Kutná Hora

Historický klenot

Bolavé nohy a letní horký den přiměly mnicha Antona na chvilku spočinout v krásném lese nedaleko potoka Vrchlice. Odložil modlitební knihu a zdřímnul si. Když po krátkém spánku otevřel oči, uviděl, že se cosi zablesklo v mechu. Byly to tři stříbrné pruty. Poklekl a děkoval Bohu za tento dar. Místo, kde pruty našel, si označil kutnou, jež si svlékl, a pospíchal do kláštera v Sedlci sdělit opatovi, co se mu přihodilo. Zanedlouho zde začali lidé dolovat vzácný kov a stavět si tu své příbytky. Říká se, že na počest Antonovy kutny, dostalo nově vzniklé město jméno Kutná Hora.

Kutná hora

Tak praví pověst. Jak to tenkrát ale doopravdy bylo, jestli k neuvěřitelnému bohatství tohoto kraje a následně celého českého království přispělo zdřímnutí sedleckého mnicha, se už asi nikdy nedozvíme. Každopádně díky nálezům stříbrné rudy a jejímu „kutání“ mohlo být vybudováno významné a krásné město, které mělo dokonce ambici sesadit Prahu z pozice hlavního města Českého království. Díky rozsáhlým zdrojům stříbra vzniklo v období vrcholného středověku důležité obchodní a hutní centrum, jež mimo jiné navazovalo na hutní tradici nedalekého slavníkovského městečka Malín, kde existovala mincovna, která využívala povrchové zdroje stříbrné rudy a razila stříbrné malínské denáry.

Sedlec
V souvislosti s Kutnou Horou nesmíme opomenout její současnou městskou čtvrť Sedlec. Díky štědrosti šlechtice Miroslava z Cimburka se může toto místo pochlubit prvenstvím ve výstavbě cisterciáckého kláštera na našem území. Tento zámožný muž finančně podpořil jeho výstavbu a daroval mu jedenáct vsí a dvůr.
Klášter zde působil od roku 1142 a pro tento region byl hospodářsky velmi důležitý. Cisterciáci navazovali na benediktinskou tradici přísně asketického způsobu života a snažili se dodržovat přísný řeholní řád. Vynikali pokročilými metodami v zemědělství, které si přinesli z rodné Francie, a s oblibou se usazovali v odlehlých koutech, kde se snažili o kultivaci kraje.
Bohaté zdroje stříbrné rudy pomohly tomuto řádu překlenout velkou finanční krizi; nové majetkové zázemí pak napomohlo klášteru vystavět krásnou gotickou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele. V roce 1421 však husité klášter vypálili. Teprve až za opata Jindřicha Snopka se začalo v letech 1699–1709 pracovat na jeho obnově. Renovace se ujal mladičký Jan Blažej Santini Aichl, který k přestavbě přistupoval s citlivým ohledem na původní gotický styl. Po známých josefínských reformách, které postupně rušily jeden klášter za druhým, byl Sedlec opuštěn. Roku 1812 se na základě jiného nařízení císaře Josefa II., tzv. tabákového patentu, začal areál kláštera využívat ke zpracování tabáku.
Jednou z nejnavštěvovanějších památek Středočeského kraje je sedlecký hřbitovní kostel Všech svatých s kostnicí. Třicet tisíc mrtvých, které si vyžádala těžká morová rána v roce 1318, a dalších deset tisíc obětí husitských válek po sobě zanechalo ohromné množství kosterních pozůstatků, které na začátku 16. století složil do pyramid poloslepý sedlecký mnich. Tyto pyramidy z kostí inspirovaly při přestavbě nedalekého kláštera architekta Santiniho k tomu, aby je použil k neobvyklé výzdobě interiéru kostnice. V 19. století stavbu představující memento mori, započatou mladým architektem, dokončil řezbář František Rint, jenž z kostních pozůstatků vytvořil impozantní lustr a erb jeho pánů, rodu Schwarzenbergů.

Mincovní reforma
Naleziště drahých kovů zapříčinila vzestup a utužení moci Přemyslovců. Historik Otto Urban ve své knize ČESKÉ A SLOVENSKÉ DĚJINY DO ROKU 1918 popisuje situaci na konci třináctého století takto: „Země otvírala své poklady, ty však nepřinášely zdaleka jen požehnání. Dostatek a brzy také přebytek lesklého drahého kovu podpořil nejen vnitřní trh, nýbrž postupně také čilejší obchodní styky s cizinou. Z něj těžil především sám panovník a poměrně úzká vrstva lidí v jeho bezprostředním okolí. O bohatství posledních Přemyslovců si již současníci vyprávěli nejfantastičtější zkazky.“
Král Václav II. se rozhodl k zásadnímu kroku: mincovní reformě, ke které přizval i odborníky z Itálie, jež mu pomohli vytvořit na svou dobu pokrokový zákoník IUS REGALE MONTANORUM (Právo těžit horu), upravující podmínky těžby a zpracování stříbra. Součástí reformy bylo ražení nové mince zvané pražský groš, který se brzy rozšířil po celé Evropě. Kutná Hora se stala významným mocenským střediskem, v němž se razila tato postupně sílící měna. Na konci 13. století vznikl dobře opevněný Vlašský dvůr, kam se soustředila veškerá ražba grošů. Několikrát přestavovaný palác se zároveň stal panovníkovým sídlem při jeho častých pobytech v Kutné Hoře. Ve Vlašském dvoře se rovněž konala důležitá jednání; byl zde vydán např. Dekret kutnohorský, upravující poměr hlasů na pražské univerzitě.

Chrám sv. Barbory a Jezuitská kolej
Symbolem města se vedle Vlašského dvora stal gotický chrám sv. Barbory, o jehož stavbu se zasloužili kutnohorští měšťané. Legenda vztahující se k založení chrámu sv. Barbory líčí příběh tří pobožných horníků, kteří zůstali uvězněni v zasypané štole. Začali se usilovně modlit ke svaté Barboře, patronce horníků, aby jim pomohla se zachránit. Jeden ji ujišťoval, že mu stačí vidět první sluneční paprsky a klidně může zemřít, druhý muž vyslovil přání pobýt jeden den se svou milovanou rodinou, třetí z nich se vroucně modlil, aby mohl být s rodinou alespoň rok a den. Svatá Barbora jejich prosby vyslyšela a ukázala jim, jak se ze šachty dostat. První horník hned u východu z ní na denní světlo zemřel. Další horník prožil den se svojí rodinou a pak také skonal. Poslední horník byl ve svém vymodleném roce obdařen snem. V KUTNOHORSKÝCH POVĚSTECH od Antonína Ptáčka a Antonína Šebánka se můžeme dočíst, že ve snu „uzřel sv. Pannu stojící u kmene jednoho stromu tak, že se zdálo, jako by sv. Panna byla sama kmenem a nad ní tvořila koruna stromu jakoby klenutí kaple. Havíř považoval své vidění za vnuknutí sv. Barborou dané.“ Strom našel, porazil ho a z kmene vyřezal sochu sv. Barbory. „Když s tím byl hotov, postavil sochu v lese na pařez poraženého stromu. A záhy zvykli si horníci docházeti k této soše a modlili se tu k své patronce, aby nebyli v podzemních hlubinách při své nebezpečné práci smrtí překvapeni bez zpovědi a svátosti oltářní. Nedlouho nato položen základ k velechrámu sv. Barbory. V ní chována byla zázračná dřevěná socha sv. Panny ve veliké uctivosti.“
Celá stavba kutnohorské dominanty probíhala v několika etapách a její průběh vypovídá o velké snaze a odhodlání Kutnohorských mít ve městě vlastní velkolepý svatostánek, nezávislý na vlivu místního cisterciáckého řádu. Tak jako u Svatovítské katedrály, nemohla chybět ani při stavbě chrámu sv. Barbory huť německo-českého stavitele Petra Parléře. Od roku 1482 do své smrti stavbu řídil mistr Hanuš, pak se od roku 1499 chopil vedení Matyáš Rejsek, mimo jiné stavitel pražské Prašné brány. Rejsek vytvořil impozantní skeletovou konstrukci vysokého chóru a vybudoval hustý opěrný systém, který chrám obklopuje. Dalším významným stavitelem a architektem, který vtiskl svou představu do podoby chrámu, byl Benedikt Rejt. Zvětšil vnitřní prostor objektu, přistavěl boční tribuny a budově dodal charakteristické stanové věže. Ty se však jezuitům, kteří převzali správu chrámu v roce 1626, nezamlouvali a nechali je odstranit. Teprve na konci 19. století je sem vrátili architekti Josef Mocker a Ludvík Lábler, kteří chrám restaurovali a dostavěli do dnešní podoby.
Chrám sv. Barbory se řadí k vrcholným dílům české pozdní gotiky. Jak již bylo zmíněno, správu nad chrámem převzali jezuité, jejichž kolej byla umístěna v prostoru mezi patricijským sídlem Hrádek a chrámem sv. Barbory. Autorem dvoupatrové barokní koleje, v níž dnes sídlí Galerie Středočeského kraje, je Giovanni Domenico Orsi. V souvislosti s touto kolejí a samotným chrámem sv. Barbory nelze nezmínit terasu, na níž je sousoší třinácti světců. Vytvořil je jezuitský sochař František Baugut, který je rovněž autorem impozantního morového sloupu. Když byl roku 1773 jezuitský řád zrušen, mělo to samozřejmě dopad na všechny jím do té doby vlastněné budovy. Výjimkou nebyla ani kutnohorská kolej, která v následujících letech sloužila vojenským účelům.

Celý článek si přečístete v tištěné Xantypě......

Daniela Sommerová

XANTYPA 4/14 - výběr z článků

Herečka Cate Blanchettová

Herečka Cate Blanchettová

Začátkem března podruhé vystoupala na oscarový trůn. Nejprestižnější ocenění získala za titulní postavu sarkastického psychodramatu JASMÍNINY SLZY. V tomto znamenitém filmu Woodyho Allena ztvárnila sebestřednou mondénu, které se rozpadne její pochybná existence založená pouze na luxusním dekoru. V soukromém i profesionálním životě však Cate Blanchettová zosobňuje pravý opak své povrchní hrdinky. Je cílevědomá, pracovitá, inteligentní i mimořádně kreativní, navíc má nedefinovatelné charisma. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech tak strčí do kapsy všechny umělé krasotinky z bulvárů…

Malíř Jaroslav Valečka

Malíř Jaroslav Valečka

S malířem Jaroslavem Valečkou je radost si povídat. Na rozdíl od většiny výtvarníků nepůsobí jako introvert a rád odpoví na jakoukoli otázku. Nehraje si na velkého umělce, kterému svět nerozumí. Jezdí každé ráno do ateliéru jako jiní lidé do práce, a večer se vrací domů, šťastný, že mohl celý den tvořit. Za rok namaluje padesát obrazů a většinu z nich prodá.

Galerie pod Bushwickým nebem

Galerie pod Bushwickým nebem

Od mé poslední návštěvy před dvěma lety se newyorský Bushwick výrazně změnil, zdá se, že má jinou náladu, jinou energii. Po chvíli jsem si uvědomila důvod: oprýskané, šedé a lehce dezolátní zdi malých dílniček a garáží, stěny skladů a činžáků pokrývají fantastické a neuvěřitelně barevné obrazy vytvořené pomocí sprejů a válečků. Oči chodce, které dřív registrovaly odložené kusy nábytku na kraji chodníků, teď směřují vzhůru, protože nyní prochází částí města, která se stala galerií pod širým nebem.

FILMOVÉ SKUPENSTVÍ BOHUMILA HRABALA

FILMOVÉ SKUPENSTVÍ BOHUMILA HRABALA

Slavný spisovatel, od jehož narození uplyne 28. března už sto let, je s námi stále. Svým literárním dílem, ale také filmy, jichž podle Hrabalových předloh a začasté i s jeho scenáristickou spoluúčastí vzniklo celkem deset. Snad můžeme v naději dodat: doposud. A stále se lze zeptat některých jeho přátel: Jaký byl Bogan, jehož jste takhle důvěrně, jakožto jemu blízcí, mohli oslovovat?

Herec Jiří Hrzán

Herec Jiří Hrzán

Pro osobní vzpomínku na Jiřího Hrzána jsem urputně chtěl získat reakci dvou dalších skvělých herců Činoherního klubu, Jany Břežkové a Jiřího Somra, které jsem také nadšeně obdivoval v kultovním představení MANDRAGORA Niccola Machiavelliho v režii Jiřího Menzela.

Homosexuálové ve světě mezi sňatkem a šibenicí

Homosexuálové ve světě mezi sňatkem a šibenicí

I když v roce 1989 padla železná opona a s ní se vytratilo dělení světa na dva znepřátelené bloky, není svět čtvrtstoletí nato o nic harmoničtější. Souběžně s rivalitou mezi Východem a Západem, Jihem i Severem se v posledních letech zostřuje rozkol mezi liberálním a konzervativním pohledem na základní společenské otázky.

Car Putin si svévolně ukrojil Krym

Najednou je všechno jinak. Náš malý svět, pohodlí, jistoty a klid zkřehly. Ukázaly se jako nejisté, vydané na pospas. Může za to Ukrajina. Ruský prezident Vladimir Putin a jeho vojenská akce na Krymu, okupace části Ukrajiny.
Od roku 1989 jsme ušli dlouhou cestu. Minulost jsme nechali za sebou. Přemalovali jsme si ji v myslích na růžovo. Nemalá část místních obyvatel tak uvažuje. Teď se ta nepříliš řešená, nepříliš pochopená minulost s nečekanou silou a brutalitou vrací. Mysleli jsme si, že tohle se už nestane. Ne v naší blízkosti. Jenomže se to děje. Okupace Krymu se nás bezprostředně týká. Vrací nás zpátky do minulého režimu a do minulých dějů.
Po převratu v roce 1989 jsme se vydali cestou na Západ. Pár let jsme měli poměrně jasno. Samo sebou ne všichni chtěli vstoupit do Evropské unie a do NATO. To by ani nebylo normální. Ale většina toužila, abychom se vrátili tam, kam patřila Československá republika za Masaryka. A taky jsme se tam dostali. Jsme znovu součástí euroatlantické civilizace. Už nepatříme do východního, ruského bloku. Musíme si však přiznat, že tak docela nepatříme ani do toho západoevropského, západního uskupení. Visíme někde mezi. Ne politicky, nýbrž občansky. Když sledujete reakce značné části čtenářů na dění na Ukrajině, na ruskou anexi Krymu, nestačíte valit oči. Tak obrovská zaslepenost, nepochopení svobody.

Co se děje… v New Yorku

Kdo nemá dost po šesti filmech, ve kterých Rocky rozdával rány svým soupeřům a oddaně hleděl na svoji milovanou Adriane nebo na její hrob a nechával do sebe bušit, až krev stříkala a oči natékaly, může se vypravit na Rockyho, který rozdává údery v muzikálovém rytmu a prozpěvuje si u toho. Na prknech, která tentokrát představují boxerský ring, sice nezápasí Sylvestr Stallone, ale je alespoň producentem muzikálu, na jehož uvedení se podílel tým autorů dekorovaný divadelními cenami Tony. Slavná scéna vybíhání schodů Muzea umění ve Filadelfii z prvního dílu nechybí ani v jevištním podání.

Co se děje…  v Londýně

Co se děje… v Londýně

Ředitel newyorského planetária Neil de Grasse Tyson nikdy nebyl v Praze. Moc dobře si však pamatuje, že právě na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie přišla naše sluneční soustava o jednu z planet. „V Praze byl Pluto degradován v roce 2006 z planety na planetku, bylo to tehdy dramatické hlasování,“ zdraví mě pevným stiskem ruky při setkání v Londýně pětapadesátiletý rodák z newyorského Bronxu.

Co se děje… ve Vídni

Rakouské Muzeum divadla nabízí unikátní náhled do výtvarného světa akademického malíře Richarda Teschnera, rodáka z Karlových Varů. Ve svých prostorách pořádá výpravnou výstavu věnovanou tvorbě úspěšného česko-rakouského scénografa a řezbáře loutek.

Architektura - výběr z článků

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Legendární newyorský hotel Chelsea

Legendární newyorský hotel Chelsea

Ačkoliv na vstupních dveřích hotelu je vylepen příkaz stavebního inspektora k dočasnému zastavení prací ve čtvrtém patře kvůli porušení bezpečnostních předpisů, přece jen dobrou zprávou zůstává, že legendární hotel Chelsea bude po změnách vlastníků a vleklých stavebních úpravách v letošním roce opět otevřen pro veřejnost.

Rogner Bad Blumau

Rogner Bad Blumau

Tančící okna, střechami prorůstající stromoví, fasády z pestrobarevných kachlí a zlatá báň jako vystřižená z ruského chrámu. To je zcela ojedinělý lázeňský komplex v Bad Blumau, kde geniální architekt Friedensreich Hundertwasser vytvořil svoje největší obyvatelné umělecké dílo.

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Zatímco u mnohých staveb s bohatou historií nikdo nepochybuje o jejich zařazení mezi památkově chráněné objekty, u brutalistních staveb je tomu jinak. Měly by být svébytné stavby s výraznou autorskou stopou ztotožňovány s minulým režimem?

Dějiny ve vězení

Dějiny ve vězení

„Před pár lety jsem se při výuce rozohnil a expresivně studentům z okna gymnázia ukazoval tuto chátrající věznici, vzdálenou od naší školy pár desítek metrů. Na některé studenty to zapůsobilo natolik, že se po setmění k věznici vydali, přelezli bránu a šli ji prozkoumat. Skončilo to tak, že pro ně přijela zásahovka. Řekli mi to až na maturitním večírku. Rozumíte, ani tolik let po roce 1989 není možné jít se podívat na místo tak pohnutých dějin. Ještě kvůli tomu skončíte na policii a bojíte se to říct svému učiteli. A když pomineme jednorázové události, tak já dodnes nemohu na toto místo studenty přivést. Věznice s historií politických procesů padesátých let je stále zavřená. V takové společnosti žijeme.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/14

XANTYPA Číslo 4/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne