Evropská Smetana Emma

 Emma Smetana hlásí zprávy v Nočních televizních novinách na Nově, hraje ve filmech i v seriálech. To odvádí pozornost novinářů od jejích pozoruhodných zkušeností, které nasbírala ve vysoké politice a v evropských metropolích. Xantypa se jí na tyto postřehy zeptala jako první.

Emma SmetanaVystudovala jste na dvou vysokých školách, na Pařížském institutu politických věd a na Svobodné univerzitě v Berlíně. Zažila jste tam hospodářskou krizi a demonstrace. Jak se k situaci stavějí studenti v Paříži a Berlíně? Je mezi nimi v těchto městech rozdíl?
Pařížané žijí v kavárnách a demonstrují, protože jsou zvyklí bojovat za svá práva, a jsou zvyklí, že je někdo poslouchá. To by se měli naučit i Češi. Škola, kde jsem studovala, se držela stranou hlavního dění. Přišlo mi, že studenti v obou městech měli extrémně naivní, nezasvěcený pohled. Zatímco já měla pocit, že jsem ta „zasvěcená.“ Nahlédla jsem totiž do zákulisí a viděla, jak se dělá politika, včetně ekonomických rozhodnutí. V roce 2008 jsem v Bruselu zažila začátek krize jako asistentka asistenta evropského poslance Libora Roučka. Byla jsem tam na stáži od září do listopadu a tehdy krize začínala. Nacházela jsem se v srdci evropských institucí a musím říct, že již podle prvních očekávání měly přijít velké problémy a tyto obavy odpovídají tomu, jak hluboká krize byla a je. Když Česká republika předsedala Evropské unii, asistovala jsem tiskovému mluvčímu v kabinetech premiérů Mirka Topolánka a Jana Fischera. Krize se řešila na všech evropských summitech. Bylo zajímavé ocitnout se přímo v zákulisí rozhodovacího procesu. Teď jsem se rozpovídala, tím ale nechci odběhnout od otázky…

Jen pokračujte, ke studentům se vrátíme…
Byla to pro mě první velká pracovní zkušenost: Evropský parlament a následně český Úřad vlády a zahraniční cesty v rámci našeho evropského předsednictví. Návrat do škol v Paříži i v Berlíně mi potom připadal jako slabý odvar proti realitě vysoké politiky. Řekla bych, že mých pařížských spolužáků se krize nedotýkala, neboť jsem tam chodila na vysokou školu, kde dochází k téměř stoprocentní sociální reprodukci. Jinými slovy, na Sciences Po se dostávají především potomci jejích absolventů, nyní vysokých politiků a ředitelů, jejichž rodiny netrpí poklesem příjmů.
Proto mě potom osvěžil zážitek z levičácké univerzity v pankáčském Berlíně. Studenti na přednášky vodili psy, většinou měli na hlavě tak půlku vlasů a v tom zbytku převládala fialová, růžová a modrá barva. Matky v posluchárnách kojily, sešla se tam všemožná svobodomyslná alternativní individua, která působila tak, že se jich finanční krize také nedotkla, jelikož zažívají krizi od narození.
Pokud srovnám Paříž a Berlín, ocitla jsem se ve dvou extrémních prostředích. Němci jsou občansky mimořádně uvědomělí, zajímají se o to, co se děje, o ochranu životního prostředí i o práva homosexuálů a menšin. Náhled na svět z pohledu mladých Němců byl pro mě zajímavější než vysoce konzervativní přístup Pařížanů odtržených od světa. Němci po maturitě či bakalářském studiu odjedou na dobrovolonickou misi do Mali nebo do Tibetu, někam, kde jsou průšvihy, a tam rok dva pomáhají, než se vrátí do školy. Studentům na magisterském stupni bývá běžně kolem pětatřiceti a hodně jich už má děti, což je v Paříži nevídané. Rodiče ve francouzských „dobrých rodinách“ vedou děti k tomu, aby byly co nejefektivnější a všechno stihly v co nejkratším čase, a proto pak jdou na dobré školy. Němci jsou víc v klidu.

I v dobře situované rodině se může narodit pankáč…
To je sice pravda, ale francouzská společnost je na rozdíl od české výrazně stratifikovaná. Když je někdo potomek šlechtice, takový pološlechtic, vzbouří se jinak: užívá kokain, mluví sprostě nebo má extremistické názory, aby šokoval okolí. Nicméně podle oblečení okamžitě poznáte, kam patří a koho volí.

Mohla byste to rozvést?
Pravičáci o svůj vzhled dbají aristokratickým způsobem: Vypadají jako dandyové, nosí sametová saka, špičaté boty, delší vlasy s ofinou na stranu a váže se k tomu trošičku přísný výraz v obličeji. Levičáci si méně myjí vlasy, saka mají spíše manchesterová než sametová, mají radši hranatější boty nebo martensky. Poznáte je od sebe i podle barvy košile.

A jak se „vybarvují!?
Bílou nosí většinou levičáci, zatímco pravičáci mají spíše takovou modrou, která sluší každé pleti. V Čechách se to ještě nezačalo nosit, ale je to hezké. Francouzi přirozeně napodobují ostatní ve skupině, do níž patří, nebo chtějí patřit, a z oblečení se stává téměř uniforma. Ve škole jsem měla pocit, že skoro není možné přestoupit z jedné skupiny do druhé.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.....

Ivan Větvička

XANTYPA 4/13 - výběr z článků

GRATULUJEME, PANE LIPSKÝ

GRATULUJEME, PANE LIPSKÝ

 Pátek 19. dubna by si měli červeně zaškrtnout ve svých diářích a kalendářích všichni, kdož se rádi baví a milují smích. Pochopitelně, že ten v dobrém podání. Toho dne totiž doputuje k významné životní metě – devadesátinám – Lubomír Lipský. Oblíbený herec byl předurčen, aby diváky bavil. Miroslav Horníček, který s ním hrál, přátelil se a dokonce společně bydleli v jednom domě, o něm řekl: „Mirek nás zve do svého světa, do světa nádherného rošťáckého klaunství, do živočišné říše srandy.“

Hrad Bítov

Hrad Bítov

Vranovská přehrada je vyhlášená rekreační oblast a v létě v zátokách pod hradem Bítovem zní smích dětí a ve vzduchu voní uzené klobásy. Mnozí z rekreantů vystoupají strží či po silnici i k samotnému hradu. Zimní atmosféra je zcela jiná. Z propasti pod hradbami se valí mlha, z níž se zdají vystupovat tváře dávných příběhů. A do melancholického zvuku Aiolových harf, umístěných na střechách jižního hradního křídla, jako by od nedaleké mohyly předků, z níž již kdosi odšrouboval kovovou desku, zaznělo zařvání k smrti smutné lvice…

ROD WAGNERŮ

ROD WAGNERŮ

Neměnná krása děl slavného rodu kamenosochařů s pradávnou tradicí mnoha generací přetrvala staletí. Sídlili střídavě ve Dvoře Králové, Jaroměři, Ferdinandově, Kuksu, Betlému u Kuksu a v Hořicích v Podkrkonoší. V mozaice bohatě rozvětveného genealogického stromu Wagnerů najdeme významné restaurátory, tvůrce náhrobních kamenů s náboženskou tematikou, výtvarníky… I jednoho z představitelů soudobého českého malířství, Josefa Wagnera juniora. Zastavme se u těch nejslavnějších.

Konec Klause v Čechách. Nebo ještě ne?

 Dějou se věci. Senát 4. března odhlasoval žalobu pro velezradu na prezidenta Václava Klause. Důvodů našli senátoři víc, klíčová byla amnestie. To je veleudálost na české i evropské poměry. Sedmého března Klaus skončil na Hradě. Tak neslavné odcházení si jistě nepředstavoval. Končí zavržen, politicky takřka vyobcován. V tom vyobcování se pro nás skrývá jedno vážné nebezpečí. Osmého března Klause vystřídal jeho opozičně-smluvní druh Miloš Zeman.

Chávezovou smrtí končí jedna etapa venezuelské historie

 Úmrtím Huga Cháveze, prezidenta a charismatického vůdce, na následky rakoviny ve věku 58 let, se Venezuela ze dne na den stala jinou zemí, než jakou byla donedávna. Chávez si vytyčil za cíl vybudovat ve své vlasti socialismus v demokratických podmínkách. Odpověď na otázku, zda bude experiment v té či oné podobě pokračovat, naznačí výsledek prezidentských voleb, jež se tam co nevidět uskuteční.

Co se děje… v New Yorku

 Vystupování na Broadwayi je pro filmové herce z Hollywoodu výzvou, která jím dává možnost přesvědčit své publikum, že kouzlo stylizované osobnosti funguje i mimo filmový pás. S divadelní rolí však přichází i hrozba prověření jejich hereckých schopností. Poté, co Tom Hanks jako spoluautor a hvězda filmu LARRY CROWN zaznamenal v roce 2011 na snímek chladnou odezvu publika i kritiky, podíval se znovu na novou verzi kdysi odmítnuté divadelní hry Nory Ephronové LUCKY GUY a výzvu přijal. Až do června bude na Broadwayi vystupovat v roli bulvárního novináře proměnlivého charakteru Mika McAlaryho, který proslul v osmdesátých a devadesátých letech články o policejní korupci.

Co se děje… v Londýně

 Fenomenální telepatka Hilary Mantelová Těžko se zbavit dojmu, že první dámu ostrovní literatury Hilary Mantelovou (60) těší zájem a pozvánky k veřejným vystoupením minimálně stejně, ne-li více než dvojnásobné vítězství v nejprestižnější britské literární soutěži Man Booker Prize v letech 2009 a 2012, které získala jako autorka historických románů WOLF HALL a PŘINESTE MRTVOLY.

Co se děje… v Paříži

 Marc Chagall, běloruský malíř, který větší část života prožil ve Francii, je jedním z nejoblíbenějších umělců u zdejších galeristů. Tentokrát se k jeho dílu vrací Musée Luxembourg, v jehož nevelkých sálech může návštěvník až do 21. července vidět tematickou výstavu CHAGALL, ENTRE GUERRE ET PAIX (Chagall, mezi válkou a mírem).

Co se děje… ve Vídni

 Prestižní galerie Albertina v historickém centru Vídně na letošní jaro připravila mimořádnou výstavu světoznámého malíře a sochaře německého původu Maxe Ernsta, který patří k průkopníkům dadaismu a surrealismu. Současná expozice v Albertině je jeho první retrospektivou v alpské zemi.

Co se děje… na Slovensku

 Od 4. dubna do 14. července si mohou příznivci fotografie připomenout dílo Viliama Malíka (1912–2012). Jedná se o vůbec první retrospektivní výstavu, která je uspořádána u příležitosti nedožitých stých narozenin tohoto tvůrce. Fotograf, považovaný za průkopníka žurnalistické fotografie na Slovensku, patřil k nejvýznamnějším představitelům slovenské meziválečné fotografické moderny. Jako jeden z prvních slovenských fotografů se soustavněji věnoval dokumentaristické tvorbě. Fotografovat začal v rámci amatérského fotoklubu YMCA. Od poloviny 30. let externě spolupracoval s Československou tiskovou kanceláří sídlící v Praze, a to nejen jako fotoreportér, ale také jako filmař zaznamenávající události v Bratislavě i širším okolí. Jeho zaměření bylo velmi všestranné, díky čemuž se zachovalo mnoho dokladů o společenských či urbanistických změnách na Slovensku. V padesátých letech se tento tvůrce stáhl do pozadí, po roce 1989 zažil zasloužený výrazný návrat. V roce 2007 získal ocenění Osobnost slovenské fotografie, kterou uděluje Středoevropský dům fotografie. Výstavu Viliama Malíka připravila Slovenská národní galerie.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/13

XANTYPA Číslo 4/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne