Herečka Tatiana Vilhelmová

Popuzují mě falešné nálepky

Herečka Tatiana Vilhelmová je jen o pár let starší než moje dcera, přes náš generační odstup jsme se však v mnohém shodli. Třeba v názorech na bulvár, nebo na Václava Havla. Svůj talent dokázala v celé řadě filmů různých kvalit i žánrů. A i v těch problematických byla vždycky zajímavá. Z jeviště Dejvického divadla si ji pamatuji hlavně z inscenace americké avantgardní hry. Táňa v ní měla asi pětiminutový výstup na forbíně a já při něm žasl nad její kreativitou. Nadchla mě i svými tanečními kreacemi v televizní soutěži StarDance. Považoval jsem ji za zosobnění úspěšného a suverénního mládí, jež se nerado ohlíží po starších autoritách. Překvapilo mě, že je jiná, než její image prostořeké hvězdy. Odmítá povrchní škatulkování a o lidech, s nimiž pracuje, mluví s úctou a pokorou. 

Tatina Vilhelmová

Povídáme si spolu den po premiéře filmu KAJÍNEK. Co jste mu říkala?
Byla jsem dojatá kvůli vzpomínkám na Vladimíra Dlouhého, kterému je ten film věnován v závěrečném titulku. Uronila jsem i pár slz, ale není pravda, že bych se bývala zhroutila, jak napsali v jakémsi bulváru. A ten film mi připadá až neuvěřitelně profesionálně zvládnutý. Když jsem ho dokoukala, říkala jsem si: „Ty bláho, tohle že natočil debutant!“ Vezměte si jen fakt, že skoro každý český režisér pohořel na akčních scénách. A tady se za ně nikdo nemusí stydět. Samozřejmě, můžete říct, že Petr Jákl je kaskadér, takže si na akční scény potrpí. Ale já zažila i to, jak zkušeně vedl herce a jak přesné jim dával připomínky. Takový Vladimír Dlouhý by s ním totiž jinak vůbec netočil.

V rámci příprav jste se v karvinském vězení sešli se skutečným Jiřím Kajínkem. Jaký jste z něj měla zážitek?
Bylo to ohromně zajímavé a zároveň strašlivě vyčerpávající. Za ty dvě a půl hodiny hovoru jsem v sobě zmobilizovala snad všechny emoce, co vůbec existují. Věděla jsem, že se ho musíme ptát na věci, které souvisejí s tím filmem. A zároveň mě zajímalo nahlédnout do jeho osoby. Udělal to, nebo ne? Co mi na to asi řekne? Musím se soustředit na to, jestli přitom uhne očima! A já budu třeba ta, co pozná, že mi zalhal! Připadala jsem si jako nějaký malý detektiv amatér a psycholog v jednom. A zároveň jsem měla i strach. Najednou se zeptal, jestli nám může podat ruku. A člověk si říká: „Dobrý, mezi námi je mříž, on na mě přece nemůže!“ A pak vám proletí hlavou, jestli si s ním vůbec chcete podat ruku, když je to třeba vrah. Jenže potom si řeknete, ano, možná je to vrah, ale vždyť za to dost tvrdě pyká a je to taky lidská bytost… Z toho setkání jsem byla totálně vyždímaná. Večer jsme měli v Dejvickém divadle představení TEREMINA a mně se poprvé, a doufám, že naposled v životě stalo, že jsem málem nebyla schopná vylézt na jeviště.

A co si tedy myslíte, spáchal ty vraždy nebo ne?
To já pochopitelně nevím. Ale moc bych si přála, aby to neudělal a aby ho pustili. Pak by ten film měl smysl. Nejhorší by bylo, kdyby se nestalo nic. A všichni – včetně Kajínka samotného – by si namastili kapsy na někom, kdo je ve skutečnosti pěknej parchant. To by mě štvalo.

Mám z vás pocit, že jste v mládí žila dost divoce. Vnímáte to taky tak?
Ono to nebylo až tak „hustý“. Kdybych projela deset let na fetu, dalo by se snad mluvit o nějaké divokosti. Ale já mezitím taky dost pracovala. Pravda ale je, že dneska se občas sama divím, co všechno jsem stihla a jak jsem to mohla vydržet. Jdeme třeba v jedenáct spát a máma najednou povídá: „Víš, žes kdysi až takhle pozdě vyrážela do světa?“ A já si uvědomila, že je to fakt. Bývaly doby, kdy jsem se v jedenáct teprve začínala líčit a pak odcházela do palby neonů. Ale k té vaší otázce: možná jsem opravdu divoká, rozhodně jsem hodně impulzivní. Ale taky potřebuju svou ohrádku, abych se měla kam zavřít.

Jak jste se seznámila se svým mužem?
Dělal produkčního na filmu ŠTĚSTÍ a v té partě, co spolu sedávala, mi připadal ze všech nejpodivnější. Jenže tomu, co se mi zdá podivné, musím okamžitě přijít na kloub. A přicházím tomu na kloub dodnes, což mě moc baví.

Vdávala jste se z nutnosti?
Vdávala jsem se v době, kdy už jsem byla těhotná, ale jako nutnost jsem to rozhodně necítila. Asi chápete, že už jsem byla existenčně soběstačná a nemusela jsem si nikoho brát jenom proto, abych byla zajištěná. Ale prostě jsem chtěla, aby se Čechák narodil Čechákům. Aby ta vznikající podmnožinka měla svou pevnou množinu. A taky jsem narozená ve znamení Raka a takoví lidé jsou jak známo rodinně založení. Rozhodně si ale nepřipadám, že bych svým manželstvím něco ztrácela. Beru to naopak tak, že jsem si do života pořídila fajn parťáky.

Předtím jste chodila s Pavlem Liškou. Jak na něj vzpomínáte?
To byl taky podivín, na ty já mám zkrátka slabost. Z dnešního pohledu to byla taková dětská láska. Mám pocit, že jsme žili pořád na kolečkách. On byl tenkrát v Brně a tvrdil, že by do tý příšerný Prahy nikdy nešel. Jenže hned poté, co jsme se rozešli, si „nabrnknul“ Kristýnu Bokovou a odstěhoval se do Prahy během pár týdnů. Což neříkám s žádnou hořkostí, ale jen na důkaz toho, že některý věci jsou mezi některými lidmi nemyslitelný. A když se pak člověk zamiluje, najednou jde úplně všechno. Ale zpátky k Pavlovi, bylo to s ním úžasný, akorát jsem neustále pendlovala. On hrál v HaDivadle a mě jako by pořád vláčel za sebou. Naštěstí jsem v Brně točila ČETNICKÉ HUMORESKY, a tak jsem mohla spojit příjemné s užitečným. S Pavlem dodnes vycházíme báječně, vždyť spolu už deset let hrajeme divadlo. Je to commedia dell’arte, dřív jsme s ní v létě kočovali po hradech a kempech. Teď už je míň času, takže někam vyjedeme tak jednou za čtvrt roku.

 

Celý článek Jana Folla si přečtete v tištěné Xantypě........která vychází 31.8.2010

Jan Foll

XANTYPA 9/10 - výběr z článků

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

Obecná představa o Brazílii je dosti jednoznačná: tropický ráj, nekonečné písčité pláže, exotické ovoce, karneval, samba... Brazílie očima Pavly Jazairiové vypadá poněkud jinak. Autorka objevuje „Nový svět“ zbavený původních obyvatel, obrovské rozlohy prázdné země, také bývalou portugalskou kolonii, z které plynulo do Evropy nezměrné bohatství cukrové třtiny, kakaa, kávy, kaučuku, ale zejména zlata a drahokamů. 

ABECEDA 9/10

ABECEDA 9/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.
 

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Září 2010
Slunce vstupuje do znamení Panny 23. srpna v 7.28 SELČ a setrvá v něm do 23. září 4.09 hod. V polovině září se Pluto zastaví a vrátí z retrogradity do přímého směru, pár dnů nato se Jupiter spojí s Uranem. Lze čekat výbuchy spravedlnosti, zejména sociální, a napětí na všech frontách. Také zvýšenou dopravní i jinou nehodovost. Hrady se mohou hroutit jako domečky z karet, když se do nich šikovně strčí. Zvýšené opatrnosti je třeba od 10. do 20. září. Pro jednotlivá znamení máme jako obvykle pár konkrétních rad.
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 9/10

Budoucnost budoucnosti
Centrum současného umění DOX, Praha
29. 7. – 25. 10. 2010
Zatímco kdysi byla budoucnost plná optimistických vizí, dnes už na ni nemyslí ani politici. Filozofickou výstavu na toto téma uvozuje motto: „Včera jsme o budoucnosti snili,
dnes budoucnost sní o nás.“ Expozice představuje práce autorů z různých zemí i oborů a jejich zájem o budoucnost. Místo víry v pokrok přichází myšlenka trvale udržitelného rozvoje a vzájemného propojení. Například skupina architektů a designérů Terreform ONE se zabývá řešením zeleně ve velkoměstech, Marysia Lewandowska a Neil Cummings zase natočili video s fiktivním rozhovorem s ředitelkou stockholmského Moderna Museet, který se odehrává v roce 2058. Většina vystavených prací se věnuje především budoucím sociálním vazbám.
 

TIPY ROCK & POP 9/10

TIPY ROCK & POP 9/10

Ozzy Osbourne: Scream
Desáté studiové album se prý mělo původně jmenovat Soul Sucka, nejspíš něco jako „duševní vejcuc“, nebo snad průjem? Fanoušci se ovšem proti tomu razantně vzbouřili, a tak se zrodil VÝKŘIK. Jedenáct nových skladeb zastihlo „knížete temnot“ překvapivě ve velmi dobré pěvecké formě. Relativně nový zvuk souvisí, jako ostatně u Ozzyho vždycky, se „střídáním stráží“ v jeho týmu. Pro srovnání si můžeme vybavit BLIZZARD OF OZZ (1980, zde Randy Rhoads), o tři roky později BARK AT THE MOON (Jake E. Lee) a třeba NO REST FOR THE WICKED (1980, Zakk Wylde). Zde tedy přichází na scénu power metalový kytarista Gus G., velký technik se smyslem pro umocnění různých nálad jednotlivých skladeb.
 

TIPY KNIHY 9/10

TIPY KNIHY 9/10

CESTOVNÍ PAS
HERTA MÜLLEROVÁ
přeložila Radka Denemarková
(Mladá fronta, Praha)
Nebýt Nobelovy ceny, mimořádnou německou spisovatelku bychom dodnes neznali. Za příběhem knihy je skryt osud rumunských Němců – enklávy dávných kolonistů, kteří s Rumuny sdíleli nesnesitelný režim, těžší o to, že byli právě Němci. Otec, mlynář Windisch má za sebou nedobrovolnou službu v SS, matka byla pět let na Sibiři, než se mohla po válce vrátit. Cestovní pas zachycuje jenom zlomek tíhy života, před nímž utíkala. Jde jen vnějškově o situaci, v mírnější podobě nám známé: získat povolení k opuštění země. Müllerová líčí nejen důvody, proč uniknout, ani pouze ponížení, které musí mladá žena podniknout, když musí za pas obětovat dívčí poctivost, ale vyslovuje podstatnější věc: nesnesitelnou existenciální nejistotu, úzkost. Je správnější odejít ze země do neznáma, anebo zůstat? Pravda, hrdinka má doma už jen prázdné ruce, ani morálka, víra, nic neplatí, ostatně i to málo z věcí je prodáno. Vlastně v tu chvíli nemá ani sebe samu, a co ji čeká poté, když vytrhne poslední kořínek, kterým byla spjata se starým domovem? Dramatický příběh rafinovaně prostý, autorka nepotřebuje podrobně vypisovat děje, aby vyjádřila, co chce, je střídmá, cudná – a hlavně: prozaička Müllerová pracuje s motivy, se stylem, s jazykem jako básnířka. 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

JANÁČKOVA FILHARMONIE
Ostrava, 3. 9. 2010
Janáčkova filharmonie Ostrava pěstuje živou spolupráci s Ostravským centrem nové hudby a soudobá a moderní hudba je na ostravském pódiu doma. Slyšet dva estonské dětské zpěváky jako sólisty 1. SYMFONIE Galiny Ustwolské (1919 – 2006) je unikátní, ovšem objevně záslužná je sama možnost poznat dílo této statečné petrohradské, hluboce duchovní skladatelky. Houslistka Hana Kotková přijede zahrát KONCERT PRO HOUSLE A ORCHESTR Albana Berga nazvaný NA PAMĚŤ ANDĚLA, tedy dcerušky Almy Mahlerové Mannon. VÉUS SOBRE CÓRES neboli BAREVNÝ VĚJÍŘ je nová skladba Brazilce ze Stuttgartu Rafaela Nassifa. Petr Kotík, který koncert diriguje, nastudoval také svoji orchestrální skladbu FRAGMENT.
 

TIPY FILMY 9/10

TIPY FILMY 9/10

MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY
Švédsko, Dánsko, Německo – 2009
Režie: Niels Arden Oplev
Čtenáři bestsellerové trilogie Stiega Larssona MILÉNIUM dobře vědí, že se jedná o první díl tohoto celosvětového hitu. Ti ostatní se prostřednictvím filmového plátna mohou seznámit s ústřední dvojicí, známým švédským novinářem Mikaelem „Kallem“ Blomkvistem a jeho neortodoxní spolupracovnicí, punkerkou a hackerkou Lisbeth Salanderovou. Nesourodá dvojice pátrá po osudu neteře bohatého průmyslníka Henrika Vangera, která jako šestnáctiletá zmizela před čtyřiceti lety a kterou podle jejího strýce zavraždil kdosi z rodiny. Krok za krokem, pomocí internetu, ale i starých archivů postupují samozvaní detektivové vpřed, přičemž narážejí i na nacistickou minulost některých Vangerů. Lisbeth kromě toho musí řešit trable se sadistickým opatrovníkem, jemuž je kvůli dávnému zločinu zdánlivě vydána na milost a nemilost. Zároveň se postupně zbavuje své nenávisti k lidem. Je štěstí, že snímek natočil dánský režisér v evropské koprodukci a ne nějaký hollywoodský profík (i když i to nepochybně přijde). Temné drama tak má přece jen jiné parametry, též zásluhou zajímavé atmosféry a výborných výkonů Michaela Nyqvista a Noomi Rapace. Brzy nás čekají pokračování s tituly DÍVKA, KTERÁ SI HRÁLA S OHNĚM a DÍVKA, KTERÁ KOPLA DO VOSÍHO HNÍZDA.
 

TIPY DIVADLO 9/10

TIPY DIVADLO 9/10

VERNISÁŽ (1975) & PĚT TET (2010)
VÁCLAV HAVEL
REŽIE: VLADIMÍR MORÁVEK
HUSA NA PROVÁZKU BRNO & KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

Zvláštní hnutí mysli provází čecháčky ve vztahu k Havlovi. Zatímco svět ho stále obdivuje, u nás nad ním kdekdo ohrnuje raťafák. Tomu se vytrvale zpěčuje Vladimír Morávek. Nejprve inscenací CIRKUS HAVEL, což byl zvláštní a provokativní kompilát ze špalíčku Havlových dramat a součást Morávkova volného cyklu PERVERZE V ČECHÁCH v Huse na provázku. Následovaly exprezidentovy miniatury PRASE a nejnověji znovu originální spojení dávné Havlovy VERNISÁŽE a jeho nového textíku PĚT TET, napsaného pro Husu… a premiérově uvedeného na nepříliš vyvedeném brněnském festivalu DIVADELNÍ SVĚT. Mnohem úspěšněji pak ve spolupráci s hradeckým Klicperovým divadlem na tamním Havlově dvorečku coby součást mnohem slavnějšího, ale přesto existenčně zápasícího DIVADLA EVROPSKÝCH REGIONŮ. Hrát se ta krásná bláznivina bude i po prázdninách. Bodejť by Havel i Morávek s Petrem Oslzlým nedráždili! VERNISÁŽ je o normalizačním establishmentu kupícím hovniválí kuličky bez ohledu na morálnost žití, a upřímně se podivujícím Bedřichovi, který kvůli intelektuálním ideálům a zatvrzelosti tře bídu s nouzí při nádenické práci. O téže společenské vrstvě v každém režimu prosperujících, nyní pro změnu úspěšně podnikajících, je PĚT TET. Všechno si pořídili šikovností… Zase se hodně podivují. Vaňkovi, kterého trápí blbá nálada a pochyby shrnuté do závěrečné Havlovy věty: „Někdy si myslím, že to všechno bylo zbytečné.“
 

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Nestává se to často, ale při rekapitulaci některých událostí jsem vlastně spokojená, že už nejsem nejmladší. Když jsem v roce 1968 poprvé oficiálně fotografovala na karlovarském festivalu, měla jsem starosti, jestli nové střevíčky s deseticentimetrovými podpatky jsou hezké, šatičky, které jsem velmi těžko sháněla, dost efektní a co udělám, když bude pršet. Ale že mám jen jeden fotoaparát – nespolehlivý Praktisix – a černobílé filmy značky AKO bez udání citlivosti, to mi tak velké vrásky nedělalo. Neměla jsem ani expozimetr a blesk, takže fotografování bylo jako sázka do loterie – a jak to bývá, někdy se i začátečníkovi dílo zázračně podaří.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/10

XANTYPA Číslo 9/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne