Nekrmte paviány!

„Do not feed baboons!“ přečte obtloustlý turista plechovou, místy zrezivělou ceduli, na níž se navíc dozví, že paviáni jsou velmi nebezpečná zvířata. Pousměje se nad přílišnou horlivostí a obezřetností místních obyvatel a vydá se vzhůru k mysu Dobré naděje.

Paviáni

Primáti z Mysu
Mys Dobré naděje znám jako své boty. Vím o klidných zátokách, kde se lze zchladit ledovou vodou Atlantiku, vím, kde zastavit, aby si kameraman udělal pěkný záběr na bouřící vodu, a znám většinu zvířat, které zde žijí. Není jich mnoho. Když budeme mít štěstí, uvidíme přímorožce kapského či zebru a pár antilop. Damani či skalní králíčci jsou všude a skupinku pštrosů vždycky vidím kousek od samotného výběžku mysu. A když se pořádně rozhlédnu, v úseku pěti kilometrů najdu migrující tlupu paviánů.
Paviáni z mysu se odlišují od těch známější z Krugerova národního parku či rezervací, kde jsou to velmi divoká zvířata. Člověka sice znají, ale velice se ho bojí. Pozorovatel tam sotva stáhne okénko džípu a pavián je ve střehu nebo okamžitě utíká. V těchto místech jsou totiž loveni a mají své nepřátele. A obezřetnost v přítomnosti lvů či levhartů se vyplácí.
Na mysu Dobré naděje pavián žádné nepřátele nemá. Dravci zde již nežijí a potulující se psi či kočky nejsou pro něj hrozbou. Možná tak pro opičí mládě, ale to ještě zaběhlý pes netuší, jak dokáže být paviání matka nekompromisní v ochraně své vyděšené drobotiny.
Opice tu jsou zvyklé na denní kontakt s lidmi. Stolová hora, svažující se až k samotnému mysu, je domovinou těchto primátů. Stará koloniální města Fishoek, Muinzenberg, Simonstown či na druhé straně hory legendární Scarborough (město tak neslavně známé trhy s otroky) „své“ paviány znají. A ti se za léta soužití naučili své hostitele pěkně využívat a parazitovat na jejich pozemcích.
Denně rabují popelnice a místní obyvatelé vymýšlejí důmyslnější a dokonalejší zabezpečení odpadků. Od mříží až přes otočná víka popelnic tak těžkých, že i silný chlap má co dělat, aby víko nadzvedl a odhodil plechovku od piva. A není se co divit. Paže paviána by dala zabrat v duelu „na páku“ i cvičenému kulturistovi.
Zahrady jsou tu obehnány vysokými ploty a ostnatými dráty, ale opice si cestičku vždy najdou. Pobíhají po zahradách, vniknou i do nezabezpečených domů a rabují lednice. Klika pro ně není překážkou a je jedno, zda od dveří vilky či osobního automobilu. Co jde otočit, odšroubovat či odháknout, není pro tyto chlupáče problém.
Místní se snaží s paviány vyjít, ale turisté – to bývá katastrofa.

Piknik s rodinkou
„Dívejte, támhle z hor sestupují paviáni,“ ukazuji kamarádům skupinku asi pěti odrostlejších mláďat důstojně kráčejících ze skal porostlých lišejníky. Vůdčího samce jsem ještě neviděl, ale nebude daleko. Vždy vede tlupu. Pak jdou matky s mláďaty a nakonec mladíci, kteří by se chtěli pářit se samicemi a jednou vést tlupu, ale dokud dostávají za vyučenou od nejstaršího a šrámy ozdobeného samce, nemají šanci. Paviáni projdou okolo a vůbec si nás nevšímají. I když dělají, že tu nejsme, dobře si nás již z velké dálky prohlédli a velmi dobře vědí, že k snědku u nás nic nenajdou.
U cesty zastavila bílá dodávka. Posuvné dveře se pootevřely, tatínek ukázal dětem chlupaté opičky a maminka rozdala ratolestem jablka. Chtěl jsem na turistu houknout, ale bylo příliš pozdě. Za kamenem ukrytý samec se prudce vymrštil a v mžiku skočil otevřenými dveřmi rovnou do auta. Jekot, řev, vřískot a nadávky nic nezmohly. Rodinka byla okamžitě venku z auta a statečný tatík se rozhodl, že nezvaného agresora ze svého vozidla stůj co stůj vyžene. Popadl kámen a naznačil hod. Ale to neměl zkoušet na bojem ostříleného samce. Dříve než muž stačil zvednout celou paži, pavián nedal otci rodiny sebemenší šanci, vyskočil z auta a vrhl se proti sokovi. Zastavil se na dotek od jeho břicha a celý se nahrbil. Vycenil žluté ostré zuby, obrovské tesáky jsou namířeny na žaludek obtěžujícího turisty. Pavián by neměl problém se zakousnout a ošklivě jej potrhat.
Muž ustoupil a svěsil ruku s kamenem. Pavián ještě chvíli čekal, zda si hod nerozmyslí, a když se ujistil, že otec rodiny už nebude horlivě hájit prostor vozu, hrdě se vrátil do auta. Situace zatím využili odrostlejší konkurenti a chtěli si z vozu taktéž něco odnést, ale na to náš rváč neměl sebemenší náladu. Jen lehce zavrčel a mladíci zmizeli z bezprostřední blízkosti tesáků.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.......

Richard Jaroněk

XANTYPA 7-8/13 - výběr z článků

Trumpetista Wynton Marsalis

Trumpetista Wynton Marsalis

Wynton Marsalis, virtuózní americký trumpetista, zahraje v Praze 10. července. Hudebník široce rozkročený mezi jazzem a vážnou hudbou během své kariéry nasbíral řadu ocenění včetně devíti cen Grammy a několika čestných doktorátů. Koncertoval na všech kontinentech kromě Antarktidy a počet prodaných exemplářů jeho nahrávek se blíží pěti milionům.

Prázdniny v Římě

Prázdniny v Římě

Od premiéry filmu PRÁZDNINY V ŘÍMĚ, jedné z nejzdařilejších romantických komedií všech dob, uplyne letos již neuvěřitelných šedesát let. V roce 1953 po jeho zhlédnutí začaly dívky po celém světě napodobovat Audrey Hepburnovou, pořizovaly si stejný účes i rozevlátou širokou sukni a snily o cestě do Říma. Toužily být alespoň na chvíli princeznou na útěku a projíždět se na legendárním skútru značky Vespa uličkami Věčného města. Samozřejmě v doprovodu sympatického muže.

Kostýmní výtvarník Theodor Pištěk

Kostýmní výtvarník Theodor Pištěk

Jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků je v obecném povědomí spojován hlavně se dvěma historickými velkofilmy Miloše Formana. Spolupráce na mozartovském podobenství AMADEUS (1984) mu vynesla Oscara, za kostýmy k historické moralitě VALMONT (1989) získal francouzského Césara a na prestižní cenu Americké filmové akademie byl nominován. THEODOR PIŠTĚK, který na letošním karlovarském festivalu převezme Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos, je ale především autorem originálních pláten, objektů a instalací.

Restaurátorka Alena Waulinová a její rodina

Restaurátorka Alena Waulinová a její rodina

V roce 1980 jsem po letech potkala svoji kamarádku Alenu. Když jsme probíraly, jak šel náš život, dozvěděla jsem se, že jí právě zemřel manžel, a velmi na mne zapůsobila její statečnost, s níž ztrátu milovaného člověka přijala, a její odhodlání zajistit obživu sobě a svým dvěma dětem. Od té doby jsem už její život sledovala – tu zblízka, tu zdáli. Aleně se podařilo nejen vzorně vychovat dceru a syna, ale stát se jednou z nejlepších restaurátorek papíru v zemi.

Kolumbijská vláda uzavřela průlomovou dohodu s rebely

Koncem května proběhla médii zpráva o dosažení shody na pozemkové reformě mezi kolumbijskou vládou a rebely z hnutí FARC. Kolumbie je jednou z dlouhodobě nejnestabilnějších zemí amerického kontinentu, v níž se vláda přetahuje o moc s levicovými povstalci i drogovými kartely. Za posledních šedesát let takřka nepřetržitě balancuje na pokraji občanské války.

Velká voda, zpupný prezident a Nečasova politická smrt

Zasáhly nás povodně. Rozlité, rozlícené řeky, evakuovaní obyvatelé ze zatopených oblastí, utonulí. Politika se na chvíli zdála méně důležitá. Člověk si uvědomil, že není všechno špatné. Záchranný systém funguje. Cenu má soudržnost, pomoc.
Před povodněmi u nás bylo živo, po povodních ještě živěji. Komunisté měli na konci května v Praze neveřejnou ideologickou konferenci. Svůj program prý zaměří na prosazování lidských práv. (Jak si je představují? Znárodňování? Zákaz svobody slova? Zavírání politických odpůrců? Vláda jedné strany?) Pěkně si vedl Miloš Zeman: předvedl, co míní o svobodomyslných lidech, když odmítl jmenovat profesorem literárního historika Martina C. Putnu.

Co se děje… v New Yorku

Britský fotograf Miles Aldridge otevřel v galerii Steven Kasher výstavu, na níž prezentuje svoje stylizované fotografie žen v domácnosti, a vypráví tak pod názvem JENOM CHCI, ABYS MĚ MILOVAL příběh blahobytu a frustrace. Snímky pořídil během posledních sedmi let.

Co se děje… v Londýně

Devětašedesátiletý brazilský fotograf Sebastião Salgado představuje na výstavě s názvem GENESIS v Natural History Museum 250 černobílých fotografií pořízených v nejodlehlejších místech světa, nedotčených civilizací. „Pořídit jeden záběr trvá 250 setin vteřiny, takže na celý příběh mám vlastně jen jednu jedinou sekundu…,“ řekl listu Daily Telegraph. Salgadovy snímky obřích želv z Galapážských ostrovů, horských goril z Rwandy, sibiřských nomádů, pustých ledových polí v Antarktidě či roklí Velkého kaňonu svou syrovostí připomínají ilustrace Františka Buriana. „Leccos z toho, co Salgado fotí, není zas tak zvlášť výjimečné, ale jeho zpracování je zcela unikátní,“ konstatuje v londýnském večerníku Evening Standard Sue Stewardová a vypočítává, v čem Salgadova výjimečnost spočívá: „intenzívní škála odstínů černé a bílé, hrubé obrysy hor pořízené jakoby leptem a osobitý smysl pro kompozici“.

Co se děje… v Itálii

Při havárii velké výletní lodi Costa Concordia v loňském roce zahynulo dvaatřicet cestujících. Letos 8. května nákladní loď Jolly Nero narazila do věže v janovském přístavu, ta se zřítila a způsobila smrt sedmi osob. Costa Concordia, kdysi pýcha civilního námořnictví, bývala největší italskou lodí svého druhu. Loď Jolly Nero patří sicilské společnosti Messina, která je spojována s různými skandály, např. s dopravou toxických odpadů do Libanonu nebo těžkých zbraní do Iráku v době války v Perském zálivu.

Co se děje… ve Vídni

Léto ve Vídni bývá horké, ale dá se vychutnat v mnoha parcích nebo u Dunaje, ať už na kole či u vody. Rakouská metropole toho ale o prázdninách nabízí ještě mnohem víc.

Reportáže - výběr z článků

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/13

XANTYPA Číslo 7-8/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne