Delfíní skotačení

Téměř každý viděl delfína. V akváriu či na své cestě Středozemním mořem.
Někdo měl štěstí a viděl pět kytovců najednou, ti nejšťastnější dokonce i dvanáct delfínů! Slyšeli jste, že existují skupiny čítající i sto kusů? Dvě stě? Či více?
Zavedu vás do míst v Indickém oceánu, kde můžete potkat stáda mající běžně tři tisíce delfínů.

Pomoc shůry
Jsme v Jihoafrické republice. Bydlíme asi sto padesát kilometrů jižně od Durbanu v malé vesnici Mbotyi. Odtud vyjíždíme na oceán s kamerami a fotoaparáty na „lov“. Na lodi nás ze soustředění, abychom nepropásli delfíny, vyrušilo chraplavé zapraskání vysílačky: „Loyde, tady Anthony, pokud chcete vidět delfíny, tak podél pobřeží směrem k vodopádům je velká skupina.“
„Jedeme tam,“ odpoví náš lodivod Loyd a mrkne na nás, zda s jeho verdiktem souhlasíme. Přece jen člun platíme my a je jen na nás, co chceme natáčet a fotografovat. Dvěma prsty ukážu směr k vodopádům, které jsou v tomto období téměř vyschlé. Stádo nacházíme snadno. Dovádějící skupina delfínů skákavých skotačí a mláďata vyskakují vysoko nad vodu. Když dopadnou, gejzíry vody jsou vidět na velkou vzdálenost, a i kdyby ne, máme na nebesích stále Anthonyho. Jeho motorové rogalo zavrčí nad našimi hlavami a pilot zamává žlutými křídly na pozdrav. Anthony je skvělý pilot a svou létající hračičku ovládá s ladnou elegancí. Nabírá výšku do modrých mraků, až nám téměř zmizí z očí, a pak se s obrovským řevem spustí kolmo dolů. A aby toho nebylo málo, dostává své hadrové letadélko do vývrtky a za nepravidelného chodu motoru se viditelně přibližuje. Rogalo vrčí a ječí. Padá střemhlav na nás, přibližuje se každým metrem. Vidím pilota a jeho žluté brýle. Instinktivně se přikrčím a zakleji. Těsně nad našimi hlavami se letadlo obrátí do přirozené polohy, Anthony vystrčí z kabiny ruku a vztyčí prostředníček. S tímhle gestem zachrčí do vysílačky: „Tak co, už máte delfíny? Amatéři!“
„Jasně, ty blázne,“ křičí na něj Loyd, „málem jsme se tady všichni podělali, že to do nás napálíš!“
„Chá chá,“ řehtá se pilot. „Bylo to dobrý, že?“
„Je to sebevrah!“ zakleje Loyd a vypne vysílačku.

Delfíni skákaví
Anthony nás dovedl k hejnu, jehož počet jsme nedokázali odhadnout. Kam jsme se podívali, stovky delfínů. Anthony tipoval tři až pět tisíc delfínů. Já jsem byl v odhadu střízlivější a řekl bych tak okolo tisícovky. Ale nemá smysl se s tímto zkušeným námořníkem hádat. On je tady téměř denně, a tak moře zná lépe než my. V každém případě delfíni byli všude, kam jsme se otočili. Dostat do záběru skákajícího delfína není jednoduché, jak se může zdát. Je třeba si vytipovat pouze jednoho z tohoto tisícihlavého stáda a doufat, že ve svých hrátkách bude pokračovat, až na něj namířím objektiv. Vyskočí vysoko nad vodu, přetočí se na bok a s hlasitým plácnutím sebou nekompromisně praští o tvrdou hladinu. Pod vodou nabere rychlost a po dvaceti metrech vše zopakuje. Mířím fotoaparátem do pomyslného výskoku a… nic! Když jsem odklonil oko od hledáčku, uviděl jsem jen zpěněnou vodu po dopadu delfína, který si cestu zkrátil a vyskočil o pár metrů dříve. Jako by tušil, že chci pořídit snímek bez jeho souhlasu. Posunuji objektiv o dalších dvacet metrů vpravo a snažím se jej pevně udržet, protože člun je neustále v pohybu. Výskok, a zase nic. Další a další. Když se loď přestane na chvíli házet, musí být delfín můj! Ale asi se unavil nebo byl již z tvrdých dopadů otlučen, tak toho nechal a zařadil se ke svým kamarádům, kteří doposud jen vystrkovali nad vodu své hlavy, aby se nadechli.
Plác, plác a ještě jednou plác. Mladý samec vyskočil třikrát za sebou. Zaostřil jsem a jediné, co si ze snímku pamatuji, je to, že se nad vodou objevila hlava. Domáčknul jsem spoušť a nechal pracovat techniku s rychlostí pět snímků za vteřinu.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.....

Richard Jaroněk

XANTYPA 6/14 - výběr z článků

Herec Pavel Zedníček

Herec Pavel Zedníček

Nebudu zastírat, že se známe. Při našem mládí kupodivu už dost dlouho. Narodili jsme se ve stejném roce, maminky nás shodně pojmenovaly; na Pavlovo herectví jsem velký fanda, dokonce tvrdím, že především filmoví autoři a režiséři mají z jeho možností a schopností ještě co rýžovat. Vždy se těším, když se s ním můžu sejít a nechat se oblažovat tokem jeho spontánní a vtipné výřečnosti. V čase, kdy už venkovní teplo umožňuje sedět před pohostinskými podniky na chodníku, na něho čekám před Fast Foodem Just Bagel, jehož je spolumajitelem.

Obelisk na náměstí Svornosti v Paříži

Obelisk na náměstí Svornosti v Paříži

V Muzeu námořnictví na náměstí Trocadéro v Paříži probíhá do 6. července výstava o převozu a instalaci egyptského obelisku na náměstí Svornosti (place de la Concorde) v letech 1829 až 1836.

Bratři Čapkové a vila na Vinohradech

Na konci tiché uličky na Královských Vinohradech stojí prostorně vyhlížející dvojvila obrostlá psím vínem, postavená podle návrhu architekta Ladislava Machoně. Právě sem se v roce 1925 z bytu na Kampě přestěhovali Josef a Karel Čapkové. Propleteni pavučinou mimořádného sourozeneckého citu zde žili a tvořili v naprosté symbióze, až do Karlovy smrti.

Bůh je Brazilec. A fotbalista?

Láska. Vášeň. Náboženství. To je pro Brazilce fotbal. Stav duše. A teď? Znásobeně! Po každoročním gejzíru samby, masek, průvodů a alegorických vozů, jimiž obrací zemi naruby tradiční karneval, vyhlížejí teď cíl ještě závratnější – karneval s fotbalovým míčem. Mistrovství světa, které se od června do července koná znovu v zemi fotbalu zaslíbené. V Brazílii.

Výtvarník Ivan Pavle

Výtvarník Ivan Pavle

Když jsem před mnoha lety chodívala okolo toho bratislavského tajuplně vyhlížejícího domu, měla jsem pocit, že v něm nejspíš straší. Něco mě nutilo vzít za kliku a vejít. Přesvědčit se, co se tu vlastně skrývá. Netušila jsem, že ateliér a v něm nevídaná krása v monumentálních obrazech, plastikách, kresbách, ilustracích a objektech výtvarného umělce Ivana Pavleho.

Rusko vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině

Ruské bombardéry křižující prostor nad Severním mořem a zadržené stíhačkami Dánska, Nizozemska a Velké Británie; odhalení pomníku sovětským „internacionalistům a mírotvorcům“ z roku 1968 v Praze, za účasti (ne)komunistického senátora; „osvobozený“ Krym; města jihovýchodní Ukrajiny, která se vymkla kontrole ústřední vlády v Kyjevě; Kreml vyzývající sousední země k diskusi o „redefinici hranic“ (rozuměj: ve prospěch Ruska). Co se to proboha děje? Nemáme se všichni třást strachy?

Čo bolo, bolo, lidská práva už nás nezajímají. Havel vygumován

Některé změny nejsou vidět, a přece jsou podstatné. Dlouho nebylo patrné, jak se potichu mění ministerstvo zahraničí. Jak se obrací směr, kterým se ubírá naše zahraniční politika. A najednou čteme společné prohlášení Číny a Česka a nestačíme zírat: Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě. – Nejen v Číně (a Tibetu) jde o lidská práva, o svobodu občanů. U nás také.

Co se děje… v New Yorku

Gittermanova Gallerie na 54. ulici představuje posledních dvacet let fotografické výstavy mapující současnou scénu i historii média. Na několik týdnů teď ověsila své zdi barevnými fotografiemi Adama Bartose (1953), který zachytil estetiku světa závodních aut, nánosů motorového oleje a technologie, která umožňuje burácení vozů na kratších tratích mezi New Yorkem a Novým Mexikem. Ukazuje svět mužů, kteří se pohybují mimo viditelný vzorek sponzorovaných stájí a dotovaných závodníků a jejichž odměnou za závod je jen zvýšená hladina adrenalinu. Detaily aut a motorů, akcentované nočním snímáním, otvírají návštěvníkům mnohovrstevnatý a poetický svět kovu a benzinu. Podle legendy sahá historie těchto závodů do období americké prohibice ve dvacátých letech minulého století, kdy výrobci alkoholu uháněli prázdným nočním městem se zásilkou pro spřátelené bary. Bartos je autorem několika fotografických knih a jeho práce jsou ve sbírkách významných muzeí v USA.

Co se děje… ve Vídni

Prestižní galerie Albertina v historickém centru Vídně nabízí do 29. června jedinečnou výstavu mistrovských děl v kontextu napínavého životního příběhu svých zakladatelů – vévody Alberta Sasko-Těšínského a rakouské arcivévodkyně Marie Kristýny.

Reportáže - výběr z článků

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Při natáčení svého celovečerního debutu ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ se mladí čeští dokumentaristé, režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková, vypravili do odlehlých oblastí Afriky. Zavítali také do nejslavnějšího filmového archivu na světě – do knihovny Kongresu ve Washingtonu. Film spojuje silný životní příběh manželů Martina a Osy Johnsonových s nadčasovými tématy, jež dodnes hýbou civilizovaným světem. Originální filmové svědectví bude mít premiéru na březnovém FEBIOFESTU.

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Zóna kontaktu

Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/14

XANTYPA Číslo 6/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne