Hrad Bítov

Vranovská přehrada je vyhlášená rekreační oblast a v létě v zátokách pod hradem Bítovem zní smích dětí a ve vzduchu voní uzené klobásy. Mnozí z rekreantů vystoupají strží či po silnici i k samotnému hradu. Zimní atmosféra je zcela jiná. Z propasti pod hradbami se valí mlha, z níž se zdají vystupovat tváře dávných příběhů. A do melancholického zvuku Aiolových harf, umístěných na střechách jižního hradního křídla, jako by od nedaleké mohyly předků, z níž již kdosi odšrouboval kovovou desku, zaznělo zařvání k smrti smutné lvice…

bítov

Žil jednou jeden baron Haas…
V roce 1841 se jako syn západočeského statkáře a průmyslníka narodil Georg Carl Haas. Po studiích chemie ve Vídni převzal rodinné podniky – porcelánky. Společně se svým bratrancem Johannem Baptistem Czjzekem (Čížkem) vytvořil z firmy Haas a Czjzek jednu z největších porcelánek v celé rakousko-uherské monarchii, za což si vysloužil v roce 1899 povýšení do šlechtického stavu s predikátem Haas von Hasenfels. V roce 1908, v den šedesátého výročí panování císaře Františka Josefa byl povýšen do stavu svobodných pánů (Freiherr či baron). O tento titul usiloval předtím po deset let a stál jej údajně závratnou sumu osmdesát tisíc zlatých a mnoho dalších darů věnovaných trůnu. Mohl si to dovolit, firma specializující se především na bíle polévaný, střídmě zdobený porcelán pro hotely a restaurace a luxusní zboží vyráběné na objednávku, mimo jiné i císařského dvora či papeže, prosperovala báječně.Další bohatství získal Georg Haas výhodným sňatkem s Olgou Dannenbergovou, dcerou saského textilního magnáta ze Žitavy. A tak k zámku Kamenný dvůr v Kynšperku nad Ohří, který zakoupil již v roce 1840 za 204 tisíce zlatých Georgův otec Augustin Eusebius Haas, přibyl v roce 1886 zámek Mostov, který se stal rodinným sídlem, a později i opravdový hrad.
V roce 1876 se Georgu Carlovi a Olze narodil jediný syn, Georg Julius Haas.

…a ten měl peníze i čas
Když v listopadu roku 1914 baron Georg Carl Haas zemřel, bylo již dávno po švestkách, ale válka, vyhlášená v červenci, nejenže nekončila, ale měla trvat další čtyři roky a stát se nejkrvavějším konfliktem, který do té doby lidstvo poznalo. Na frontu odešel i baronův syn Georg Julius, hulánský poručík a starý mládenec, vrátil se ovšem až v roce 1921, ve svých pětačtyřiceti letech. Dědicem rodového majetku se však nestal – spravovala jej jeho matka Olga, která svému synovi již dříve před válkou zazlívala bohémský život a marnotratnost svobodného důstojníka c. k. armády. Mladému baronovi však byla vyměřena velkorysá apanáž, která mu umožňovala žít nezávislý život podle jeho představ, raději však někde v ústraní. A tak se započal jeho moravský čas.

Že zvířátka měl nejvíc rád…
Pro starou rodovou šlechtu, a dokonce i pro některé ze svých služebníků byl baron Haas parvenu, nobilitovaný novošlechtic s podezřelou minulostí, kterým je třeba opovrhovat, možná i pro jeho bohatství a židovský původ. Baron se nevnucoval. Naopak se na svém sídle obklopil značně podezřelými lidmi z polosvěta (jejich večírky jsou součástí haasovské legendy), ale hlavně svými milovanými zvířaty. Těch měl okolo sebe opravdu požehnaně: psy, ušlechtilé koně, ptáky, různá zvířata exotická, zkrátka celou soukromou zoo, do níž za drobný obnos pro svého sluhu, který o zvířata pečoval, umožňoval o víkendech vstup i veřejnosti. Nejproslulejší z baronova zvěřince byla bezpochyby lvice, kterou baron koupil v roce 1930 od cirkusu Kludský, a která k úděsu úřednictva musela jíst se svým pánem u jednoho stolu. Vedle své Mietzi Mausi, pojmenované podle Myšáka Mickeyho od Walta Disneyho, který nedlouho předtím (1928) dobyl světová stříbrná plátna, si přál být i pohřben. Osud však rozhodl jinak.
Další velké místo v srdci Georga Julia Haase zaujímaly vedle zvířat ženy; po jeho návratu z války to byly především selské dívky z okolí jeho sídla, a bylo jich několik desítek. Pan baron si vedl jejich evidenci ve svém slavném Maitressen-kontu a pečlivě zaznamenával i výdaje, které měl s velkorysými dary nejen pro dívky samotné, ale i pro jejich rodiče. Zřídil dokonce i konto, z něhož byly renty vypláceny ještě dlouho po jeho smrti i v době existence tzv. železné opony, podle místních legend až do devadesátých let. Šlechetný milovník měl tedy své dámy zřejmě svým způsobem opravdu rád.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.....

Petr Škrášek

XANTYPA 4/13 - výběr z článků

Evropská Smetana Emma

Evropská Smetana Emma

 Emma Smetana hlásí zprávy v Nočních televizních novinách na Nově, hraje ve filmech i v seriálech. To odvádí pozornost novinářů od jejích pozoruhodných zkušeností, které nasbírala ve vysoké politice a v evropských metropolích. Xantypa se jí na tyto postřehy zeptala jako první.

GRATULUJEME, PANE LIPSKÝ

GRATULUJEME, PANE LIPSKÝ

 Pátek 19. dubna by si měli červeně zaškrtnout ve svých diářích a kalendářích všichni, kdož se rádi baví a milují smích. Pochopitelně, že ten v dobrém podání. Toho dne totiž doputuje k významné životní metě – devadesátinám – Lubomír Lipský. Oblíbený herec byl předurčen, aby diváky bavil. Miroslav Horníček, který s ním hrál, přátelil se a dokonce společně bydleli v jednom domě, o něm řekl: „Mirek nás zve do svého světa, do světa nádherného rošťáckého klaunství, do živočišné říše srandy.“

ROD WAGNERŮ

ROD WAGNERŮ

Neměnná krása děl slavného rodu kamenosochařů s pradávnou tradicí mnoha generací přetrvala staletí. Sídlili střídavě ve Dvoře Králové, Jaroměři, Ferdinandově, Kuksu, Betlému u Kuksu a v Hořicích v Podkrkonoší. V mozaice bohatě rozvětveného genealogického stromu Wagnerů najdeme významné restaurátory, tvůrce náhrobních kamenů s náboženskou tematikou, výtvarníky… I jednoho z představitelů soudobého českého malířství, Josefa Wagnera juniora. Zastavme se u těch nejslavnějších.

Konec Klause v Čechách. Nebo ještě ne?

 Dějou se věci. Senát 4. března odhlasoval žalobu pro velezradu na prezidenta Václava Klause. Důvodů našli senátoři víc, klíčová byla amnestie. To je veleudálost na české i evropské poměry. Sedmého března Klaus skončil na Hradě. Tak neslavné odcházení si jistě nepředstavoval. Končí zavržen, politicky takřka vyobcován. V tom vyobcování se pro nás skrývá jedno vážné nebezpečí. Osmého března Klause vystřídal jeho opozičně-smluvní druh Miloš Zeman.

Chávezovou smrtí končí jedna etapa venezuelské historie

 Úmrtím Huga Cháveze, prezidenta a charismatického vůdce, na následky rakoviny ve věku 58 let, se Venezuela ze dne na den stala jinou zemí, než jakou byla donedávna. Chávez si vytyčil za cíl vybudovat ve své vlasti socialismus v demokratických podmínkách. Odpověď na otázku, zda bude experiment v té či oné podobě pokračovat, naznačí výsledek prezidentských voleb, jež se tam co nevidět uskuteční.

Co se děje… v New Yorku

 Vystupování na Broadwayi je pro filmové herce z Hollywoodu výzvou, která jím dává možnost přesvědčit své publikum, že kouzlo stylizované osobnosti funguje i mimo filmový pás. S divadelní rolí však přichází i hrozba prověření jejich hereckých schopností. Poté, co Tom Hanks jako spoluautor a hvězda filmu LARRY CROWN zaznamenal v roce 2011 na snímek chladnou odezvu publika i kritiky, podíval se znovu na novou verzi kdysi odmítnuté divadelní hry Nory Ephronové LUCKY GUY a výzvu přijal. Až do června bude na Broadwayi vystupovat v roli bulvárního novináře proměnlivého charakteru Mika McAlaryho, který proslul v osmdesátých a devadesátých letech články o policejní korupci.

Co se děje… v Londýně

 Fenomenální telepatka Hilary Mantelová Těžko se zbavit dojmu, že první dámu ostrovní literatury Hilary Mantelovou (60) těší zájem a pozvánky k veřejným vystoupením minimálně stejně, ne-li více než dvojnásobné vítězství v nejprestižnější britské literární soutěži Man Booker Prize v letech 2009 a 2012, které získala jako autorka historických románů WOLF HALL a PŘINESTE MRTVOLY.

Co se děje… v Paříži

 Marc Chagall, běloruský malíř, který větší část života prožil ve Francii, je jedním z nejoblíbenějších umělců u zdejších galeristů. Tentokrát se k jeho dílu vrací Musée Luxembourg, v jehož nevelkých sálech může návštěvník až do 21. července vidět tematickou výstavu CHAGALL, ENTRE GUERRE ET PAIX (Chagall, mezi válkou a mírem).

Co se děje… ve Vídni

 Prestižní galerie Albertina v historickém centru Vídně na letošní jaro připravila mimořádnou výstavu světoznámého malíře a sochaře německého původu Maxe Ernsta, který patří k průkopníkům dadaismu a surrealismu. Současná expozice v Albertině je jeho první retrospektivou v alpské zemi.

Co se děje… na Slovensku

 Od 4. dubna do 14. července si mohou příznivci fotografie připomenout dílo Viliama Malíka (1912–2012). Jedná se o vůbec první retrospektivní výstavu, která je uspořádána u příležitosti nedožitých stých narozenin tohoto tvůrce. Fotograf, považovaný za průkopníka žurnalistické fotografie na Slovensku, patřil k nejvýznamnějším představitelům slovenské meziválečné fotografické moderny. Jako jeden z prvních slovenských fotografů se soustavněji věnoval dokumentaristické tvorbě. Fotografovat začal v rámci amatérského fotoklubu YMCA. Od poloviny 30. let externě spolupracoval s Československou tiskovou kanceláří sídlící v Praze, a to nejen jako fotoreportér, ale také jako filmař zaznamenávající události v Bratislavě i širším okolí. Jeho zaměření bylo velmi všestranné, díky čemuž se zachovalo mnoho dokladů o společenských či urbanistických změnách na Slovensku. V padesátých letech se tento tvůrce stáhl do pozadí, po roce 1989 zažil zasloužený výrazný návrat. V roce 2007 získal ocenění Osobnost slovenské fotografie, kterou uděluje Středoevropský dům fotografie. Výstavu Viliama Malíka připravila Slovenská národní galerie.

Architektura - výběr z článků

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/13

XANTYPA Číslo 4/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne