SPISOVATELKA HERTA MÜLLER

V roce 1999 byla jako zcela neznámá hostem Pražského festivalu spisovatelů. Vloni získala Nobelovu cenu. Vydala přes dvacet knížek, první český překlad jí vyšel až letos. Potkali jsme se na posledním Frankfurtském knižním veletrhu: u stánku Čínské lidové republiky podepisovala petici za propuštění z vězení tamního disidenta – šéfa PEN klubu Liou Siao-po (Liu Xiaobo), který podle československé Charty 77 zformuloval u příležitosti 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv Chartu 08. Letos Herta Müller svou účast na Pražském festivalu spisovatelů na poslední chvíli pro onemocnění odřekla.

Spisovatelka 

Proč se nerada fotografujete?
Fotografování mi nebylo nikdy příjemné. Fotograf přijížděl ve sváteční dny do naší vísky. Matka mě česala. Myslím, že ty snímky mluví více o ní než o mně. Když například na nich mám křivou pěšinku, ale oba copy začínají ve stejné výši, vím, že otec předchozího dne byl pouze podnapilý. Na jiných mám pěšinku rovnou a copy souměrné. To se otec vrátil domů střízlivý. Tehdy mě matka dovedla dokonce mít ráda. Ale takových snímků je málo. Česala mě a často plakala.

A vy s ní?
Ano, ač důvod byl jiný. Ona plakala kvůli muži opilci. Já, protože jsem chtěla mít mámu. Byla jsem pro ni něčím druhořadým. Posílala mě na půdu do udírny. Dávala mi velký nůž a kázala odkrojit kus šunky. Stoupala jsem po schodech a myslela si: proč se nebojí, že se zmrzačím. Občas jsem zůstávala na půdě dlouho, doufala jsem, že ji bude zajímat, proč se nevracím. Ale nikdy se o to nezajímala. Když jsem pak stanula v kuchyňských dveřích, beze slova ode mě vzala šunku a nůž. Nemohla jsem tehdy pochopit, proč patřím zrovna matce a otci, kteří nedovedou být mými rodiči. Zplodil mě esesák, jenž se vrátil domů po druhé světové válce.

„A přišla jsem na stalinský svět“, jak často opakujete…
Narodila jsem se v roce, v němž Stalin umřel. V německé vesničce v rumunském Banátu. Otec bral válku jako největší dobrodružství svého života. Když byl opilý, zpíval nacistické písně. Pamatuji si jeho nablýskané boty. Vždy, než vyšel z domu, plival na ně a roztíral slinu klůckem. Později, když jsem studovala na gymnáziu v Temešváru, přečetla jsem si o drilu v jednotkách SS. Četla jsem Paula Celana, jeho báseň o Osvětimi FUGA SMRTI, hleděla jsem na svého otce plivajícího na boty a myslela si: naučil se to u nacistů. Šel na vojnu, jakmile mu bylo sedmnáct let, sloužil u SS. Když mně bylo sedmnáct, došlo mi, že jsem ve stejné situaci, v diktatuře.

Socialismus vás připravil o majetek…
Můj dědeček měl do roku 1945 pole kolem vsi. Obchodoval obilím a koloniálním zbožím. Po vyvlastnění obývala třígenerační rodina – on, žena, dcera, zeť a já – dva pokoje. Otec po válce jako Němec nemohl téměř nic dělat, skončil jako řidič náklaďáku. Když umřel, dostala jsem od ošetřovatelky jeho zubní protézu a brýle. Když má přítelkyně zahynula při zemětřesení v Bukurešti, její bratr mi dal její šaty. Chtěl, abych je nosila. Tehdy jsem pochopila, že předměty vždy přežijí lidi.

Během studií jste se svázala s literárním sdružení Aktionsgruppe Banat…
Ale nepatřila jsem k němu, ještě jsem nepsala, pouze jsem se s nimi přátelila. Lídr skupiny Richard Wagner se stal později mým mužem. Skupina přerušila činnost pod tlakem Securitate (rumunská Státní bezpečnost – pozn. red.) v roce 1975. V šedesátých letech v Bukurešti působil Goethe Institut. Půjčovali jsme si knihy a četli vše, co v té době vycházelo v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Když jsme nemohli nic změnit, chtěli jsme aspoň vědět, co se děje.

To se Securitate nemohlo líbit…
Už to, že jsme mluvili německy, se jim zdálo nebezpečné. Předvolávali nás k výslechům. Po nich jsme vymýšleli, jak kličkovat mezi slovy, abychom nenamočili druhé. Všude v pokojích byly odposlechy. Než jsme vyšli z domu, kladli jsme na kliky, rukojeti dveří od skříní, do zásuvek a do regálů na knihy vlas. Pokud chyběl, bylo to znamení, že zásuvky, dopisy, knihy otevřeli. Všudypřítomná tísnívá atmosféra, strach. Když mi bylo dvacet let, koupila jsem si kolo. Při výslechu vyšetřující důstojník utrousil: „Na cestách se přihodí nehody.“ Několik hodin nato mě porazil náklaďák.

Po studiích, v roce 1976, vás poslali na sever, k hranici s Moldavskem…
Přidělili mi tam pracovní místo. Kdybych ho nepřijala, musela bych vrátit peníze za studia. Dostala jsem se do školy v malé vesničce. Chovali se zde ke mně nepřátelsky. To, že jsem odmítla udělat rozbor básně o Ceauşescovi nebo neplatila odborářský příspěvěk, vedlo k tomu, že učitelé nenáviděli mě, nikoliv systém. Nikdo nechtěl být přistižen, že se mnou mluví. V roce 1973 jsem začala pracovat v továrně v Temešváru. Ředitel byl kdysi novinářem, znala jsem ho ze studentské praxe v redakci, zaměstnal mě. Začala jsem překládat návody na obsluhu hydraulických lisů. Dodnes si pamatuji na svačiny ve fabrice. Ale tehdy jsme v Rumunsku cítili hlad nejen v žaludku. Cítili jsme hlad po větách a gestech, hlasitém mluvení. Smíchu, rámusu, jenž činí život životem. A po lásce. Každý toužil po blízkosti. Věřili jsme, že láska nás může ochránit. Že když budeme milovat, přestaneme být nikým. Myslím, že láska tehdy nahrazovala svobodu.
Za Ceauşesca byla antikoncepce zakázána, pilulky také. Ženě muselo být přes pětačtyřicet let nebo porodit pět dětí, aby jí dovolili přerušit těhotenství. Sama jsem podstoupila potrat dvakrát. Nešlo to na klinice, neboť tam byli lékaři propojeni s estébáky. Na podnikové toaletě mi kolegyně z práce strčila do dělohy plastovou bužírku od drátu. Musela jsem ji nosit tři dny. Její druhý konec byl přilepen ke stehnu. Chodila jsem v sukni, abych zajistila přívod vzduchu do dělohy. Podruhé mi kolegyně přinesla pouze bužírku. Zbytek jsem udělala sama.

Proč jste nechtěla mít děti?
Věděla jsem, že kvůli nim mě bude moci Securitate vydírat, že je budou moci potrestat pouze proto, že já jsem něco udělala. Ale snad bych stejně nechtěla mít děti, nevím. Těhotenství se mi vždy zdálo hrozné.

V továrně jste napsala první knížku – NÍŽINY…
V kanceláři, ve společnosti několika osob, mezi překládáním. Vstávala jsem v pět ráno, v půl sedmé jsem byla ve fabrice. „Fachčili“ jsme také o sobotách a nedělích. Dodnes, když píši, potřebuji rámus všedního dne. V práci jsem psala ručně, pak to přepisovala doma na stroji na papír ukradený v továrně. Stroj jsem dostala ke svatbě od švagra z Německa. Psací stroje byly registrovány u tajné policie. Jednou ročně jsme jej museli zanést na úřad ke kontrole, vysvětlit znovu, na co jej potřebujeme a kdo má k němu přístup.

NÍŽINY ležely čtyři roky ve vydavatelství…
A čtyřikrát byly, jak říkali, redigovány. Neustále jsem dostávala nový soupis toho, co je nutné vyškrtnout. Například slovo „zavazadlo“ – asociace s emigrací nebo „břicho“ – neslušné. Když knížka v roce 1982 konečně vyšla, byla tak „přeoraná“, že se mi stala lhostejnou. Teprve o dva roky později ji vydali v Německu v původní verzi.

Vylíčila jste v ní dětství ve švábské vísce…

Je to víska obývaná německou menšinou, se zkostnatělou strukturou, v pozadí nestrávený národní socialismus. Po vydání knížky mámu tahali po výsleších, rolníci z družstva s ní nechtěli jezdit traktorem. Nakonec matka přijela do Bukurešti a prosila: „Nech vesnici na pokoji, nemůžeš psát o něčem jiném? Já tam musím žít, ty ne.“ Když jsem se tam po letech podívala, lidé ze vsi na mě plivali.

Jednoho dne se u vás ohlásila Securitate…
Přišli párkrát do fabriky. Řekli, že mám podepsat spolupráci. Poprvé vyhrožovali propuštěním z práce, smrtí. Podruhé byli přátelštější. Pokoušeli se mě přesvědčit, jakou bych byla úžasnou pozorovatelkou lidí a života. Potřetí začali diktovat: „Já, Herta Müllerová, se zavazuji, že nikomu, bez ohledu na příbuzenství…“ Odmítla jsem.
Po několika dnech mě přeložili do jiné kanceláře. Nařídili mi rýsovat kolonky do výkazů. Dělala jsem to osm hodin denně. Pak mě nevpustili dovnitř. Sedala jsem na schodech na chodbě a tam jsem se snažila pracovat. Kdybych to neudělala, vyrazili by mne za to, že jsem nepřišla do práce. Ale posléze způsob našli – usoudili, že mé místo je nadbytečné. Bylo mi dvacet šest let, byla jsem bez peněz, musela jsem platit splátky za lednici, koberec, nábytek, byt. A především, chtěla jsem pracovat. Po svém vyhazovu jsem učila němčinu dvě děti mistra z temešvárské továrny. Ale Státní bezpečnost jej varovala, že jsem nepřítelem státu, tak se mne zbavil. A tak to šlo dál. Tehdy jsem se začala flákat po městě a krást v obchodech. Kradla jsem státu, protože ten mi kradl život.

„Předvolali mě. Čtvrtek, přesně v deset.“ Tak začíná váš román DNES BYCH SEBE RADĚJI NEPOTKALA…
Ano, předvolávali mě. Často. A ponižovali. Začala jsem nosit v kabelce malý ručník, zubní kartáček a pastu. Vzteklý vyšetřovatel mě nazýval hovnem, smetím, příživníkem, čubkou. Když byl v lepší náladě, byla jsem kurvou nebo nepřítelem.

Bála jste se?
Vlastně jednou. Cestou ke kadeřníkovi jsem si sedla na lavičku v parku. Přistoupil ke mně příslušník se psem, požádal mě o průkaz a sebral mě. Šli jsme do suterénu ve studentských domovech. Tam sedělo u stolu několik týpků ze Státní bezpečnosti. Snídali. Na stole ležely slanina, vejce, cibule. Jejich velitel házel mou občanku na zem a já ji musela zvedat. Nevím kolikrát. Pak mi nařídili jíst. Cpali mi jídlo do úst, ačkoli jsem již nemohla. Odvedle jsem slyšela ženský křik. Snad to byla jen nahrávka, ale věděla jsem, že mohu být další na řadě. Neuhodili mě, jen se mě stále na něco ptali. Když skončili s otázkami, vynesli ortel: prostituce. Podle toho, co zapsali do protokolu, jsem měla několik arabských milenců, kteří mi platili za sex parfémy. Pak mě jeden tajný vykopal za dveří. Upadla jsem obličejem na trávu a zvracela.Vejce, slaninu, vlastní strach.

Tehdy jste začala uvažovat o sebevraždě?
Nevím, zda přesně tehdy, ale bylo mi asi sedmadvacet, když jsem usoudila, že skončím s tím zasraným životem. Zavřela jsem se doma. Bála jsem se všeho, měla jsem vidiny. Místo u psychiatra jsem se ocitla u řeky, s kapsami kabátu nacpanými velkými kameny. Myslela jsem si, že se jim pomstím, když si vezmu život. Ale pak jsem kameny vyndala. Zachránila jsem se ze vzdoru. Řekla jsem si, že pokud mě chce Securitate zabít, nebudu to dělat za ní.

Knihu ČLOVĚK JE VELKÝM BAŽANTEM NA TOMHLE SVĚTĚ, v níž popisujete Němce žijící v malé rumunské vesničce v posledních měsících před vystěhováním do Německa, jste ani nezanesla do vydavatelství…
To bych si podepsala rozsudek. Líčím v ní pokus o útěk z totalitního vězení, jakým bylo Ceauşescovo Rumunsko.

Rodiče vyměňující panenství dcery za možnost vystěhovat se z Rumunska, hrdost na své němectví vyjadřují slovy: „Rumunská pakáž. Nevědí ani, jak krmit prasata…“
Tak mluvili i mí rodiče: „My, Němci, byli jsme vždy lepší, čistší, pilnější než Rumuni.“ Když jsem odjela jako patnáctiletá na gymnázium, a pak na studia, přicházela jsem do styku s Rumuny a pochopila jsem, že to je lež, byli stejní jako my.

Hrdinové vaší knihy SRNÉČKA jsou přinuceni emigrovat z Rumunska…
Ani já jsem nechtěla pryč. Dlouho jsem při výsleších opakovala: pouze jeden člověk by měl odejít – diktátor; všichni ostatní by mohli zůstat. Odpověď: když se ti tu nelíbí, vypadni do toho kapitalistického bahna, tam je tvé místo. Po dva roky mi nedovolovali publikovat. O tom, kdo dostane povolení k výjezdu, rozhodoval posudek z práce. A v mém stálo: v kolektivu nepřizpůsobivá, politicky neuvědomělá. Ale když mé knížky začaly vycházet v Německu a dostala jsem několik cen, režim si již nemohl vůči mně dovolit vše. Tehdy zřejmě pochopili, že musím odjet.

Nádraží určené k výjezdu leželo blízko maďarské hranice…
Na vlak čekalo dvě stě lidí. Teprve když jsem překročila hranici, tak jsem si na chvíli vydechla…
Do svržení Ceauşesca mi vyhrožovali smrtí. Po příjezdu do Německa v roce 1987 jsem bydlela tři roky v Západním Berlíně. Po roce si mě předvolala kontrarozvědka. Ukázali mi fotku muže a notes, kde bylo mé jméno. Poradili mi, abych nechodila do lokálů s rumunským personálem. Na jaře roku 1989 mne a mého tehdejšího muže Richarda Wagnera navštívila má přítelkyně. Bydlela u nás. Začínali jsme den snídaní v kuchyni. Pak jsme psali v oddělených pokojích. Na stroji, německy. Jednoho dne se přiznala, že mne přijela na rozkaz Securitate varovat. Pokud nepřestanu mluvit špatně o Ceauşescovi, odstraní mě. Sbalila jsem ji a zavezla na nádraží. Nechtěla jsem s ní komunikovat. Po letech jsme ve spisu Richarda Wagnera nalezli tuto větu: „Píší zjevně bez námahy, neboť v koších na smetí skoro nikdy nejsou vyhozené papíry. Říkají, že píší to, co chtějí psát, a pouze to.“

Do Berlína jste přijela s matkou…
Bylo jí tehdy jednašedesát let. Počátek byl těžký. Lekaly nás nejprostší věci: neuměly jsme používat bankomaty, toalety na mince… Pamatuji si dobře na čas strávený v uprchlickém táboře. S oběžníkem v ruce jsem chodila od dveří ke dveřím. Ve stanoveném pořadí. Dvoje první dveře byla Federální zpravodajská služba. Na některých dveřích, za nimiž přijímali utečence, byly štítky: „Já nic rozumět němčině“ – zdálo se jim to vtipné.
 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě..... která vychází 31.8.2010

MIRO PROCHÁZKA

XANTYPA 9/10 - výběr z článků

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

Obecná představa o Brazílii je dosti jednoznačná: tropický ráj, nekonečné písčité pláže, exotické ovoce, karneval, samba... Brazílie očima Pavly Jazairiové vypadá poněkud jinak. Autorka objevuje „Nový svět“ zbavený původních obyvatel, obrovské rozlohy prázdné země, také bývalou portugalskou kolonii, z které plynulo do Evropy nezměrné bohatství cukrové třtiny, kakaa, kávy, kaučuku, ale zejména zlata a drahokamů. 

ABECEDA 9/10

ABECEDA 9/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.
 

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Září 2010
Slunce vstupuje do znamení Panny 23. srpna v 7.28 SELČ a setrvá v něm do 23. září 4.09 hod. V polovině září se Pluto zastaví a vrátí z retrogradity do přímého směru, pár dnů nato se Jupiter spojí s Uranem. Lze čekat výbuchy spravedlnosti, zejména sociální, a napětí na všech frontách. Také zvýšenou dopravní i jinou nehodovost. Hrady se mohou hroutit jako domečky z karet, když se do nich šikovně strčí. Zvýšené opatrnosti je třeba od 10. do 20. září. Pro jednotlivá znamení máme jako obvykle pár konkrétních rad.
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 9/10

Budoucnost budoucnosti
Centrum současného umění DOX, Praha
29. 7. – 25. 10. 2010
Zatímco kdysi byla budoucnost plná optimistických vizí, dnes už na ni nemyslí ani politici. Filozofickou výstavu na toto téma uvozuje motto: „Včera jsme o budoucnosti snili,
dnes budoucnost sní o nás.“ Expozice představuje práce autorů z různých zemí i oborů a jejich zájem o budoucnost. Místo víry v pokrok přichází myšlenka trvale udržitelného rozvoje a vzájemného propojení. Například skupina architektů a designérů Terreform ONE se zabývá řešením zeleně ve velkoměstech, Marysia Lewandowska a Neil Cummings zase natočili video s fiktivním rozhovorem s ředitelkou stockholmského Moderna Museet, který se odehrává v roce 2058. Většina vystavených prací se věnuje především budoucím sociálním vazbám.
 

TIPY ROCK & POP 9/10

TIPY ROCK & POP 9/10

Ozzy Osbourne: Scream
Desáté studiové album se prý mělo původně jmenovat Soul Sucka, nejspíš něco jako „duševní vejcuc“, nebo snad průjem? Fanoušci se ovšem proti tomu razantně vzbouřili, a tak se zrodil VÝKŘIK. Jedenáct nových skladeb zastihlo „knížete temnot“ překvapivě ve velmi dobré pěvecké formě. Relativně nový zvuk souvisí, jako ostatně u Ozzyho vždycky, se „střídáním stráží“ v jeho týmu. Pro srovnání si můžeme vybavit BLIZZARD OF OZZ (1980, zde Randy Rhoads), o tři roky později BARK AT THE MOON (Jake E. Lee) a třeba NO REST FOR THE WICKED (1980, Zakk Wylde). Zde tedy přichází na scénu power metalový kytarista Gus G., velký technik se smyslem pro umocnění různých nálad jednotlivých skladeb.
 

TIPY KNIHY 9/10

TIPY KNIHY 9/10

CESTOVNÍ PAS
HERTA MÜLLEROVÁ
přeložila Radka Denemarková
(Mladá fronta, Praha)
Nebýt Nobelovy ceny, mimořádnou německou spisovatelku bychom dodnes neznali. Za příběhem knihy je skryt osud rumunských Němců – enklávy dávných kolonistů, kteří s Rumuny sdíleli nesnesitelný režim, těžší o to, že byli právě Němci. Otec, mlynář Windisch má za sebou nedobrovolnou službu v SS, matka byla pět let na Sibiři, než se mohla po válce vrátit. Cestovní pas zachycuje jenom zlomek tíhy života, před nímž utíkala. Jde jen vnějškově o situaci, v mírnější podobě nám známé: získat povolení k opuštění země. Müllerová líčí nejen důvody, proč uniknout, ani pouze ponížení, které musí mladá žena podniknout, když musí za pas obětovat dívčí poctivost, ale vyslovuje podstatnější věc: nesnesitelnou existenciální nejistotu, úzkost. Je správnější odejít ze země do neznáma, anebo zůstat? Pravda, hrdinka má doma už jen prázdné ruce, ani morálka, víra, nic neplatí, ostatně i to málo z věcí je prodáno. Vlastně v tu chvíli nemá ani sebe samu, a co ji čeká poté, když vytrhne poslední kořínek, kterým byla spjata se starým domovem? Dramatický příběh rafinovaně prostý, autorka nepotřebuje podrobně vypisovat děje, aby vyjádřila, co chce, je střídmá, cudná – a hlavně: prozaička Müllerová pracuje s motivy, se stylem, s jazykem jako básnířka. 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

JANÁČKOVA FILHARMONIE
Ostrava, 3. 9. 2010
Janáčkova filharmonie Ostrava pěstuje živou spolupráci s Ostravským centrem nové hudby a soudobá a moderní hudba je na ostravském pódiu doma. Slyšet dva estonské dětské zpěváky jako sólisty 1. SYMFONIE Galiny Ustwolské (1919 – 2006) je unikátní, ovšem objevně záslužná je sama možnost poznat dílo této statečné petrohradské, hluboce duchovní skladatelky. Houslistka Hana Kotková přijede zahrát KONCERT PRO HOUSLE A ORCHESTR Albana Berga nazvaný NA PAMĚŤ ANDĚLA, tedy dcerušky Almy Mahlerové Mannon. VÉUS SOBRE CÓRES neboli BAREVNÝ VĚJÍŘ je nová skladba Brazilce ze Stuttgartu Rafaela Nassifa. Petr Kotík, který koncert diriguje, nastudoval také svoji orchestrální skladbu FRAGMENT.
 

TIPY FILMY 9/10

TIPY FILMY 9/10

MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY
Švédsko, Dánsko, Německo – 2009
Režie: Niels Arden Oplev
Čtenáři bestsellerové trilogie Stiega Larssona MILÉNIUM dobře vědí, že se jedná o první díl tohoto celosvětového hitu. Ti ostatní se prostřednictvím filmového plátna mohou seznámit s ústřední dvojicí, známým švédským novinářem Mikaelem „Kallem“ Blomkvistem a jeho neortodoxní spolupracovnicí, punkerkou a hackerkou Lisbeth Salanderovou. Nesourodá dvojice pátrá po osudu neteře bohatého průmyslníka Henrika Vangera, která jako šestnáctiletá zmizela před čtyřiceti lety a kterou podle jejího strýce zavraždil kdosi z rodiny. Krok za krokem, pomocí internetu, ale i starých archivů postupují samozvaní detektivové vpřed, přičemž narážejí i na nacistickou minulost některých Vangerů. Lisbeth kromě toho musí řešit trable se sadistickým opatrovníkem, jemuž je kvůli dávnému zločinu zdánlivě vydána na milost a nemilost. Zároveň se postupně zbavuje své nenávisti k lidem. Je štěstí, že snímek natočil dánský režisér v evropské koprodukci a ne nějaký hollywoodský profík (i když i to nepochybně přijde). Temné drama tak má přece jen jiné parametry, též zásluhou zajímavé atmosféry a výborných výkonů Michaela Nyqvista a Noomi Rapace. Brzy nás čekají pokračování s tituly DÍVKA, KTERÁ SI HRÁLA S OHNĚM a DÍVKA, KTERÁ KOPLA DO VOSÍHO HNÍZDA.
 

TIPY DIVADLO 9/10

TIPY DIVADLO 9/10

VERNISÁŽ (1975) & PĚT TET (2010)
VÁCLAV HAVEL
REŽIE: VLADIMÍR MORÁVEK
HUSA NA PROVÁZKU BRNO & KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

Zvláštní hnutí mysli provází čecháčky ve vztahu k Havlovi. Zatímco svět ho stále obdivuje, u nás nad ním kdekdo ohrnuje raťafák. Tomu se vytrvale zpěčuje Vladimír Morávek. Nejprve inscenací CIRKUS HAVEL, což byl zvláštní a provokativní kompilát ze špalíčku Havlových dramat a součást Morávkova volného cyklu PERVERZE V ČECHÁCH v Huse na provázku. Následovaly exprezidentovy miniatury PRASE a nejnověji znovu originální spojení dávné Havlovy VERNISÁŽE a jeho nového textíku PĚT TET, napsaného pro Husu… a premiérově uvedeného na nepříliš vyvedeném brněnském festivalu DIVADELNÍ SVĚT. Mnohem úspěšněji pak ve spolupráci s hradeckým Klicperovým divadlem na tamním Havlově dvorečku coby součást mnohem slavnějšího, ale přesto existenčně zápasícího DIVADLA EVROPSKÝCH REGIONŮ. Hrát se ta krásná bláznivina bude i po prázdninách. Bodejť by Havel i Morávek s Petrem Oslzlým nedráždili! VERNISÁŽ je o normalizačním establishmentu kupícím hovniválí kuličky bez ohledu na morálnost žití, a upřímně se podivujícím Bedřichovi, který kvůli intelektuálním ideálům a zatvrzelosti tře bídu s nouzí při nádenické práci. O téže společenské vrstvě v každém režimu prosperujících, nyní pro změnu úspěšně podnikajících, je PĚT TET. Všechno si pořídili šikovností… Zase se hodně podivují. Vaňkovi, kterého trápí blbá nálada a pochyby shrnuté do závěrečné Havlovy věty: „Někdy si myslím, že to všechno bylo zbytečné.“
 

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Nestává se to často, ale při rekapitulaci některých událostí jsem vlastně spokojená, že už nejsem nejmladší. Když jsem v roce 1968 poprvé oficiálně fotografovala na karlovarském festivalu, měla jsem starosti, jestli nové střevíčky s deseticentimetrovými podpatky jsou hezké, šatičky, které jsem velmi těžko sháněla, dost efektní a co udělám, když bude pršet. Ale že mám jen jeden fotoaparát – nespolehlivý Praktisix – a černobílé filmy značky AKO bez udání citlivosti, to mi tak velké vrásky nedělalo. Neměla jsem ani expozimetr a blesk, takže fotografování bylo jako sázka do loterie – a jak to bývá, někdy se i začátečníkovi dílo zázračně podaří.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/10

XANTYPA Číslo 9/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne