Car Putin si svévolně ukrojil Krym

Dokázal zázrak – sjednotil rozhádané české politiky i Evropskou unii

Najednou je všechno jinak. Náš malý svět, pohodlí, jistoty a klid zkřehly. Ukázaly se jako nejisté, vydané na pospas. Může za to Ukrajina. Ruský prezident Vladimir Putin a jeho vojenská akce na Krymu, okupace části Ukrajiny.
Od roku 1989 jsme ušli dlouhou cestu. Minulost jsme nechali za sebou. Přemalovali jsme si ji v myslích na růžovo. Nemalá část místních obyvatel tak uvažuje. Teď se ta nepříliš řešená, nepříliš pochopená minulost s nečekanou silou a brutalitou vrací. Mysleli jsme si, že tohle se už nestane. Ne v naší blízkosti. Jenomže se to děje. Okupace Krymu se nás bezprostředně týká. Vrací nás zpátky do minulého režimu a do minulých dějů.
Po převratu v roce 1989 jsme se vydali cestou na Západ. Pár let jsme měli poměrně jasno. Samo sebou ne všichni chtěli vstoupit do Evropské unie a do NATO. To by ani nebylo normální. Ale většina toužila, abychom se vrátili tam, kam patřila Československá republika za Masaryka. A taky jsme se tam dostali. Jsme znovu součástí euroatlantické civilizace. Už nepatříme do východního, ruského bloku. Musíme si však přiznat, že tak docela nepatříme ani do toho západoevropského, západního uskupení. Visíme někde mezi. Ne politicky, nýbrž občansky. Když sledujete reakce značné části čtenářů na dění na Ukrajině, na ruskou anexi Krymu, nestačíte valit oči. Tak obrovská zaslepenost, nepochopení svobody.

Bratrská humanitární pomoc
Co se zhruba stalo na Ukrajině? V Kyjevě? Podstata je jasná: část ukrajinského obyvatelstva se postavila proti prezidentovi Viktoru Janukovyčovi. Příčin najdeme víc. Nepodepsal asociační dohodu s Evropskou unií (pro Ukrajinu ovšem nebyla kdovíjak výhodná). Změnil ústavu a oklestil pravomoci poslanců. Stal se diktátorem. Použil proti vlastním obyvatelům hrubou sílu. Opozice na Ukrajině je ovšem taky komplikovaná, patří do ní i nacionalisté, je značně antiruská atd. Každopádně Janukovyč padl, část jeho poslanců prchla, on sám utekl do Ruska a Putin za trest, za to, že se mu vedení Ukrajiny vymklo z kontroly, zabral ukrajinskou Autonomní republiku Krym. Porušil mezinárodní dohody, lhal v přímém přenosu, že na poloostrově nejsou ruští vojáci. Tvrdil, že ochraňuje zájmy „rusky mluvících obyvatel Ukrajiny“ a poskytuje „bratrskou humanitární pomoc“. (Pro české uši nad padesát let věku to zní zle povědomě.) Navíc se na Krym nechal „pozvat“ tamním proruským premiérem. To známe z roku 1968. K nám taky několik vlastizrádných komunistů pozvalo okupanty.
Co se děje u nás? Sobotkův kabinet na Ukrajinu reaguje jako vláda západní. To je po dlouhé době velmi potěšující. Po všech těch letech, kdy naši nejvýše postavení politici (Klaus, Zeman a další) pilně nadbíhali Moskvě, je to úleva. Podivuhodné: vládní strany i opozice (s výjimkou komunistů samozřejmě) mluví prakticky stejně. To je po letech neustálých slovních rvaček, vzájemného obviňování a nenávisti něco nového. Člověk už si skoro neuměl představit, že čeští politici mohou mít více méně shodný názor. A dokonce ho říkají nahlas.
Jak ten postoj vypadá? Ukrajinci si musejí svoji budoucnost vybrat sami ve svobodných volbách. Neoficiální a Putinem popíraná okupace Krymu je hrubé porušení mezinárodního práva a evokuje dění v roce 1968 v tehdejším Československu.

Ochota narukovat? Ha ha ha
Ukrajina je nedaleko. Mnoho Ukrajinců u nás žije a pracuje. Pokud napětí na Krymu a na Ukrajině poroste, můžeme čekat, že jich přibude. Nemůžeme uhnout před faktem, že toto je konflikt, který se nás bezprostředně týká. S Ukrajinou sousedí Polsko a Slovensko. S oběma státy máme prostupné, v podstatě nehlídané hranice. Už dnes přijímáme a ošetřujeme zraněné demonstranty z kyjevského Majdanu. To je jeden aspekt východního maléru.
Další: najednou má pro nás členství v Evropské unii a NATO úplně jinou, vyšší hodnotu. Jsme součástí západního společenství. Po dlouhé době nejen Česko, ale i EU zažívá jednotu. Odsuzuje okupaci Krymu. Je to pozoruhodné, lidé jako Lubomír Zaorálek (ČSSD), Jan Zahradil (ODS), Karel Schwarzenberg (TOP 09), Ondřej Liška (SZ), ale i politici ANO, lidovců a dalších stran mluví stejně jako šéf britské diplomacie William Hague, francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, německá kancléřka Angela Merkelová či předseda Evropské komise José Manuel Durão Barroso a další a další. Fascinující, co Putin nechtě dokázal.
Na druhou stranu si v této chvíli taky uvědomujeme svoji slabost. Při sledování lidí, kteří trávili v mrazech a proti ozbrojencům měsíce na kyjevském náměstí Majdan, jsme cítili: na tohle už asi nemáme. Komunisté z většiny národa odvahu a ochotu riskovat vymlátili. Čtyřicetiletá masáž přinesla zkažené plody. Pak na Majdanu nastoupili odstřelovači a hrozilo, že tam přijedou tanky. Ukrajinci říkali: „Lehneme si jim do cesty, nic jiného nám nezbývá.“ A bylo jasné, že to je jiný svět než náš. Drsnější a odvážnější.
Slabá je i Evropská unie, víme to. Nemá společnou armádu, nějaká ozbrojená pomoc Ukrajině zjevně vůbec nepadá v úvahu. Svět Ruska a EU je protkaný mocnými žilami ekonomických zájmů. Televizní stanice CNN uvádí, že export Unie do Ruska činí 170 miliard dolarů. A export Ruska do EU 293 miliard dolarů. Neskutečné sumy. Klíčové komodity jsou ropa a plyn. A západní země Evropy jsou ještě mnohem víc zpohodlnělé než my…
Jeden člověk se mne zeptal: „Kolik lidí by bylo ochotno narukovat a bránit nás, kdyby sem Rusové přišli?“ Dodal: „Ptát se, kolik by jich šlo bránit Ukrajinu, to ani nemá cenu.“


Celý názor Martina Fendrycha si přečtete v tištěné Xantypě....

Martin Fendrych

XANTYPA 4/14 - výběr z článků

Herečka Cate Blanchettová

Herečka Cate Blanchettová

Začátkem března podruhé vystoupala na oscarový trůn. Nejprestižnější ocenění získala za titulní postavu sarkastického psychodramatu JASMÍNINY SLZY. V tomto znamenitém filmu Woodyho Allena ztvárnila sebestřednou mondénu, které se rozpadne její pochybná existence založená pouze na luxusním dekoru. V soukromém i profesionálním životě však Cate Blanchettová zosobňuje pravý opak své povrchní hrdinky. Je cílevědomá, pracovitá, inteligentní i mimořádně kreativní, navíc má nedefinovatelné charisma. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech tak strčí do kapsy všechny umělé krasotinky z bulvárů…

Malíř Jaroslav Valečka

Malíř Jaroslav Valečka

S malířem Jaroslavem Valečkou je radost si povídat. Na rozdíl od většiny výtvarníků nepůsobí jako introvert a rád odpoví na jakoukoli otázku. Nehraje si na velkého umělce, kterému svět nerozumí. Jezdí každé ráno do ateliéru jako jiní lidé do práce, a večer se vrací domů, šťastný, že mohl celý den tvořit. Za rok namaluje padesát obrazů a většinu z nich prodá.

Galerie pod Bushwickým nebem

Galerie pod Bushwickým nebem

Od mé poslední návštěvy před dvěma lety se newyorský Bushwick výrazně změnil, zdá se, že má jinou náladu, jinou energii. Po chvíli jsem si uvědomila důvod: oprýskané, šedé a lehce dezolátní zdi malých dílniček a garáží, stěny skladů a činžáků pokrývají fantastické a neuvěřitelně barevné obrazy vytvořené pomocí sprejů a válečků. Oči chodce, které dřív registrovaly odložené kusy nábytku na kraji chodníků, teď směřují vzhůru, protože nyní prochází částí města, která se stala galerií pod širým nebem.

FILMOVÉ SKUPENSTVÍ BOHUMILA HRABALA

FILMOVÉ SKUPENSTVÍ BOHUMILA HRABALA

Slavný spisovatel, od jehož narození uplyne 28. března už sto let, je s námi stále. Svým literárním dílem, ale také filmy, jichž podle Hrabalových předloh a začasté i s jeho scenáristickou spoluúčastí vzniklo celkem deset. Snad můžeme v naději dodat: doposud. A stále se lze zeptat některých jeho přátel: Jaký byl Bogan, jehož jste takhle důvěrně, jakožto jemu blízcí, mohli oslovovat?

Herec Jiří Hrzán

Herec Jiří Hrzán

Pro osobní vzpomínku na Jiřího Hrzána jsem urputně chtěl získat reakci dvou dalších skvělých herců Činoherního klubu, Jany Břežkové a Jiřího Somra, které jsem také nadšeně obdivoval v kultovním představení MANDRAGORA Niccola Machiavelliho v režii Jiřího Menzela.

Kutná Hora

Kutná Hora

Bolavé nohy a letní horký den přiměly mnicha Antona na chvilku spočinout v krásném lese nedaleko potoka Vrchlice. Odložil modlitební knihu a zdřímnul si. Když po krátkém spánku otevřel oči, uviděl, že se cosi zablesklo v mechu. Byly to tři stříbrné pruty. Poklekl a děkoval Bohu za tento dar. Místo, kde pruty našel, si označil kutnou, jež si svlékl, a pospíchal do kláštera v Sedlci sdělit opatovi, co se mu přihodilo. Zanedlouho zde začali lidé dolovat vzácný kov a stavět si tu své příbytky. Říká se, že na počest Antonovy kutny, dostalo nově vzniklé město jméno Kutná Hora.

Homosexuálové ve světě mezi sňatkem a šibenicí

Homosexuálové ve světě mezi sňatkem a šibenicí

I když v roce 1989 padla železná opona a s ní se vytratilo dělení světa na dva znepřátelené bloky, není svět čtvrtstoletí nato o nic harmoničtější. Souběžně s rivalitou mezi Východem a Západem, Jihem i Severem se v posledních letech zostřuje rozkol mezi liberálním a konzervativním pohledem na základní společenské otázky.

Co se děje… v New Yorku

Kdo nemá dost po šesti filmech, ve kterých Rocky rozdával rány svým soupeřům a oddaně hleděl na svoji milovanou Adriane nebo na její hrob a nechával do sebe bušit, až krev stříkala a oči natékaly, může se vypravit na Rockyho, který rozdává údery v muzikálovém rytmu a prozpěvuje si u toho. Na prknech, která tentokrát představují boxerský ring, sice nezápasí Sylvestr Stallone, ale je alespoň producentem muzikálu, na jehož uvedení se podílel tým autorů dekorovaný divadelními cenami Tony. Slavná scéna vybíhání schodů Muzea umění ve Filadelfii z prvního dílu nechybí ani v jevištním podání.

Co se děje…  v Londýně

Co se děje… v Londýně

Ředitel newyorského planetária Neil de Grasse Tyson nikdy nebyl v Praze. Moc dobře si však pamatuje, že právě na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie přišla naše sluneční soustava o jednu z planet. „V Praze byl Pluto degradován v roce 2006 z planety na planetku, bylo to tehdy dramatické hlasování,“ zdraví mě pevným stiskem ruky při setkání v Londýně pětapadesátiletý rodák z newyorského Bronxu.

Co se děje… ve Vídni

Rakouské Muzeum divadla nabízí unikátní náhled do výtvarného světa akademického malíře Richarda Teschnera, rodáka z Karlových Varů. Ve svých prostorách pořádá výpravnou výstavu věnovanou tvorbě úspěšného česko-rakouského scénografa a řezbáře loutek.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/14

XANTYPA Číslo 4/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne