Výtvarník Ivan Pavle

A jeho imaginární biosféra

Když jsem před mnoha lety chodívala okolo toho bratislavského tajuplně vyhlížejícího domu, měla jsem pocit, že v něm nejspíš straší. Něco mě nutilo vzít za kliku a vejít. Přesvědčit se, co se tu vlastně skrývá. Netušila jsem, že ateliér a v něm nevídaná krása v monumentálních obrazech, plastikách, kresbách, ilustracích a objektech výtvarného umělce Ivana Pavleho.

Ivan Pavle

Vidím, že se často vyjadřujete postavou, která je buď abstraktní nebo mnohoznačná…
Studoval jsem monumentální malbu. Často jsme kreslili postavu a považovali ji za nosný prvek. Lidské tělo zobrazuje jakoby celý vesmír. Je téměř dokonalé. Ale mám rád i chybu či odchylku, která dělá věci zajímavějšími. Umění je oslavou individuality. Byl bych rád, kdyby lidé častěji drželi v ruce tužku, pero, štětec. Dokázali by se potom možná víc uvolnit, odpoutat, a dalo by se s nimi zřejmě i líp debatovat. Tvorba dokáže skutečně člověka povznášet, lidé by mohli být potom přirozenou cestou duchovnější.

Přirovnáváte tvorbu k partii šachu. Dobří šachisté si prý pamatují všechny tahy, které předcházely konečnému výsledku. Dokáže i umělec porozumět momentální situaci, v níž se jeho dílo právě nachází?
Člověk se vždy vrací ke svým začátkům, pohybuje se ve spirále. A nejen když tvoří. Při pohledu svrchu se jakoby dívá na svůj počátek. Je dobré, pokud může člověk zpětně rekapitulovat, co se událo, ale zajímavé na tom je, že to vždy zobrazí z jiného úhlu pohledu. Já se snažím mít dobrou fotografickou paměť, nekreslím na základě pózování modelů, stačí mi vidět náznak postavy a umím si ji potom domyslet celou.

Máte pocit, že se ze společnosti vytratil smysl pro krásno, harmonii?
Touto otázkou jste vyslovila moje pocity, aspoň co se týká mezilidských vztahů, dejme tomu v politice… Harmonie, cit, rovnováha jsou potřebné pro celé spektrum společnosti. Krásno je totiž něco jako naše medicína. Mně se zdá, že dnes se krása hledá v ošklivosti, v něčem, co je už zahozené v odpadkovém koši. Je to takový módní trend.

Zřejmě máte na mysli díla, instalace, happeningy většinou dnešní mladé generace, které vyvolávají u běžných lidí až nepříjemné pocity, protože používají odpadové materiály. Ale co když i to je odraz naší doby a něco o nás vypovídá?
Už v minulém století jsme měli možnost sledovat, kam dospěli dadaisté a různí další -isté, jaké konkrétní tendence je utvářely, a kudy se to celé potom ubíralo. Deformace společnosti, války… Proto říkám, že harmonie by nás mohla zachránit. Estetika, osvědčené staré techniky a materiály, za které bychom se nemuseli stydět, právě naopak. Existuje přece dodnes tolik uměleckých děl, pocházejících z dávné historie, která jsou geniálně nadčasová. Vytrvala po staletí téměř nedotčená, a co je neuvěřitelné, dodnes vysílají nevysvětlitelné energie. Člověka musí přece něco potěšit. Vždy to tak bylo, v každé historické etapě lidstva.

Preferujete olej, dřevo, kov, železo a vzácné materiály jako zlato, stříbro. Inspirujete se v dílech starých mistrů, v biblických příbězích, hledáte a aplikujete zapomenuté techniky. Musím přiznat, že vaše obrazy opravdu působí pozitivně…
Každý má možnost nahlédnout do technologické kuchyně starých mistrů. Já je miluju. Nejen ta známá jména, ale i ta dnes už zčásti zapomenutá celá „stáda“ malířů, která se pásla na trávě té které doby. V jejich dílech je definován odkaz pro další generace, ať už jde o biblické příběhy, řeckou mytologii, jiné civilizace, humánní témata. O to se snažím i já. Aby věci měly význam, svůj výraz, aby přetrvaly. I kdyby to třeba byly stopy ve sněhu.

JAKO STOPY VE SNĚHU se jmenuje sbírka významného básníka Milana Rúfuse, která je završením triptychu, jenž jste ilustroval. Musela to být plodná spolupráce. Jaký byl tento slovenský bard?
Byla to pro mě velká pocta. Milan Rúfus byl jedinečný úkaz, člověk, jaký se narodí jen jednou za čas. Na nic si nehrál, byl úplně přirozený, jeho slovník byl jednoduchý ve smyslu výrazu a výstižnosti. A přitom mnohokrát šlo o velká moudra. Měl jsem rád jeho smysl pro humor, zvláštní, lidský. Přál si, aby se opět mohlo otevřeně vyprávět, ale i naslouchat. Ve svých básních mezi řádky dokázal nahlédnout, kam se nejspíš řítíme. Dokonale poznal podstatu lidského konání, ale byl přitom shovívavý. Líbí se mi jeho metafora ve významu: „Na kolenou těžko je klepat na některé dveře, nikdo vám neotevře.“ Potkávali jsme se často, několik let jsme na sbírkách BÁSEŇ A ČAS, VĚRNOST a JAKO STOPY VE SNĚHU spolupracovali. Zvláštní bylo, že završení každé etapy naší práce přišlo vždy v čase Vánoc, takže to pro mě byl nádherný dárek.

Celý článek si přečtete v tistěné Xantypě.....

Daja Weingreen

XANTYPA 6/14 - výběr z článků

Herec Pavel Zedníček

Herec Pavel Zedníček

Nebudu zastírat, že se známe. Při našem mládí kupodivu už dost dlouho. Narodili jsme se ve stejném roce, maminky nás shodně pojmenovaly; na Pavlovo herectví jsem velký fanda, dokonce tvrdím, že především filmoví autoři a režiséři mají z jeho možností a schopností ještě co rýžovat. Vždy se těším, když se s ním můžu sejít a nechat se oblažovat tokem jeho spontánní a vtipné výřečnosti. V čase, kdy už venkovní teplo umožňuje sedět před pohostinskými podniky na chodníku, na něho čekám před Fast Foodem Just Bagel, jehož je spolumajitelem.

Delfíní skotačení

Téměř každý viděl delfína. V akváriu či na své cestě Středozemním mořem.
Někdo měl štěstí a viděl pět kytovců najednou, ti nejšťastnější dokonce i dvanáct delfínů! Slyšeli jste, že existují skupiny čítající i sto kusů? Dvě stě? Či více?
Zavedu vás do míst v Indickém oceánu, kde můžete potkat stáda mající běžně tři tisíce delfínů.

Obelisk na náměstí Svornosti v Paříži

Obelisk na náměstí Svornosti v Paříži

V Muzeu námořnictví na náměstí Trocadéro v Paříži probíhá do 6. července výstava o převozu a instalaci egyptského obelisku na náměstí Svornosti (place de la Concorde) v letech 1829 až 1836.

Bratři Čapkové a vila na Vinohradech

Na konci tiché uličky na Královských Vinohradech stojí prostorně vyhlížející dvojvila obrostlá psím vínem, postavená podle návrhu architekta Ladislava Machoně. Právě sem se v roce 1925 z bytu na Kampě přestěhovali Josef a Karel Čapkové. Propleteni pavučinou mimořádného sourozeneckého citu zde žili a tvořili v naprosté symbióze, až do Karlovy smrti.

Bůh je Brazilec. A fotbalista?

Láska. Vášeň. Náboženství. To je pro Brazilce fotbal. Stav duše. A teď? Znásobeně! Po každoročním gejzíru samby, masek, průvodů a alegorických vozů, jimiž obrací zemi naruby tradiční karneval, vyhlížejí teď cíl ještě závratnější – karneval s fotbalovým míčem. Mistrovství světa, které se od června do července koná znovu v zemi fotbalu zaslíbené. V Brazílii.

Rusko vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině

Ruské bombardéry křižující prostor nad Severním mořem a zadržené stíhačkami Dánska, Nizozemska a Velké Británie; odhalení pomníku sovětským „internacionalistům a mírotvorcům“ z roku 1968 v Praze, za účasti (ne)komunistického senátora; „osvobozený“ Krym; města jihovýchodní Ukrajiny, která se vymkla kontrole ústřední vlády v Kyjevě; Kreml vyzývající sousední země k diskusi o „redefinici hranic“ (rozuměj: ve prospěch Ruska). Co se to proboha děje? Nemáme se všichni třást strachy?

Čo bolo, bolo, lidská práva už nás nezajímají. Havel vygumován

Některé změny nejsou vidět, a přece jsou podstatné. Dlouho nebylo patrné, jak se potichu mění ministerstvo zahraničí. Jak se obrací směr, kterým se ubírá naše zahraniční politika. A najednou čteme společné prohlášení Číny a Česka a nestačíme zírat: Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě. – Nejen v Číně (a Tibetu) jde o lidská práva, o svobodu občanů. U nás také.

Co se děje… v New Yorku

Gittermanova Gallerie na 54. ulici představuje posledních dvacet let fotografické výstavy mapující současnou scénu i historii média. Na několik týdnů teď ověsila své zdi barevnými fotografiemi Adama Bartose (1953), který zachytil estetiku světa závodních aut, nánosů motorového oleje a technologie, která umožňuje burácení vozů na kratších tratích mezi New Yorkem a Novým Mexikem. Ukazuje svět mužů, kteří se pohybují mimo viditelný vzorek sponzorovaných stájí a dotovaných závodníků a jejichž odměnou za závod je jen zvýšená hladina adrenalinu. Detaily aut a motorů, akcentované nočním snímáním, otvírají návštěvníkům mnohovrstevnatý a poetický svět kovu a benzinu. Podle legendy sahá historie těchto závodů do období americké prohibice ve dvacátých letech minulého století, kdy výrobci alkoholu uháněli prázdným nočním městem se zásilkou pro spřátelené bary. Bartos je autorem několika fotografických knih a jeho práce jsou ve sbírkách významných muzeí v USA.

Co se děje… ve Vídni

Prestižní galerie Albertina v historickém centru Vídně nabízí do 29. června jedinečnou výstavu mistrovských děl v kontextu napínavého životního příběhu svých zakladatelů – vévody Alberta Sasko-Těšínského a rakouské arcivévodkyně Marie Kristýny.

Kultura - výběr z článků

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/14

XANTYPA Číslo 6/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie