Na návštěvě u Františka Kinského

 Nový zámek v Kostelci nad Orlicí je doslova napěchovaný empírem či, chcete-li, biedermeierem. Zásluhu na tom mají Kinští. Ti minulí i současní.

Kostelec 

Ve stínu rododendronů
„Tento dům vystavěl pro mého prapradědečka Josefa vídeňský architekt Jindřich Koch, který v tu dobu pracoval pro naši rodinu. Stavěl ve stylu pozdního klasicismu, takzvaného biedermeieru, jak se tomu říkalo ve střední Evropě. Hotovo bylo roku 1835,“ vyprávěl mi František Kinský, zatímco jsme mezi prastarými rozložitými stromy, pod nimiž právě kvetly narcisy, přicházeli k zámku. „Kromě tohoto sídla projektoval i místo posledního odpočinku naší rodiny, hrobku v Budenicích, rekonstruoval interiér paláce na Staroměstském náměstí a postavil i známý letohrádek v zahradě Kinských v Praze na Smíchově.“ Tomu u Kinských neřeknou jinak než vila. Ostatně stejně se v rodině říkalo i kosteleckému zámku.
Park kolem nás je v anglickém stylu a – jak se dozvídám – byl založen ve stejné době jako zámek. Nejkrásnější je prý zjara, kdy tu pod letitými stromy kvetou na ohromných plochách bledule, a o pár týdnů později, když rozkvetou rododendrony a azalky. Dnes je chráněn jako přírodní rezervace. „Když dědečkovi komunisti zabavili veškeré majetky, nechali mu ještě nějakou dobu zámek a tento park. Pak jim ale došlo, že dům se sedmadavaceti pokoji a park o rozloze šestačtyřiceti hektarů je těžké označit za rodinný domek se zahrádkou, a vzali mu i toto,“ vzpomíná můj průvodce. Své povídání o rodinném sídle prokládá vzpomínkami, souvislostmi a humornými historkami. Novodobá česká historie vypadá z pohledu potomka jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů poněkud jinak než v učebnicích historie.

Odkaz předků
„Jak se kostelecké panství dostalo do majetku vaší rodiny?“ ptám se. „Bylo zakoupeno roku 1796 knížetem Ferdinandem Kinským, který je koupil nejspíš proto, aby něco měl také jeho mladší syn, protože samozřejmě vždy dědil nejstarší syn, a to byl Rudolf. Tak se pro mladšího Josefa koupilo panství v Kostelci. Tady už stál takzvaný Starý zámek, který vlastníme dodnes. Ale ten nebyl dost reprezentativní a dost pohodlný, proto postavili na volném prostranství za Kostelcem zámek nový.“
To už stoupáme po schodišti ve vstupní hale, kterému impozantně dominují čtyři sloupy v dórském stylu. „Máme tady ovšem všechny tři typy řeckých sloupů,“ podotýká muž po mé pravici. Vystupujeme do prvního patra, či spíše zvýšeného přízemí, kde je takzvané piano nobile. „To je prostor, ve kterém se ve skutečnosti žilo,“ poznamenává František Kinský a ukazuje na portrét jednoho ze svých předků, už zmiňovaného praprastrýčka Rudolfa Kinského. „To byl jeden z nejvýznamnějších členů rodu. Byl, abych tak řekl, velmi „čechomilný“. Působil jako císařský místodržící v Praze a z jeho nařízení v té době všichni úředníci museli vyřizovat spisy v obou jazycích, tedy jak v češtině, tak v němčině. Museli tudíž umět česky, aby se dorozuměli s lidmi, s nimiž jako úředníci komunikovali. Současně byl spoluzakladatelem Matice české. Jeho otec Ferdinand byl zase společně s Kašparem Šternberkem jedním ze zakladatelů Národního muzea. Rodina Kinských byla vždy česky cítící šlechtou.“ Z dalších portrétů na mě shlížejí prapradědeček Josef, jeho manželka rozená Černínová, pradědeček Bedřich Karel a jeho choť rozená Mensdorf-Pouilly. Pak se zastavujeme u podobizen dědečka Františka Kinského a jeho manželky Pavly, rozené Bellegarde. „Můj dědeček František v roce 1938 podepsal petici českých šlechtických rodů, v níž se jejich členové postavili za Československo a jeho nedělitelnost. Dědeček tehdy jako doyen české šlechty byl mluvčím této delegace u prezidenta Beneše,“ vypráví můj společník. „Zde je vyobrazen v uniformě rytmistra rakouské armády, protože byl po celou dobu první světové války v aktivní službě.“
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě............

Václav Žmolík

XANTYPA 7-8/12 - výběr z článků

Kajakář Vavřinec Hradilek

 Kanál v pražské Troji začíná nenápadně: nad jezem se od řeky odděluje menší koryto bývalé propusti pro vory, v němž se bělá a šumí několik malých peřejí. Proud však brzy zrychlí a překážky se zvětší, voda se tudy valí s hukotem a stále víc se vzteká. Vše směřuje k zúženému betonovému jícnu, jímž napěněná voda vyhrkne do nízkého vodopádu, zavíří pod ním, zanadává ještě na několika překážkách a ozdobena rozplývající se pěnou se vrátí do Vltavy. Budete-li mít štěstí, uvidíte, jak se mezi peřejemi jako velcí vodní brouci obratně míhají lodě trénujících slalomářů.

Olympijské hry Londýn 2012

 Vážení čtenáři,
jak možná víte, už sedm let jsme mediálním partnerem českého olympijského týmu. A rádi. V Xantypě pravidelně přinášíme aktuální zprávy o přípravách olympiád, rozhovory s nadějnými sportovci i se sportovci medailemi ověnčenými, kteří šíří ve světě slávu naší vlasti – jako je například Věra Čáslavská, letošní jubilantka. A ke každým hrám připravujeme olympijskou přílohu, takže tomu není jinak ani v případě Londýna.

Příběh londýnských olympiád

Příběh londýnských olympiád

Až 26. července 2012 vzplane na novém stadionu ve východolondýnském Stratfordu olympijský oheň, začne se psát další kapitola fascinujícího příběhu, na jehož počátku stál v devadesátých letech 19. století mladý francouzský aristokrat Pierre de Frédy, baron de Coubertin.

PRŮVODCE LONDÝNEM

 Pokud byste ještě před pár lety vyšli z budovy ctihodné centrální Bank of England a vydali se směrem na východ, dorazili byste po krátké procházce mezi mrakodrapy a po dalších čtyřech mílích po silnici k největšímu londýnskému smetišti.

Za ztraceným rájem

Za ztraceným rájem

 V Brazílii kdysi žilo asi pět milionů indiánů, dnes jich zde najdeme pouze čtyři sta tisíc. Mnozí zemřeli v 16. století nemilosrdnou rukou kolonizátorů či podlehli nemocem, které do této země zanesli běloši.

Kardinál Dominik Duka

Kardinál Dominik Duka

 Loni 30. října sloužil Dominik Duka ve svatovítské katedrále mši za spolupracovníky parašutistů, kteří v době heydrichiády zaplatili za svoji statečnost životem.

Pochybující královna Helen Mirren

Pochybující královna Helen Mirren

Letošní karlovarský festival ozdobí britská herečka Helen Mirren, která na zahajovacím ceremoniálu převezme Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.

O tichu

 Už jsem o tom tady psal. Na letišti cosi opravují a kdosi rozhodne, že nad námi a nad statisícovými sídlišti se budou denně prohánět desítky tryskových letadel. Nedávno jsem cosi zařizoval v Ruzyni, ne na letišti, ale v obci, a uvědomil jsem si, že pár tisíc lidí anebo spíš desítek tisíc je odsouzeno k tomu, že v podstatě na letišti žije – tedy pokud se týká rámusu, který neodlučně (aspoň prozatím) patří k vzlétávání a přistávání letadel.

Vítězslav Kremlík

Vítězslav Kremlík

 Jak je to vlastně s teorií globálního oteplování? Proti sobě stojí dvě skupiny vědců – její obhájci a odpůrci. K těm druhým patří historik a překladatel Vítězslav Kremlík, který se už v době studia zajímal o vliv klimatických změn na dějiny naší civilizace.

Barmští vojáci dali zelenou demokratizaci

 Po nesčetných signálech naznačujících, že ve světě nejspíš jde všechno už jen od desíti k pěti, zabliká tu a tam světélko naděje. Umírněný optimismus budí poslední dobou události v asijské Barmě, která se po půlstoletí tvrdých vojenských diktatur zvolna otevírá… vlastním občanům i světu.

Architektura - výběr z článků

Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Za svůj život jsem prošel desítky ateliérů pražských výtvarníků. Koneckonců jsem se sám v jednom z nich narodil, byl na Letné a patřil mým rodičům – sochařům, kteří si jeho část v podkroví činžovního domu adaptovali na bydlení. Táta mne brával často ke svým přátelům, malířům, sochařům, grafikům, fotografům, architektům i restaurátorům, a tak si vybavuji ta kouzelná místa, většinou poněkud neuspořádaná, zato s typickou směsicí různých vůní: olejových barev, šelaku, terpentýnu, mokré sochařské hlíny nebo vývojek. O stěny opřená plátna v rámech nebo sochy na policích, fotografie rozvěšené po stěnách či architektonické modely na stolech, rozměrnými okny proudí dovnitř záplavy světla…

Příběhy paláců před Pražským hradem

Příběhy paláců před Pražským hradem

Monumentální stavební komplex Schwarzenberského paláce zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Stavba, připomínající svým zjevem spíše venkovský zámek než městskou rezidenci, od Hradčanského náměstí oddělená zdmi a branami, vytváří spolu se sousedním Salmovským palácem urbanistický celek vynikající kvality, zároveň markantní dominantu příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce reprezentují staletí českých a evropských dějin, jejímiž aktéry jsou i Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové.

Trojský zámek

Trojský zámek

Přestože má většina Pražanů Troju spojenou především s tamní zoologickou zahradou, získala tato městská čtvrť svůj název podle dominantního zámku. Až do konce 17. století se totiž nevelká viniční a rybářská osada na pravém vltavském břehu nazývala Zadní Bubeneč nebo též Zadní Ovenec. Na počátku 17. století zde pro Albrechta z Valdštejna vznikl manýristický letohrádek se zahradou, jehož pozdější ruiny sečtělým pozorovatelům zřejmě připomínaly antickou Troju. Je však též možné, že toto nové pojmenování vzniklo až v souvislosti s okázalou zámeckou novostavbou hraběte Šternberka z let 1679–1703, náležící dnes k nejvýznamnějším českým barokním památkám.

Když Praha za noci zářila neonem…

Když Praha za noci zářila neonem…

Nakladatelství Paseka vydává již řadu let pozoruhodnou edici ZMIZELÁ PRAHA, v níž nás prostřednictvím historických fotografií a zasvěcených komentářů seznamuje s tím, jak vypadala Praha v minulosti, s tím, co nenávratně zmizelo. Svazky této záslužné edice jsou zaměřeny jednak na jednotlivé čtvrti, jednak také tematicky, například na továrny, sportoviště, letohrádky, výletní místa, nevěstince, nádraží, tramvajové tratě. Nejnovější díl je věnován pražským neonům a světelným reklamám.

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

Neratov

Neratov

„V Neratově jsou hvězdy hodně blízko. Když je noční nebe jasné, zažívám pocit blízkosti nekonečna a všeho, čeho mohu být součástí, harmonie a krásy, všeho, co mě přesahuje. Pociťuji obrovskou vděčnost za to, že to mohu vidět a sdílet,“ říká Mons. JOSEF SUCHÁR (60), který s tímto místem spojil svůj život.

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/12

XANTYPA Číslo 7-8/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne