Bratři Čapkové a vila na Vinohradech

Na konci tiché uličky na Královských Vinohradech stojí prostorně vyhlížející dvojvila obrostlá psím vínem, postavená podle návrhu architekta Ladislava Machoně. Právě sem se v roce 1925 z bytu na Kampě přestěhovali Josef a Karel Čapkové. Propleteni pavučinou mimořádného sourozeneckého citu zde žili a tvořili v naprosté symbióze, až do Karlovy smrti.

Přesuňme se v čase o osmdesát let zpět a představme si, jak se tehdy ve vile žilo. V levé polovině dvojdomu maluje v podkrovním ateliéru Josef Čapek, v pravé části píše od půl deváté ve své pracovně jeho bratr Karel. Občas se ozve zpěv kanárků Máničky a Maníka, které Josef daroval Karlovi k Vánocům počátkem třicátých let. Karla vyruší zvonění telefonu: „Mám už přijít na bosáky se zelím?“ ptá se Josef. Po obědě, jak je jeho zvykem, bude Karel odpočívat. Ve tři hodiny odpoledne posvačí loupák s kávou bez kofeinu. V 19 hodin odjede, tak jako každý den, do redakce Lidových novin. Po návratu okolo dvaadvacáté hodiny večeří. Mezi jeho oblíbená jídla patří bramborová polévka, bramborové placky a také jablečný závin. Jídlo zapíjí malým množstvím piva, které hospodyně Alžběta (Bětka) přinese z hostince U Jahelků (hostinec byl ještě donedávna v provozu – pozn. redakce). Po večeři vypije Karel šálek bylinného čaje, ke kterému pojídá keksy. Podělí se o ně s foxteriérkou Iris, maminkou slavné Dášeňky, a bude psát do jedné hodiny ranní. Pokud potřebuje někam zajet autem, odveze ho jeho řidič a zahradník, věrný Václav Motl, nazývaný Motlík. Karel Čapek řidičský průkaz nevlastní. Mezi šestnáctým a osmnáctým rokem se u něj projevila Bechtěrevova choroba. Jeho pohyby jsou značně omezené, trpí silnými bolestmi zad a migrénami.
Každý pátek se v odpoledních hodinách schází u Karla Čapka prvorepublikový intelektuální výkvět, tak zvaní pátečníci. Od jara 1926 je pravidelným hostem prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Když se mu podaří ošálit svou ochrannou suitu, přijde i pěšky. Netuší, že křeslo, na němž sedává, zůstane po jeho smrti neobsazeno, s přehozenou smuteční šerpou s nápisem Vzpomínáme. Osvětové demokratické milieu spoluvytvářejí mimo jiné Eduard Beneš, Ferdinand Peroutka, Vladislav Vančura, Eduard Bass, literární a divadelní kritik Miroslav Rutte nebo nejdůvěrnější přítel Karla Čapka lékař a spisovatel František Langer. V pokoji, kde se scházejí, podávají se vybrané lahůdky od Josefa Lipperta, pije se borovička z Valašska a vizovická slivovice. Do „pátkárny“ nesmí vstoupit žádná žena, a tak se hosté obsluhují sami. Občas vypomůže řidič Václav Motl.

SOUROZENCI ČAPKOVI
Nejstarší, Helena (1886–1961), ve vinohradské vile nikdy nebydlela, ale Josefa a Karla často navštěvovala. Obzvláště, když se po smrti o mnoho let staršího manžela, brněnského advokáta Františka Koželuhy, přestěhovala do bezprostřední blízkosti jejich dvojvily. V roce 1930 se po sňatku s diplomatem, básníkem, esejistou a překladatelem Josefem Palivcem odstěhovala do Prohoře u Žlutic. Do povědomí čtenářů se nejvíce vepsala vzpomínkovou knihou MOJI MILÍ BRATŘI. Všechny tři sourozence Čapkovy pojilo velmi silné citové pouto. Vztah mezi Josefem a Karlem byl ovšem skutečně výjimečný. „Odrážel se v jejich společné tvorbě (ZÁŘIVÉ HLUBINY, KRAKONOŠOVA ZAHRADA, LÁSKY HRA OSUDNÁ, ZE ŽIVOTA HMYZU, ADAM STVOŘITEL apod.), založené na kontinuálním vymýšlení, přirozené návaznosti a dotváření děl. Ani v dnešní době nedokážou literární kritici s přesností rozlišit jednotlivé části jejich společných rukopisů,“ říká Kristina Váňová, předsedkyně Společnosti bratří Čapků a ředitelka Památníku Karla Čapka. Nejmladšího Karla považovali rodiče za nejnadanějšího a nejzranitelnějšího. Když sourozenci společně provedli nějakou „lotrovinu“, nikdy nebyl potrestán „Karlíček“. „Zakořeněný zvyk starostlivé, někdy až přehnané Heleniny a Josefovy péče o Karla se přenesl i do jeho dospělého života, kdy už o takovou starostlivost příliš nestál. Helena, Josef a jeho žena Jarmila byli i proti Karlovu sňatku s výstřední divadelní herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou. Byli přesvědčeni, že ho svou neuvěřitelnou energii udolá,“ vysvětluje Kristina Váňová.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě......

Jaroslava Gregorová

XANTYPA 6/14 - výběr z článků

Herec Pavel Zedníček

Herec Pavel Zedníček

Nebudu zastírat, že se známe. Při našem mládí kupodivu už dost dlouho. Narodili jsme se ve stejném roce, maminky nás shodně pojmenovaly; na Pavlovo herectví jsem velký fanda, dokonce tvrdím, že především filmoví autoři a režiséři mají z jeho možností a schopností ještě co rýžovat. Vždy se těším, když se s ním můžu sejít a nechat se oblažovat tokem jeho spontánní a vtipné výřečnosti. V čase, kdy už venkovní teplo umožňuje sedět před pohostinskými podniky na chodníku, na něho čekám před Fast Foodem Just Bagel, jehož je spolumajitelem.

Delfíní skotačení

Téměř každý viděl delfína. V akváriu či na své cestě Středozemním mořem.
Někdo měl štěstí a viděl pět kytovců najednou, ti nejšťastnější dokonce i dvanáct delfínů! Slyšeli jste, že existují skupiny čítající i sto kusů? Dvě stě? Či více?
Zavedu vás do míst v Indickém oceánu, kde můžete potkat stáda mající běžně tři tisíce delfínů.

Obelisk na náměstí Svornosti v Paříži

Obelisk na náměstí Svornosti v Paříži

V Muzeu námořnictví na náměstí Trocadéro v Paříži probíhá do 6. července výstava o převozu a instalaci egyptského obelisku na náměstí Svornosti (place de la Concorde) v letech 1829 až 1836.

Bůh je Brazilec. A fotbalista?

Láska. Vášeň. Náboženství. To je pro Brazilce fotbal. Stav duše. A teď? Znásobeně! Po každoročním gejzíru samby, masek, průvodů a alegorických vozů, jimiž obrací zemi naruby tradiční karneval, vyhlížejí teď cíl ještě závratnější – karneval s fotbalovým míčem. Mistrovství světa, které se od června do července koná znovu v zemi fotbalu zaslíbené. V Brazílii.

Výtvarník Ivan Pavle

Výtvarník Ivan Pavle

Když jsem před mnoha lety chodívala okolo toho bratislavského tajuplně vyhlížejícího domu, měla jsem pocit, že v něm nejspíš straší. Něco mě nutilo vzít za kliku a vejít. Přesvědčit se, co se tu vlastně skrývá. Netušila jsem, že ateliér a v něm nevídaná krása v monumentálních obrazech, plastikách, kresbách, ilustracích a objektech výtvarného umělce Ivana Pavleho.

Rusko vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině

Ruské bombardéry křižující prostor nad Severním mořem a zadržené stíhačkami Dánska, Nizozemska a Velké Británie; odhalení pomníku sovětským „internacionalistům a mírotvorcům“ z roku 1968 v Praze, za účasti (ne)komunistického senátora; „osvobozený“ Krym; města jihovýchodní Ukrajiny, která se vymkla kontrole ústřední vlády v Kyjevě; Kreml vyzývající sousední země k diskusi o „redefinici hranic“ (rozuměj: ve prospěch Ruska). Co se to proboha děje? Nemáme se všichni třást strachy?

Čo bolo, bolo, lidská práva už nás nezajímají. Havel vygumován

Některé změny nejsou vidět, a přece jsou podstatné. Dlouho nebylo patrné, jak se potichu mění ministerstvo zahraničí. Jak se obrací směr, kterým se ubírá naše zahraniční politika. A najednou čteme společné prohlášení Číny a Česka a nestačíme zírat: Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě. – Nejen v Číně (a Tibetu) jde o lidská práva, o svobodu občanů. U nás také.

Co se děje… v New Yorku

Gittermanova Gallerie na 54. ulici představuje posledních dvacet let fotografické výstavy mapující současnou scénu i historii média. Na několik týdnů teď ověsila své zdi barevnými fotografiemi Adama Bartose (1953), který zachytil estetiku světa závodních aut, nánosů motorového oleje a technologie, která umožňuje burácení vozů na kratších tratích mezi New Yorkem a Novým Mexikem. Ukazuje svět mužů, kteří se pohybují mimo viditelný vzorek sponzorovaných stájí a dotovaných závodníků a jejichž odměnou za závod je jen zvýšená hladina adrenalinu. Detaily aut a motorů, akcentované nočním snímáním, otvírají návštěvníkům mnohovrstevnatý a poetický svět kovu a benzinu. Podle legendy sahá historie těchto závodů do období americké prohibice ve dvacátých letech minulého století, kdy výrobci alkoholu uháněli prázdným nočním městem se zásilkou pro spřátelené bary. Bartos je autorem několika fotografických knih a jeho práce jsou ve sbírkách významných muzeí v USA.

Co se děje… ve Vídni

Prestižní galerie Albertina v historickém centru Vídně nabízí do 29. června jedinečnou výstavu mistrovských děl v kontextu napínavého životního příběhu svých zakladatelů – vévody Alberta Sasko-Těšínského a rakouské arcivévodkyně Marie Kristýny.

Architektura - výběr z článků

Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Za svůj život jsem prošel desítky ateliérů pražských výtvarníků. Koneckonců jsem se sám v jednom z nich narodil, byl na Letné a patřil mým rodičům – sochařům, kteří si jeho část v podkroví činžovního domu adaptovali na bydlení. Táta mne brával často ke svým přátelům, malířům, sochařům, grafikům, fotografům, architektům i restaurátorům, a tak si vybavuji ta kouzelná místa, většinou poněkud neuspořádaná, zato s typickou směsicí různých vůní: olejových barev, šelaku, terpentýnu, mokré sochařské hlíny nebo vývojek. O stěny opřená plátna v rámech nebo sochy na policích, fotografie rozvěšené po stěnách či architektonické modely na stolech, rozměrnými okny proudí dovnitř záplavy světla…

Příběhy paláců před Pražským hradem

Příběhy paláců před Pražským hradem

Monumentální stavební komplex Schwarzenberského paláce zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Stavba, připomínající svým zjevem spíše venkovský zámek než městskou rezidenci, od Hradčanského náměstí oddělená zdmi a branami, vytváří spolu se sousedním Salmovským palácem urbanistický celek vynikající kvality, zároveň markantní dominantu příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce reprezentují staletí českých a evropských dějin, jejímiž aktéry jsou i Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové.

Trojský zámek

Trojský zámek

Přestože má většina Pražanů Troju spojenou především s tamní zoologickou zahradou, získala tato městská čtvrť svůj název podle dominantního zámku. Až do konce 17. století se totiž nevelká viniční a rybářská osada na pravém vltavském břehu nazývala Zadní Bubeneč nebo též Zadní Ovenec. Na počátku 17. století zde pro Albrechta z Valdštejna vznikl manýristický letohrádek se zahradou, jehož pozdější ruiny sečtělým pozorovatelům zřejmě připomínaly antickou Troju. Je však též možné, že toto nové pojmenování vzniklo až v souvislosti s okázalou zámeckou novostavbou hraběte Šternberka z let 1679–1703, náležící dnes k nejvýznamnějším českým barokním památkám.

Když Praha za noci zářila neonem…

Když Praha za noci zářila neonem…

Nakladatelství Paseka vydává již řadu let pozoruhodnou edici ZMIZELÁ PRAHA, v níž nás prostřednictvím historických fotografií a zasvěcených komentářů seznamuje s tím, jak vypadala Praha v minulosti, s tím, co nenávratně zmizelo. Svazky této záslužné edice jsou zaměřeny jednak na jednotlivé čtvrti, jednak také tematicky, například na továrny, sportoviště, letohrádky, výletní místa, nevěstince, nádraží, tramvajové tratě. Nejnovější díl je věnován pražským neonům a světelným reklamám.

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

Neratov

Neratov

„V Neratově jsou hvězdy hodně blízko. Když je noční nebe jasné, zažívám pocit blízkosti nekonečna a všeho, čeho mohu být součástí, harmonie a krásy, všeho, co mě přesahuje. Pociťuji obrovskou vděčnost za to, že to mohu vidět a sdílet,“ říká Mons. JOSEF SUCHÁR (60), který s tímto místem spojil svůj život.

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/14

XANTYPA Číslo 6/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne