akademii zabývala drobnou plastikou. „Po škole jsem úplně přestala malovat a jenom vyřezávala,“ konstatuje. „Zjistila jsem, že jsem daleko šťastnější a svobodnější. Ke klasickému obrazu mě dnes už nepřitahuje vůbec nic.“ Plastikou se vymezila nejen vůči svému muži, ale svého času hlavně ke svému otci – známému malíři, grafikovi a ilustrátorovi Adolfu Bornovi. „Myslím, že jsem si našla svůj svět, že mne nikdo s ním nemůže srovnávat. Nikdy jsem ani nechtěla těžit z jeho popularity, takže jsem nikdy nevystupovala po jeho boku a nikdy také nebyla žádná společná výstava…“ Své figurální plastiky, ať už komorní nebo v životní velikosti, vytváří z polystyrénu, materiálu, který v sochařství rozhodně nepatří k těm klasickým. „Když polystyrén ztvrdne a já začnu vyřezávat, má stejnou kvalitu, jako když řežu do lípy. S výhodou, že i s dvoumetrovou sochou mohu sama manipulovat a mám jistotu, že se nepropadne k sousedům.“

Vana plná šupin
Zrod jejích plastik motivují osobní prožitky stejně jako aktuální problémy života společnosti, hlavně ty, které nikdo neřeší. „Dva roky jsem se například zabývala otázkou domácí prostituce, na kterou jsem náhodně narazila v týdeníku Anonce. Měla sexy přílohu, v níž mezi nabídkami na prodej ojetých kol a domácích zvířat byly amatérsky nafocené inzeráty prostitutek se záměrně rozostřenými obličeji.“ Cyklus drobných plastik, příznačně nazvaný „Udělám vše“, dává všemu novou dimenzi i tím, že obdobně nečitelné obličeje postav lascivně se podbízejících prostitutek v sobě nesou zřetelnou symboliku zmaru a smrti. Plastiky z polystyrénu jsou zpracované do nejmenšího detailu za použití dalších netradičních materiálů od umělých vlasů až po bižuterii. „Když jsem třeba realizovala hlavu Anděla, probírala jsem se půl roku husím peřím a pro Rybího muže na společnou výstavu s tematicky vymezenou událostí z Vánoc jsem si v srpnu nechala přivézt čtyři pytle rybích šupin i s hlavami. Měla jsem je ve vaně a potom šupinu po šupině narovnávala a sušila. Myslím, že to byla poslední kapka, která u našich dcer rozhodla, že budou, jak jsme je k tomu s Tomášem vždy přemlouvali, studovat jinou než výtvarnou školu…“

Od obrazu bych neodešel
Tomáše Císařovského by ale od záměru stát se malířem neodradilo nikdy nic. „Kromě pár jiných představ ještě v útlém dětském věku jsem o tom, co chci dělat, nezapochyboval,“ tvrdí. I on vyrůstal v uměleckém prostředí: první z jeho bratrů (Petr, 1950) je sochařem, druhý (Josef, 1952) filmovým režisérem a otec (Josef, 1926) kunsthistorikem, malířem a sochařem zároveň. „Možná i proto, že táta měl poměrně rozvětvenou šíři zájmů, lpí každý z nás naopak na jediné profesi,“ upřesňuje. On sám navíc zůstává věrný také jedinému médiu, klasickému obrazu malovanému historií prověřenou olejovou technikou, od které občas poodchází jen k časově méně náročnějšímu a pro jeho tvorbu „osvěžujícímu“ akvarelu. „Olej je nejdokonalejší, protože je už svou podstatou nejblíže životu samému. Vůbec nerozumím lidem, proč jim vyhovují akrylové barvy, které mají všechny nevýhody,“ říká. „Od obrazu bych nikdy neodešel k žádnému jinému médiu a na rozdíl od spousty mých kolegů jsem ani nikdy nekoketoval s novými médii současného vizuálního umění.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě .......
 

EVA ŠUHÁJKOVÁ

XANTYPA 3/11 - výběr z článků

Abeceda 3/11

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.
 

03. 11

Slunce vstupuje do znamení Ryb 19. února v 01.26 SEČ a setrvá v něm do 21. března 00.21 hod. Uran přechází do Berana a rozhodí geopolitickou rovnováhu. Na konci měsíce zapůsobí opozice Jupitera se Saturnem a bude mít na svědomí vyhrocené spory a překotné snahy něco zachraňovat. Politická scéna se tak může proměnit v rejdiště falešných mesiášů. Zvýšené opatrnosti je třeba 13., 21. a 26. – 30. 3. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad:
 

Tipy výtvarné umění 3/11

Milena Dopitová, Kde mám první konec?
Galerie města Blanska
26. 2. – 23. 3. 2011
Milena Dopitová se výrazně prosadila na české i zahraniční výtvarné scéně již v 90. letech. Její instalace, videa či fotografie se vztahují k nekončícímu konfliktu ducha a těla s akcentem na ženský pohled na svět. Její ženské sociální cítění se všemi emocemi slabšího pohlaví se objevuje ve všech jejích projektech. V tom nejnovějším nazvaném KDE MÁM PRVNÍ KONEC? se umělkyně zabývá nejrůznějšími každodenními náladami a pocity, pohrává si s metaforickými významy konců a začátků. Instalaci v Blansku tvoří například objekt VČEREJŠEK I ZÍTŘEK NA JEDNOM MÍSTĚ, video KOUZLEM TVÝM ZMĚNIT SE SMÍM a fotografický projekt DUŠE RŮŽE akcentující dojemnou prchavost chvíle. Součástí je rovněž objekt z plátna bez barvy a vůně, který má rozměr, tvar a možná i příběh. Výstava má především vyvolávat v divákovi dnes tak podceňované emoce.

TIPY ROCK & POP 3/11

Arcade Fire: The Suburbs
Třetí album montrealských rockových eklektiků se stalo událostí loňského roku. Chytrá a talentem posvěcená směs v žánrovém záběru ne nepodobná beatlesáckému Bílému dvojalbu či koncepčním deskám Kinks opravdu patří k tomu nejpodivuhodnějšímu v seznamu „nej-nej“ desek 2010. Régine Chassagne, Richard Parry, Tim Kingsbury a především bratři William a Win s příjmením Butler založili Arcade Fire už v roce 2003. Jejich znamenitý debut FUNERÁL nabídl velmi svérázný mix bossa-novy, punku, francouzského šansonu a chytlavých melodií (Arcade Fire byli tehdy pasováni na pokračovatele U2 či Davida Bowieho a Queen). Druhé album NEON BIBLE bylo mnohem rokovější a ve výsledku až příliš apokalyptické. Šestnáct písniček nového alba je jakýmsi prolnutím obou předchozích, navíc jsou sevřeny v příběh, jehož reálie pocházejí z předměstí texaského Houstonu. Lahůdka pro všecky hudební dobrodruhy.

Tipy knihy 3/11

TISÍC A JEDNA NOC
přeložil, poznámkami a vysvětlivkami opatřil Felix Tauer
(Euromedia Group, Praha)
Po Bibli snad nejčtenější kniha, jež vznikala od třetího století na dávných cestách z Indie přes Persii až po Egypt, kde jí v průběhu času, od 12. do 18. století anonymní literáti dali dnešní podobu. Stále znovu čtená a pořád jedinečná, myslím, že ani DEKAMERON oblibu tohoto pestrého sledu vyprávění nejrůznějších žánrů nepřekonal, protože zachycuje téměř nekonečné množství pověstí, legend, bajek, příběhů ze života, často frivolně lechtivých, a také vyprávěných bez pruderie. Král dvakrát podlehl ženské lsti: první byla manželčina nevěra, druhou byla inteligence, fantazie a invence vezírovy dcery Šahrazád, jež rafinovaně prodlužovaným vyprávěním zachránila život sobě a tisíci pannám, jež se měly stát každodenní obětí královy msty. Kompoziční mistrovství prosté – a geniální. V době, kdy stránky novin zaplňují ortodoxní islámští fundamentalisté a teroristé a Evropa s Amerikou jsou udržovány ve strachu před Araby, četba nadmíru potřebná, poutavá a veskrze lidská. Z Tauerova podrobného poznámkového aparátu si osvojíme téměř celý dějinný kontext, z něhož kniha, vlastně knihy vycházejí. Do konce roku máme mít v ruce poslední, osmý díl. Všechny skvostně vydané.

TIPY KLASICKÁ HUDBA 3/11

PARSIFAL
Praha, Národní divadlo, 19. 3. 2011 – premiéra
Operu Richarda Wagnera PARSIFAL nastudoval v Národním divadle dirigent John Fiore, který zde uvedl už celý PRSTEN NIBELUNGŮ. Režii má Jiří Heřman, jenž má pro mystické a symbolistní náměty porozumění, lze tedy čekat událost. V době Wagnerova života měla Praha agilní křídlo wagneriánů, dnes se s jeho dílem seznamujeme spíš vzácně. Parsifal, jinoch vyvolený, dokáže posvátným kopím zachránit očarovaného strážce svatého Grálu a stane se v říši Grálu králem. Parsifala zpívá Alfons Eberz (wagnerovský pěvec mnoha významných scén, včetně Bayreuthu), roli Kundry nastudovala Eva Urbanová.
 

Tipy film 3 /11

CIZINEC
USA 2010
Režie: Florian Henckel von Donnersmarck
Krásná Elise Wardová dobře ví, že má v patách policii, jmenovitě inspektora Achesona ze Scotland Yardu, který řídí velkou evropskou akci na polapení jejího zmizelého milence Alexe Pearce, hledaného kvůli loupeži peněz gangstera Shawa. Proto mladá žena odjede z Paříže do Benátek, přičemž se ve vlaku se seznámí s americkým středoškolským profesorem matematiky Frankem Tupelem, aby pronásledovatele zmátla.

TIPY DIVADLO 3/11

RODINNÁ SLAVNOST
THOMAS VINTERBERG, MOGENS RUKOV
REŽIE: MARTIN FRANTIŠÁK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Do roku 2011 ostravská divadla skočila doslova po hlavě. Už v polovině ledna uvedlo Divadlo loutek Andersenovo OŠKLIVÉ KAČÁTKO.

Jak jsme připravovali premiéru filmu NICKYHO RODINA

Před třemi lety natáčel můj syn Matěj s tehdy „jen“ osmadevadesátiletým Nickym Wintonem závěrečné scény k filmu NICKYHO RODINA. Natáčení probíhalo v přeplněném sále Kongresového centra a atmosféra byla nabitá emocemi. Malí žáci a studenti vyprávěli Nickymu, jak je jeho příběh inspiroval k tomu, aby nebyli lhostejní a zkusili pomáhat. Nicky je typický Angličan, který málokdy projeví svoje city, ale tehdy se rozplakal a spontánně řekl: „Nikdy jsem si nemyslel, že to, co jsem udělal před sedmdesáti lety, bude mít tak velký vliv, jaký to zjevně má. A když je z toho dneska příběh, který pomáhá lidem žít a tvořit budoucnost, pak je to pro mne velkou odměnou.“ Právě těmito slovy Maťův nový film končí.
 

SPISOVATELKA Ann Radcliffová

Ženský hlas v literatuře je věru mladinký. Zní totiž teprve nějakých tři sta let. Sboru, který dnes nabyl síly mohutného chorálu, předcházely ojedinělé hlásky, hlásící se mezi armádami vzdělaných mužů nesměle o pozornost. Ann Radcliffová byla jedním z nich.

Světoběžníci - výběr z článků

Dokumntaristka Erika Hníková

Od deseti let fotila, ale ve šlépějích svého táty, fotografa, nešla. „Myslím, že jen vizuální přemýšlení mi není vlastní,“ vysvětluje režisérka, proč si nakonec pro studium zvolila Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Ceny sbírala už během studií, ale známou se stala svým absolventským snímkem ŽENY PRO MĚNY. Následovaly dokumenty SEJDEME SE V EUROCAMPU a nejnověji NESVATBOV. Zahraniční premiéru si odbyl v únoru na 61. mezinárodním filmovém festivalu Berlinale, kde byl uveden v nesoutěžní sekci Forum.

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

Sochař  Antonín Kašpar

Sochař Antonín Kašpar

Prvá tři důrazná přikázání může kterýkoli pracovitý, budoucnost uznávající a milující muž s vizí naplnit. Posvětit místo sochou, to už je úkol, jakých se dostávalo snad jen hrdinům z bájí. A jestliže úkol splnili, stali se nesmrtelnými. Když uznávaný kunsthistorik Ivan Neumann zahajoval výstavu akademického sochaře Antonína Kašpara v pražské Galerii české plastiky, potěšil ho konstatováním, a teď volně citujme, že „sochy byly a jsou stavěny na historicky významná a posvátná místa, aby stvrdily jejich neobyčejnost. Antonín Kašpar naopak postavením své sochy na kterékoli místo v krajině nebo lidském sídle učiní ono místo posvátným“.
 

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Národní galerie, Veletržní palác. Šípkův Arzenal. Přehlídkové sály designérských studií. Designblok. Nová, ale už prestižní galerie DOX. To jsou pojmy, spojené dnes s pražskými Holešovicemi. Výtvarné umění a design se v této, dříve dělnické čtvrti zabydlují s chutí a úspěšně. A právě poblíž DOXu stojí na nároží rušné křižovatky činžák, který díky výtvarníku-workholikovi metamorfoval do galerie.
 

Designér Ondřej Brunecký

Designér Ondřej Brunecký

Když jsem procházela dvorkem jednoho brněnského činžáku, začalo pršet. Aby ne, vždyť si jdu povídat o Anglii, napadlo mne, když jsem s provlhlými vlasy konečně vyšplhala po starém schodišti k ateliéru interiérového designéra ing. Ondřeje Bruneckého. „To o tom dešti v Anglii je spíš legenda,“ začali jsme konverzaci po anglicku, neutrálním tématem počasí. „Tam sice prší často, ale žádné lijáky. Spíš jen tak ševelí. Dáte si čaj s mlékem?“ nabídl mi šálek, do něhož lil mléko až na konec. Aha, přece se z něj nestal Angličan, ti lijí napřed mléko, uvědomila jsem si a vzpomněla na dávnou válečnou historii, podle níž takto odhalili německého špióna.
 

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

Když 13. srpna 1995 zemřel v anglickém Colchestru klinický psycholog na penzi PhDr. Václav Pinkava, opustilo zároveň s ním pozemský svět i „spisovadlo“ Jan Křesadlo, enfant terrible české literární scény, překladatel J. K. Klement, dosud neznámý akademický malíř Václav Pinkava, skvělý karikaturista a ilustrátor Kamil Troud, hudební skladatel a zpěvák Ferdinand Lučovický z Lučovic a na Suchým dole, zároveň filosof, logik, matematik a polyglot. Tím vším byl. 

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

Vlasta Kemr pochází ze starého českého šlechtického rodu. Po absolvování Hollarovy výtvarné školy pracoval v Zemědělských novinách, pak emigroval do Spolkové republiky Německo, kde už žije třicátý rok. Mimo jiné tam působil v grafickém oddělení věhlasného nakladatelství IDG. V dubnu 2010 měl v pražské Galerii Smečky výstavu JAK MĚ NEZNÁTE (KOLÁŽE Z LET 1984 AŽ 2009). 

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Kdo neví, nakolik se na úspěchu rozhlasového a televizního pořadu, seriálu, divadla nebo filmu podílejí profese spisovatele, dramaturga, scenáristy a režiséra, může se poučit v rodině Zelenkových. Jedno s druhým se u nich prolíná už hezkou řádku let. Stačí připomenout rozhlasového HLUSTVISIHÁKA, televizní seriál SŇATKY Z ROZUMU, filmy JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, KNOFLÍKÁŘI nebo divadelní i filmové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ a každý hned ví, s kým má tu čest.
 

Několik životů Erazima Koháka

Několik životů Erazima Koháka

Profesor Erazim Kohák žije v Praze už dvacet let, předtím strávil dlouhý čas v Americe. Když mu bylo čtrnáct let uprchl s rodiči za dramatických okolností z Československa. Celý život – a nebyl zrovna snadný – ho provázela touha být užitečný. Protože jeho životní cesta několikrát prudce změnila směr, musel jako filosof hledat odpovědi na provokující otázky, aby zůstal věrný sám sobě. 

ARCHITEKTI ŠPAČKOVI

ARCHITEKTI ŠPAČKOVI

První schůzku s architekty, bratry Janem a Jiřím Špačkem, jsem si dala ve Slavii. Kde také jinde, když právě rekonstrukce slavné pražské kavárny je jejich společným dílem. Volit místo dalšího setkávání bylo složitější, protože zajímavých staveb a interiérů, které od osmdesátých let realizovali, je hodně. Není divu, že svou tvorbou ovlivnili i své blízké. Nakonec jsme se sešli ve Lvím dvoře, a to nejen my tři, ale i další rodinní příslušníci obou bratrů.
 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 3/11

XANTYPA Číslo 3/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne