Bůh je Brazilec. A fotbalista?

Brazílie bude hostit 20. mistrovství světa v kopané

Láska. Vášeň. Náboženství. To je pro Brazilce fotbal. Stav duše. A teď? Znásobeně! Po každoročním gejzíru samby, masek, průvodů a alegorických vozů, jimiž obrací zemi naruby tradiční karneval, vyhlížejí teď cíl ještě závratnější – karneval s fotbalovým míčem. Mistrovství světa, které se od června do července koná znovu v zemi fotbalu zaslíbené. V Brazílii.

Zkuste se projít třeba po rušné Avenida Rio Branco, historickém náměstí Praca XV, nebo podél pláže Copacabana v Rio de Janeiru a zeptat se místních. Třeba jen nadhodit tři slova –Copa do Mundo? Místo odpovědi uslyšíte furiantské zvolání nebo rovnou hrdý výkřik – BRASIL. Jméno pořadatelské země. Ale zároveň země, k níž hledí všichni jako k příštímu vítězi.

Pětinásobní mistři
Z osmi zemí, které se na dosavadních šampionátech staly jednou či vícekrát mistry světa, má Brazílie titulů nejvíc – vyhrála pětkrát. Jediná dosáhla všech titulů mimo domácí území. V roce 1962 v Chile i na úkor tehdejšího Československa. Báječnou partu kolem Josefa Masopusta, ale i Pluskala, Popluhára či Kvašňáka zdolala 3:1 až ve finále brazilská jedenáctka, v níž tehdy zářili třeba Djalma Santos, Zito, Zagalo a legendární Garrincha – asi nejtalentovanější fotbalový driblér všech dob, jehož bleskové kličky s míčem přiváděly obránce soupeřů k zoufalství a tisíce diváků na tribunách k extázi.
Hodně pamětníků se nostalgicky ohlíží i za šampionátem v Mexiku 1970, kde „kanárci“, jak se brazilské reprezentaci přezdívá, byli nezastavitelní. Vyhráli všechny zápasy. Ve finále pokořili Itálii 4 : 1. Titul světových šampiónů v Mexiku získali Brazilci potřetí a definitivně si tak odvezli do Ria i tehdejší sošku pro vítěze – Zlatou Niké.

Garrincha či Pelé? Nebo Neymar?
„Tehdy proti nám neměl nikdo šanci, Brazílii nešlo vzdorovat. Tu jste mohli jen milovat,“ odtuší zasněně sedmdesátník José, prodávající turistické suvenýry pod Corcovadem, sedmisetmetrovou skálou a symbolem Ria, z jehož vrcholu shlíží na město socha Krista Spasitele. José a jeho ještě o pár roků starší parťák Luis nemají ani po čtyřiačtyřiceti letech problém rozpomenout se na hráče tehdejší hvězdné sestavy – vytáhlý a usměvavý kapitán Carlos Alberto, Clodoaldo, Gerson, Rivelino, Tostao, hbité pravé křídlo Jairzinho a Edson Arantes do Nascimento, jehož celý svět zná pod přezdívkou – Pelé. „Doufám, že ho při oslavách kolem šampionátu znovu uvidíme – aspoň v televizi,“ těší se Louis. „Je to náš vrstevník a přitom ikona. Národní klenot, který Brazílii všichni závidí. Pelého uznávám, ale ten letošní titul nám musejí vyhrát už nové hvězdy,“ připojuje se do debaty kolemjdoucí teenager Miguel. „Já sázím na Neymara!“ – „V téhle zemi věříme, že Bůh je Brazilec.“ shrnuje Luis. „Před pár lety to nahlas řekl i prezident Da Silva. A tenhle božský status mají i naši fotbalisti. Proto musíme zvítězit my!“ dodává s jistotou. Když odcházím, ještě vášnivě diskutují, gestikulují a skládají ideální sestavu potenciálních vítězů. Jakoby jim nedočkavé vyhlížení fotbalového svátku dalo zapomenout i na dotírající zvěsti o hrozivém předražení šampionátu, které šplhá údajně ke 14 miliardám dolarů z rozpočtu původně polovičního, i o váznoucí přípravě a ještě řádově vyšším předražení letních olympijských her, jež má Brazílie hostit v srpnu 2016. Nebo o neklesající křivce kriminality a násilí šířícího se z chudinských slumů – favel, přilepených jak obrovská vlaštovčí hnízda na kopcích kolem Ria. Tak blízko od takřka posvátného stadionu Maracaná, na nějž se nyní upnou oči světa.

Sedm století s footballem
Letošní mistrovství světa bude jubilejní. Dvacáté. Další důvod, aby domácí titul chtěli za každou cenu. Navíc letos uplyne i sto let od prvního mezistátního utkání brazilské reprezentace. Střetla se tehdy s jihoamerickým rivalem Argentinou. Ostatně fotbal jako sportovní fenomén si může připomenout i mnohá ještě „vousatější“ výročí. Kvůli nim je ale nutné podívat se do obecně uznávané „kolébky moderní kopané“, Anglie, i na sousední starý kontinent. Oficiálně vůbec poprvé se totiž slovo „football“ objevuje v hlášce londýnského starosty Farndona z roku 1314, tedy před 700. lety. Nejvyšší úředník středověkého Londýna sice ještě nevyhodnotil správně význam rodícího se sportovního hnutí, protože zakázal hrát football v City, kde „hráči pokřikováním a nadávkami ruší dobré mravy“. Pokrok ale ani on zastavit nedokázal. Vloni uplynulo 150 let od chvíle, kdy byla v ostrovní kolébce založena první fotbalová organizace na světě – Football Association. Hned poté začaly tamtéž vznikat první fotbalové kluby a v roce 1868 se zrodila pravidelná soutěž, I. divize. O pět let později už diváci fandili také na premiérovém mezistátním zápase – Anglie : Skotsko. No a kulaté výročí má letos, považte, i penalta, neboli pokutový kop. Do pravidel kopané byla na zkoušku zavedena v roce 1874, tedy před 140 lety.
Zkrátka, tvrdilo-li se o zemích britské koruny, že šlo v dobách největší slávy o impérium, nad nímž slunce nezapadá, pak jeho roli převzal právě tento zdejší vynález. Doba velkých impérií je pryč, ale fotbal zůstává všemocný. Hraje se po celém světě a nad jeho říší slunce zřejmě nezapadne nikdy.
Ale abychom neupřeli zásluhy ani kontinentální Evropě. Před 110 lety, v květnu 1904, byla v pařížském sálu Union založena Fédération Internationale de Football Association, tedy F. I. F. A., Mezinárodní fotbalová federace. A v jejích stanovách se hned objevila věta, že: „Jen FIFA. má právo pořádat mistrovství světa v kopané!“ Před sto lety, v červnu 1914, se sešel kongres FIFA v Kristianii (nynější norské metropoli Oslu) a rozhodl, že první mistrovství světa se uskuteční v rámci olympijských her plánovaných na rok 1916 do Berlína. Nikdo nemohl tušit, že už za pár týdnů po atentátu v Sarajevu se národy místo na fotbalovém trávníku střetnou na bojištích první světové války.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.....

Jindřich Rosendorf

XANTYPA 6/14 - výběr z článků

Herec Pavel Zedníček

Herec Pavel Zedníček

Nebudu zastírat, že se známe. Při našem mládí kupodivu už dost dlouho. Narodili jsme se ve stejném roce, maminky nás shodně pojmenovaly; na Pavlovo herectví jsem velký fanda, dokonce tvrdím, že především filmoví autoři a režiséři mají z jeho možností a schopností ještě co rýžovat. Vždy se těším, když se s ním můžu sejít a nechat se oblažovat tokem jeho spontánní a vtipné výřečnosti. V čase, kdy už venkovní teplo umožňuje sedět před pohostinskými podniky na chodníku, na něho čekám před Fast Foodem Just Bagel, jehož je spolumajitelem.

Delfíní skotačení

Téměř každý viděl delfína. V akváriu či na své cestě Středozemním mořem.
Někdo měl štěstí a viděl pět kytovců najednou, ti nejšťastnější dokonce i dvanáct delfínů! Slyšeli jste, že existují skupiny čítající i sto kusů? Dvě stě? Či více?
Zavedu vás do míst v Indickém oceánu, kde můžete potkat stáda mající běžně tři tisíce delfínů.

Obelisk na náměstí Svornosti v Paříži

Obelisk na náměstí Svornosti v Paříži

V Muzeu námořnictví na náměstí Trocadéro v Paříži probíhá do 6. července výstava o převozu a instalaci egyptského obelisku na náměstí Svornosti (place de la Concorde) v letech 1829 až 1836.

Bratři Čapkové a vila na Vinohradech

Na konci tiché uličky na Královských Vinohradech stojí prostorně vyhlížející dvojvila obrostlá psím vínem, postavená podle návrhu architekta Ladislava Machoně. Právě sem se v roce 1925 z bytu na Kampě přestěhovali Josef a Karel Čapkové. Propleteni pavučinou mimořádného sourozeneckého citu zde žili a tvořili v naprosté symbióze, až do Karlovy smrti.

Výtvarník Ivan Pavle

Výtvarník Ivan Pavle

Když jsem před mnoha lety chodívala okolo toho bratislavského tajuplně vyhlížejícího domu, měla jsem pocit, že v něm nejspíš straší. Něco mě nutilo vzít za kliku a vejít. Přesvědčit se, co se tu vlastně skrývá. Netušila jsem, že ateliér a v něm nevídaná krása v monumentálních obrazech, plastikách, kresbách, ilustracích a objektech výtvarného umělce Ivana Pavleho.

Rusko vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině

Ruské bombardéry křižující prostor nad Severním mořem a zadržené stíhačkami Dánska, Nizozemska a Velké Británie; odhalení pomníku sovětským „internacionalistům a mírotvorcům“ z roku 1968 v Praze, za účasti (ne)komunistického senátora; „osvobozený“ Krym; města jihovýchodní Ukrajiny, která se vymkla kontrole ústřední vlády v Kyjevě; Kreml vyzývající sousední země k diskusi o „redefinici hranic“ (rozuměj: ve prospěch Ruska). Co se to proboha děje? Nemáme se všichni třást strachy?

Čo bolo, bolo, lidská práva už nás nezajímají. Havel vygumován

Některé změny nejsou vidět, a přece jsou podstatné. Dlouho nebylo patrné, jak se potichu mění ministerstvo zahraničí. Jak se obrací směr, kterým se ubírá naše zahraniční politika. A najednou čteme společné prohlášení Číny a Česka a nestačíme zírat: Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě. – Nejen v Číně (a Tibetu) jde o lidská práva, o svobodu občanů. U nás také.

Co se děje… v New Yorku

Gittermanova Gallerie na 54. ulici představuje posledních dvacet let fotografické výstavy mapující současnou scénu i historii média. Na několik týdnů teď ověsila své zdi barevnými fotografiemi Adama Bartose (1953), který zachytil estetiku světa závodních aut, nánosů motorového oleje a technologie, která umožňuje burácení vozů na kratších tratích mezi New Yorkem a Novým Mexikem. Ukazuje svět mužů, kteří se pohybují mimo viditelný vzorek sponzorovaných stájí a dotovaných závodníků a jejichž odměnou za závod je jen zvýšená hladina adrenalinu. Detaily aut a motorů, akcentované nočním snímáním, otvírají návštěvníkům mnohovrstevnatý a poetický svět kovu a benzinu. Podle legendy sahá historie těchto závodů do období americké prohibice ve dvacátých letech minulého století, kdy výrobci alkoholu uháněli prázdným nočním městem se zásilkou pro spřátelené bary. Bartos je autorem několika fotografických knih a jeho práce jsou ve sbírkách významných muzeí v USA.

Co se děje… ve Vídni

Prestižní galerie Albertina v historickém centru Vídně nabízí do 29. června jedinečnou výstavu mistrovských děl v kontextu napínavého životního příběhu svých zakladatelů – vévody Alberta Sasko-Těšínského a rakouské arcivévodkyně Marie Kristýny.

Sport - výběr z článků

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Mám kamaráda, pro něhož je i myslivecký posed příliš vysoko. Dostává závratě. A rozhledny pozoruje ze země. Michal Navrátil by pro něj byl něco jako mimozemšťan. Ten totiž vyleze třeba do výšky dvaceti sedmi metrů, odkud skáče do vody. A může to být do bazénu nebo z útesu do moře. V letu dělá navíc salta a přemety a patří v tom ke čtyřem nejlepším lidem na světě.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

 Abhejali Bernardová (39) ze Sri Chinmoy Marathon Teamu Zlín si připsala další plavecký úspěch přeplaváním úžiny mezi ostrovem Robben Island (v překladu Tulení ostrov) a Kapským Městem v Jihoafrické republice. 6.nejtěžší přeplavbu na jižní polokouli zvládla jako první Čech, když za 2h 35 minut překonala vzdálenost 7,5 km ve vodě o teplotě pouhých 9-11°C.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 6. listopadu 1981 v Rize a v hlavním městě Lotyšska prošel všemi mládežnickými fotbalovými kategoriemi. Začal však poměrně pozdě, bylo mu skoro třináct let. A to i přesto, že táta fotbal miloval a odmalička si s ním kopal. Vyrůstal v činžáku, jedna strana domu neměla okna, tak si tam s kluky udělali bránu a hráli fotbal. Maminka však měla raději jiné sporty, třeba tenis nebo plavání. Otec byl stavební inženýr, máma vystudovala stejnou školu jako on, právě na vysoké škole se potkali.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 21. března 1992. Na svých prvních sedm let života, prožitých ve Štrasburku, si příliš nevzpomíná. Vybavuje se mu, jak to vypadalo ve školce a u babičky, která mu vařila a starala se o něj. Máma se ve Štrasburku narodila, a tohle „město cest“, jak zní jeho překlad, jako by předpovědělo Jeanovo budoucí putování. Tatínek pochází z Čadu, ale už jako malý kluk přicestoval z Afriky s rodinou do Francie.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se ve vesnici Lukáčovce, dvacet kilometrů od Nitry. Tady kopal vesnický fotbal na ulici a od osmi let i na fotbalovém hřišti. Když mu bylo třináct, hráli školní zápas proti Nitře. Prohráli 14:1 a ten jediný gól dal on. Klub o něj projevil zájem, ale Lukáš se příliš neradoval. Byl na vesnici šťastný, bál se nové školy i lidí. Když však už z Nitry volali popáté, maminka najednou do telefonu pronesla: „Dobře, tak on přijede.“ Koukal na ni s vykulenýma očima, co to udělala. Možná nejdůležitější moment v jeho životě. Mnohokrát už ji v duchu poděkoval. Maminka byla sportovně založená, hrála házenou, otce zajímala auta, motorky, po obou rodičích jejich zájmy podědil. Byli čtyři sourozenci, tři bratři a sestra, Lukáš je nejmladší. Táta hodně pracoval, o fotbal se starala máma.

Mistryně světa  Jana Kosťová

Mistryně světa Jana Kosťová

 S Janou jsem se seznámil před mnoha lety, když jsme oba navštěvovali kursy fotografie. Hned jsme si padli do oka. To se ještě jmenovala Fialová, cestovala po světě s krosnou a fotoaparátem a kromě toho v Praze zajišťovala velké akce pro mezinárodní klientelu. Během let se naše cesty rozdělily, ale přáteli jsme nepřestali být ani na dálku. Teď, když jsme se potkali, má s manželem Pavlem krásná dvojčata. A kromě zajišťování akcí pro mezinárodní klientelu se pyšní titulem mistryně světa v trail orienteeringu pro rok 2013 a je aktuální mistryní ČR pro rok 2015. A i když je na káře – nemá ráda výraz na vozíčku – je to stále ta pozitivní rozesmátá holka.

Tenistka Nicole Vaidišová

Tenistka Nicole Vaidišová

Před pěti lety ukončila předčasně kariéru. Alespoň tak to tehdy prezentovala tenisová média. Jenže Nicole Vaidišová to vidí jinak: „Já jsem se sama k tomu nikdy nevyjádřila, nikdy jsem neřekla, že jsem definitivně skončila. Přestala jsem hrát a všichni si vydedukovali, co potřebovali.“ Od loňského září se bývalá světová „sedmička“ vrací mezi tenisovou elitu.

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/14

XANTYPA Číslo 6/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne