Co se děje… v Londýně

 Fenomenální telepatka Hilary Mantelová Těžko se zbavit dojmu, že první dámu ostrovní literatury Hilary Mantelovou (60) těší zájem a pozvánky k veřejným vystoupením minimálně stejně, ne-li více než dvojnásobné vítězství v nejprestižnější britské literární soutěži Man Booker Prize v letech 2009 a 2012, které získala jako autorka historických románů WOLF HALL a PŘINESTE MRTVOLY.

 Když všem na potkání tvrdíte, že jste obdařena schopností komunikovat s mrtvými a že se tím dokonce živíte, můžou vás za to zavřít do blázince. Když to ale děláte z povolání, třeba jako spisovatelka historické prózy nebo telepatka, a jste za to placeni, tak vám to obvykle projde,“ nabídla počátkem března publiku na literárním festivalu v anglickém Bathu definici své profese.

Princezna jak z „kreslířského prkna“
Pár týdnů předtím rozvířila hladinu britského veřejného mínění, když při přednášce v Britském muzeu přirovnala britskou královskou rodinu k pandám: „Současná královská rodina sice nemá sice takové potíže s rozmnožováním, jako mají pandy, ale její členové jsou stejně jako pandy nákladné na údržbu a jen s obtížemi se přizpůsobují modernímu prostředí. Ale cožpak na ně není hezká podívaná?“
Mantelová, která své dva bestsellery zasvětila éře Tudorovců na anglickém trůně, se pozastavila nad tím, jak o manželce prince Williama, vévodkyni z Cambridge píší britská média: „Panenka se skládacími klouby ověšená v hávech. Manekýna z výkladní skříně bez jakékoliv osobnosti, definovaná tím, co si vezme na sebe… Jako by ji sestavila parta řemeslníků podle návrhu nějaké komise. S dokonale umělým úsměvem a ručně dokončenými a nalakovanými končetinami.“
I když kritizovala spíše obraz, který o Kate Middletonové vytváří část britského tisku, Daily Mail psal o „jedovaté slině“ a The Sun nazval její výroky bizarními pomluvami. Britský premiér David Cameron, který se obvykle do podobných debat nevměšuje, spisovatelce nepřímo vzkázal, aby se věnovala raději historii britské monarchie než její současnosti. Že jí to jde mnohem lépe.

Co vlastně dělám? Aha, píšu knížku
Americký týdeník New Yorker popisuje v profilu, který věnoval Mantelové loni v létě, spisovatelčiny začátky následovně: „Psal se rok 1975 a bylo jí třiadvacet let. Bydlela v Manchestru a prodávala v obchodním domě oděvy. Věděla, že nemá dost peněz, aby dostudovala práva (na London School of Economics – pozn. aut.), a po roce práce v léčebně pro dlouhodobě nemocné zjistila, že nechce být sociální pracovnicí. Práce prodavačky ji nudila – a tak si z knihovny postupně půjčovala všechny knížky o francouzské revoluci. A začala si z nich dělat poznámky. Když v tom nějaký čas soustavně pokračovala, začala se ptát sama sebe: co vlastně dělám? Píšu knížku, zněla odpověď.“
Jenže o tom, jak psát beletrii, neměla ponětí. V rozhovoru pro londýnské Timesy před čtyřmi lety přiznala, že kdysi navštěvovala kurs kreativního psaní, „jenže to bylo pro lidi, jejichž ambicí bylo, aby jim místní noviny otiskly básničku o procházce v parku… Když se mě učitelka zeptala, co píšu, a já jí odpověděla, že román o Velké francouzské revoluci, protočily se jí panenky. Psala totiž pro ženské časopisy a do té doby jí otiskly šest článků,“ říká Mantelová a na vysvětlenou dodává: „Existuje jistá skupina lidí, kteří se chtějí stát spisovateli, ale přitom sami strašně neradi čtou.“

Mantelová jako Cromwell
Historický román WOLF HALL, který vyšel v českém překladu Michaely Markové v roce 2010 v nakladatelství Argo, byl už devátou knihou Hilary Mantelové a přinesla jí v Británii v pořadí celkem jedenácté literární ocenění. Přitom když začala v roce 2004 na novém románu pracovat, chtěla psát původně o své zkušenosti z africké Botswany, kde v 70. letech se svým první manželem, geologem žila.
Pak si však uvědomila, že na rok 2009 připadne 500. výročí korunovace Jindřicha VIII. Pokud chce tedy napsat román věnovaný této éře, musí to být teď , nebo nikdy, protože pak o tohle historické téma nebude mít žádný nakladatel zájem.
Nejen čtenářský úspěch (prodej po udělení ceny Man Booker Prize stoupl pětinásobně a knihy se prodalo po světě jen v anglickém jazyce přes 630 tisíc výtisků) ji inspiroval k pokračování. Román PŘINESTE MRTVOLY vyšel v roce 2012 a Mantelová za něj získala jako vůbec první spisovatelka druhé ocenění Man Booker Prize. („Je to stejné, jako když čekáte na londýnský autobus. Strašně dlouho nic a pak přijedou dva najednou,“ prohlásila, když přebírala z rukou sira Petera Stotharda loni v létě znovu cenu a šek na 50 000 liber).
Úspěch ji přivedl k tomu, aby svou historickou epopej rozšířila na trilogii; závěrečný třetí díl s názvem ZRCADLO A SVĚTLO má vyjít za dva roky. A první dvě knihy by se měly do té doby dočkat divadelního zpracování v nastudování Shakespearovy královské divadelní společnosti.
Ve světě stále hrubších a karikujících uměleckých digitálních zkratek je úspěch Hilary Mantelové stejně překvapující jako uklidňující. Jakkoliv za něj anglická krásná literatura vděčí nejspíše především fenomenální telepatické schopnosti autorky. „Ta knížka mě nadchla, ale zároveň z ní šel strach. Hlas Thomase Cromwella, který z ní promlouvá, je mimořádně přesvědčivý. Až mám podezření, že Hilary Mantelová je ve skutečnosti převtělený Thomas Cromwell,“ svěřila se čtenářům v recenzi románu WOLF HALL literární kritička nedělníku Observer Rachel Cookeová.

Ivan Kytka

XANTYPA 4/13 - výběr z článků

Evropská Smetana Emma

Evropská Smetana Emma

 Emma Smetana hlásí zprávy v Nočních televizních novinách na Nově, hraje ve filmech i v seriálech. To odvádí pozornost novinářů od jejích pozoruhodných zkušeností, které nasbírala ve vysoké politice a v evropských metropolích. Xantypa se jí na tyto postřehy zeptala jako první.

GRATULUJEME, PANE LIPSKÝ

GRATULUJEME, PANE LIPSKÝ

 Pátek 19. dubna by si měli červeně zaškrtnout ve svých diářích a kalendářích všichni, kdož se rádi baví a milují smích. Pochopitelně, že ten v dobrém podání. Toho dne totiž doputuje k významné životní metě – devadesátinám – Lubomír Lipský. Oblíbený herec byl předurčen, aby diváky bavil. Miroslav Horníček, který s ním hrál, přátelil se a dokonce společně bydleli v jednom domě, o něm řekl: „Mirek nás zve do svého světa, do světa nádherného rošťáckého klaunství, do živočišné říše srandy.“

Hrad Bítov

Hrad Bítov

Vranovská přehrada je vyhlášená rekreační oblast a v létě v zátokách pod hradem Bítovem zní smích dětí a ve vzduchu voní uzené klobásy. Mnozí z rekreantů vystoupají strží či po silnici i k samotnému hradu. Zimní atmosféra je zcela jiná. Z propasti pod hradbami se valí mlha, z níž se zdají vystupovat tváře dávných příběhů. A do melancholického zvuku Aiolových harf, umístěných na střechách jižního hradního křídla, jako by od nedaleké mohyly předků, z níž již kdosi odšrouboval kovovou desku, zaznělo zařvání k smrti smutné lvice…

ROD WAGNERŮ

ROD WAGNERŮ

Neměnná krása děl slavného rodu kamenosochařů s pradávnou tradicí mnoha generací přetrvala staletí. Sídlili střídavě ve Dvoře Králové, Jaroměři, Ferdinandově, Kuksu, Betlému u Kuksu a v Hořicích v Podkrkonoší. V mozaice bohatě rozvětveného genealogického stromu Wagnerů najdeme významné restaurátory, tvůrce náhrobních kamenů s náboženskou tematikou, výtvarníky… I jednoho z představitelů soudobého českého malířství, Josefa Wagnera juniora. Zastavme se u těch nejslavnějších.

Konec Klause v Čechách. Nebo ještě ne?

 Dějou se věci. Senát 4. března odhlasoval žalobu pro velezradu na prezidenta Václava Klause. Důvodů našli senátoři víc, klíčová byla amnestie. To je veleudálost na české i evropské poměry. Sedmého března Klaus skončil na Hradě. Tak neslavné odcházení si jistě nepředstavoval. Končí zavržen, politicky takřka vyobcován. V tom vyobcování se pro nás skrývá jedno vážné nebezpečí. Osmého března Klause vystřídal jeho opozičně-smluvní druh Miloš Zeman.

Chávezovou smrtí končí jedna etapa venezuelské historie

 Úmrtím Huga Cháveze, prezidenta a charismatického vůdce, na následky rakoviny ve věku 58 let, se Venezuela ze dne na den stala jinou zemí, než jakou byla donedávna. Chávez si vytyčil za cíl vybudovat ve své vlasti socialismus v demokratických podmínkách. Odpověď na otázku, zda bude experiment v té či oné podobě pokračovat, naznačí výsledek prezidentských voleb, jež se tam co nevidět uskuteční.

Co se děje… v New Yorku

 Vystupování na Broadwayi je pro filmové herce z Hollywoodu výzvou, která jím dává možnost přesvědčit své publikum, že kouzlo stylizované osobnosti funguje i mimo filmový pás. S divadelní rolí však přichází i hrozba prověření jejich hereckých schopností. Poté, co Tom Hanks jako spoluautor a hvězda filmu LARRY CROWN zaznamenal v roce 2011 na snímek chladnou odezvu publika i kritiky, podíval se znovu na novou verzi kdysi odmítnuté divadelní hry Nory Ephronové LUCKY GUY a výzvu přijal. Až do června bude na Broadwayi vystupovat v roli bulvárního novináře proměnlivého charakteru Mika McAlaryho, který proslul v osmdesátých a devadesátých letech články o policejní korupci.

Co se děje… v Paříži

 Marc Chagall, běloruský malíř, který větší část života prožil ve Francii, je jedním z nejoblíbenějších umělců u zdejších galeristů. Tentokrát se k jeho dílu vrací Musée Luxembourg, v jehož nevelkých sálech může návštěvník až do 21. července vidět tematickou výstavu CHAGALL, ENTRE GUERRE ET PAIX (Chagall, mezi válkou a mírem).

Co se děje… ve Vídni

 Prestižní galerie Albertina v historickém centru Vídně na letošní jaro připravila mimořádnou výstavu světoznámého malíře a sochaře německého původu Maxe Ernsta, který patří k průkopníkům dadaismu a surrealismu. Současná expozice v Albertině je jeho první retrospektivou v alpské zemi.

Co se děje… na Slovensku

 Od 4. dubna do 14. července si mohou příznivci fotografie připomenout dílo Viliama Malíka (1912–2012). Jedná se o vůbec první retrospektivní výstavu, která je uspořádána u příležitosti nedožitých stých narozenin tohoto tvůrce. Fotograf, považovaný za průkopníka žurnalistické fotografie na Slovensku, patřil k nejvýznamnějším představitelům slovenské meziválečné fotografické moderny. Jako jeden z prvních slovenských fotografů se soustavněji věnoval dokumentaristické tvorbě. Fotografovat začal v rámci amatérského fotoklubu YMCA. Od poloviny 30. let externě spolupracoval s Československou tiskovou kanceláří sídlící v Praze, a to nejen jako fotoreportér, ale také jako filmař zaznamenávající události v Bratislavě i širším okolí. Jeho zaměření bylo velmi všestranné, díky čemuž se zachovalo mnoho dokladů o společenských či urbanistických změnách na Slovensku. V padesátých letech se tento tvůrce stáhl do pozadí, po roce 1989 zažil zasloužený výrazný návrat. V roce 2007 získal ocenění Osobnost slovenské fotografie, kterou uděluje Středoevropský dům fotografie. Výstavu Viliama Malíka připravila Slovenská národní galerie.

Aktuálně - výběr z článků

Je libo porno, nebo raději obraz?

Je libo porno, nebo raději obraz?

Letošní vyhlášení výsledků soutěže Ceny kritiky pro mladé malíře do třiceti let proběhlo jako každý rok v únoru při zahájení výstavy sedmi finalistů.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/13

XANTYPA Číslo 4/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne