Divokým Hlu-hlu-we

Polštářky mohutných tlap s lehkostí dopadaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Každý, kdo v dětství viděl slavnou lvici Elsu, si ji takhle musel zapamatovat. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s tajemnem ve žlutých, lesklých očích. Když lvice Elsa umírala, brečel jsem jako malý kluk a měl jsem tenkrát na to právo, protože jsem malý kluk byl. Zamilovaný do africké přírody snil jsem o tom, že budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že se mi sen splní, že jednou budu sedět za volantem svého džípu a pozorovat divokou a svobodnou lvici dva metry od sebe.

Hlu-hlu-we
Hrdý národ Zuluů
Historie Zuluů mne vždy fascinovala. Miloval jsem ty příběhy, kdy první král Shaka výrazně změnil boj muže proti muži a zlomil svůj oštěp, do té doby po staletí nepostradatelnou zbraň národa Zulu-Zulu. Oštěp se stal zastaralou zbraní, protože válečník, který ji hodil po protivníkovi, o ni i přišel a nemohl více bojovat. Král oštěp přelomil o koleno a jednu část upravil jako kyj a té druhé, ostré, protáhl čepel a vytvořil podivný meč. Navíc přidal válečníkům do ruky hák, kterým strhávali za šlachy na nohou protivníka k zemi. Novými zbraněmi, ukrytými za štítem z kravské kůže, jímž kulka burských dobyvatelů neproletěla, si podmanil jiné kmeny a sjednotil dosud nesmiřitelný národ.
Zuluové nebyli nikdy poraženi. Jsou hrdí na tři války a mnoho vítězných bitev s Angličany a potomky Holanďanů – Bůry. Krátkými meči dokázali porazit silnou armádu vyzbrojenou děly a předovkami.
„Prosím tě,“ ptám se malého kluka oblečeného v zulském kroji domácí výroby, jenž poskakuje před starou kulatou chýší, „jak je to ještě daleko do Hlu-hlu-we?“ v domnění, že jsem dokonale vyslovil v zulském jazyce název národního parku, který je líhní či zásobárnou bílých nosorožců pro celý africký kontinent.
„Tsssss…, chachá,“ zachichotají se mladí potomci hrdých Zuluů. „Hlu-hlu-we? To nevíme, ale ‚šlu-šlu-uí‘ je tam za tím kopcem,“ vyskočí a vymrští chodidlo vysoko, téměř k rameni. Tak jak to dělali jejich otcové i dědové. Při svém rituálním tanci se smáli na celé kolo a nesmírně se bavili nad tím, jak toho bělocha dostali…
„Tak ‚šlu-šlu-uí‘ říkáte,“ zase jsem ukázal, že lingvista ze mne nikdy nebude. Vytahuji z kapsy balíček žvýkaček a z mladých – do kůže antilopy impaly oblečených – bojovníků s luky, se stávají rázem děti. „Sweet, sweet,“ překřikují se.
Černý domorodec u závory u elektrického ohradníku ve slušivé uniformě jen zasalutuje a na jeho rameni poskočí zelené výložky s písmeny KZN. Strážce parku Kwa-Zulu-Natalu. Zkontroluje nám lístky, a zda máme rezervované ubytování, a vpouští naši toyotu do parku. Ten sice nepatří mezi největší v Jižní Africe, mnohem větší a starší je Krugerův park, ale tenhle mi nějak víc přirostl k srdci. Asi proto, že sem jezdí málo turistů a celé území je hornatější a zelenější. Obrovské stromy a neprostupná vegetace skýtají divokým tvorům nebývalou ochranu, což je možná důvod malé návštěvnosti tohoto parku. Když unavený turista nevidí po několika hodinách jízdy ani živáčka a jediným pohybem je kulička trusu, kterou před koly jeho auta válí černý hovnivál, je otrávený. Nejsou tu velké smečky lvů či rodinky gepardů, ale je to jediný park, který úspěšně rozmnožuje oba chráněné nosorožce – černého i bílého. A vedle nich se zde daří slonům, pakoňům, zebrám, žirafám a buvolům.

Sloní koupel
U bahniště v dálce jsem zahlédl dva nosorožce, ale ani hledáček teleobjektivu je nedokázal „zvětšit“. Viděl jsem několik antilop, impal, ale ani i ty nebyly na „dostřel“. Volant jsem stočil a sjel z jediné asfaltové cesty, která protíná rezervaci. Toyota se ladně zhoupla na nerovné kamenité cestě. „Vpravo sloni,“ ukazuji rukou do husté zeleně. Pod vzrostlou akácií jsou tři mláďata, spíše už mládenci vážící dobrou tunu. Jednomu začínají vyrůstat bílé kly a snaží se jimi rozdírat kůru stromu. Přestože bych mohl v afrických parcích dělat průvodce, byl jsem tu totiž už snad třicetkrát, a nefotím už každé stojící zvířátko, vždy mi srdce poskočí, nikdy mne pohled na divoká volná zvířata nenechá chladným.
„Psst! Asi je jich tady víc,“ upozorňuju. Ohromná sloní samice vystrčila hlavu z křoví hned za naším autem. Jak nás překvapila, tak se i sama lekla. Nečekala na klidném pochodu za potravou bílou obludu na podivně černých a kulatých nohách. „Ježíši, jeďme pryč,“ piští někdo na zadním sedadle poté, co slonice zvedla chobot, zavětřila a vmžiku nastražila uši. Zatroubila, zavrtěla hlavou, naznačila výpad a udělala drobný krok k autu. I když samice měla tak tři a půl metru a nepatřila svou výškou zdaleka mezi největší, z takové blízkosti vypadala kolosálně.

Celou reportáž si přečtete v tištěné Xantypě....

Richard Jaroněk

XANTYPA 7-8/14 - výběr z článků

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Neobvyklá přání nebo sny, které skrýváme sami před sebou, akademický malíř Andrej Augustín poeticky obnažuje ve svých malbách. Objevují se jako útržkovité fragmenty i v jeho ilustracích, pastelech, grafikách, tapisériích, keramice…

Scenárista, spisovatel  Jindřich Mann

Scenárista, spisovatel Jindřich Mann

Vzpomínky se dají psát různě. Nejčastěji bývají faktografické. Ty, které stvořil Jindřich Mann, vnuk spisovatele Heinricha Manna a syn básníka a spisovatele Ludvíka Aškenazyho, jsou beletristické. Dokonce spíš snivé a citové. Jmenují se POSTE RESTANTE. V poštovní terminologii to znamená, že zásilka nebude doručena adresátovi, ale zůstane na poště, kde čeká, až si ji dotyčný vyzvedne.

Spisovatelka a kunsthistorička  Kateřina Tučková

Spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková

S mladou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se poprvé viděl na Žítkové, v obci ve východní části Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí. V kraji, kterému se také říká Kopanice a kde od nepaměti žily z dnešního pohledu podivné vědmy, kořenářky a čarodějnice. Polozapomenutý kraj, polozapomenuté rituály. To se změnilo s vydáním mimořádně úspěšné knihy ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. Autorce přinesla věhlas, kraji nečekanou a možná i nechtěnou pozornost čtenářské obce celé republiky. Teď však sedíme v pražské kavárně poblíž Klementina, odkud Kateřina přiběhla a nejspíš se tam po našem povídání zase vrátí.

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Do Cagnes-sur-Mer se dostanete z Nice po přibližně patnácti kilometrech, směrovky s názvem Musée Renoir vás spolehlivě dovedou na úpatí staré zahrady, odkud cesta stoupá k domu s krásným výhledem na vzdálené moře. Tady strávil Auguste Renoir posledních dvanáct let svého života. A koncem července minulého roku tu bylo po osmnáctiměsíční rekonstrukci znovu otevřeno jeho muzeum.

Režisér + scenárista  Hynek Bočan + Jiří Stránský

Režisér + scenárista Hynek Bočan + Jiří Stránský

V tomhle roce se roztrhl pytel s výročími a vlastně z něj nějaká pořád vypadávají. Patřičně kulatá jsou však jenom tři: Vyhlášení první světové války 1914 (červenec), vylodění Spojenců v Normandii neboli Den D 1944 (červen) a setkání jednoho Bočana a jednoho Stránského na jedné žofínské lavičce 1964 (květen).

Výtvarnice a režisérka  Michaela Pavlátová

Výtvarnice a režisérka Michaela Pavlátová

Výtvarnice a animátorka, ale také režisérka hraných filmů a příležitostná herečka Michaela Pavlátová (nar. 1961) je veselá, vstřícná duchaplná a inspirativní. Sympatická černovláska otevřeně vypráví o svých pracovních i partnerských zkušenostech, jež s mravenčí pílí přetavuje do kreslených mikropříběhů o lidských vášních a slabostech.

Tanečník  Ondřej Vinklát

Tanečník Ondřej Vinklát

Ve hře světel, stínů a hudby víří na scéně mladý muž v plynulých křivkách rukou, pohybů těla a roztančených nohou. Ve skupině dalších mladíků je něčím výjimečný. Ondřej Vinklát prokazuje na scéně pražského Národního divadla, že mu právem patří letošní Cena Thálie. Vydobyl si ji za ztvárnění role Romea v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Vzpomínám si, jak mě štvalo babiččino rčení: „Mládí zdobí samo.“ Nahlas jsem si protestovat netroufla, ale v duchu jsem ho prohlašovala za totální blábol. Když jsem v posledních týdnech postupně usedla v hledišti tří pražských divadel, abych se pak následně setkala s Patricií, Kristýnou a Terezou, vždycky se mi vybavilo. Najednou jsem ho vnímala jako hlubokou moudrost. Každá z nich je jiná – zjevem i zkušenostmi. Ale všechny tři jsou krásné, protože je kromě mládí zdobí i nepřehlédnutelný herecký talent. Do jisté míry jim spadl do klína, protože jejich otcové (a holky jsou spíš po tátovi) zřejmě zařídili, aby si paní Thálie udělala čas a postála u jejich kolébek. Vyhověla. Vždyť to byli spolužáci na DAMU.

Klan Le Penů si podmaňuje Francii

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka pětadvacet procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála jednadvaceti procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty hlasů.

Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

Reportáže - výběr z článků

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/14

XANTYPA Číslo 7-8/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne