Scénárista Štěpán Hulík

O Janu Palachovi a normalizaci

 Je mu sedmadvacet a podle jeho scénáře natáčí světově proslulá polská režisérka Agnieszka Hollandová film HOŘÍCÍ KEŘ o sebeobětování se Jana Palacha a postupující „normalizaci“ naší společnosti.

O tom, jak tato doba poznamenala československý film, napsal knihu KINEMATOGRAFIE ZAPOMNĚNÍ, která právě získala cenu Magnesia Litera. Štěpán Hulík zažívá své hvězdné chvíle. Přesto okouzlí pokorou a něčím, co se v současném světě dravého individualismu moc nenosí – nezapomíná poděkovat lidem, od nichž se něco naučil a kteří mu pomohli.

Hulík

Chtěl jste původně napsat scénář o Janu Palachovi nebo vás od počátku více zajímalo, co se s naší společností stalo poté, co se upálil?
Mě Janův příběh fascinoval a hledal jsem způsob, jak ho vyprávět. Zdálo se mi, že nejde jít cestou klasické biografie. Nevíme, jak Jan přemýšlel, co se v něm přesně odehrávalo, musel bych si vymýšlet, a to jsem nechtěl. Snažil jsem se najít úhel pohledu, který by mi umožnil zachytit to podstatné, respektive pro mě to podstatné, na jeho činu. Zvažoval jsem spoustu možností. Pak jsem při listování dobovými novinami narazil na zprávu, že v České Lípě vystoupil krátce po Janově smrti poslanec Vilém Nový s teorií tzv. studeného ohně (viz článek o Dagmar Burešové – pozn. aut.). Zašel jsem do Archivu hlavního města Prahy a pročítal si tam záznamy ze soudu mezi ním a paní Palachovou, Janovou maminkou. A začal jsem tušit, že jsem klíč k odvyprávění příběhu našel. Volal jsem doktorce Dagmar Burešové, která tehdy Libuši Palachovou zastupovala, abych se od ní dozvěděl co nejvíce, a pak jsem jí posílal jednotlivé verze scénáře. Četla je nejen ona, ale i její manžel a dcery. I oni se stali předobrazy filmových postav. Jsem moc rád, že se jim scénář líbil.

Konzultoval jste scénář také s Jiřím Palachem, Janovým bratrem, a Kamilou Moučkovou, dcerou Viléma Nového?
Povídal jsem si s oběma. A jsem jim za to, že mě přijali, velmi vděčný. Jiří Palach žije stále v Kamenickém Šenově stejně jako tenkrát v roce šedesát devět. Bydlí v roubence, která vypadá jako chaloupka z pohádky, ovšem s tím, že v průběhu let okolo ní vyrostly paneláky. Je to jako v nějaké Kafkově povídce. Když si s panem Palachem povídáte, nemůžete nemyslet na to, že Jan na jednu stranu provedl hrdinský čin, ale na druhé straně svoje nejbližší odsoudil k složitému osudu. Pro mě je Jiří Palach taky obrovský hrdina, minimálně stejný jako Jan. Protože on zůstal a ti, co jsou pod křížem, mají osud možná ještě mnohem složitější než ti, co jsou na něm přibiti.
S Kamilou Moučkovou jsme se také sešli. Vyprávěla nám o svém otci. Byl to velmi zvláštní člověk. Komunista, který válku prožil v Anglii, vysílal přes BBC do protektorátu. Všichni lidé, kteří tam odešli a působili v rozhlase, používali pseudonymy, aby neohrozili rodiny doma. Nový byl ale šíleně ješitný a vystupoval pod svým vlastním jménem, což vedlo k tomu, že jeho ženu, maminku Kamily Moučkové, nacisté v protektorátu uvěznili. Šla na několik let do koncentráku. Díky Bohu se dočkala konce války. Nový se tehdy také vrátil z Anglie, ale nepřiletěl sám. Měl s sebou svoji novou partnerku, kterou manželce, jež kvůli jeho hlouposti a ješitnosti strávila několik let v koncentráku, představil jako by se nechumelilo. Pak přišel Vítězný únor a hned v devětačtyřicátém byl Nový zatčen a odsouzen jako „agent Západu“. Ve vězení strávil čtyři roky. Navázal tam čilý kontakt se Státní bezpečností, donášel na některé své spoluvězně, mimochodem byl na cele s Josefem Smrkovským, na kterého také „prášil“. A zároveň v tom kriminále psal nádherné básně o lásce a o přírodě. V tom je ta nečernobílost. I když je někdo svině, může psát krásné verše… Nový měl velké charisma, líbil se ženám, byla v něm jakási vznešenost. V roce 1964 byl rehabilitován, soudruzi mu ale do kádrového hodnocení napsali, že jeho morální profil není úplně v pořádku a že nemá být pověřován vyššími funkcemi. To se pak na počátku normalizace stalo tím nejlepším doporučením a soudruh Nový šel nahoru (o jeho spolupráci se sovětským velvyslanectvím po srpnové invazi vypovídá loni vydaná edice dokumentů MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI ČESKOSLOVENSKÉ KRIZE 1967–1970, kterou uspořádala Jitka Vondrová – pozn. red.).

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.......

Pavlína Kourová

XANTYPA 5/12 - výběr z článků

Režisér Viliam Poltikovič

Režisér Viliam Poltikovič

 Znojemský rodák, dokumentarista Viliam Poltikovič, točí převážně filmy s duchovní tématikou.

Výročí Karel May

Kdo tak intenzivně pronikl do duší čtenářů i čtenářek?

Herečka Helena Dvořáková

Herečka Helena Dvořáková

 Helena Dvořáková bojuje na obrazovce proti zločincům v seriálu KRIMINÁLKA ANDĚL se střídavým úspěchem, avšak na celé čáře zvítězila divadelní rolí Ysé, za kterou letos dostala Cenu Divadelních novin, Cenu Alfréda Radoka i Thálii.

Barbora Závadová ve svém živlu

Barbora Závadová ve svém živlu

 Do Ostravy jsem přijel jedno časné odpoledne. Přesto to vypadalo, jako by se už mělo šeřit, město jemně hladily třásně nízko zavěšených mraků a drobně mžilo. Zachmuřené světlo zalilo i plavecký bazén, kde jsem se snažil zachytit ladné mistrovství, s nímž se Barbora Závadová pohybuje v jiném živlu. Zdráhám se říci, že plave jako ryba ve vodě, protože pod hladinou to vypadá, že bazén prořízlo torpédo.

Ženy a čaj

Ženy a čaj

 Kalpana Rai sedí tiše v malé místnosti v továrně na čaj Jun Chiyabari a připravuje čaj k testování. Jak nalévá horkou vodu do hrnečku, sluneční paprsky dopadají na její tvář. Rai hlasitě usrkne a usměje se, zatímco její šéf přihlíží a trpělivě čeká na její názor.
„Je dobrý,“ říká Rai a hledí na šálek čerstvě vyluhovaného černého čaje. Znovu se napije a dodá: „Ano, chutná mi, povedl se.“ Její šéf přitaká a s úsměvem ji popichuje: „Nestyď se, mluv nahlas.“

Arcibiskupský palác v Olomouci

Arcibiskupský palác v Olomouci

 Rezidence olomouckých arcibiskupů se přesně před rokem, poté, co byla velkoryse zrekonstruována, poprvé v historii otevřela veřejnosti.

Martin Kameník

Martin Kameník

 Martin Kameník je nepřehlédnutelná postava. Hubeného třicátníka prodlužují navíc dredy do výšky skoro dvou metrů.

Démoni Namibie

Démoni Namibie

O této rudé zemi bylo už napsáno tolik, že se jen stěží hledá nový příběh. Není snad člověka, který by navštívil tuto krajinu a nezamiloval si ji. I když znám dva, kteří ji bytostně nenávidí – prvnímu ukradli fotoaparát, druhý dostal nejtěžší formu malárie.
Já zatím procházím bez velké újmy. Myslel jsem, že budu jen fotografovat, náhoda však narýsovala vše jinak. Najednou tu bylo tolik slz, smutku a pláče, prolínajících se se smíchem, že mi nestačilo pomyslné pero, abych vše zaznamenal.

Odposlouchávám, odposloucháváš, odposlouchává

 Čtu v Respektu potěšitelnou zprávu, že BIS má tři tisíce odposlechů pana Janouška a pak řady dalších. Co by mohlo být lepší zprávou? Jedině snad, že jich BIS má třicet tisíc, z toho by se daly použít mnohé odposlechy i proti spoustě dalších politiků, manažerů, kmotrů i jiných osob hodných zájmu.

Klaussystém naboural

 Všichni odposlouchávají všechny. Šílený svět. Můžeme ho nazvat ABL SVĚT. Nebo VV SVĚT. Nebo BÁRTA SVĚT. Ne, že by tvůrce dnešních Věcí veřejných Vít Bárta vymyslel odposlouchávání. To je tu dávno.

Osobnosti - výběr z článků

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/12

XANTYPA Číslo 5/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne