Hrabalovo městečko, kde se nezastavil čas

 Když se 3. února 1997 ukončila pozemská pouť Bohumila Hrabala, zdálo se, že připomínání odkazu světoznámého spisovatele zůstane vyhrazeno tak jako u jiných osobností pouze školním čítankám a literárním vědcům.

 Hrabal

V Hrabalově případě se tak nestalo. V Nymburce, městě nejbližším spisovatelově srdci, se mezi obdivovateli jeho díla zrodila myšlenka založit celorepublikový spolek, který by spojoval všechny nadšené čtenáře Hrabalova díla bez rozdílu vzdělání, povolání a věku.

V roce 1998 se v Hálkově divadle v Nymburce konalo ustavující shromáždění Klubu čtenářů Bohumila Hrabala. A o rok později byl v nymburské městské knihovně otevřen Literární kabinet Bohumila Hrabala. Současně se vznikem Klubu je čtyřikrát do roka vydáván časopis Nymburský pábitel. Vrcholem nymburské iniciativy bylo však bezpochyby otevření stálé expozice Bohumila Hrabala v nymburském muzeu. Tři místnosti a chodbu zcela zaplnily dokumenty, knížky, fotografie a cenné relikvie ze spisovatelova osobního života, i ze zařízení staré hospody. Do muzea si velmi rychle našli cestu všichni příznivci Bohumila Hrabala. Muzeum se přednáškami pro školy snaží přiblížit Bohumila Hrabala i mladé generaci.
Ve výčtu míst, která vstoupila do Hrabalova života a přímo jej ovlivnila, nenalezneme jen Nymburk. Světlo světa spatřil 28. března 1914 v Brně-Židenicích. Hlásí se k němu ovšem i moravské městečko Konice, odkud pochází Hrabalův rod a kde se narodili a vyrostli jak jeho otec František Hrabal, tak strýc Josef Hrabal. Silnou vazbu cítil ještě k městu Polná, kde František Hrabal a Marie Kiliánová slavili svatbu a jejich syn zde začal vnímat svět kolem sebe.
Krátkou životní epizodou bylo zaškolování mladého Hrabala, násilně vytrženého nacistickým režimem ze studií na vysoké škole, v železniční stanici Dobrovice a posléze i působení v profesi výpravčího v železniční stanici Kostomlaty.
Ve zralém věku se Hrabal ztotožnil s Libní, pražským předměstím, jež se mu od počátku padesátých let stalo domovem a místem velké tvůrčí inspirace: „Ale hlavně mě fascinovala Libeň, podnikal jsem výpravy tam, kde jsem ještě nikdy nebyl, ulička Na Hrázi, hlavní třída, postranní uličky vedoucí do Židů, ulice Bratrská, ulice Na Žertvách, kudy projížděly vlaky ještě hnané na páru, Kotlaska a hlavně potok Rokytka, to všechno mne uvádělo v úžas…“ (MOJE LIBEŇ)
Do jeho života se nesmazatelně zapsalo také Kladno s Poldinou hutí, kam se dostal úplnou náhodou, o níž sám nikdy nehovořil. V roce 1949 pracoval v n. p. Obchodní domy v Praze. Když komunisté vymysleli, že sedmdesát tisíc intelektuálů musí posílit výrobu v průmyslových podnicích, měl z tohoto pracoviště odejít na dvouletou „brigádu“ otec dvou malých dětí. Hrabal se dobrovolně přihlásil místo něho a 4. prosince 1949 odešel do „Poldovky“, kde zůstal až do října roku 1954. „A tak jsem jezdil na Kladno, a jako ten pivovar i ta Poldina huť byla krásná a ohromovala mě, já dovedl býti nadšený… jezdil jsem autobusem, vstával jsem v půl čtvrté, pustil jsem si rádio, z Milána mi zacvrlikali ptáčci, z Moskvy mi zahráli Poslední bitva vzplála, a už jsem letěl na autobus a frčeli jsme do Kladna…“ (z besedy na Stanfordské univerzitě; Tomáš Mazal: SPISOVATEL BOHUMIL HRABAL)

Kersko a Nymburk
V dospělém věku Hrabalovi přirostla k srdci chatová osada Kersko v Polabí, kde od sedmdesátých let trávil hodně času. „Vyšli jsme na loučku, která se svažovala k potůčku, který nebylo vidět, ale bublal, jako by si právě umyl zuby a kloktal v různých tóninách… pochopil jsem, že opravdu, když máte krásnou slečnu, nebo krásný les a ještě krásnější potůček se živou vodou, že člověk, každý člověk by nerad umíral, právě jen a jen pro tu krásu…“ (SLAVNOSTI SNĚŽENEK)
Přesto si dovolujeme říci, že Nymburk zaujímal v Hrabalově životě specifické postavení, vždyť zde prožil jednatřicet let svého života. I v letech následujících, když se z Nymburka odstěhoval, neztrácel ze zřetele osudy svého „městečka“ a byl mu na blízku až do posledních dnů. Hrabala Nymburk silně poznamenal, a naopak Hrabal velmi ovlivnil Nymburk. „Tisíce kilometrů, které jsem prochodil starým Nymburkem, to všechno, co jsem žil a prožil, je obsah nebo šifra mého psaní…“ (DOMÁCÍ ÚKOLY Z PILNOSTI)
Uprostřed léta roku 1919, krátce po skončení první světové války, se Hrabalovi společně se svými dvěma syny Bohumilem a Břetislavem odstěhovali z Polné do Nymburka, kde otec „Francin“ přijal nabídku na práci účetního v místním pivovaru.
Bohumil Hrabal přišel do Nymburka jako pětiletý, brzy jej čekal začátek povinné školní docházky. Místem, kam každé ráno směřovaly v následujících pěti letech jeho kroky, byla Masarykova národní škola chlapecká. Jednalo se o krásnou a honosnou budovu, postavenou v roce 1882 na místě bývalého dominikánského kláštera.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě ...........

PAVEL FOJTÍK

XANTYPA 6/12 - výběr z článků

Vítání jara v odlehlém Lazistánu

Vítání jara v odlehlém Lazistánu

 Do půl těla svlečení vesničtí siláci si protahují svaly vedle arény. Z povzdálí je pokradmu pozorují hloučky dívek nastrojených do tradičních krojů.

Choreograf a tanečník Petr Zuska

Choreograf a tanečník Petr Zuska

 Vývoj baletu pražského Národního divadla pod vedením Petra Zusky je podnětem k úvaze.

Herečka  Lucie Žáčková

Herečka Lucie Žáčková

 Lucie Žáčková už má vlastně letos vyhráno. Jako Blanche v TRAMVAJI DO STANICE TOUHA byla za tuto roli nominována rovnou na dvě ceny: Alfréda Radoka a Thálii.

Malíř Boris Jirků

 Boris Jirků přednáší s velkým nasazením. Před pěti lety prošel klinickou smrtí a ví, že má-li jeho zkušenost přežít, musí ji předat. V USA, Německu a v dalších zemích prochází, dalo by se říci, klinickou smrtí i figurální kresba: na mnoha uměleckých školách se jí přestali věnovat, což má devastující dopad na výtvarné umění. Boris Jirků má tedy dva důvody, proč učit jako o život.

JAK POTOPIT NEPOTOPITELNOU LOĎ?

JAK POTOPIT NEPOTOPITELNOU LOĎ?

 Píše se 14. duben 1912, 6.45 ráno. Největší královská zaoceánská loď Titanic už čtyři dny pluje vodami Atlantiku

Maturity

 Zpívával jsem taky.
Matura se blíží, / čtrnáct dní do ní, / má hlava však prázdná, / až to v ní duní…
Byla to trochu póza, udělal jsem maturitu včetně její matematické části. Ta patřila mezi volitelné, tedy jednička z ní byla téměř povinná.

Nečaso-kalousko-peakovláda

Čeští politici dokážou zázraky, když se chtějí udržet u vesla. Sotva skončila jedna krizička, kterou vyvolaly Věci veřejné, přišla další. Byl dokonán rozkol VV, který začala Blonďatá Bestie (exvéčkařka Kristýna Kočí).

Co se děje… v New Yorku

Co se děje… v New Yorku

 V druhé polovině dubna a prvním poločase jara zazářil na dolním Manhattanu Filmový Festival Tribeca, který zde před deseti lety založil Robert de Niro.

Co se děje… ve Londýně

Co se děje… ve Londýně

 Sotva vyhlásila britská vláda počátkem dubna kvůli přetrvávajícímu suchu zákaz kropení zahrad, napouštění bazénů a plýtvání vodou vůbec, zatáhlo se nad Britskými ostrovy nebe a království zažilo nejdeštivější duben za poslední sto dvě léta.

Co se děje… ve Vídni

Co se děje… ve Vídni

Klimt osobně U našich rakouských sousedů je letošní rok ve znamení umění Gustava Klimta. Narodil se před 150 lety a právě při této příležitosti probíhá ve Vídni KLIMTŮV ROK, který pokračuje unikátní výstavou v Leopoldově muzeu.

Architektura - výběr z článků

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/12

XANTYPA číslo 6/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne