Choreograf a tanečník Petr Zuska

Desetiletí tanečního rozletu

 Vývoj baletu pražského Národního divadla pod vedením Petra Zusky je podnětem k úvaze.

ZuskaTěch deset let mu přineslo zkušenost ve vedení tělesa, ale i pokračování jeho tanečního života a početné autorské dramaturgie. To vše se vyznačuje jeho obrovskou energií. Jako choreograf a tanečník bude baletní soubor prezentovat na pódiích Národního divadla a Nové scény až do 30. června v retrospektivě večerů s názvem PETR ZUSKA GALA X.

Vstupní kroky
Praxi získával během angažmá doma i ve světě, na scénách Evropy a Kanady, i když tehdy ještě jako tanečník. Teď sčítá výsledky svého působení v roli šéfa baletu Národního divadla. Naučil se znát lidi, a tím i sám sebe. Není konfliktní typ, i když role šéfa si o problémy přímo říká. Snaží se je řešit citlivě, ale pevnou rukou a okamžitě. Proto je dnes soubor kompaktní jednotkou, s prokazatelnými výsledky umělecké práce a se světovou pověstí.
Proč vlastně věnoval svůj život pantomimě, tanci, baletu, a posléze choreografii? „Vzniklo to spíš náhodou,“ zamýšlí se. „V jednu chvíli mě tanec lapil, dělal jsem ho stále víc, a najednou jsem zjistil, že jsem tanečník profesionálního souboru.“ Prvně si zatančil v sedmnácti, v době studia na gymnáziu, v malém amatérském souboru v bohnickém kulturním domě Krakov, profesionálně pak až ve dvaceti. V té době taky vášnivě stepoval. Po dvou letech vstoupil do Vysokoškolského uměleckého souboru a paralelně přitom působil v pantomimickém souboru Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí. Odtud byl jen krok do Pražského komorního baletu Pavla Šmoka a pak do Národního divadla.
Během této cesty se vytvářel Zuskův osobitý taneční profil i jeho nezaměnitelný rukopis choreografa. „Nejsou dva stejní tanečníci na světě, ani choreografové,“ vysvětluje. „Každý z nich má svůj rukopis daný technikou, ale především muzikálností, osobnostním charismatem, dynamikou pohybu, divadelním citem a rozpoznatelným stereotypem.“ Dnes jsou jeho choreografie výrazné zaujatým přístupem k hudbě, vnitřním pulsem, výraznou dynamikou a nezaměnitelným osobním projevem.
„Nemám v tanci pocit novátora,“ říká. „Mou doménou je spíš sdělení určitého poselství, muzikalita, nálada a divadelnost, pro kterou, myslím si, mám cit, a taky smysl pro humor. A určitě došlo ke značnému vývoji,“ přiznává. „Technika i estetika se proměnily a výkony jsou celkově lepší, než když jsem začínal. Ale osobnosti se rodily tehdy i nyní. Vyznačují se hlavně charismatem, které se nedá naučit a nemá nic společného s dobou. I vizuálních a obecných informací je daleko víc, doba je rychlejší a dravější. Navíc mají dnes tanečníci neomezené možnosti jít bez problému do světa.“
Repertoár baletního souboru Národního divadla obsáhl v průběhu desetiletí, kdy jej vede Petr Zuska, celou šíří tanečních stylů. Čistě klasická baletní díla, neoklasické příběhové balety, moderní a současný tanec; celovečerní i krátkometrážní tvorbu, experiment. To rozpětí je dobré i pro tanečníky. Jsou univerzálnější a kvalitnější.

Spojení s hudbou
Zhruba čtyřicítka autorských choreografií hovoří i o širokém záběru hudební orientace. „Vybírám si různorodou muziku, která mě osloví, anebo mám téma a k němu hledám hudbu. Co mě ale dlouhodobě inspiruje, je lidová píseň a etnická hudba. Tam nacházím bohatství hudby a poezie. Jinak ale čerpám z klasické i moderní hudby, šansonů, symfonické hudby, nevyjímaje hip hop, a kdo ví co ještě.“ Inspiruje se muzikou Čechomoru, Spirituál kvintetu, Hradišťanu, ukrajinskou a východoslovenskou baladou v interpretaci košické hudební skupiny Vyšivanka Lada. Vznikla také díla podnícená Jacquesem Brelem, první symfonií Gustava Mahlera, Stravinského SVĚCENÍM JARA a hudbou Leoše Janáčka, včetně výrazné současné tvorby Arvo Pärta.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.....

XANTYPA 6/12 - výběr z článků

Vítání jara v odlehlém Lazistánu

Vítání jara v odlehlém Lazistánu

 Do půl těla svlečení vesničtí siláci si protahují svaly vedle arény. Z povzdálí je pokradmu pozorují hloučky dívek nastrojených do tradičních krojů.

Hrabalovo městečko, kde se nezastavil čas

Hrabalovo městečko, kde se nezastavil čas

 Když se 3. února 1997 ukončila pozemská pouť Bohumila Hrabala, zdálo se, že připomínání odkazu světoznámého spisovatele zůstane vyhrazeno tak jako u jiných osobností pouze školním čítankám a literárním vědcům.

Herečka  Lucie Žáčková

Herečka Lucie Žáčková

 Lucie Žáčková už má vlastně letos vyhráno. Jako Blanche v TRAMVAJI DO STANICE TOUHA byla za tuto roli nominována rovnou na dvě ceny: Alfréda Radoka a Thálii.

Malíř Boris Jirků

 Boris Jirků přednáší s velkým nasazením. Před pěti lety prošel klinickou smrtí a ví, že má-li jeho zkušenost přežít, musí ji předat. V USA, Německu a v dalších zemích prochází, dalo by se říci, klinickou smrtí i figurální kresba: na mnoha uměleckých školách se jí přestali věnovat, což má devastující dopad na výtvarné umění. Boris Jirků má tedy dva důvody, proč učit jako o život.

JAK POTOPIT NEPOTOPITELNOU LOĎ?

JAK POTOPIT NEPOTOPITELNOU LOĎ?

 Píše se 14. duben 1912, 6.45 ráno. Největší královská zaoceánská loď Titanic už čtyři dny pluje vodami Atlantiku

Maturity

 Zpívával jsem taky.
Matura se blíží, / čtrnáct dní do ní, / má hlava však prázdná, / až to v ní duní…
Byla to trochu póza, udělal jsem maturitu včetně její matematické části. Ta patřila mezi volitelné, tedy jednička z ní byla téměř povinná.

Nečaso-kalousko-peakovláda

Čeští politici dokážou zázraky, když se chtějí udržet u vesla. Sotva skončila jedna krizička, kterou vyvolaly Věci veřejné, přišla další. Byl dokonán rozkol VV, který začala Blonďatá Bestie (exvéčkařka Kristýna Kočí).

Co se děje… v New Yorku

Co se děje… v New Yorku

 V druhé polovině dubna a prvním poločase jara zazářil na dolním Manhattanu Filmový Festival Tribeca, který zde před deseti lety založil Robert de Niro.

Co se děje… ve Londýně

Co se děje… ve Londýně

 Sotva vyhlásila britská vláda počátkem dubna kvůli přetrvávajícímu suchu zákaz kropení zahrad, napouštění bazénů a plýtvání vodou vůbec, zatáhlo se nad Britskými ostrovy nebe a království zažilo nejdeštivější duben za poslední sto dvě léta.

Co se děje… ve Vídni

Co se děje… ve Vídni

Klimt osobně U našich rakouských sousedů je letošní rok ve znamení umění Gustava Klimta. Narodil se před 150 lety a právě při této příležitosti probíhá ve Vídni KLIMTŮV ROK, který pokračuje unikátní výstavou v Leopoldově muzeu.

Osobnosti - výběr z článků

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Ivo Skalský

Ivo Skalský

O medicínu se zajímal už na gymnáziu, přestože ani jeden z rodičů nepracoval v oboru. Záhy zjistil, že ho láká chirurgie. Léta operoval v prestižním Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde se pod bdělým dohledem profesora Jana Pirka a MUDr. Petra Pavla vypracoval na špičkového kardiochirurga. V roce 2013 byl jmenován primářem Kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze a přednostou tamního kardiocentra. S MUDr. Ivem Skalským (1967) jsme hovořili o předním postavení této nemocnice u nás i ve světě, o záchraně života Michala Viewegha i o tom, co dělá, když právě neoperuje.

Ladislav Mrkvička

Ladislav Mrkvička

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

Adele

Adele

Tváří a postavou přímo slovanský typ, hlasem a projevem naopak odkazuje k černým interpretkám rhytm and blues. Zpěvačka a autorka, jejíž alba vycházejí označena číslovkou rovnající se jejímu věku v době nahrávání. Svět populární hudby ji zná jako Adele.

Ivo Plicka

Ivo Plicka

Nechce se tomu ani věřit, ale od vzniku takových hitů jako JÁ BUDU CHODIT PO ŠPIČKÁCH, POVÍDEJ, NÁHROBNÍ KÁMEN, KLAUNOVA ZPOVĚĎ či POKOJ Č. 26 uplynulo již padesát let! Jsou pod nimi podepsáni zpěvák a skladatel Petr Novák a jeho dvorní textař Ivo Plicka.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/12

XANTYPA číslo 6/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne